Donald Trump, nejmocnější muž světa bez strategie a plánu B

Od začátku americké operace „Epic Fury“ v Íránu už uběhlo přes půl roku a doprava Hormuzským průlivem proudí stále nanejvýš omezeně, iránský obohacený uran pořád představuje nebezpečí a režim v Teheránu dál vládne bez známek ochoty k ústupkům.

Svět marně čeká, kdy Washington přijde s něčím, co problémy vyřeší, a mezitím počítá bolestivé ekonomické ztráty. Nebyla to přitom rizika, která by nešla předvídat. Vždyť otázkou, jak se v případě konfliktu s Íránem postavit k zablokování Hormuzského průlivu, se Pentagon zabývá už celé dekády.

Je ale vůbec možné, že by vláda země s nejmocnější armádou na světě šla do takového rizika, aniž by dopředu promyslela a vyhodnotila možná řešení? Odpověď pochopitelně neznáme a ještě můžeme věřit, že se to takhle nestalo. Že pečlivě připravený plán řešení existoval, ale z nějakého důvodu selhal, nebo že se jeho naplnění jen bolestivě protahuje. Případně, že cíl operace byl natolik důležitý, že i tyto problémy „stály za to“.

Nezapomínejme ale, že opačná varianta je rovněž realistická a že tomu nenasvědčuje jen přibývající čas bez rozuzlení a chaotičnost dílčích kroků. Když se totiž podíváme, jak funguje administrativa Donalda Trumpa, spatříme systém, který je už ze své podstaty mimořádně chudě vybaven k tomu, aby odhalil případné slabiny vlastních plánů.

Nikdo samozřejmě netvrdí, že jde o hlavní a jedinou příčinu nepříznivé situace v Íránu. Jde však o obecný rys, jemuž nasvědčuje dlouhá řada indicií a na který se hodí při analýzách rozhodnutí Bílého domu myslet.

Rovnou zdůrazněme, že psychologický rozbor Trumpa a jeho rozhodování necháváme v tomto textu stranou. I to je zajímavé téma, ale podstatně hůře průhledné. Spíše než o Trumpovu osobnost jde v tomto případě o systémové změny, které oslabují mechanismy poskytující prezidentovi zpětnou vazbu a omezují množství lidí či institucí, které mají šanci jeho rozhodnutí ovlivnit.

Zde jsou jednotlivé body.

Začít můžeme u složení samotné administrativy. Hodně se toho napsalo a namluvilo o tom, že Trump ve svém druhém mandátu u ministrů a nominantů na další vysoké posty upřednostňoval loajalitu před kompetencí. V oblasti zahraniční a vojenské politiky je v tomto ohledu nejproblematičtější postavou ministr války (dříve obrany) Pete Hegseth. V armádě podle kritiků nenabral adekvátní zkušenosti a posléze pracoval jako televizní moderátor.

Ovšem ještě podstatnější je nejspíš Marco Rubio. Ten má zkušeností dost, jenže systémová anomálie u něj spočívá v tom, že zastává nejen funkci ministra zahraničí, ale zároveň i poradce pro národní bezpečnost. Obě tyto funkce současně přitom zastávala jediná osoba naposledy mezi zářím 1973 a listopadem 1975 v Nixonově administrativě a nebyl jí nikdo jiný než legendární Henry Kissinger.

Výjimečnost této praxe pochopitelně není náhodná. Poradce pro národní bezpečnost je totiž funkce, která stojí na tom, že nemá vlastní ministerstvo, a i proto se od jejího vykonavatele dá očekávat, že může nezaujatě hodnotit často rozcházející se postoje jednotlivých ministerstev a nestrannou radou pomoci prezidentovi s rozhodováním.

Nestrannost samozřejmě není nikdy zaručená, ale v každém případě je poradce někdo, kdo může i nesouhlasit s pozicemi ministra zahraničí a ukazovat prezidentovi, v čem jsou třeba jeho návrhy rizikové. S Rubiem je ale v administrativě o jednoho takového člověka méně, jelikož nelze čekat, že bude oponovat sám sobě.

Dalším zásadním krokem bylo drastické zmenšení Národní bezpečnostní rady (NSC) – orgánu, který vznikl už v roce 1947 jako reakce na rostoucí komplexitu světa a potřebu lepší koordinace jednotlivých institucí podílejících se na utváření bezpečnostní, zahraniční a ekonomické politiky USA. Až dosud mezi klíčové funkce NSC patřilo i poskytování posudků a kritických zpětných vazeb prezidentovi a vybraným lidem z jeho týmu.

Trump začal hned po nástupu do Bílého domu v NSC výrazně škrtat, protože podle něj byla až moc velká a rozhodování zdržovala. O tom, že by NSC mohla být menší, se sice diskutovalo už dřív, nicméně Trump ji ořezal na méně než polovinu velikosti, jakou měla za předchozích administrativ – uvádí se, že zbylo necelých 150 lidí oproti předchozím 300 až 400.

Kromě toho Trumpova administrativa rovněž bezprecedentně osekala federální poradní výbory – skupiny odborníků, od kterých americká vláda získává doporučení a různé pohledy při tvorbě politik. Podle loňské analýzy Bloomberg Law jich administrativa během prvních devíti měsíců vlády zrušila na 160, což článek s odkazem na veřejnou vládní databázi označuje za „největší čistku“ v její 30leté historii.

Nutno dodat, že rušení poradních výborů je poměrně běžné a v databázi je záznam o celé tisícovce případů. Na jeden fiskální rok to nicméně od roku 1997 vychází v průměru na 39 zrušení, která ale zároveň provází průměrně 47 nově vytvořených výborů – zatímco Trumpova administrativa jich v prvním fiskálním roce přidala jen šest. Prokazatelně tak významně zmenšuje instituce, k jejichž hlavním úkolům patří dodávat expertní posudky pro Bílý dům i federální úřady.

