Článek
„No, doufejme, že se blížíme ke konci války,“ prohlásil Donald Trump tento týden, kdy se pomalu uzavírá sedmý měsíc útoků na Írán a blokády Perského zálivu.
Kéž by měl pravdu. Jenže něco podobného jsme slyšeli hned v březnu a pak znovu v červnu, v červenci i v srpnu. Není divu, že svět pomalu přestává brát amerického prezidenta vážně. Přinejmenším svět peněz, kde se dají pochybnosti snadno a rychle změřit.
Každý vidí, že to není dobré. I v Česku – u pumpy, na složence za plyn, při refixaci hypotéky i v hlase Karla Havlíčka, když na úvod večerních televizních zpráv ohlašuje začátek „další energetické krize“. Jestli tentýž Havlíček měl být tváří nově zařízené prosperity, tak realita mu rozhodně nejde naproti.
Jen pár střípků do skládačky – a začněme v USA, kde ekonomické trendy začínají velmi často.
Desetiletý americký vládní dluhopis v pondělí krátce vyskočil nad pět procent. A roste-li úrok, který je na světě jedním z nejdůležitějších, tak máme problém. Za pět procent si Spojené státy půjčovaly jen krátce v říjnu 2023 – a předtím až v roce 2007, před poslední velkou finanční krizí.
Úroky stoupají ze dvou prostých důvodů. Zaprvé, reagují na ceny. Hodně se teď v USA propírá nafta, která stojí u pump nejvíc v historii (6,28 dolaru za galon). Když se zdražuje, peníze ztrácejí hodnotu – a kdo je má, chce logicky větší úrok. To je zákon ekonomiky.
Zadruhé, poptávka po penězích roste – lidově se jí říká zadlužování. Ve velkém si půjčují firmy v čele s průkopníky umělé inteligence, ale i americká vláda. Federální dluh USA na jaře překročil sto procent HDP a nápadů, jak ho dál zvedat, neubývá. Viz třeba nově slíbená a stěží uvěřitelná státní odměna 5 tisíc dolarů pro každého, vyhrají-li Republikáni listopadové volby.
O tom, že éra levných peněz končí, se mluví už dlouho. Kdo doufal v uklidnění, třeba v naději na levnější hypotéku, ale teď pozoruje pravý opak. Ropná inflační vlna v kombinaci s dluhovými návyky táhne cenu peněz všude po světě nahoru.
Souvislosti:
Ven vedou jen dvě cesty a obě bolí. Buď necháme inflaci volný průběh, což ale jinými slovy znamená dívat se na to, jak peníze ztrácejí hodnotu. Nebo ji zkusíme uhasit, což ale jde jen za cenu umělého zchlazení dluhové ekonomiky.
Tlumící terapii teď praktikují centrální banky, naposledy tento týden v USA a minulý týden v eurozóně. Donald Trump zuří, podobně jako když si na „svou“ centrální banku stěžuje Andrej Babiš. Oba ale popírají základy ekonomie, centrální banky jen dělají svou práci.
Americký Fed tento týden zvedl svou úrokovou sazbu poprvé po třech letech. De facto ale jen dal razítko na to, o co si předtím řekl americký trh s dluhopisy a hypotékami sám. Tržní úroky stoupají, protože držitelé peněz se bojí inflace. Nečekají na povel z Fedu, americká centrální banka růst úroků vlastně jen dohání, aby část peněz z ekonomiky stáhla a dluhově-inflační kola přibrzdila.
Totéž se naštěstí děje v Česku, zdejší centrální banka zvedla svou hlavní sazbu už v červnu. Po dalším jednání tento čtvrtek vzkázala, že protentokrát ještě počká, ale že příště jsou ve hře jen dvě možnosti – buď sazby držet, nebo je znovu zvednout. Mezi řádky šlo vyčíst, že v případě dalšího pokračování stávajících trendů má jasně navrch druhá možnost.
I Česká národní banka (ČNB) dohání tržní realitu, ceny i tržní úroky jí samy rostou pod rukama. Nafta se už místy prodává za 50 korun, továrny si stěžují na neúnosné zdražování plynu, ekonomové upozorňují na růst státního dluhu nebo na další nepříjemné jevy, jako je dopad sucha do zemědělství a do cen potravin. „Současný nástup těchto nabídkových rizik může inflaci vytlačit na čtyři až pět procent,“ upozornili tento týden analytici České spořitelny ve svém komentáři k inflačním vyhlídkám po Novém roce.
Ruku v ruce s tím, jak roste vládní dluh, roste i jeho úrok. To se přenáší do hypoték. V srpnu byly v průměru za pět procent, poprvé od roku 2024. V září – podle jiného šetření, opřeného o nabídkové sazby – zdražily na 5,51 procenta. ČNB vypisuje své sazby na kratší dobu, proto jsou nižší, ta hlavní aktuálně na 3,75 procenta. Mezibankovní trh, kde je vidět kalkul bank do budoucna, ale už má v sobě zabudovaný předpoklad, že ČNB nemůže na stávající úrovni vydržet. A z toho, jak představitelé ČNB situaci komentují, to vypadá, že k utažení šroubů – a díky za to – rádi sáhnou.
Ale třeba všechno dopadne jinak. Třeba Trump tentokrát neslibuje nadarmo, příměří s Íránem je za rohem, tankery se brzy rozjedou a lavinu chmurných zpráv vystřídá euforie. A třeba se vzápětí uklidní i všechno ostatní, protože to by dnešní porouchaný svět dost potřeboval. Ale vážně se dá něco takového čekat?
