Lotte Frumi: Zapomenutá pražská malířka, která uhranula italskou smetánku

Život Lotte Frumi, původním jménem Charlotte Radnitz, by vydal na knihu, a to doslova. Byla to talentovaná malířka, která se narodila na přelomu 19. a 20. století v Praze do rodiny pražských Němců židovského původu. Její sestra se stala nositelkou Nobelovy ceny a Charlotte životní cesty ještě před 2. světovou válkou zavály do Benátek, což jí možná zachránilo život. V Itálii se stala uznávanou malířkou, v Česku však upadla do zapomnění, což je vzhledem k jejím dílům i osudu škoda.

Rehabilitovat ji z českého nevědomí se nyní pokouší Michaela Krčmová, publicistka a italianistka, která se věnuje kulturním dějinám Itálie. S malířčinou tvorbou se přitom seznámila před pěti lety náhodou, díky jednomu výstavnímu katalogu. Z archivů a vzpomínek přátel se v knize pojmenované Lotte Frumi: pražská malířka v Benátkách snaží poskládat obraz ženy, která byla současnicí Toyen a mezi její přátele patřil například Oskar Kokoschka nebo Ezra Pound.

Určitým impulsem k bádání se stal fakt, že se od malířčina odchodu do Itálie o ní nic bližšího nevědělo. „To mě na tom lákalo, byla jsem zvědavá. Využila jsem italštinu a osobní kontakty, ale i tak jsem na samém počátku měla úplně prázdné ruce,“ vzpomíná Krčmová. Pak ale přišla řada šťastných náhod, které se začaly nabalovat, a před autorkou pomalu vznikal čím dál plastičtější obraz malířky.

„A jednoho dne se objevila krabice z půdy benátského paláce,“ dodává. Dostala ji k dispozici od svého přítele z italských uměleckých kruhů a ukrývala skutečný poklad - osobní dokumenty a dopisy týkající se Lotte Frumi i jejího druhého manžela Guida Ehrenfreunda, řečeného Frumi.

„Byl tam třeba doklad o tom, že si Guido Ehrenfreund platil lóži v benátském divadle. Pak tam byly vlastnoručně psané dopisy od Oskara Kokoschky, Diega Valeriho, Olgy Rudge, pohlednice od Giorgia de Chirica,“ dodává Krčmová. Další materiály o malířčině italském životě získala mimo jiné z archivů benátské nadace Giorgia Ciniho, Uga a Olgy Levi, z archivu Vittoriale degli Italiani u Gardského jezera, z benátského Bienále ASAC. To je ale jen část pramenů, z nichž čerpala.

Charlotte Radnitz se narodila 18. dubna 1899 v Petrské čtvrti v Praze jako prostřední dcera. Starší sestra se jmenovala Gerty Therese a mladší Hilda Auguste. Přestože byla tehdy emancipace teprve v plenkách, ostatně první dívčí gymnázium vzniklo teprve v roce 1890, rozhodli se Radnitzovi všem svým dcerám dopřát vzdělání. A dobře udělali.

Gerty Therese se už při studiích medicíny podílela na nejrůznějších experimentech týkajících se funkce štítné žlázy. Seznámila se s Carlem Ferdinandem Corim, za něhož se později ve Vídni provdala. V rakouské metropoli nezůstali napořád - později odcestovali do Ameriky.

V roce 1947 manželé získali Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství za „objev průběhu katalytické přeměny glykogenu“, dnes známý jako Coriho cyklus. Mimochodem - stala se první ženou v historii, která získala Nobelovu cenu v tomto oboru.

Nejstarší sestra byla pro Charlotte velkým vzorem. I později, kdy jedna žila v Itálii a druhá v Americe, zůstávaly v kontaktu. „Dokonce mám i fotky, které o návštěvách sestry se synem svědčí. Bohužel byly tak špatné kvality, že jsme je do knihy dát nemohli,“ uvádí Krčmová.

Svoji sestru ale Charlotte několikrát portrétovala. Obraz z roku 1952 byl dokonce vystaven o dva roky později na benátském Bienále v Centrálním pavilonu. V roce 1957 Gerty zemřela na zhoubné onemocnění, s velkou pravděpodobností ovlivněné i výzkumy, které prováděla.

Zatímco stopa Gerty Therese je nesmazatelná, životní osudy třetí sestry Hildy Auguste se v historii ztrácí. V roce 1938 figurovala jako svědek na druhé Charlottině svatbě, potom pravděpodobně žila ve Vídni.

Poslední zprávy o ní jsou před druhou světovou válkou, kdy pracovala v Praze jako soukromnice, a pak až po ukončení války, kdy se objevila ve Vídni, kde strávila zbytek života. Jak a kde přežila holokaust, není jasné. Na rozdíl od jejich matky Marthy - ta musela nastoupit 30. ledna 1942 do transportu do Terezína, kde o pár měsíců později zemřela na zápal plic. Také jejich otec Otto zemřel ještě před vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava.

Charlotte v roce 1919 začala studovat na pražské AVU a nastoupila do ateliéru profesora Franze Thieleho. Po celou dobu prospívala s hodnocením „sehr gut“. Ve stejné době v institutu studovala také sochařka Mary Durasová, se kterou se spřátelily a stály u zrodu spolků Junge Kunst a Prager Seccesion.

