Článek
Miliony lidí lapených v pasti digitálních závislostí? Realita je výrazně střízlivější. Tým psychologa Lukáše Blinky z Institutu pro psychologický výzkum Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity realizoval dosud největší český výzkum, provedený v rámci projektu DigiWELL. Cílem bylo zmapovat skutečnou míru rizika v oblastech, jako jsou sociální sítě, hraní počítačových her, online nakupování a sledování pornografie.
Výsledky ukazují, že zatímco krátkodobé výkyvy a nadužívání médií potkají v krizovém období řadu lidí, skutečně dlouhodobá a patologická závislost se týká jen kolem 1,2 procenta. To ovšem neznamená, že intenzivní používání technologií nemůže člověku komplikovat život i bez skutečné závislosti.
I když používání sociálních sítí nesplňuje kritéria závislosti, neznamená to, že je bez rizika. Zvláště u dětí a dospívajících se zkoumají jeho možné dopady na pozornost, soustředění a další oblasti fungování.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy Lukas Blinka popisuje, z jakých důvodů dochází ke zkreslování dat, proč jsou nejohroženější skupinou mladí muži, v čem je nebezpečnější online pornografie než TikTok i proč jsou plošné zákazy mobilů ve školách nefunkční.
Vaše výsledky ukazují, že s dlouhodobou závislostí se potýká zhruba 1,2 procenta dospělé české populace. To zní jako relativně malé číslo.
To ano, ale je extrémně důležité o něm mluvit. Protože když budeme ve společnosti říkat, že digitálně závislých je třeba deset procent, znamená to v Česku kolem šesti set tisíc dospělých lidí. To je tak obrovské číslo, že by ho žádný zdravotnický systém nedokázal absorbovat.
A zároveň tím můžeme problém paradoxně zneviditelnit. Když řekneme, že je závislý každý desátý člověk, lidé si mohou říct: Tak to je vlastně normální, nemusíme se tím zabývat. Druhou možností jsou pak radikální řešení, například zákaz sociálních sítí dětem. Ani ten ale podle mě nebude fungovat.
Pokud ale zpřesníme odhady a ukážeme skutečně jen ty nejproblematičtější případy – třeba řádově patnáct tisíc lidí, kteří mají opravdu závažný problém se sociálními sítěmi –, najednou máme číslo, se kterým mohou zdravotnictví a další instituce reálně pracovat. Je to konkrétnější, uchopitelnější a především zvládnutelnější problém.
Veřejnost má ale pocit, že digitálně závislý je téměř každý druhý člověk, zejména pokud jde o děti. Váš výzkum ukazuje výrazně nižší čísla. Čím si ten rozdíl vysvětlujete?
Je tam souběh několika faktorů. První souvisí s tím, jak digitální závislosti vlastně definujeme. Tyto fenomény jsou relativně nové a dlouho neexistovala jednotná diagnostická kritéria. Když se potom starší diagnostické nástroje porovnaly s novějšími kritérii, ukázalo se, že původní odhady problematického chování výrazně nadhodnocovaly.
A ty další faktory, které způsobují, že jsou současné odhady problematického chování nadhodnocené?
Druhý problém je, že závislost musí být dlouhodobá. Nestačí člověka změřit v jednom okamžiku a říct: Máte tyto symptomy, jste závislý. Jenže dlouhodobé výzkumy zaměřené na závislosti jsou velmi drahé, takže jich máme poměrně málo. Ty, které existují, ale poměrně konzistentně ukazují totéž, co náš výzkum: u velké části lidí, kteří v určitém okamžiku vykazují symptomy, tento stav dlouhodobě nepřetrvává, a tudíž nenaplňuje charakteristiky závislosti.
A třetí věc je takzvaná mediální panika. Veřejnost, politici, ale někdy i vědci nebo různí samozvaní odborníci zaměří pozornost na určitou výseč problému a začnou ji vidět mnohem černěji. Veřejná debata tak často probíhá ode zdi ke zdi. Málokdy vidíme dlouhodobý, střízlivý a racionální pohled.
Kdy a proč vzniká digitální závislost?
Vždycky jde o kombinaci příčin. Na straně člověka hraje roli například genetická výbava. U některých lidí vidíme větší tendenci k impulzivitě nebo horší schopnost čelit okamžitému požitku. Mohou tam být také další osobnostní charakteristiky, ADHD nebo některé poruchy osobnosti. To samozřejmě neznamená, že je člověk za svůj život méně zodpovědný. Jen má objektivně některé schopnosti hůře nastavené.
Druhou oblastí je samotná technologie. Všechny počítačové hry nejsou stejné a nejsou stejné všechny sociální sítě. Je rozdíl, jestli používám Messenger nebo WhatsApp ke komunikaci s konkrétními lidmi, nebo několik hodin scrolluji Instagram. Stejně tak je rozdíl mezi tím, když si pustím pornografii na patnáct minut a situací, kdy u ní člověk tráví několik hodin a záměrně oddaluje uspokojení.
