Bez posil, po zemi a s Čechy. Jde to, ukazuje fotbalu trenérský unikát

Dopolední paprsky pokrývají tréninkové hřiště Mladé Boleslavi. Aleš Majer před nimi sroluje čelo a od postranní čáry pozoruje pečlivě úvodní hru. Účastní se jí i čtyři dorostenci vytažení na zkušenou. V bagu mají fotbalisté třetího týmu ligy dostat míč dvakrát ven z vytyčeného území, zatímco útočící sestava se ho snaží neztratit. Pak si role prohodí.

„Ale když balon získáte, nekřápejte ho do autu, jen vypíchněte! Kdo to pojme jako flákanou, dá si sprint čtyři sta metrů,“ upřesní pravidla Majer.

Na pravidlech hry si potrpí. Odkopy nestrpí. Není to jeho fotbalový svět. V něm chce sedmačtyřicetiletý trenér minimalizovat faktor náhody na nejmenší možnou míru. Má rád kontrolu. Kombinaci. I když to třeba výsledky nepřinese okamžitě.

Poznal to ve své první sezoně na ligové štaci. Už to loni vypadalo na padáka, avšak trpělivost se sympatickým odborníkem, který kopal druhou ligu za Xaverov, se vyplatila.

Jeho hoši míč neflákají. Baví. V sezoně prohráli jedinkrát a drží se na špici, navíc se zápasem k dobru. Třebaže Mladá Boleslav v létě přišla o tři opory a za posily neutratila ani euro. V kádru má kromě dvou Slováků jediného cizince, žádaného fofrníka Solomona Johna. I v tom je v lize unikátní a potvrdit to bude chtít dnes od 15:00 na hřišti Plzně.

Jakmile vedoucí Marek Matějovský sežene klíče od kanceláří na stadionu, udělá Majer v trenérském kamrlíku espresso, usadí se a přes hodinu vypráví pro Seznam Zprávy. Je mu žinantní, když jeho jméno zaznívá jako možná náhrada Briana Priskeho ve Spartě. „Mám k němu respekt,“ prohodí. „Ale zahřeje to.“

Raději popíše svou cestu. Nejen fotbalovou. Ačkoli i jeho druhý syn Martin, jehož si vzali se ženou z dětského domova, hraje za dorost Slavie.

Co vám blesklo hlavou, když jste viděl křídelníka Mladé Boleslavi Martina Šuberta v reprezentačním dresu?

Nejen já, ale všichni v Mladé Boleslavi jsme měli velkou radost. Vážíme si toho, že se někdo od nás dostal do národního týmu, a přejeme si, aby Martin nebyl do budoucna sám. Aby to nemuselo být jako v případě Romana Macka, který to vzal přes Spartu. Věřím, že nominace do reprezentace může jeho potenciál ještě posunout.

Nedávno byl v béčku ostravského Baníku, teď je se šesti góly nejlepším střelcem ligy, jejím nejproduktivnějším hráčem. Jsou tyto příběhy jedním z důvodů, proč jste se dal na trenéřinu?

Rozhodně je to jeden z momentů, proč tuhle práci dělám. Je vždycky hezké, když někdo, s kým spolupracujete, uspěje. A není to jen Martin. Jsou to i kluci, kteří nehrají ligu, ale fotbal hrají pořád rádi a dobře. Také jsem začínal v menším klubu. Mám radost už z toho, že se dál potkáváme. Vztahy, které se vytvoří ve sportu, jsou krásné.

Zlepšujete i další hráče, pookřál útočník Jiří Klíma. Zdálo se, že před třicítkou už v Ostravě a na Slovácku upadal. A teď dal už čtyři góly.

V loňské sezoně nám spolupráce zase tak nefungovala. Nemohli jsme Jirku do toho dostat. Během zimy prodělal těžké zranění, čtyři měsíce nemohl hrát, měl problémy v oblasti třísel, musel na operaci. Jak říká náš kondiční trenér Kristian Janko: Vrátil se jiný člověk. Někdy pauza pomůže. Dostal do fotbalu novou chuť, motivaci. Zaslouženě nastupuje v základní sestavě. Čtyři góly v osmi zápasech je solidní bilance a není to jen o gólech. V zápasech i dobře pracuje. Je to pro nás velmi platný hráč.

Dal jste mu gólový cíl?

V těchto cílech jsem opatrný, aby soustředění hráče na jeden konkrétní úkol nebylo až moc velké. Je lepší mít týmové cíle. Ale útočníci si tyto mety dávají sami.

Jak týmové cíle plní Solomon John, křídelník, který hodně vyniká? Máte s vedením strategii, za jakých podmínek a kdy jej prodáte, i když teď prodloužil smlouvu?

Máme. Asi někdy nastane okamžik, kdy Solo změní klub, to je logický vývoj. Už je v Boleslavi poměrně dlouho. Za rok a čtvrt se obrovsky zlepšil. Má přednosti - rychlost, tahovost, schopnost se dostat přes obránce, ale zlepšil se i v presinku, v defenzivě, v mezihře. V tom mě hrozně překvapil. Ukázal, že to není jen jednoduchý hráč do náběhu, to mu pomohlo i k větší produktivitě. A to si pořád myslíme, že je ještě dost situací, ze kterých by mohl vytěžit víc.