Na Akademii se seznámila také s malířem Richardem Schrötterem, kterého si brzy vzala. Pojila je láska k umění, ve kterém si rozuměli, vystavovali spolu. V té době užívala jméno Charlotte Schrötter-Radnitz. Hodně cestovala, například do Benátek nebo na sever Afriky do Tripolisu.

V roce 1926 Charlotte s Richardem vystavovali v rámci Bienále v Benátkách. Byla to pro ně velká čest, protože v témže roce tu byli zastoupeni také třeba Emil Filla, Jan Zrzavý, Jan Slavíček, Václav Špála nebo Max Švabinský.

Jejich manželství ale nevydrželo dlouho. Oficiálně se rozvedli až v roce 1935, k rozchodu došlo dříve. A svou roli v něm sehrál nepochybně i Guido Ehrenfreund Frumi. Jeho rodina pocházela z istrijské Rijeky, italsky Fiume. Možná proto mu jeho přátelé začali říkat Frum nebo Frumi a tuto přezdívku pak přejala i Charlotte, která si své křestní jméno zkrátila na Lotte. I on měl židovské kořeny.

V Itálii se z Charlotte Schrötter-Radnitz stala Lotte Frumi. „Italové německého původu si často italianizovali své jméno ze dvou důvodů: Jednak, aby skryli svoji etnicitu, a jednak proto, že Italům se německá jména strašně špatně vyslovují. A i Ehrenfreud je jasně německé jméno,“ vysvětluje vznik jména Lotte Frumi Michaela Krčmová.

Nikdo přitom netušil, že mladá umělkyně je z Československa. Pamětníci si nevzpomínají, že by kdy slyšeli Lotte Frumi mluvit česky a nikdo by si ji nespojil se jménem Charlotte Radnitz.

Nemluvila ani příliš německy - pouze se svými přáteli německého původu. Ke svému českému původu se ale hlásila - nebo tak to lze alespoň vyčíst z podpisů na obrazech z dob, kdy ještě žila v Praze a na kterých lze číst Charlotte Radnitzová.

Ani v Benátkách nebyla Charlotte za války v bezpečí. Itálie byla fašistická a v roce 1943 se část země přihlásila k nacistickému Německu. S druhým manželem odešla do Toskánska, kde se ukrývali dva roky na neznámém statku. „Útočiště v Toskánsku se podepsalo na jejím malířském stylu. Krajina ji okouzlila a vracela se tam celý život. Inspirovalo ji to k novému malířskému výrazu,“ říká Krčmová.

Ostatně její tvorbu lze sledovat právě i s ohledem na její životní období, ve kterých se zrovna nacházela. I proto je velice těžké jí přiřknout pouze jeden umělecký styl. Ráda malovala portréty, stejně tak ale krajiny, které lze najít zejména v jejím italském období. Podle odborníků se inspirovala vším kolem sebe a z toho si vytvořila zcela osobitý malířský styl.

„Po druhé světové válce se její neklid projevoval i tím, že se obrazy staly mnohem barevnějšími a více se zaměřovala na krajiny. Jsou více kokoschkovské, zatímco meziválečné období je blíže realistické malbě, metafyzické malbě a magickému realismu. Výrazné jsou také portréty benátských osobností, což jsou lidé, jež českému publiku sice mnoho neřeknou, ale šlo o významné osobnosti italské společnosti té doby,“ rozklíčovává tvorbu Krčmová.

Z její tvorby se toho ale bohužel moc nedochovalo. Část jejích obrazů zmizela během druhé světové války, o další přišla v roce 1966 při velké povodni v Benátkách. V Praze má Národní galerie dva kusy, Židovské muzeum tři. Další jsou v benátské společnosti Societá Dante Alighieri a ve sbírce v americkém St. Louis. Michaela Krčmová ale doufá, že znovuobjevením této malířky s pražskými kořeny by se mohly objevit i další z jejích obrazů.

Život v Itálii prožila po boku svého druhého manžela Guida Ehrenfreunda Frumiho, který ji zabezpečil finančně a uvedl ji do tamní intelektuální společnosti. A své obrazy až na výjimky neprodávala, nýbrž darovala. „Často máme představu, že umělec by měl být chudý, případně levicových názorů, strádá a řadí se více k avantgardě. To neplatí pro příběh Charlotte Radnitz v Praze ani pro Lotte Frumi v Benátkách,“ doplňuje Krčmová.

„Navzdory všemu dobrému i ona občas propadala různým stavům smutku, té středoevropské melancholii. Myslím si, že právě těžké období během druhé světové války se mohlo odrážet v tom jejím pozdějším neklidu,“ říká autorka knihy o Lotte Frumi.

Je otázkou, co by se s Charlotte Radnitz stalo, kdyby v roce 1938 neodešla do Itálie. Následující roky nepřály nejprve lidem židovského původu, později zas těm německé národnosti. A kdyby tuto temnou část československých dějin ustála, lze jen spekulovat, co by se s její nezaměnitelnou originalitou stalo v šedi socialistického realismu.

Ale to jsou jen kdyby, kterými se Lotte Frumi nemusela během svého života zabývat.