Recenze: Diktatura, láska, pohoda. „Nové dějiny NDR“ lakují komunismus narůžovo

Christine žila v Německé demokratické republice. Chodila do práce a byla šťastná. Gero žil v NDR. Vstoupil do armády, randil se svou vyvolenou a byl šťastný. Gerhardt utekl do západního Německa. Byl nešťastný, a tak se vrátil. A na ty skvělé trabanty si lidé rádi pár let počkali.

Zhruba takový dojem ze čtení vyvolává kniha Za zdí od historičky Katji Hoyer, kterou v překladu Ester Žantovské nedávno vydalo nakladatelství Alarm. Autorka „nových dějin“ NDR ji psala mimo jiné v rámci pátrání po vlastním dětství. Minulý režim zná převážně z vyprávění - narodila se za železnou oponou v roce 1985. A právě na vyprávění lidských příběhů také založila svou publikaci.

Škoda, že v ní přináší vzpomínky vybraného okruhu respondentů, jejichž nostalgie barví východoněmeckou diktaturu do pastelového kýče. Navíc nadepsaného plytkou frází „ne všechno bylo tak špatné“.

Snad je to výsledek vlivu autorčina otce, důstojníka východoněmecké armády. Možná i trochu dílo rodinného přítele Egona Krenze, posledního generálního tajemníka komunistické strany NDR, odsouzeného za zabíjení lidí u Berlínské zdi a vyhlášeného urputnou snahou překrucovat dějiny do účelové komunistické vyprávěnky.

V každém případě se na více než pěti set stránkách například pro disidenty takřka nenajde místo. Toho nejznámějšího, písničkáře a básníka Wolfa Biermanna, autorka odbyla výrokem, že to byla „ztracená duše“. Bezděky tak převzala argumentaci, kterou s oblibou užíval i zdejší režim proti československým disidentům.

Šikana východoněmeckých křesťanů? Antisemitské čistky? Brutální polepšovny pro svobodomyslnou mládež, kterými prošlo více než 130 tisíc osob a kde řadu z nich sadistické „výchovné metody“ přivedly k sebevraždě? Nucená práce politických vězňů v nelidských podmínkách? O tom všem v knize Za zdí buď není řeč vůbec, nebo jen v několika relativizujících větách.

Zato se dostává ke slovu jistá Regina, které se tolik líbilo, že byla „součástí kolektivního úsilí“. Či Christine, jež „nikdy nebyla šťastnější“ než v počátcích existence NDR. Případně Ernst, který sice musel těžit uranovou rudu, ale nakonec si také zvykl.

A pak je tu samozřejmě trabant, který jeho vlastníci tolik „milovali“. A paneláková sídliště zvyšující jejich životní úroveň. Jinými slovy: autorka vydává za zásluhy režimu materiální výdobytky, kterých by se jeho občané či rukojmí dočkali i v jiném společenském zřízení, jen v lepší kvalitě a vyšší kvantitě.

Což o to, zmíněné osobní příběhy jsou v podání Katji Hoyer velmi čtivé. Opravdu horké chvilky ale čtenář zažívá tam, kde autorka přechází k vlastnímu výkladu dějin a hází za hlavu vědeckou poctivost i smysl pro realitu.

Coby profesionální historička by měla být schopná doložit své teze. Třeba při opakovaném tvrzení, že většina obyvatel NDR žila spokojeně. To víme odkud? A odkud víme, že se většina východních Němců „hrdě usmívala“ při pohledu na své syny v uniformách armády Německé demokratické republiky? Má na to autorka sociologický výzkum? Nebo vychází z tvrzení svého otce?

Seznam myšlenkových vykloubenin by mohl být dlouhý. Ne, NDR nebyla rájem feministek, tuto tezi už dávno vyvrátila spousta - původem východoněmeckých - historiček. Ne, denacifikace nebyla na východě o tolik důkladnější než na západě.

