Článek
Je to statistika, která fascinuje. V kariéře vstřelil úctyhodných 414 soutěžních gólů a 90 z nich, což je více než pětina, dal Ronaldo tak, že s míčem obešel gólmana a zavěsil do prázdné branky.
K tomu se váže velmi vypovídající historka z doby, kdy se stal v roce 2018 prezidentem španělského klubu Real Valladolid. Jeho hráč Keto Gontát běžel těsně před koncem sám na branku - a ze tří metrů balon napálil přímo do gólmana.
„Řekl jsem mu: Krucinál, co to děláš? Měl jsi ho obejít. Ne to narvat přímo do něj,“ vzpomínal Ronaldo. „Odpověděl mi, že v tu chvíli je to složité. Řekl jsem mu: Ne, není. V takové situaci můžeš být ten nejklidnější člověk na světě. Cokoliv uděláš, vyjde to. Nikdy mi brána nepřipadala malá. Máš rychlost, periferní vidění. Začal jsem mu vysvětlovat, jaký pohyb udělat, svou techniku.“
Gontát to nevydržel a skočil legendě do řeči.
„No jo, ale ty jsi Il Fenomeno! Došlo mi, že to nikomu vysvětlovat nemůžu, protože je to pro lidi obtížné pochopit. A ve skutečnosti je to přitom tak snadné,“ usmál se muž, pro kterého bylo vstřelit krásný gól stejně přirozené jako pít vodu nebo dýchat.
Dnes je mu padesát a fotbal neměl mnoho výraznějších postav. Ronaldo I. kouzlil dávno před svým portugalským jmenovcem Cristianem. Pamětníci jeho zápasů si hned vybaví, jak obránce usadil na trávník jen lehkým zhoupnutím kyčlí. Jak byl fotbal v jeho pojetí skutečně Joga bonito, tedy krásná hra.
Ronaldo vyrůstal na severním předměstí Ria, kde hrál na ulici s kamarády futsal a už jako kluk výrazně vyčníval nad ostatními. Hned ve svém prvním zápase za žákovský tým nastřílel hattrick, jako šestnáctiletý už byl nejlepším střelcem jihoamerického šampionátu hráčů do 17 let. A v krasojízdě pokračoval i mezi dospělými.
V brazilské lize dal v tomto věku 12 gólů ve 14 zápasech. O několik měsíců později už sedmnáctiletého Ronalda vzal kouč Carlos Alberto Parreira na mistrovství světa 1994 do USA. Do zápasu sice nezasáhl, ale domů se vracel jako člen týmu světových šampionů - a už před turnajem měl domluvený přestup do PSV Eindhoven. Z brazilského zázraku se během jediného roku stal jeden z nejžádanějších fotbalistů světa.
V polovině 90. let Ronaldo vypadal skoro nezastavitelně. Po přesunu do Barcelony se z něj stal prototyp útočníka nové generace: extrémně rychlý a technický, zároveň ale dost silný na to, aby ustál souboje s obránci.
Po fantastické sezoně ve Španělsku odešel v roce 1997 do Interu Milán a v pouhých jednadvaceti letech získal svůj první Zlatý míč. V Itálii dostal přezdívku Il Fenomeno a jeho kariéra připomínala pohádku. Do MS 1998 ve Francii tak vstupoval jako nejlepší fotbalista planety. Jenže právě finálový zápas, v němž měl být hlavní hvězdou, se změnil v jeden z nejpodivnějších dnů jeho života.
Největší fotbalová záhada
Neděle 12. července 1998. Večer se má na Stade de France odehrát největší zápas roku. Finále MS, v němž obhájci trofeje Brazilci i s nejlepším fotbalistou světa Ronaldem vyzvou domácí Francouze. Útočník Interu Milán v poledne normálně poobědvá s mužstvem a potom si jde lehnout.
Následně se stane něco, o čem se čile spekuluje ještě po téměř třiceti letech.
Gól! Gól! A zase gól! Originální koláž Ronaldových oslav za Brazílii na MS.
