Teror všedního dne. Bez ruského pasu je ani lékař nemusí ošetřit

Bylo jí sedmnáct, když ji na ulici v okupované části Chersonské oblasti zastavili dva ruští vojáci. Když vytáhla telefon, aby jim řekla, kolik je hodin, vtáhli ji do auta. Oba ji znásilnili. Potom ji odvezli do opuštěného domu, kde útok zopakovali, a až v noci ji vysadili poblíž domova s výhrůžkou, aby o tom nikomu neřekla.

Po znásilnění se dívka pokusila dostat ke gynekologovi. Lékařskou péči jí ale odmítli poskytnout, protože neměla ruský pas.

Její případ popsala zpráva Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) shrnující více případů sexuálního násilí během celé ruské invaze na Ukrajinu.

Na potíže s chybějícím ruským pasem podle OSN narazila o stovky kilometrů dál i 74letá obyvatelka Mariupolu. Po začátku ruské invaze uprchla do Německa, o svůj byt ve městě ale přijít nechtěla. V roce 2024 se proto vydala zpět přes Rusko, aby nemovitost přeregistrovala podle pravidel okupačních úřadů. S ukrajinským pasem neuspěla.

Oba případy ukazují, jak hluboko ruská kontrola za více než čtyři roky války pronikla do každodenního života na okupovaných územích. Moskva tam zavedla vlastní zákony a úřady, přebírá nemovitosti a ukrajinské školství nahrazuje ruským. Lidem, kteří si chtějí zachovat ukrajinské občanství a identitu, se prostor pro běžný život dál zmenšuje.

Zásadní roli v tom hraje takzvaná pasportizace – tlak na obyvatele okupovaných území, aby přijali ruské občanství.

Podle letošní zprávy OHCHR je ruské občanství provázané s přístupem k celé řadě základních služeb a práv. Bez něj může být problém pobírat důchod či sociální dávky, získat zaměstnání, otevřít si bankovní účet nebo sjednat pojištění. Lidé bez ruských dokladů navíc podle svědectví shromážděných OSN čelí důkladnějším kontrolám na checkpointech, výslechům a prohlídkám.

„Mnoho obyvatel tak nemělo skutečnou možnost na okupovaném území zůstat,“ shrnula Monitorovací mise OSN pro lidská práva na Ukrajině. Podle jejích zjištění většina lidí, kteří ruské občanství nepřijali, okupovaná území do konce loňského roku opustila.

K těm, kteří nakonec odešli, patří i žena z Mariupolu, se kterou hovořily Seznam Zprávy. „Měla jsem pocit, že se nám kolem krku začíná utahovat smyčka,“ popisuje měsíce před útěkem.

Její skutečné jméno redakce z bezpečnostních důvodů nezveřejňuje. Část její rodiny stále žije na okupovaném území a žena se obává, že by je veřejné vystupování mohlo ohrozit. V textu jí proto budeme říkat Olena.

Ruská kontrola postupně pronikala do všech částí života. Ruští vojáci a příslušníci okupačních úřadů podle jejího svědectví chodili od domu k domu a kontrolovali obyvatelům doklady.

„Když přišli poprvé, ruský pas jsem ještě neměla. Vyhrožovali mi, že brzy si ani nebudu moct zajít k lékaři nebo nakoupit pro své nemocné rodiče. Říkali: ‚Ukrajinci sem nepatří. Pokud tady chcete žít, bude z vás prostě Rus. Nechte se zachránit,‘“ vzpomíná Olena.

Nakonec si ruský pas nechala vyřídit. Ne proto, aby v Mariupolu zůstala, ale aby s rodiči mohla z okupace odjet.

Podobný tlak popisují i lidé z dalších okupovaných oblastí. Manželé z jedné vesnice v Záporožské oblasti se přijetí ruského občanství zpočátku bránili. Postupně ale zjišťovali, že bez něj nezvládnou ani běžné úkony. Nemohli uzavřít smlouvu na internet, zaplatit elektřinu nebo pojistit auto.

Ozbrojení muži je navíc podle jejich svědectví opakovaně navštěvovali doma a při jedné z kontrol jim zabavili ukrajinské doklady. Nakonec ruské pasy přijali oba.

Jinde se tlak přesunul přímo na pracoviště. Zdravotní sestra z okupované části Chersonské oblasti popsala pozorovatelům OSN, že jí nadřízený oznámil, že bez ruského pasu přijde o práci. Každý týden pak podle jejího svědectví musel okupačním úřadům hlásit, kteří zaměstnanci už ruské občanství přijali a kteří stále odolávají.

Ještě dál podle OSN zašli v nemocnici v okupované části Záporožské oblasti. Technického pracovníka nejprve upozornili, že bez ruského pasu může dostat výpověď. Když si ho ani poté nevyřídil, administrativa mu podle jeho výpovědi pohrozila, že ho mohou „odvést do sklepa“, což je výraz, který se na okupovaných územích používá pro svévolné zadržení.

Pasportizace je přitom jen jednou částí mnohem širší snahy měnit charakter okupovaných území a potlačovat jejich ukrajinskou identitu.