Skandální je například autorčina relativizace obchodu s lidmi, k němuž neváhal sáhnout režim generálního tajemníka strany Ericha Honeckera. O co šlo? Aby zachránila své kolabující hospodářství, NDR prodávala spolkové vládě politické vězně za výkupné, někdy i ve formě másla, nafty nebo hnojiv.

Katja Hoyer ale soudruhy hájí. Tyto mafiánské metody prý byly odrazem „hospodářské nerovnosti“ obou německých států. A na legitimizaci této praxe se údajně podíleli i samotní vězni, když na obchodech spolupracovali. Pokud by autorka seděla v cele nechvalně proslulé berlínské věznice Hohenschönhausen, kde své odpůrce vyslýchala tajná služba Stasi, odmítla by kooperovat při vlastním vykoupení na svobodu? Není právě tohle krystalický příklad přenášení viny na oběť?

Výklad dějin NDR v podání Katji Hoyer přitom vychází z jedné zásadní neznalosti. O represích nemlčí. V jejím podání se jich ale režim dopouštěl a svou naskrz profízlovanou společnost militarizoval, protože se bál invaze ze západu. A na tom podle autorky „něco bylo“.

Ne, nebylo. Jak mohlo profesionální historičce uniknout, že armáda NDR byla vystavěna jako nástroj frontálního útoku proti západní Evropě a že tomu odpovídaly i operační plány obou stran, je záhada.

Podobně záhadné jsou její představy o makroekonomice. Dějiny východoněmeckého hospodářství vypráví jako pohádku o tom, jak se zemi opakovaně už už začínalo dařit, ale soudruhům vždy na poslední chvíli jejich záměry zhatil neblahý zásah zvenčí.

Katja Hoyer přitom rázně odmítá představu, že by snad západoněmecké hospodářství bylo výkonnější kvůli svému tržnímu charakteru. Její argumentace však nutí k úsměvu. Srovnání ekonomické efektivity obou systémů podle ní nepřichází v úvahu, protože východní a západní Německo byly odlišné země s různými startovacími pozicemi. Vskutku, dvě zcela totožná Německa pro účely vědeckého srovnávání v laboratoři nevyrobíme. Nemohla by ale autorka například vzít v potaz, že socialistické hospodářství přivedlo „zu Grund“ celý východní blok?

Celkově vzato spisovatelka razí relativistickou tezi, podle které se obě Německa vlastně nijak zvlášť nelišila. Jak Bonn, tak východní Berlín podle ní představovaly pouhé figurky na velké šachovnici studené války. A západní část země měla zkrátka víc štěstí i pestřejší konzumní lákadla.

„Občané NDR žili, pracovali, milovali a stárli.“ Zda tato myšlenka není příliš jalová, než aby mohla posloužit jako pilíř nového výkladu dějin, je otázka ústící ve snadnou odpověď.

Přesto měla kniha Za zdí, na rozdíl od samotného Německa, slušný ohlas ve Velké Británii, kde autorka žije. Za tímto úspěchem můžeme tušit podobnou emoci, jaká poháněla i některé západní revizionistické historiky při bádání v dějinách socialistického Československa - naivní údiv, že prostor za železnou oponou nepředstavoval jeden velký koncentrační tábor a zdejší existence nebyla každodenním bojem o život.

Kniha Katji Hoyer v každém případě nepřichází do vzduchoprázdna. Mohutné vzepětí v Německu zažívají dvě strany: Alternativa pro Německo, která z přemalovávání dějin NDR dělá úspěšný volební tahák. A Levice, alias Die Linke, nástupnická organizace komunistické strany východního Německa.

Kniha Za zdí je čtivá a pro českého čtenáře místy přínosná, avšak zároveň prošpikovaná zmatenými, naivními myšlenkami. Jak ale víme z nedávné minulosti, i naivní a zmatené myšlenky mohou hýbat dějinami.