Když se v půl čtvrté odpoledne probere, má kolem postele spoluhráče, kteří mu říkají, že zdraví je důležitější než fotbal. On nechápe, co se děje. Týmoví lékaři mu pak vysvětlí, že prodělal zdravotní příhodu, kvůli které nemůže hrát.
Podle svědků Ronaldo ležel na posteli, celé tělo se mu prudce třáslo v křečích. Měl sevřenou čelist, pěnu u úst a následně byl zcela vyčerpaný. Média dnes pro popis celé situace používají sousloví křečový záchvat. Pro výraz „epileptický“ přítomní lékaři nenašli dostatečné důkazy. I francouzští odborníci v nemocnici epilepsii považovali za nepravděpodobnou. Brazilský týmový doktor Lídio Toledo vyloženě odmítl, že by příčinou byl stres, zato nevylučoval neurologickou příčinu.
Přijít o finálový zápas ale Ronaldo nechtěl. Říkal, že se cítí dobře, a ptal se, co musí udělat, aby nastoupit mohl. A odjel na podrobná vyšetření do pařížské nemocnice. Trenér Mário Zagallo mezitím začal připravovat mužstvo bez něj, jeho místo v základní sestavě obsadil Edmundo.
V nemocnici se slavný útočník podrobil CT, magnetické rezonanci i neurologickému vyšetření. Výsledky lékařům neukazovaly nic konkrétního, co by samo o sobě Ronaldovi znemožňovalo nastoupit.
Ronaldo je nejlepším hráčem naší generace – o velký kus.
A pak přišel jeden z památných momentů celého šampionátu. Ještě hodinu a čtvrt před výkopem FIFA dostává sestavu, v níž Ronaldo nefiguruje. Celý svět se prostřednictvím rozhlasu a televize dozvídá, že nejlepší hráč Brazilců nenastoupí. O půl hodiny později je ale zpátky na soupisce. Nikdo nechápe, co se děje. Rojí se podivná vysvětlení a mlžení ve stylu, že jel Ronaldo na rentgen zraněného kotníku. To výrazně pomáhá vzniku konspiračních teorií, které ohledně finálového duelu dodnes panují.
Ronaldo nakonec v utkání nastoupil – a nehrál dobře, ostatně jako celá Brazílie, která s hostiteli turnaje prohrála 0:3 a musela se spokojit se stříbrem. Zda byl Ronaldův výkon ovlivněn jeho zdravotní příhodou, se nikdy nedozvíme.
„Stalo se něco, co nedovedu vysvětlit. Najednou mi bylo velmi špatně, prodělal jsem záchvat. A pak si nic nepamatuji. Zpětně si myslím, že jsem byl velmi odvážný, že jsem nastoupil. Ale myslel jsem jen na to, abych pomohl týmu,“ vzpomíná na nešťastnou událost po téměř třech dekádách.
Smutný pařížský večer ale nakonec nebyl tou největší ranou, kterou musel snést. V listopadu 1999 si vážně poškodil šlachu v pravém koleni a musel na operaci. Když se skoro po půl roce vrátil, na hřišti vydržel jen několik minut. Operované koleno se mu podlomilo a Ronaldo se v bolestech zřítil na trávník.
Šlacha praskla, další těžká operace, další rehabilitace. Prakticky dva roky pak musel být bez fotbalu. Otázka už nezněla, zda ještě někdy bude nejlepší na světě, ale jestli se vůbec dokáže vrátit.
Ronaldo dnes. Ne nadarmo poslouchal roky narážky na nadváhu.
O to neuvěřitelněji působí jeho comeback. V roce 2002 ho trenér Luiz Felipe Scolari zařadil do nominace na šampionát v Japonsku a Jižní Koreji, ačkoliv toho za poslední roky příliš neodehrál a jeho zdravotní stav byl stále obestřen pochybnostmi.
Ronaldo ovšem turnaj zcela ovládl. Nastřílel osm branek, stal se nejlepším střelcem MS a finále proti Německu rozhodl dvěma brankami. Zvedl nad hlavu trofej pro světové šampiony, kterou Brazílii z velké části zařídil. A na konci roku pak získal svůj druhý Zlatý míč, už jako člen hvězdných Galácticos, tehdejší skvadry hvězd v Realu Madrid.