Už to není jen hráč do brejků, tudíž by byl platný i ve větších klubech?

Loňské zápasy jsme hráli víc do plných obran a nevedl si špatně. Ve velkém klubu, případně zahraničním, bude zase o něco větší kvalita spoluhráčů, může mu pomoct ještě lepší servis. Je vnímavý. Posunul se tak, že si myslím, že už tu změnu dokáže dneska zvládnout.

Když nepočítáme Slováky Letenaye a Králika, je jediným cizincem v kádru Mladé Boleslavi. Náhoda, nebo záměr?

Je to filozofie klubu. Není to tak, že by tady nemohli být hráči ze zahraničí, ale jasnou převahu by měli tvořit hráči od nás.

Důvod?

Sportovní ředitel Pepa Jinoch mi to říkal, už když jsem do klubu přicházel. Bereme to i tak, že můžeme pomoct českému fotbalu, i když chceme uspět především jako klub. Je logické, že v bohatších a větších klubech cizinců přibývá. Je to celosvětový trend. Tomu se asi nevyhneme, ale pořád si myslím, že klub jako Boleslav by mohl být zaměřen více na naše kluky. Jinak by to taky nemuselo dopadnout pro český fotbal úplně dobře.

Jste uvědomělí?

Myslíme na to. Mladí čeští hráči by měli mít v našem týmu převahu.

I poslední česká reprezentační nominace ukazuje, že hlavně na krajích hráči nejsou.

Trenér Denia by měl představu hrát s křídelními hráči, ale až na Matěje Radostu tam nastupují hráči, pro které to není jejich pravé místo v sestavě. Krajní prostory řeší z nouze. Je to problém našeho fotbalu. Málo týmů v lize hraje na klasická široká křídla. Hraje to Sparta, která to má obsazené cizinci, i když tam teď přišel Matěj Jurásek. A pak my. Na jednom křídle máme Solomona. A teď je otázka, co přišlo dřív - jestli to, že my jsme české hráče na tyto posty neměli, tak jsme je začali obsazovat cizinci. Asi jo. Do středu pole máme v národním týmu dobrou konkurenci. Někteří kvalitní hráči se ani nedostali do nominace. Ale kraje jsme přestali vychovávat.

Jak chcete být připraveni na to, pokud Solomon odejde?

Myslíme na to, aby s námi možná náhrada byla už nějaký čas a adaptovala se. Vyplatilo se nám to s některými kluky v této sezoně, že už tady byli loni. Jsou zvyklí na trenéry, na prostředí. Letní odchody jsme převážně nahradili hráči, kteří tady byli.

Přitom šlo o citelné odchody klíčových hráčů: Kabongo, Macek, Ševčík. Nebál jste se, co to udělá s vaší ofenzivou?

Obávat bychom se mohli, ale k čemu to je? Byli jsme přesvědčení, že některé posty budeme umět nahradit. V zimě se nám podařilo vhodně dotvořit tým, a tím jsme byli schopni odchody ustát.

Takže jste nemusel tlačit na sportovního ředitele Josefa Jinocha, ať nakoupí posily? Mladá Boleslav je jediným klubem v lize, který v letním přestupovém okně neutratil ani euro. Další unikát.

Samozřejmě na vedení musím tlačit pořád.

Nikdo jiný to za vás neudělá.

Je to o komunikaci hlavně s Pepou Jinochem. Dlouhodobě se bavíme o tom, kdo by nás zajímal. Některé kluby utratily hodně peněz za zajímavé hráče, ale nebylo to tak, že bychom ty hráče chtěli my a oni nás přeplatili. Marka Havrana jsme si vytipovali. Objevila se možnost získat Adama Kadlece, je to jiná typologie než máme. Vysoký hráč, dobrý do defenzivy, do obou pokutových území. Tak jsme po něm sáhli, reagovali jsme na příležitost, bohužel vypadl hned ve druhém zápase. Chci tím říct, že když někdo utratí milion eur za hráče, že nemusí být lepší než ten, kterého si nachystáme za menší částku.

Koho si chystáte dalšího?

Začíná naskakovat Matěj Zachoval. A víme, že minut dostane v budoucnosti víc. Někdo se zvládne prosadit rychleji, jinému to trvá déle. Snažíme se brát kluky, kteří mají viditelné přednosti, jež můžeme uplatnit v našem stylu hry.

I s týmem bez posil držíte třetí místo s jedinou porážkou a ještě máte zápas k dobru. Překvapujete sami sebe?