Ideologické vysvětlení je poměrně přímočaré. Vladimir Putin dlouhodobě zpochybňuje už jen představu Ukrajinců jako národa odděleného od Rusů. Už několik měsíců před plnohodnotnou invazí napsal, že Rusové a Ukrajinci jsou „jeden národ – jeden celek“. Moderní Ukrajinu zároveň vykresloval jako umělý produkt sovětské éry.

Na této představě trvá i po letech války. „Považuji ruský a ukrajinský národ ve skutečnosti za jeden národ,“ prohlásil například loni v létě.

Na okupovaných územích dostává tato představa konkrétní podobu. Podle OHCHR tam Rusko prosazuje vlastní verzi ruské identity a současně potlačuje projevy identity ukrajinské. Nejde přitom jen o pasy. Ukrajinské symboly a kultura mizí z veřejného prostoru, ruské úřady omezují ukrajinská média a vzdělávání a zvláštní pozornost věnují dětem.

„Začíná to už v mateřské škole a ten proces nikdy nekončí,“ popisuje pro Český rozhlas Mariia Sulialinová, ředitelka ukrajinské organizace Almenda, která dlouhodobě sleduje situaci dětí na okupovaných územích.

Už malé děti podle ní kreslí ruské vlajky, do školek za nimi přicházejí ruští vojáci a členové mládežnických organizací a při některých akcích oblékají polovojenské uniformy. „Od prvního dne jim říkají, že jsou Rusové a že žádná země jménem Ukrajina neexistuje,“ říká Sulialinová.

Ve školách je systém ještě propracovanější. Od školního roku 2022/2023 Rusko na okupovaných územích postupně nahradilo ukrajinské osnovy vlastními. Děti se učí z ruských učebnic dějepisu, které ospravedlňují invazi a zpochybňují samostatnou ukrajinskou státnost. Součástí výuky jsou také hodiny vlastenecké výchovy a postupně přibývá vojenský výcvik.

Jak taková výuka vypadá, popsala OSN například šestnáctiletá dívka z okupované části Chersonské oblasti. Přestože předměty zůstaly stejné, jejich obsah se podle ní úplně změnil. Ve škole jim opakovali, že Ukrajina před sto lety neexistovala, území patřilo Rusku a po rozpadu Sovětského svazu ho Ukrajina „ukradla“.

Prostor pro ukrajinskou výuku se mezitím zmenšoval. Ukrajinské knihy mizely ze škol a knihoven, některé ukrajinské internetové stránky byly zablokovány a rodiny, které nechávaly děti studovat ukrajinské školy alespoň na dálku, se dostávaly pod tlak.

Jedna z matek popsala OSN, že když spolužačka její dcery odmítla ve škole mluvit rusky, učitel přivolal muže v ruské vojenské uniformě. Dívku odvedl na „pohovor“. Když se vrátila, plakala.

Jiným rodičům okupační úřady podle OSN vyhrožovaly, že pokud své děti nepošlou do ruských škol, mohou přijít o rodičovská práva. Ruští vojáci zároveň při kontrolách hledali v telefonech aplikace spojené s ukrajinským online vzděláváním.

Proměna ale nekončí ve školních lavicích. Postupně zasahuje i mnohem osobnější rozhodnutí – jakým jazykem člověk mluví, jakou hudbu poslouchá nebo co si nechává uložené v telefonu.

„Zvykli jsme si kvůli strachu šeptat natolik, že šeptáme ještě teď,“ popsala vyšetřovatelům OSN žena, která žila pod ruskou okupací v Chersonské oblasti do listopadu 2023.

Podle zprávy OHCHR někteří obyvatelé skrývali i používání ukrajinštiny, omezovali poslech ukrajinské hudby, četbu ukrajinských knih nebo připomínání ukrajinských svátků.

Opatrnost přitom nekončila za dveřmi domova. Okupační složky podle svědectví shromážděných OSN přicházely na neohlášené kontroly a prohledávaly mobilní telefony kvůli proukrajinskému obsahu. Někteří lidé proto ukrajinské symboly a obsah skrývali i v soukromí.

Jak málo někdy stačilo k problémům, zachytila také Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Jedna ze svědkyň z okupovaného Krymu popsala, že bezpečnostní složky zastavovaly mladé ženy na ulici a procházely jim Telegram a další aplikace. Pokud našly něco spojeného s Ukrajinou, podle jejího svědectví mohl být člověk odveden.

Další svědci vypověděli, že policie zastavovala a vyslýchala lidi kvůli oblečení připomínajícímu modrou a žlutou barvu ukrajinské vlajky. Obyvatelé Doněcké oblasti zase popsali domovní prohlídky a výslechy poté, co někdo objevil proukrajinský příspěvek na jejich sociálních sítích.

Strach postupně měnil i vztahy mezi lidmi. OSN zdokumentovala případy, kdy okupační úřady obyvatele povzbuzovaly, aby na sebe navzájem upozorňovali. Někteří se proto začali bát nejen vojáků nebo policie, ale také vlastních sousedů a známých.