S asijským šampionátem bude kromě skvělých výkonů a spousty branek navždy spojen i útočníkův ikonický účes. Během turnaje si Ronaldo vyholil hlavu a nechal si jen malý půlkruh vlasů nad čelem. Nešlo o módní výstřelek fotbalové superstar. Důvod byl zcela pragmatický. „Měl jsem problémy s nohou a média pořád mluvila o mém zranění. Tak jsem si ostříhal vlasy, aby lidi začali řešit něco jiného a mohl jsem se soustředit na fotbal,“ vzpomínal po letech.
Je tlustý, nebo není?
Když fanoušci v běžné řeči potřebují rozlišit Ronalda Nazaria s jeho portugalským jmenovcem, používají nejrůznější přízviska. Brazilský Ronaldo, R9… A někdy také: Ten tlustý Ronaldo. Nálepka, s níž famózní forvard bojoval po většinu kariéry. A drží se ho dodnes.
Paradoxní je, že téma „Ronaldo je obézní“ se začalo objevovat už v době, kdy to ještě tak úplně nebyla pravda. Ještě v 90. letech v PSV a Barceloně byl Il Fenomeno štíhlým, až elastickým útočníkem. Po těžkých zraněních kolene a dlouhých rehabilitacích ale výrazně zesílil, zmohutněl a jeho postava se proměnila. Takže když po MS 2002, kde Brazílii osmi góly vystřílel titul, přestoupil do Realu, jeho vzhled bylo najednou téma.
V první sezoně Realu pomohl vyhrát La Ligu a nastřílel 30 branek. „Uráží mě, jak se ke mně novináři chovají. Tisk neustále píše, jak jsem tlustý a všechno kolem toho. I se svou postavou dokážu nastřílet třicet gólů za sezonu. Jestli nemají o čem psát, moje váha bude vždycky dobré téma,“ říkal viditelně roztrpčený útočník.
Celá věc pak nabrala absurdních rozměrů, kdy celostránkové rozhovory do španělských novin poskytovali i klubový fyzioterapeut nebo kondiční trenér. Ti vysvětlovali, že se Ronaldo změnil a už zkrátka není tím hubeným klukem z Barcelony. A líčili, že jeho váha nerovná se klasická obezita.
Jednoho dne dokonce deník AS vyšel s titulkem: „Ronaldo není tlustý, je jen mohutný.“
Mediální karikatura tehdy trochu předběhla medicínskou realitu, o pár let později se už ale z jeho váhy stal reálný problém. Na mistrovství světa 2006 v Německu přijel Ronaldo bez kondice a skutečně výrazně těžší. Ručička na váze prý ukazovala 95 kilogramů - pro srovnání, na předchozím šampionátu Ronaldo vážil 86 kilo.
Největší bolest brazilského krále se skrývala pod dresem. Vážil až moc.
Brazilský realizační tým odmítl jeho hmotnost zveřejnit a tamní noviny s nadsázkou psaly o tom, že jde o nejstřeženější státní tajemství. Vrcholem bylo, když se na celou věc trenéra Carlose Parreiry zeptal sám prezident Brazílie.
„Je Ronaldo tlustý, nebo ne?“ pronesl při videokonferenci prezident Lula da Silva. Hráče jeho slova hluboce zklamala a hlava státu mu dokonce pak poslala omluvný dopis.
Přes to všechno dal Ronaldo na mistrovství světa tři branky a překonal historický rekord Gerda Müllera. Happy end? Naopak. V kabině Realu ho přivítal kouč Fabio Capello, který byl na hmotnost svých svěřenců vždy pes.
A nastal problém. Záložník Guti pak po letech vzpomínal, že italský trenér hnal své svěřence na váhu každý den – jenže Ronaldo se zkrátka odmítal vážit.
Byl to nejlepší útočník, kterému jsem kdy čelil. Prakticky dokonalý hráč. Jako by ho vytvořili v laboratoři.
