Recenze: Hřebejkův nový seriál začíná jako test divácké trpělivosti

Třídní srazy bývají připomínkou faktu, že lidé nemládnou. A večírek, kde se zjevně bude mísit nostalgie s trapnem, čeká také hrdiny nového seriálu Na tělo, který v pátek večer začíná vysílat Česká televize. Natočil ho Jan Hřebejk podle scénáře Martiny Formanové, volně inspirovaného její povídkovou prózou. A zprvu se zdá, že si autoři vymysleli postavy, jejichž jediným společným rysem je, že jsou zcela nesnesitelné.

Devítidílný počin se točí kolem čtveřice bývalých spolužáků, kteří se i po těch skoro třiceti letech scházejí u piva. I když se zdá, že spolu nemají mnoho společného.

Adrian je ten bohatý. Sraz se koná v luxusním hotelu, který sám zaplatí. Profesor literatury Libor ve svých skoro padesáti stále žije s matkou a jeho „milostný život“ se odehrává jen v privátních deníkových fantaziích, jež jsou mimořádně nechutné – ale k tomu se ještě dostaneme.

Horlivý drobný podnikatel Roman touží vydělávat peníze, ale nemá na to talent ani povahu. A Petr je sice úspěšný primář, ale žena ho podvádí s elektrikářem a vypadá to na rozvod. Neklape to ani Romanovi, který se sice tváří, že jsou se ženou jediní, komu to od gymplu vydrželo, ale realita je o něco složitější a obhroublý Roman jí se svými trapnými vtípky už dávno neimponuje.

Kromě těchto postav seriál sleduje ještě několik spolužáků a jejich kolegy či příbuzné. První tři až čtyři díly se tak neděje v podstatě nic jiného, než že se nám představují. Přičemž všechny protagonisty sledujeme pouze v situacích, které na jejich chování nevrhají zrovna lichotivé světlo.

Skoro se zdá, že je to nějaký sarkastický test divácké trpělivosti – jak dlouho se zvládnou dívat na seriál, v němž není vůbec nikdo sympatický. A přitom tu nezbývá dost prostoru na to, aby byli hrdinové ve své nesnesitelnosti nějak plasticky vykreslení.

Záměrem, který začne pozvolna vysvítat až kolem pátého dílu, kdy se konečně všichni sejdou na srazu, je zkoumat partnerské a mezigenerační vztahy. A hledat cesty, jak opravit to, co se dávno pochroumalo. Jenže tou dobou už je poněkud pozdě. Po takřka čtyřech hodinách vyčerpání publikum není příliš nakloněno vzít postavy – jakkoli hvězdně obsazené – na milost.

Tomáš Měcháček občas umí být coby Roman vtipný hulvát, jindy jsou jeho repliky spíše jen trapné. Do rolí Petra a Adriana režisér nečekaně obsadil své kolegy Viktora Tauše a Slávka Horáka, přičemž oba jsou nečekaně přesvědčiví. Totéž platí pro Mikuláše Křena, jenž umí být správně úlisným mamánkem. Ale obecně hrozně dlouho trvá, než tvůrci a herci naleznou společný tón.

Formanová umí napsat přesvědčivé dialogy, zejména výměny mezi Měcháčkem a Taťánou Dykovou, která hraje jeho ženu, fungují občas už v první, jinak spíše ubíjející půli seriálu. Protože ten začátek opravdu vypadá trochu jako z nějaké české rádoby romantické komedie.

Je tu okolo patnácti postav tří generací, všechny se k sobě chovají příšerně, vznikají mezi nimi nepravděpodobné milostné vazby. Chlapi, co se scházejí na pivu, se za zády pomlouvají, kde kdo někoho podvádí. A do toho občas probleskují scény, které chtějí být „dobovým komentářem“. Tedy scény, kdy dospělí nerozumějí mladé generaci „sněhových vloček“, kdy se dělají laciné vtipy se slovy „trans“ či „nebinární“ a podobně.

Vrcholem je postava Libora, který si už od gymplu píše oplzlé, na budoucího profesora literatury silně nevkusné básničky o spolužačkách, učitelích a posléze kolezích i studentkách. Když tato okolnost vyjde najevo, objeví se sice odsudky a údajný lynč, nakonec je ale vlastně všechno v pořádku. A to je možná největší problém seriálu, který se ve druhé půli překlopí ve vyprávěnku o tom, jak nakonec všichni nalezli štěstí, rodiče se usmířili s dětmi i sami se sebou, někteří doslova pohádkově zbohatli.

Novinka se na jedné straně tváří, že nezavírá oči před aktuálními tématy. Adrian je majitelem televize s názvem Radost, jejíž reportérky se snaží přesvědčit zkostnatělé vedení, že právě zaměření na sociální a jinak palčivá, nepříjemná témata může vedle kvality přinést i zisk. A tvůrci dávají prostor ženským postavám – od nejistých teenagerek přes skoro padesátnice, jež hodlají něco udělat se svým životem i kariérou, až po důchodkyně v podání Ivy Janžurové a Zuzany Bydžovské.

Ale jako celek je Na tělo extrémně nevyrovnané, nerozhodné. Má to být takzvaná dramedy, tedy směs komedie a dramatu, ale obojí si často spíše podráží nohy.

Jsou tu jak absurdní scény s erotickým nádechem, třeba přehlídka zadků i vyretušovaných „předků“ v luxusní sauně pro bohaté, tak okamžiky uvěřitelné intimity. A ta rozkolísanost platí obecně. Některé scény působí takřka ostudně, jindy chvílemi potěší, když mladí lidé hovoří uvěřitelným jazykem.

Jan Hřebejk stále umí poměrně přirozeně vystavět situace, v nichž se vyskytuje velké množství postav – především momenty z třídního večírku. Pomiňme stranou trochu komický fakt, že jak na tom maturitním, tak na tom po 30 letech hrdinům hraje Olympic.

Jenže lze jen těžko přijmout dílo, jež nám představí rozsáhlou přehlídku negací, abychom potom byli svědky toho, že se z nich tvůrci snaží vysochat přesvědčivé postavy, které nakonec ke štěstí a rozumu přišly. Byť mezi některými hrdiny funguje vzájemná chemie, byť dochází k pochopení mezi rodiči a dětmi, jsou to spíše izolované chvíle, záchvěvy v pelmelu postav, které se dočkávají až nezasloužené idyly.

V tuzemské audiovizi na to narážíme neustále. Hrdinové své neduhy naoko reflektují, boháči svou arogantnost a neschopnost fungovat v běžném světě proměňují ve vtip. Psát oslizlé básničky o studentkách je drobná charakterová vada. Na všechno se podíváme naoko trochu kriticky, ale pak se tak nějak všichni obejmeme. A to stačí. Bohužel.