Dětských úzkostí i depresí rychle přibývá. „Víc psychiatrů problém nevyřeší“

Statistiky dlouhodobě ukazují vážné zhoršování duševního zdraví dětí v Česku. Počet pacientů do 20 let v psychiatrických ambulancích stoupl od roku 2010 o více než 60 procent. Akutních hospitalizací mladých lidí za poslední dekádu přibylo dokonce více než dvojnásobně.

Více je také dětských sebevražd. V roce 2023 vlastní rukou zemřelo 48 dětí a mladistvých do 19 let, osmi z nich bylo do 14 let. Tyto počty jsou sice relativně nízké, zároveň jsou nejvyšší za poslední dekádu.

Systém přitom na tyto změny nestíhá reagovat a na odbornou péči se stále čeká dlouhé měsíce. „Snaha udělat služby přístupnější tu určitě je. Čekací doba ale zůstává dlouhá. Na služby je ohromný nával, což je možná dáno i tím, že pomoc vyhledáváme až v momentě, kdy je potřeba akutní intervence,“ říká psycholožka Barbora Balounová z organizace Nevypusť duši.

„Když si blízcí dospělí všimnou problému až v době, kdy se dítě sebepoškozuje, je to strašně pozdě,“ navazuje ředitelka organizace Barbora Pšenicová a dodává: „Problém je v tom, že si pořád myslíme, že máme mít víc psychiatrů. Jenže oni tu situaci nevyřeší.“

Posilování odborné péče je totiž podle obou expertek jen částečným krokem, protože systém selhává především v prevenci. Chybí v něm dostatek podpůrných služeb, které by dokázaly potíže podchytit včas. Dříve, než si vyžádají péči psychologů nebo psychiatrů.

Běžné čekací lhůty u specialistů se pohybují mezi šesti až devíti měsíci, v okrajových regionech bývají ještě delší. „Právě proto je důležité, aby rodina v mezidobí nezůstala úplně bez pomoci a existovaly dostupnější vrstvy podpory,“ vysvětluje Pšenicová.

Nejvíce chybí kliničtí psychologové. Během dlouhého čekání v přetíženém zdravotnictví se přitom potíže dětí dál zhoršují. Náporu čelí i tísňové linky. Například na Linku bezpečí se napoprvé dovolá jen přibližně každý druhý zájemce.

„Pro rodiny je nejhorší, když mají pocit, že existují jen dvě extrémní možnosti: zvládnout vše samy, nebo čekat měsíce na specialistu,“ doplňuje Pšenicová. Tuto mezeru by podle ní měla zaplnit dostupná podpora přímo v komunitě, školách a sociálních službách, aby rodiny v mezidobí nezůstaly zcela bez pomoci.

„Dost často se setkáváme třeba s tím, že veřejnost moc nezná nízkoprahová zařízení, kam děti mohou docházet. Přitom mohou skvěle fungovat v prevenci, ale i jako záchytný bod, když dětem není úplně nejlépe,“ doplňuje Balounová.

Pod pojmem nízkoprahová nebo podpůrná služba si lze představit místa a lidi, se kterými se dítě přirozeně potkává – od školních poradenských pracovišť a nízkoprahových klubů přes krizové linky až po volnočasové oddíly.

Tato místa nemají nahrazovat odbornou péči. „Mohou tam ale dítě vyslechnout, pomoci mu pojmenovat, co se děje, nabídnout první oporu a případně ho nasměrovat dál,“ popisuje Pšenicová.

Fungování této pomoci ilustruje anonymní příběh dospívající dívky, které se zhoršil prospěch i chování. Škola si změny včas všimla a doporučila jí nízkoprahový klub. Pracovnice si s dívkou v klidu promluvila a zjistila, že za problémy je napětí doma. Do řešení následně zapojila rodinu i učitele. „Smyslem nebylo dítě pouze někam odeslat, ale vytvořit kolem něj funkční síť podpory,“ vysvětluje psycholožka.

Podobným prostředím pro včasný záchyt mohou být i volnočasové oddíly jako Junák – český skaut. Děti se tam pravidelně potkávají se stejnými dospělými a vytvářejí si s nimi vztah, díky čemuž mohou vedoucí snadno zaznamenat změnu chování. „Není to o přenášení zodpovědnosti na ně, ale bylo by dobré, aby věděli, že se mohou občas dětí zeptat. Možná tím pomohou k tomu, aby vyhledání pomoci bylo rychlejší, nebo aby stav nepřešel do fáze, kdy je nutná akutní krizová pomoc,“ říká Balounová.

Skaut navíc pro tyto situace systematicky vytváří metodické materiály i podporu a pro samotné vedoucí provozuje vlastní poradnu a krizovou linku.

Fungování podpůrných služeb stojí na snadné dostupnosti, práci v přirozeném prostředí dítěte, zapojení rodiny i školy a schopnosti jednotlivé aktéry propojit.

„Ukazuje to princip, který by měl fungovat i jinde: nepotřebujeme z každého skautského vedoucího, učitelky nebo trenéra dělat psychologa či krizového interventa,“ shrnuje Pšenicová. „Potřebujeme, aby lidé v blízkosti dětí uměli poznat, že se něco děje, nebáli se zeptat, nabídli základní oporu a věděli, kam se obrátit dál. První pomoc totiž začíná otázkou.“

Podpůrné služby sice existují v nejrůznějších podobách, zůstávají však roztříštěné a v mnoha regionech hůře dostupné. Organizace Nevypusť duši proto chystá doporučení, kterých by se jednotlivá města či kraje mohly držet.

