Článek
Když v devadesátém, rok po revoluci, přijela na nádraží ve švýcarském Lausanne a vystoupila z vlaku, vůbec nepochybovala, že je to on. Pán s hustými popelavými vlasy a lehce vyviklanými kyčlemi se v elegantním obleku lehce uklonil a pravil: „Vítám tě, Helenko.“
Šli rovnou k sobě, byť se nikdy předtím neviděli. Měli leda fotky, které si opakovaně prohlíželi. Jiří Hanke, ten elegán na peronu, prožil moc pěknou fotbalovou kariéru. Stát se to dnes, že by Čech kopal rok za Racing Lens nebo dokonce pár let za Barcelonou, fanoušci by byli paf. V padesátých letech se o tom mluvit nesmělo.
„Choval se a mluvil, jako by vypadl z filmu pro pamětníky. Já si ve vlaku z curyšského letiště četla memoáry Adiny Mandlové a přesně takové obraty strýc používal, když jsme se poprvé a naposledy potkali. Úplně se mi vybavoval Hugo Haas,“ vypráví Helena Prošková.
O kom to mluví?
Jiří Hanke, slávista, čili spoluhráč Pepiho Bicana.
Původem atlet, sedmibojař z Lysé nad Labem. Během válečných časů zběhl k fotbalu. Hlavně kvůli výrazně lepší apanáži.
Slavia v roce 1945. Vítězové Poháru osvobození. Jiří Hanke dolní řada třetí zleva. S pohárem pózuje Josef Bican.
Kromě jiného nastoupil pětkrát za reprezentaci a v dubnu 1949 byl u toho, když Čechoslováci slavně porazili neporazitelné Maďary 5:2. Začal ve 30. minutě, protože se Jiří Trnka zranil. A ubránil hvězdného záložníka, špílmachra Hidegkutiho.
Taky v Kolumbii kopal, protože v padesátém roce emigroval. Jorge mu tam říkali. A pak poklepával na základní kámen v Barceloně, když začínali stavět masivní stadion Camp Nou. Jen ne jako Hanke, ale pod fiktivním jménem Fernández.
„Chtěl jsem být volný, ne fungovat jako automat,“ svěřil se dlouho poté.
Češi v Racingu Lens | Sport SZ
Vladimír Šmicer. Dodnes je ve francouzském klubu ikona. Hbitý křídelník přestoupil ze Slavie po mistrovství Evropy 1996, stál tehdy 85 milionů korun. Během druhé sezony pomohl k titulu, pro Lens byl první a dosud poslední. O rok později vyhrál Francouzský pohár. „Racing je navždy moje srdeční záležitost.“ Vydržel tři roky, zvládl 91 soutěžních zápasů, naučil se rozumět vínu (a investovat do něj). Pak se přesunul do Liverpoolu, dcera Natálie už se narodila v Anglii.
Radek Bejbl. Dva velmi různorodé roky v Lens. Defenzivní záložník přišel v létě 2000 z druholigového Atlétika Madrid a hned se uvedl jako spolehlivá posila za 134 milionů korun. Téměř celou druhou sezonu však promarodil s natrženým stehenním svalem, přesto se málem stal mistrem. Racing od října vedl tabulku, jenže v posledním kole prohrál s Lyonem, kterému zároveň předal titul.
Jiří Hanke. Dobrodruh, emigrant, útočník, polozapomenutá persona tuzemského fotbalu. Atlet od Kutné Hory, který hrával za Slavii a pětkrát taky za Československo. Po Únoru 1948 utekl a kromě jiného kopal v daleké Kolumbii. V roce 1951 zakotvil v Lens, odtud se po jediné sezoně vydal za nejkrásnější čtyřletou štací do Barcelony. Za katalánského obra žádný jiný Čech nikdy nehrál.
I kdybyste náhodou nevěřili, že je to pravda, dobové fotky vás přesvědčí. Možná omráčí. Kdyby Hanke ještě žil (bylo by mu téměř 102 let), rozhodně by ho zítra Slavia pozvala do VIP lóže na premiéru v Lize mistrů. Proti francouzskému Lens, kde slávisti udělali pár důležitých stop. Vladimír Šmicer tu největší, protože v roce 1998 pomohl k jedinému ligovému titulu. Pak další reprezentant Radek Bejbl, který v Lens chtěl naroubovat svoji kariéru, ale těžce se zranil. Dávno před nimi se na severovýchodě Francie objevil Hanke.