Třetím faktorem je pak prostředí. Může mi zemřít někdo blízký, můžu přijít o práci, mít vztahové problémy nebo jiné životní potíže. Digitální technologie pak mohou být velmi snadným prostředkem, jak regulovat negativní emoce. Důležité je také okolí. Pokud je například v mém prostředí gambling úplně běžný, lidé kolem mě možná ani neupozorní, že moje chování začíná překračovat určitou hranici.
Takže když člověk prochází dlouhodobým stresem, může se zvýšit riziko, že začne nadměrně používat technologie?
Do značné míry ano. Když tlak situačních faktorů pomine, spousta lidí se vrátí zpátky k normálnímu fungování. I když ne všichni. U někoho návyk zůstane, protože má třeba horší schopnost se kontrolovat.
Rodiče často řeší, jestli je normální, že dítě chce každý den hrát počítačové hry…
Ano, je to normální. Každodenní hraní samo o sobě není problém. Platí to i pro používání dalších aplikací, a to nejen u dětí. Problém nastává v kombinaci s intenzitou. Když je dítě na počítači každý den chvilku, není to totéž, jako když u hry pravidelně zůstává pět hodin v kuse. Dlouhé hraní může ukazovat na zhoršenou schopnost regulovat chování. U dětí ale zároveň může naznačovat, že nemají dostatečné alternativy, jak trávit volný čas.
A co když dítě tráví u počítače několik hodin, ale nemá žádné další příznaky závislosti?
Lidé, kteří jsou skutečně závislí, mají tendenci trávit u technologií více času. Ale mnohem víc lidí, kteří u nich tráví dlouhé hodiny, závislých není. Čas proto nemůžeme používat jako samostatný symptom závislosti. To ale neznamená, že dlouhodobé trávení velkého množství času online nemá následky.
Člověk může po deseti letech zjistit, že nemá žádné koníčky, nic moc se nenaučil, nevytvořil si vztahy a nemá kamarády. Online kontakty mu mohou dávat dočasný pocit, že není sám, ale fakticky může být velmi izolovaný. Mohou se přidat i fyzické problémy. Například pokud člověk tráví hodiny u počítače, pravděpodobně se méně pohybuje. Je to tedy složitější než jen otázka, zda je někdo „závislý“.
Mají z tohoto pohledu vůbec smysl aplikace, které dětem nebo dospělým hlídají čas strávený na telefonu?
Někomu to určitě může pomoct. Obecně si ale myslím, že důležitější je naučit se míru regulovat sám a vést k tomu i děti. U mladších dětí je kontrola času samozřejmě potřeba, protože jejich schopnost regulace ještě není dostatečně rozvinutá.
Na druhou stranu, když nastavíme přesně 45 minut a na sekundu přesně zařízení vypneme, může to zbytečně vytvářet konflikty. Trocha flexibility je v pořádku. Důležité je dítě postupně vést k tomu, že kontrola je potřeba a že se ji má časem naučit samo.
U dospělých to platí úplně stejně. Spoléhat na technologii, která nás má hlídat před jinou technologií, je trochu paradoxní. Máme pocit, že jsme závislí na technologiích, a tak si nainstalujeme další technologii, která nás od nich má odvést.
Ve výzkumu jste sledovali počítačové hry, sociální sítě, pornografii a online nakupování. Ukázala se některá oblast jako výrazně rizikovější?
To je složitá otázka. Když se podíváme na to, kolik lidí v jednom časovém bodě splnilo kritéria problematického používání a kolik jich vykazovalo problém dlouhodobě, největší rozdíl vidíme právě u sociálních sítí.
V jednom časovém bodě měly sociální sítě nejvyšší prevalenci, kolem 2,4 procenta. Z toho by se mohlo zdát, že právě ony jsou největší problém. Jenže v dlouhodobém sledování byl u sociálních sítí největší propad. Zůstala u nich zhruba šestina těchto lidí. U pornografie, která měla v jednom časovém bodě nejnižší podíl, naopak dlouhodobě zůstal přibližně každý třetí.
Čím si to vysvětlujete?
Jedním z faktorů je dostupnost. Síla návykového chování není jen v tom, jak intenzivní je samotný prožitek, ale také v tom, jak často se k němu můžeme vracet. Sociální sítě mají relativně nízkou míru slasti, ale extrémně vysokou frekvenci. Telefon máme pořád v ruce a můžeme scrollovat prakticky kdykoli. Každé další video, každý další pohyb prstem představuje pro mozek další malý podnět.
Pornografie přináší naopak mnohem intenzivnější prožitek, ale nemůžeme se k němu vracet tak často jako ke scrollování sociálních sítí. Když se podíváme na dlouhodobost, rozdíl se výrazně zmenšuje. Počet lidí s dlouhodobým problémem je u sociálních sítí, pornografie a her podobný. Takže jednoduše říct, která aktivita je „nejnávykovější“, nejde.
Co tedy rozhoduje o tom, která závislost je ve výsledku horší?