Po přestupu do Milána pak musel poslouchat, že číslo na dresu 99 se shoduje s jeho hmotností. „Když dám gól, jsem skvělý. Když ne, jsem tlustý. Je to absurdní,“ kroutil hlavou brazilský forvard.
Později přiznal, že rozhodně nežil vždy asketickým životem dokonalého profesionála - a že v určitou chvíli už jeho postava představám o ideálním fotbalistovi neodpovídala. Vysvětloval to ale neustálými zraněními kolene, roky bez fotbalu, kdy mohl jen rehabilitovat. A celkovou proměnou svého těla v průběhu let.
V roce 2017 zveřejnil anglický fotbalista Michael Owen společnou fotografii, k níž připsal, že si myslel, že má nadváhu, dokud nepotkal starého spoluhráče Ronnieho. Jeho hláška obletěla svět a Brazilec reagoval posmutněle: „Děsí mě, jakou důležitost tohle téma pořád má.“
„Byl z jiného světa“
Na stará - a zraněními zdecimovaná - kolena ještě vyhrál v rodné Brazílii dvě velké trofeje s Corinthians a pak v roce 2011 svou bohatou kariéru uzavřel. „Hlava chce, ale tělo už to nezvládá,“ vysvětloval při loučení. Byť z hřiště odešel jako mistr světa, střelecký rekordman světových šampionátů i držitel Zlatého míče, při vzpomínce na jeho um se nevyhnete pocitu, že nebýt zranění a pozdějších problémů s váhou a kondicí, mohl dokázat ještě mnohem víc.
„Messi a Cristiano byli na absolutním vrcholu patnáct let. Ale pokud jde čistě o talent a schopnosti, brazilského Ronalda nikdo nepřekonává. Je to nejlepší hráč, jakého jsem kdy na trávníku viděl,“ myslí si třeba trenér Jose Mourinho.
A není sám.
„Byl to nejlepší útočník, kterému jsem kdy čelil. Prakticky dokonalý hráč. Kombinace síly, rychlosti, instinktu a techniky. Vypadal, jako by ho vytvořili v laboratoři,“ smekla před Ronaldem zase brankářská legenda Gianluigi Buffon.
Sir Bobby Robson, jeho trenér z Barcelony, použil ještě silnější slova. „Byl z jiného světa, byl jako Bůh,“ žasl. Jeho spoluhráč z Realu a protivník z finále MS 1998 Zinedine Zidane pak na otázku, kdo z nich byl lepší fotbalista, odpověděl okamžitě: „Ronaldo je nejlepším hráčem naší generace – o velký kus.“
Po konci kariéry Ronaldo založil marketingovou agenturu a stal se vášnivým hráčem pokeru, na několika turnajích vyhrál až několik desítek tisíc dolarů. Do fotbalu se ale vrátil jako podnikatel, převzal většinový podíl v Realu Valladolid, pak koupil i majoritu brazilského Cruzeira. Oba kluby ale v posledních dvou letech prodal, protože si prý od každodenního managementu potřebuje trochu odpočinout.
Coby čerstvý padesátník žije se svojí třetí ženou Celinou v Sao Paolu. Několikrát týdně hraje tenis, pořádá barbecue pro přátele. Jeho nejoblíbenějším koníčkem a tématem k hovoru jsou luxusní hodinky a jejich výroba. „Zajímá mě produkce, mechanismy, které firmy dělají ty nejlepší hodinky. Je to moje velká vášeň,“ prozradil letos pro brazilský Esquire.
Když se letos během finále MS objevil v poločasové show po boku krajana Ronaldinha, množství nostalgie ani nešlo změřit. Kdo ho zažil na trávníku, hned si vzpomněl na dokonalé kličky a nádherné góly. Ronaldo je dával tak jednoduše jako málokdo, za což mu už navěky patří pozice jednoho z nejlepších fotbalistů všech dob. Za největší luxus, který v životě má, ale on sám považuje něco jiného.
„Být pánem svého času,“ tvrdí božsky nadaný útočník, který dokázal skoro všechno, a přesto měl ještě na mnohem víc.