V rodném listě má zapsáno Dolní Bučice, což je vesnička u Kutné Hory. Ročník 1924. Papoušek mu říkali. Důvody se liší. Jeden tvrdí, že za to mohou výstřední pestrobarevné kravaty, které si každé ráno vázal ke krku. Ota Hemele, útočník Slavie a někdejší spoluhráč, byl přesvědčený, že Hankeho přezdívka spočívala v tom, jak z vděčnosti náruživě papouškoval trenéra Seiferta, který si ho do klubu vybral.
„Kdybych si měla tipnout, jak jsem strýčka poznala, volím variantu B,“ usměje se neteř Helena.
Když se v Barceloně klepalo na základní kámen stadionu Camp Nou, byla u toho československa letka emigrantů. Zleva Jiří Hanke, trenér Ferdinand Daučík a kapitán mužstva Ladislav Kubala (Daučíkův zeť).
To bylo tak. Jiří Hanke byl vynikající atlet, dobře běhal, dokonce o tyči skákal. V Lysé nad Labem se potkal s bratry Ogounovými, Milanem a Lubošem, což byli svého času sportovní přeborníci. A taky pomáhali skrývat parašutisty, kteří provedli atentát na Heydricha. Luboš se později stal choreografem baletu Národního divadla. Do atletické party patřil ještě Ladislav Fialka, budoucí herec a mim.
„Když Láďu přijali na DAMU, zakázali mu tretry a parta se rozštěpila. Mezitím ale kluci přemluvili Hankeho, aby se jako atlet připojil ke Slavii, kde ho zmerčil fotbalový trenér Emil Seifert,“ líčí slávistický kronikář Vladimír Zápotocký.
Jakmile před ním vyslovíte jméno Hanke, jede deset minut jako nahraný magnetofon. Skoro nepotřebuje otázky. „Když trenér Seifert viděl, jaký talent se mu objevil před očima, byl neoblomný. Získal se Slavií během války čtyři tituly v řadě a vysnil si Hankeho na levou stranu zálohy. A to mladej kopal pravačkou. Nejprve mu domluvili hostování v Rakovníku a později v Olomouci. Testovali ho, jestli nebude nešika. V sezoně 1944/45 končila válka a liga se nehrála, takže Hanke měl paradoxně dost času, aby se připravil a všemu přivykl. Po válce se podepsal pod dva tituly a utekl. Vynikal tím, že jako všestranný atlet házel dlouhé auty. V tom byl průkopník.“
No vida, hodil by si také dnes, kdy Slavia na standardní situace sází každou chvíli.
A co ta emigrace, pane Zápotocký?
„Od Hankeho promyšlený majstrštyk. Slavii vedl bolševický předseda Polívka, který nutil všechny hráče plnit soudružské závazky. A Hanke to nesnášel. Odborářské a podnikové zápasy vynechával, ačkoli bývaly povinné. Polívka, to už byl Hanke reprezentant, si ho pozval na kobereček a vyčinil mu. Jiří povídá: ‚Jak můžu hrát, soudruhu, když nemám žádnou legitimaci?‘ A tak Polívka sáhl do všemocného šuplíku, chvíli se v něm přehraboval a nakonec vytáhl Hankeho registračku: ‚Tu máš, soudruhu, a příště už hraj!‘“
S kocourem doma v Lausanne.
Jenže Hanke nehrál. Vzal si registrační průkaz, čili oficiální fotbalovou legitimaci - a zmizel. Jedním tahem se stal volným hráčem, jak by se řeklo dneska. Jméno, příjmení, razítko, fotka, hotovo. Dva roky po Únoru se vydal přes Polsko do západního Německa, zakotvil v Sankt Pauli, vykřičené čtvrti v Hamburku.
