Článek
Islandské referendum o zahájení vstupních rozhovorů s Evropskou unií, v němž o víkendu zvítězil tábor „ne“ poměrem 53:47 a rozdílem dvanácti tisíc hlasů, se bude v následujících dnech analyzovat a pravděpodobně dojde na relativizaci hlasování - s odkazem, že je to malý stát, specifický případ, který už jednou zrušil námluvy s EU a tak dále.
Islandská premiérka Kristrún Frostadóttir ještě před zveřejněním výsledku prohlásila, že spokojená bude v obou případech. Referendu předcházela podle ní „výborná demokratická debata“ a ona je za to ráda. Na strategii vlády zintenzivnit kontakty země s EU a spojenci v NATO se podle ní nic měnit nebude.
Příznivci EU na sociálních sítích kritizovali vítězné odpůrce, že myslí „jen na ty svoje ryby“, protože jednou z ústředních otázek kampaně před sobotním hlasováním se stalo možné ohrožení islandského rybolovu pravidly v Unii.
Vůbec nejde o známý a celosvětově propíraný lov velryb - to je menšinový problém a kvůli zabíjení kytovců je ostrov všemožně popotahován už teď, bez EU. Občané ostrova, kde rybolov zaujímá podstatnou část tamního HDP a tak či onak je na něj navázaná většina z jeho 400 tisíc obyvatel, se lekli, že by se museli dělit o hejna ve svých vodách s rybáři z jiných členských států.
Hlavní unijní vyjednavačka pro rozšíření, evropská komisařka Marta Kos, se snažila uklidnit Islanďany, že rybolovná ujednání respektují historická práva, výlovy i tradice a že Unie je určitě svolná ke kompromisům.
Na víc voličů ale fungovala jednoduchá a srozumitelná skepse. „Já tomu prostě nevěřím. Kdyby se jednou řešily ryby s ostatními 27, kdo ví, jak by to dopadlo,“ zaznamenal jeden z hlasů na shromáždění odpůrců EU u Reykjavíku reportér pro server Politico.
Dovětkem „kdo ví, jak by to dopadlo“, se daly rozprášit vlastně všechny argumenty, jež předcházely hlasování. Stoupenci obnovení vstupních rozhovorů, které byly přerušeny v roce 2013, upozorňovali, že země má drahé hypotéky a vysokou inflaci. Navázání na euro, k němuž chtěla vláda zemi také dovést, by prý obojí snížilo.
Pravda, úroková sazba, kterou stanovuje Evropská centrální banka ve Frankfurtu, je na třetině oproti islandské, a ta by klesla. Ale inflace? Není to tak dávno, co se v rámci zóny se stejnou měnou a stejnými pravidly pohybovala od pěti procent (Řecko) do sedmnácti (Litva). Takže kdo ví, jak by to - s islandskou inflací - dopadlo.
S pocitem obecného „strachu o suverenitu“ země se nelehce zápolí téměř vždy. V případě malého národa, jenž má v DNA neustálý boj za svoji svrchovanost proti všemožným dobyvatelům, to platí dvojnásob.
Mohlo by se zdát, že právě proto budou Islanďané intenzivněji vnímat potřebu „někam patřit“, když se rozpadá dosavadní mezinárodní řád, kolem jejich ostrova krouží čínské a ruské lodě a Donald Trump neomaleně pořvává, že si vezme Grónsko, třeba silou!
Že to rozhodující masa islandských voličů necítila, nesvědčí ani tak o tom, že by dostatečně pozorně nečetli zprávy. Je to výpověď hlavně o druhé straně, o Evropské unii.
Bohaté demokratické zemi, která už je součástí Schengenu i vnitřního trhu, nestojí sedmadvacítka za to, aby udělala ten jeden krok a stala se její plnohodnotnou součástí. Putinova válka na Ukrajině, ruské hybridní útoky v Evropě, zpochybňování aliančních závazků Trumpovou vládou, nic z toho nepřesvědčilo Islanďany, členy NATO, aby se opásali také unijními zeměmi, které stále více spolupracují na poli obrany.
V očích většiny Islanďanů je Evropská unie blok, který nevyzařuje ani dostatečnou sílu, ani jasnou ekonomickou přitažlivost - jinak hlasování interpretovat nejde.
Chudším balkánským státům nebo Ukrajině s Moldavskem to apetit vstoupit jistě nevezme. Ale jde o to, co to vezme Unii a dá jejím nepřátelům. Přesně podle hesla: Jste tím, za koho vás považují ostatní…