Druhým faktorem jsou dopady. A tady už může být situace výrazně horší u pornografie nebo nakupování než u sociálních sítí či počítačových her. U sociálních sítí a her se problémy často akumulují dlouhodobě. Člověk postupně ztrácí čas, méně se hýbe, zanedbává jiné aktivity nebo vztahy. Nemusí ale existovat okamžitý problém, který by ho donutil vyhledat pomoc.
U nakupování už mohou vznikat finanční problémy, podobně jako u gamblingu. U pornografie může jít o kombinaci osobních, vztahových a zdravotních problémů. V jednom z našich dřívějších výzkumů jsme například pracovali s lidmi v léčbě závislosti na pornografii. Viděli jsme velmi závažné dopady – od zdravotních komplikací způsobených intenzivní masturbací až po problémy v partnerském a sexuálním životě.
Někteří lidé například nebyli dlouhodobě schopni sexu s partnerkou, přestože byli v partnerském vztahu. Při několikahodinovém sledování pornografie navíc mohou postupně vyhledávat stále intenzivnější obsah, který už nemusí odpovídat jejich běžným preferencím. Potřebují ale stále silnější podnět, aby dosáhli stejného prožitku. Tady už mohou být následky opravdu závažné.
Existuje mezi jednotlivými sociálními sítěmi rozdíl v jejich návykovosti? Je například rychlé nekonečné scrollování rizikovější?
Všechny velké sociální sítě se postupně přeměnily v podobný formát. Původně byly sociální sítě založené především na kontaktech s lidmi, které známe. Pak se tento model změnil. Výrazně k tomu přispěl TikTok. Dnes dostáváme obsah od lidí, které vůbec neznáme, a algoritmus nám ho průběžně vybírá podle toho, jak se chováme.
Systém sleduje například to, u čeho se při scrollování zastavíme. Nemusíme nic lajkovat. Stačí, že u určitého obsahu zůstaneme o něco déle. Návykovost potom pramení z toho, že platformy potřebují uživatele udržet co nejdéle. Scrollování a nabízený obsah jsou mechanismy, u kterých algoritmus vyhodnotil, že nás dokáží udržet na platformě. Z tohoto pohledu jsou problematické právě ty sítě, které tento princip používají nejintenzivněji.
Jsou k digitálním závislostem náchylnější muži, nebo ženy?
Obecně jsou rizikovější muži. U některých oblastí je ten rozdíl výrazný – například u pornografie je problém výrazně častější u mužů. U sociálních sítí a nakupování jsou rozdíly menší, ale když všechny oblasti sečteme, vycházejí jako problematičtější opět muži.
Váš výzkum se týkal dospělých, ale například dospívající mozek je zranitelnější…
To je pravda. U adolescentů budou ta čísla vyšší. Dospívání je z hlediska návykového chování rizikové období. V tomto věku je větší tendence riskovat, experimentovat a ulpívat na různých aktivitách.
Zároveň ale platí, že jak člověk sociálně a biologicky dozrává, řada těchto problémů mizí. Při přechodu do dospělosti mnoho lidí, kteří byli v adolescenci problémoví, problémovými přestane být. To ale neznamená, že bychom jim měli vědomě nabízet prostředí, o kterém víme, že je rizikové.
Lukas Blinka.
Co tedy podle vás může být účinnou prevencí u dětí a dospívajících?
Především alternativy a vlastní příklad rodičů. Právě proto se mi nelíbí současná debata, která se často redukuje na to, jestli zakázat telefony ve školách nebo omezit sociální sítě. Dobře, telefon zakážeme. Ale co dětem nabídneme místo něj?
O tom se podle mě mluví velmi málo. Je naivní si představovat, že děti po zákazu telefonu najednou začnou masově sportovat nebo chodit ven, aniž by je k tomu někdo vedl. Zákaz sám o sobě nic nevyřeší. Jde o to, jestli děti i dospělí mají smysluplnou možnost dělat něco jiného.
U dospělých přirozené alternativy často vytvářejí povinnosti. Musíme ráno vstát, připravit dětem svačinu, jít do práce. Nemůžeme si jednoduše dovolit strávit celý týden hraním nové hry. Ani to ale neplatí pro všechny. U lidí s určitými osobnostními charakteristikami nebo v objektivně obtížné životní situaci může být schopnost regulovat takové chování výrazně horší.
A co může udělat dospělý, který má pocit, že už používá technologie příliš?
Za prvé bych doporučil udělat si reflexi. Jak technologie používám? Kolik času na nich trávím? V jakých situacích po nich sahám? Kdy se objevuje takzvaný craving, tedy bažení?
Někdy si člověk žádné bažení ani neuvědomuje. Prostě automaticky a opakovaně bere telefon do ruky. Je proto dobré si zmapovat, kdy se to děje a co tomu předchází. Potom je potřeba tyto podmínky postupně měnit. Přeskládat život tak, abych měl alternativy a nevznikala v něm místa, která automaticky vyplňuji telefonem nebo počítačovou hrou. Je potřeba najít něco jiného, co člověku přináší uspokojení, a postupně to nahrazovat.