Rodiče se přitom mohou obrátit na jakoukoli sociální službu pro rodiny a děti v okolí – její pracovníci je dokáží nasměrovat dál. Poradit umí i operátoři krizových linek, školní poradci nebo odborníci v pedagogicko-psychologické poradně.

Odbornice zároveň zdůrazňují potřebu budovat s dětmi bezpečné prostředí. „Zkoušejme prostor k rozhovoru otevírat dříve a častěji. Vybudujeme si tak důvěru a získáme čas zjistit, kam se v případě potřeby obrátit,“ radí Balounová.

Duševní zdraví dětí se přitom intenzivně řeší i na celostátní úrovni. Vláda o něm dlouhodobě mluví jako o své prioritě. A její zástupci uvádějí, že se konkrétními kroky snaží dostupnost péče zlepšit.

Od července tak platí novela živnostenského zákona, která zařadila poradenskou psychoterapii mezi vázané živnosti. Odborná veřejnost se však neshodne, zda jde o správný krok. Česká asociace pro psychoterapii opatření vítá s tím, že přinese vyšší profesionalitu oboru a bezpečí klientům. Proti naopak vystoupila Asociace klinických psychologů.

„Psychoterapie je vysoce odborná činnost, která má přímý dopad na psychické zdraví lidí. Nelze připustit, aby ji vykonávali lidé bez adekvátního vzdělání a praxe, což stávající podoba novely umožňuje. Takový krok by znamenal zásadní ohrožení bezpečí pacientů,“ varovala její prezidentka Hana Jahnová.

Ministerstvo zdravotnictví navíc nedávno představilo návrh, který má výrazně zkrátit cestu klinických psychologů do praxe. Důvodem je podle resortu právě rostoucí potřeba psychologické péče a snaha vytvořit efektivnější cestu k přípravě dostatečného počtu kvalifikovaných odborníků.

Jenže většina odborníků varuje, že by to pro pacienty mohlo skončit špatně. Oponuje Asociace klinických psychologů, Českomoravská psychologická společnost, Psychiatrická společnost, Sdružení kateder psychologie i školitelé.

Na dotaz Seznam Zpráv ale ministerstvo zdravotnictví uvádí, že jde zatím pouze o návrh, který prochází připomínkovým řízením. A hodlá se podrobně zabývat všemi výtkami, které od odborné veřejnosti došly. Konečná podoba návrhu se tedy ještě může měnit, novela by ale každopádně měla začít platit od začátku roku 2028.

Vláda nedávno schválila také zákaz používání mobilních telefonů a dalších elektronických zařízení ve školách s platností od září 2027. Část odborníků krok vítá – například Národní ústav duševního zdraví na omezení mobilů důrazně apeloval kvůli jejich negativnímu dopadu na psychiku dětí.

Druhá skupina odborníků ale varuje, že univerzální zákaz ke zlepšení psychického zdraví ani výsledků žáků přispět nemusí. Jak z českých, tak zahraničních dat totiž vyplývá, že takto jednoduchý dopad zákaz mobilů ve školách nemá.

Podobná debata se vede okolo možného zákazu používání sociálních sítí u dětí po vzoru Francie. Přední čeští experti ale varují, že plošný restriktivní zákaz nefunguje - a děti může jen vyhnat do nebezpečnějších koutů internetu.

Proti plošným restrikcím se ve společném stanovisku postavili akademici z Masarykovy univerzity (výzkumný institut IRTIS) a Univerzity Palackého v Olomouci (projekt E-Bezpečí). „Současné vědecké poznání neposkytuje dostatečné důkazy o tom, že by plošný zákaz sociálních sítí vedl ke zlepšení duševního zdraví dětí,“ shodují se odborníci.

Trend zhoršujícího se duševního zdraví dětí je celosvětový. Duševní poruchou trpí celosvětově zhruba každý sedmý člověk ve věku 10 až 19 let, přičemž většina případů zůstává nerozpoznaná a neléčená. Sebevražda je globálně ve věkové skupině 15 až 29 let třetí nejčastější příčinou úmrtí.

Deprese, úzkostné poruchy a poruchy chování patří podle Světové zdravotnické organizace (WHO) mezi nejvýznamnější zdravotní problémy dospívajících a mohou výrazně omezovat jejich každodenní fungování.

Jak to s duševním zdravím mladých vypadá v kontextu Evropy, ukazuje zpráva WHO o duševním zdraví dětí a mladistvých v evropském regionu (ten zahrnuje také třeba Izrael nebo Arménii). V této oblasti figuruje sebevražda mezi lidmi ve věku 15 až 29 let jako dokonce vůbec nejčastější příčina úmrtí, přičemž mladí muži takto ukončují svůj život třikrát častěji než mladé ženy.

I tady data naznačují, že se situace dlouhodobě zhoršuje. Zatímco v roce 2000 žilo s nějakým duševním onemocněním 10,1 procenta evropských mladých do 19 let, do roku 2023 jejich podíl narostl na 13,9 procenta.