Článek
Vize dekarbonizovat evropskou energetiku, průmysl a dopravu stojí podle odborníků na myšlence elektrifikace. Na ni budou muset reagovat všechny části energetického řetězce - nejen výrobci elektřiny, ale i provozovatelé síti nebo dodavatelé plynu.
V příštích letech má spotřeba elektřiny ve světě vzrůst o zhruba čtyři procenta, což je tisíc terawatthodin, nebo také ekvivalent 130 temelínských bloků. „Pojem dekarbonizace je tak trochu přenesená elektrifikace,“ uvedl člen představenstva ČEZ Bohdan Zronek na středeční energetické konferenci EGU v Brně.
„Z pohledu ČEPSu totiž nestačí jenom instalovaný výkon nebo nějaký roční objem výroby a emisí, ale elektrizační soustava samozřejmě musí každou vteřinu udržovat rovnováhu, stabilitu a bezpečnost dodávek. A právě fyzikální a provozní pohled je dneska stále důležitější a vstupuje do evropské i národní diskuze o dekarbonizaci,“ říká generální ředitel společnosti ČEPS Jan Kalina. Tato státní akciová společnost je výhradním provozovatelem elektroenergetické přenosové soustavy v České republice.
Úkolem ČEPS je bez ohledu na nové zdroje udržovat rovnováhu v síti a musí zvládat všechny situace, změny ve zdrojové základně a u toho zachovat bezpečnost dodávek. Jednoduše řečeno do sítě se neustále připojují nové solární zdroje, postupně se umenšuje proud z uhelných elektráren ale to naráží na možnosti klasických drátů nad našimi hlavami, rozvodných stanic a dalších drahých zařízení.
Tématem dekarbonizace podle Kaliny není jen náhrada jednoho zdroje jiným, ale změna celého energetického systému. „První podmínkou je samozřejmě zdrojová přiměřenost, ale ono nestačí mít dostatek energie v nějakém ročním objemu nebo ročním průměru. Energii potřebujeme v dostupných výkonech v kritických hodinách,“ popisuje Kalina.
Vedle investic do výroby tak rostou požadavky na investice do přenosové a distribuční infrastruktury, možností reagovat na výkyvy ve výrobě, ukládání elektřiny, digitalizace, ale i kybernetické bezpečnosti. ČEPS chce v nejbližších deseti letech do rozvoje svých sítí investovat přes 130 miliard korun.
Distributoři elektřiny tak zohledňují vývoj energetiky ve svých investicích na desítky let dopředu. Náklady se však promítají do cen za distribuci proudu a za jistič pro koncové zákazníky. Distributoři i ČEPS se však snaží tyto dopady zmírnit.
„Vnímáme tlak na ceny. Zákazníci na to jsou citliví. Máme projekty z Evropské unie, z Bavorska a na úrovni České republiky jako program ELEGRID (dotace na rozvoj elektrizační soustavy, pozn. red.). Snažíme se tak zákazníkovi dopomoct,“ říká Pavel Čada, předseda představenstva distribuční společnosti EG.D.
Pravda, že situace kolem Hormuzu nám v tomto ohledu trochu pomohla a minimálně na další dva roky nám zajistila ceny, kdy se vyplatí provozovat uhelné elektrárny.
Aktuálně na distributory vyvíjí tlak větší počet obnovitelných zdrojů v síti, které mění způsob, jak elektrizační síť dlouhá léta fungovala. Jejich počet však stále roste a staly se významnou součástí evropské i české výroby energie.
Do cen energií se i v budoucnu bude promítat energetický mix, tedy z čeho všeho se elektřina vyrábí. „Ceny energií se staly výrazně politickým i hospodářským tématem a dekarbonizace se tak čím dál tím víc propojuje s budoucí konkurenceschopností evropského průmyslu,“ dodává Kalina.
Evropa má totiž jedny z nejvyšších cen elektřiny. Podle propočtů poradenské společnosti EGU platí české firmy po započtení všech poplatků a daní za plyn o 300 procent více než konkurenti v USA a o 227 procent víc než Číňané. Za elektřinu firmy platí o 79 procent více než v USA a o 86 procent více než v Číně.
„Cenovka, kterou energetika generuje, není energetická, ale je politická. V energetice v zásadě všechno funguje až na ceny, které generuje,“ říká ředitel strategie EGU Michal Macenauer.
Například skupina innogy věří biometanu, což je ekologický plyn, který vzniká čištěním bioplynu z rozloženého bioodpadu a nahrazuje klasický zemní plyn.
Tento typ energie pomůže dekarbonizovat české teplárenství. Jeho rozvoji napomáhá nejen podpora státu, ale také zákaz skládkování od roku 2030, protože biometan se získává z odpadu a nutí tak firmy využívat odpad jinak.
Na jeho podporu jde hned po fotovoltaice největší objem peněz. „Jestli v něčem vynikáme v Evropě, tak je to právě tento segment byznysu. V přepočtu bioplynových stanic na obyvatele jsme možná téměř velmocí, ale když se z pohledu celkového počtu budeme poměřovat se státy mnohem většími, jako je Francie, Itálie, máme šestou příčku. Co určitě bude pomáhat rozvoji byznysu s biometanem je to, že máme dobře elektrifikovanou Českou republiku,“ říká provozní ředitel innogy Blahoslav Němeček.
Evropská unie chce snížit emise skleníkových plynů do roku 2040 o 90 procent ve srovnání s rokem 1990.
„Ten obrázek není úplně optimistický a minimálně by nás měl přinutit přemýšlet, jak to uděláme, když stále přes polovinu elektřiny vyrábíme z uhlí a z plynu. Moc jiné to nebude, protože neprovozujeme rychloobrátkový byznys a vybudovat jakýkoliv zdroj není otázkou délky jednoho volebního období,“ říká Zronek.
Česká republika se od uhlí chce odklonit po roce 2030, pokud to tedy ekonomika uhelných zdrojů dovolí a některé se neuzavřou už dříve proto, že přestanou vydělávat. Nyní se ale scénář se zavíráním uhelných zdrojů obrátil, protože rostoucí cena elektřiny vlivem konfliktu v Perském zálivu a nižší cena povolenky zajistila, že se uhelným elektrárnám po ekonomické stránce daří.
„Je otázka, jestli to bude do roku 2030, anebo to bude déle. Je pravda, že situace kolem Hormuzu nám v tomto ohledu trochu pomohla a minimálně na další dva roky nám zajistila ceny, kdy se vyplatí provozovat uhelné elektrárny, ale konec uhlí přijde,“ říká Zronek.
Spotřeba elektřiny podle něj zcela jistě poroste. Česká republika aktuálně stále třetinu elektřiny vyrábí z uhlí. „Je otázka, co místo té třetiny budeme dělat a jestli jsme schopni třetinu dovážet, v jakém režimu a za jakých podmínek,“ říká Zronek.
Nyní se daří nejvíce jádru. To aktuálně pokrývá devět procent světové výroby elektřiny, v Česku minulý rok poprvé překonalo 32 terawatthodin a pokrylo 42 procent výroby elektřiny.
Řadu investic do rozvoje sítí i nových výrobních zdrojů však brzdí dlouhé povolovací procesy, které se mnohdy protáhnou i celou dekádu, ale také odpor občanů, kteří v blízkosti svého obydlí nechtějí mít elektrárnu či sloup s vysokým napětím.