Ještě v dubnu 1950 nastoupil do 124. derby proti Spartě, pak se po něm slehla zem. Díky šekovým knížkám se dostal na zaoceánskou loď a do Kolumbie. Jiří Sobotka, další ze slávistických emigrantů, mu pak zařídil půlroční angažmá v Lens. „Neznám přesné důvody, proč v Lens nezůstal déle, ale předpokládám, že ho prostě Barcelona zlákala,“ vypravuje Zápotocký.
Vzhledem k tomu, že Hanke měl stále platný registrační průkaz z Československa, zlanařili ho do nejslavnějšího klubu planety. Ačkoli toho v Barceloně moc neodehrál, jeho jméno svítí u dvou španělských titulů, 1952 a 1953. Rozhodně nepřekvapí, že tehdy Barcelonu trénoval slovenský stratég Ferdinand Daučík a hlavní personou byl v útoku Ladislav Kubala. Hanke k nim charakterem bezvadně pasoval, byť fotbalově nebyl úplná špička. Jeho doménou byl běh, rychlost a vytrvalost. Ostatně s touhle specializací si jako trenér vystačil až do roku 1975, kdy končil ve švýcarském klubu Vevey.
„Navzdory tomu, že hrál za Barcelonu, pro Československo neexistoval. Naštěstí se mohly psát dopisy. Proto se jméno Hanke dochovalo,“ zdůrazní fotbalový kronikář Zápotocký.
Na jaře 1996 se Hanke vydal za přítelem Hemelem do Bordeaux, kde Slavia hrála semifinále Poháru UEFA, ale nepotkali se. Hemele, někdejší klubový předseda, totiž upřednostnil průvodcování po Praze a jeden z nejslavnějších zápasů vynechal. Hanke mu pak napsal: „Nehněvám se, komunismus pokřivil úplně všechno.“
Hankemu mezitím začali říkat Jorge, to když kopal v Kolumbii. Barcelona ho registrovala pod jménem Georg. Na faře ve středočeské Litoli byste našli, že měl tři sourozence. Bráchu Jaroslava a sestry Anežku a Věru, jejíž dcera Helena Prošková nadšeně vypráví nad fotkami, které vyndala z archivu: „Moje maminka, Jiřího sestra a zarytá slávistka, o něm vždycky vyprávěla s úctou a láskou. Chtěla jsem poznat, jestli je to pravda. A tak jsem se za ním vydala do Lausanne. Byl tak nečesky hezký, i s tím svým přeraženým nosem. Deset dní mě hostil a staral se o mě. Každé ráno oznámil, že jde běhat, sedl do auta a odjel kamsi do parku. Pak si zbytek dne četl a tulil se k bílému kocourovi, kterého měli doma za mazlíčka.“
Na vídeňských schodech se Hanke ještě za hlubokého komunismu potkal s maminkou a sestrou Věrou, zblízka je hlídala kontrarozvědka. „Maminka mi tehdy přivezla panenku. Plastové miminko s hýbacíma rukama. Vlastně ho pašovala a já z toho měla Vánoce,“ říká paní Helena.
Se svou neteří, které posílal aspoň velké čokolády, se Hanke poprvé a naposledy potkal až rok po revoluci. „Volala jsem mu z letiště v Curychu na pevnou linku, že se blížím, a on mi okamžitě nadiktoval vlakový spoj do Lausanne. Zdůraznil mi: Teď sjedeš výtahem dvě patra a musíš na nástupiště dorazit včas, jinak ti to ujede. To víš, Švýcarsko.“
Slavia 1948. Rekordní ligová výhra 15:1 s Českými Budějovicemi. Jiří Hanke stojí druhý zprava.
Bezdětný asketa a staromódní prvorepublikový elegán zemřel 11. prosince 2006 v Lausanne, den poté by mu bylo dvaaosmdesát. A prožil toho na několik životů.
Traduje se, že během Pražského povstání hasil dřevěný stadion Slavie na Letné, když ho nacisté z trucu zapálili.
Pak poklepal na kámen, ze kterého v Barceloně vyrostl Camp Nou.
Taky házel dlouhé auty. Běhal rychle a rád. Kopal za Lens, který nyní přijel na Slavii odehrát premiéru v Lize mistrů - i za Barcelonu. Stále jako jediný fotbalista, který se narodil v Česku.