Pro úplnost dodejme ještě jednu změnu, k níž došlo až letos - Trump v červnu 2026 převedl přibližně 8 tisíc kariérních pozic do jiné kategorie (Schedule Policy/Career), čímž jejich držitelé přišli o část dosavadní ochrany před propuštěním. Administrativa přitom sama uvádí, že krok primárně míří na lidi, kteří zastávají posty podílející se na tvorbě politik. Ochrana přitom měla sloužit k tomu, aby tito lidé mohli uplatnit svou odbornost bez ohledu na to, jak se vládě bude jejich posudek hodit.

Kromě přímého omezování počtu expertů, jejichž posudky se mohou k vládě dostat, se tedy prostřednictvím této změny pravděpodobně snižuje i ochota lidí dodávat informace a podklady, které administrativu nepotěší.

„Až donedávna jsem mohl zpochybňovat výběr metod, vědeckou přesnost nebo interpretaci výsledků, aniž bych se musel bát o práci. Teď mě to ale rozptyluje. Už nemůžu nic říct. Co když mě vyhodí?“ popsal praktické dopady změny jeden z pracovníků Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC).

Sice zde přecházíme od věcného popisu klíčových změn k interpretacím, jež většinou pocházejí od lidí, kteří mohou mít v kritice osobní zájem (protože byli změnami omezeni, nebo rovnou vyhozeni), případně z anonymních výpovědí získaných médii, těžko však čekat, že by tyto detaily bylo možné získat jinou cestou.

Pokud se ještě na skok vrátíme k postu poradce pro národní bezpečnost, můžeme dodat, že původní poradce pro Trumpův druhý mandát Michael Waltz sice odešel poté, co převzal odpovědnost za tzv. signalgate, podle listu Washington Post a dalších médií se však Trumpovi znelíbil i proto, že on a jím vybraní nižší úředníci k němu nebyli dost loajální.

Hned dva bývalí poradci pro národní bezpečnost z Trumpova prvního mandátu, H. R. McMaster a John Bolton, přitom opakovaně kritizovali Trumpův chaotický přístup k řízení administrativy. Bolton navíc i letos mluvil i přímo o tom, že absence strategického přístupu je viditelná i v nynější administrativě a že konkrétně sjednocení pozice ministra zahraničí s poradcem pro národní bezpečnost a osekání NSC problém jen prohloubilo.

Kriticky se ke změnám vyjádřila řada dalších lidí s vlastní zkušeností z dotčených institucí nebo hlubokým vhledem do problematiky – například bývalý admirál námořnictva i člen NSC Mark Montgomery nebo autor knihy o historii NSC David Rothkopf.

Za bližší pozornost určitě stojí i výpovědi bývalé analytičky CIA a ředitelky odboru NSC pro zpravodajské programy Julie Curleeové, která byla z funkce v NSC „odejita“ až v poslední fázi, takže mohla dopad změn vidět zevnitř. Ve svých textech pro Lawfare mimo jiné popsala, že NSC se zejména po odchodu Waltze a nástupu Rubia do role poradce pro národní bezpečnost nejenže zmenšila, ale v některých klíčových ohledech i přestala plnit své základní funkce.

Kromě toho, že se k prezidentovi dostává méně informací, což se může týkat například i posudků CIA, byla podle analytičky některá oddělení doslova paralyzována, protože v nich po čistkách nezůstali téměř žádní lidé. NSC podle Curleeové přestala plnit i důležitou koordinační funkci a zdůrazňuje, že k tomu všemu došlo jen krátce před loňskými americkými útoky na Írán.

Pro úplnost zmiňme ještě několik článků médií odkazujících se na anonymní insidery.

Konkrétně třeba text Atlanticu, který popisuje, že bezpečnostní a zahraniční rozhodování se v Trumpově administrativě cíleně odstřihlo od širšího aparátu a přesunulo se jen k úzkému okruhu prezidenta. Podobně vyznívá i článek Reuters, kde mimo jiné stojí, že cílem změn NSC bylo omezit její vliv na vytváření politik a udělat z ní instituci primárně pro plnění prezidentových iniciativ.

Text agentury AP se zase věnuje roli influencerky Laury Loomerové a ochotě Trumpa zbavovat se „neloajálních“ lidí. Vícero článků pak popisuje Hegsethovu čistku v Pentagonu a armádě a její vliv na opatrnost generálů při vyjadřování nesouhlasu s prezidentem.

Na závěr ještě několik zajímavých projevů, které naznačují, že administrativa – minimálně v některých případech – skutečně rozhoduje bez ohledu na ostatní:

To vše poukazuje na váznoucí výměnu informací a koordinaci, navíc někdy i v nejužším okruhu prezidenta. Kolik se Trumpovi dostává kritické zpětné vazby a odkud přichází, se pochopitelně zvenčí poznává těžko, ovšem tyto příklady ukazují, že někdy se příslušní lidé a instituce o rozhodnutí ani nedozvědí, natož aby se k nim mohli kriticky vyjádřit.

Těžko říct, jestli je systém natolik rozbitý, že umožnil i něco podobně závažného, jako je vstup do války bez plánu B. Počítejme ale s tím, že Trumpova současná administrativa je k něčemu takovému náchylnější, než bylo pro americký bezpečnostní aparát běžné – a že navíc směřuje stále hlouběji směrem k vyššímu riziku unáhlených rozhodnutí.