Článek
Česko bude příští rok hospodařit s rozpočtovým deficitem 386 miliard korun. Vyjádření členů vlády přitom nenasvědčují, že by se schodek veřejných financí měl v dalších letech vládnutí snižovat. „Bez reformy na straně příjmů, respektive zvýšení příjmů a také snížení výdajů, to už dále nepůjde,“ hodnotí to v rozhovoru pro Seznam Zprávy člen Národní rozpočtové rady Luboš Komárek.
Už původně plánovaný strukturální deficit ve výši jednoho procenta HDP od roku 2028 by podle něj bez těchto kroků nebyl splnitelný.
Sáhnout na mandatorní výdaje
Možnost zkrotit rozpočet do budoucna existuje prakticky pouze v mandatorních a kvazimandatorních výdajích, tedy výdajích, které musí každý rok stát povinně zaplatit. Ty podle Národní rozpočtové rady tvořily v letech 2022 až 2025 zhruba 95 až 96 procent rozpočtu. Mandatorní výdaje jsou například důchody, sociální dávky nebo úroky z dluhu, a kvazimandatorní pak hlavně platy státních zaměstnanců. Beze změny těchto výdajů prakticky nezbývá prostor pro rozpočtové škrty.
„Možná si nepřipouštíme, že mandatorní výdaje lze také změnit. Chce to však určitou politickou odvahu a jasnější priority. Tím minimálním opatřením je nepřidávat další peníze nad rámec zákona, jak se nyní diskutuje třeba u důchodů. Rovněž dotace na podporované zdroje energie by státní rozpočet zatěžovat neměly,“ říká Komárek.
Další možností je podle něho připustit, že by si lidé, byť z malé části, připláceli i u běžné zdravotní péče, například by se vlády mohly znovu zamyslet nad formou takzvaných nadstandardů. Na rozdíl od jiných zemí Evropy totiž v Česku výdaje na zdravotní péči vztažené k hrubému domácímu produktu v posledních letech neklesly zpět na předcovidovou úroveň.
Role státu podle Komárka nemá být ochranářská. Stát má vybudovat silnice a další veřejné statky a zabezpečit, aby existovala pravidla, která se budou dodržovat, a aby byla tato pravidla srozumitelná a příliš se neměnila.
„Stát nemá být pomyslnou taxislužbou, aby mě provezl životem, to už je na mně. My jsme si trochu zvykli od státu chtít víc a že nás často vede za ručičku, a to není dobré,“ říká Komárek. Státní „taxislužba“ má podle něj zůstat pro ty, kdo ji skutečně potřebují, tedy třeba pro nemocné, hendikepované. Dlouhodobě nezaměstnaný by měl co nejdříve začít s rekvalifikací, ne si jen pasivně chodit pro dávku.
Bohatší mají přispět víc
Co se týče příjmové strany rozpočtu, měly by se podle Komárka zvýšit některé daně. „Ti úspěšní by měli rozumět tomu, že za svůj úspěch zčásti vděčí vzdělání, které jim poskytl stát, a samozřejmě také své snaze a píli. Princip progresivního zdanění je běžně uplatňovaný a je určitě v pořádku. Problém je pouze najít optimální nastavení této progrese, která úspěšným nebere motivaci k práci a realizaci podnikatelských nápadů,“ říká.
Konkrétně navrhuje obdobu zrušené superhrubé mzdy, tedy vyšší zdanění jednotlivců s vyššími příjmy, nikoli firem. Obecně je ale příznivcem hlavně daní nepřímých, jako je DPH nebo spotřební daň.
Komárek se nebrání ani vyššímu zdanění nemovitostí, které je podle něj v Česku extrémně nízké. Varuje ale před přehnanými očekáváními. „Neměli bychom zapomínat na to, že tyto peníze už jednou byly zdaněny. A jestli tímto opatřením vyřešíme nárůst cen bytů nebo jejich dostupnost? Obávám se, že to se nepovede. To by muselo být opravdu výrazné zdanění, a v teorii veřejných financí se často doporučuje, že daňové změny by měly být pozvolné, ne šokem,“ říká.
Zároveň připouští, že jde o politicky jednu z nejcitlivějších oblastí. V Česku podle něj vznikla kultura chat a chalup a ochota lidí platit za ně víc je minimální. Férové zdanění by mělo odlišit ty, kdo nemovitost využívají pro vlastní potřebu, od těch, kdo s ní podnikají.
Sněhová koule deficitu
Veškeré reformy příjmů i výdajů jsou proveditelné, nicméně problém spočívá v tom, že k nim není politická vůle, ani je nežádají voliči. Mezinárodní trhy jsou zatím klidné a nevidí v zadlužení Česka zásadní problém.
Historie však ukazuje, že vystřízlivění může přijít relativně rychle. Podle Komárka se deficit má od minulého roku zvýšit z 2,1 procenta HDP na úroveň 3,5 až 3,6 procenta v roce 2027, tedy o zhruba 1,5 procentního bodu. Srovnatelný skok lze najít, po vyloučení covidových a krizových let, jen v Rumunsku.
„Trochu mě u veřejných výdajů znepokojuje efekt takzvané sněhové koule, protože z literatury a ze zkušeností mnoha zemí se potvrzuje jev nazývaný deficit bias (sklon deficit prohlubovat, pozn. red.). I dobře fungující vlády mají vlivem politického cyklu tendenci vytvářet vyšší deficity, než by bylo adekvátní pro dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. V obdobích ekonomického růstu by naopak měly vytvářet přebytky a dluhy splácet, určitě ne zvyšovat. A když se politici až moc podbízejí voličům ve snaze o své znovuzvolení, je to problém,“ říká Komárek.
Konsolidace se přitom obvykle nedělá ve volebním roce a jediným blízkým rokem bez voleb je ten příští. Přitom v roce 2027 má být rozpočtový deficit nejvyšší.
Poslední pojistkou je dluhová brzda. Při padesátiprocentním zadlužení vůči HDP se aktivuje její první stupeň a poslanci a senátoři by si museli snížit platy o 20 procent, pokud by zákon nezměnili. Následuje hranice 55 procent a maastrichtských 60 procent. Podle Komárka by dluh mohl hranici 50 procent HDP překročit ke konci současného volebního období, možná už v roce 2029.
Zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti může vláda s parlamentní většinou snadno měnit. „V tomto volebním období se k hranici dluhové brzdy bohužel viditelně přiblížíme, pokud nezměníme směr vývoje veřejných financí, například podle schváleného fiskálně-strukturálního plánu. Dluh Česka roste od roku 2020 třetím nejrychlejším tempem v rámci zemí EU, před námi je už jen Finsko a Rumunsko. Zbytečně si vyčerpáváme fiskální prostor, který máme, ten by měl být i rezervou na možné horší časy. Rostou také úroky z dluhu a ty se musí vždy splatit jako první, jinak by v danou zemi investoři ztratili důvěru, to je supermandatorní výdaj,“ říká.
Komárek připomíná, jak se dluh promítá do každodennosti. Při deficitu 386 miliard korun si Česko půjčuje víc než miliardu denně. Výnos desetiletého vládního dluhopisu se podle posledních dat pohybuje kolem pěti procent, tedy podobně jako úrok z hypotéky. Náklady na obsluhu dluhu mají letos dosáhnout zhruba 110 miliard korun a příští rok přes 130 miliard korun.