Měli jsme solidní už jarní část a věřili jsme, že na to budeme schopni navázat. V létě jsme všichni cítili z týmu, že je správně naladěný, že kvalitně trénuje, že příprava proběhla velmi dobře. I v přípravných zápasech bylo vidět, jak se tým chce prezentovat. Hráči věděli, co od sebe mají očekávat. Nechci použít výraz automatismy, protože každá situace je jiná a hráč se musí rozhodnout sám, návyky však patrné byly. Neříkal jsem si, že budeme třetí, ale že to nevypadá špatně. Jsme rádi, že se začátek povedl, jenže ještě nejsme ani v polovině soutěže a hrana úspěchu a neúspěchu je tenká.

Není to klišé, dobře to znáte.

Známe to z loňska. Teď si můžeme připomenout poslední zápas s Brnem. Do 70. minuty jsme hráli velmi dobře, ale Brno kopalo za stavu 1:0 penaltu a nedalo. Nikdy nevíte, co by se pak dělo, jestli bychom udrželi kvalitu, anebo ne. Je to hrana.

Teď si užíváte hranu úspěchu. Vzpomenete si na začátek angažmá v Mladé Boleslavi, kdy bylo až překvapivé, kolik času a jakou důvěru jste od vedení dostal?

Trénuji už dvacet let a znám tyhle situace. Snažím se zachovávat si konzistentní pohled. Nelítat v oblacích ani nepanikařit. Pořád přistupovat k tréninkům, zápasům, ke komunikaci s hráči podobně, aby chápali stálost prostředí. Mohou přijít zase těžké chvíle, dokonce se dají předpokládat. Tak to ve sportu je. Ale vždy bychom měli vědět, proč tady jsme. Hráči by měli vědět, s čím přicházejí každé ráno na trénink. Měli by znát charakter prostředí, které se snažíme vytvořit. Teď z kluků cítím lepší náladu, ale troufám si tvrdit, že ani v krizových chvílích jsme nebyli v těžké depresi a chodili na stadion neradi, že by komunikace byla vypjatá. I když se daří, přemýšlíme, co zlepšit.

Co třeba?

Teď jsme rádi, že rekonstruujeme posilovnu a místnost pro média, kterou budeme využívat na videorozbory. Pořád to chce pracovat. Jako trenér jsem pochopil, že výsledek zápasu nemáte kolikrát ve svých rukách. Vztahy bychom měli mít dobré, ať se děje, co se děje. A že pak může dojít k tomu, že se vedení rozhodne pro změnu, to tak ve sportu chodí.

Vztahy prověří nejlépe krizové situace. Jako ta vaše.

Ultimátum nebylo a podporu jsme cítili všichni. Pepa Jinoch mi říkal, že dokud tomu budou věřit kluci v šatně a dokud půjdou za tím, co po nich chceme, bude tomu věřit taky. Musím ocenit, že hráči neměli tendence od naší hry uhýbat, i když ještě nepřinášela výsledky. Společně jsme to zvládli dobře. I když hodně dbáme na to, abychom nějak vypadali, abychom nějak zakládali útoky, vždycky chceme vyhrát.

Josef Jinoch je zkušený manažer, váš největší oponent v klubu, anebo vidíte fotbal podobně?

Obojí. Je to konstruktivní oponentura. Připadá mi, že je stejná teď, kdy se nám daří, a že byla stejná, když se nám nedařilo.

Mluví vám do herního plánu i vedoucí mužstva Marek Matějovský?

Naopak. Na začátku jsem mu říkal: Cokoli budeš mít, klidně přijď, jak to vidíš. Mohl by chodit víc. Drží si spíš roli, kterou má jako vedoucí týmu. Tu dělá perfektně. Pořád na mě vytváří tlak, abychom měli všechno dopředu zařízené, abych mu říkal včas plány. Marek je v tomto perfekcionista. Spíš se jdu zeptat já, jak vidí hráče, situace. I když každý známe svou roli, další názor je pro nás cenný. A zvlášť od Marka.

Někdejšího záložníka Premier League.

Zažil toho hodně, byl také v národním týmu, dlouho ve Spartě. To jsou zkušenosti, které já nemám a mohu od něj čerpat.

Jaké máte úniky z fotbalového prostředí?

Rodinu, i když už máme s manželkou velké děti. Ale pořád se k nám hlásí. Snažíme se změnit prostředí výletem, pár dny v přírodě anebo v zahraničí. Chodím hrát tenis, jednou týdně s partou kluků hokej. Pak už moc času nezbývá. Víc se snažím věnovat angličtině. To taky od fotbalu vypnete. Takové běžné věci, které dělají i lidé z jiných profesí.

Berete vaše děti i do fotbalové kabiny?

Chodí pravidelně na fotbaly. Mám dceru a syna a ještě chlapce v pěstounské péči, který hraje za dorost Slavie. Na fotbale je pořád. Druhý syn už fotbal nehraje, ale chodí sem na každý zápas. Tady na chodbě jsou na první fotografii, jak slaví s fanoušky. Do šatny nechodí, jsou to už sedmnáctiletí kluci. I dcera s manželkou chodí na zápasy. U nás je to obráceně, rodina chodí na tátu a táta bohužel nechodí na děti, protože mi to málokdy vyjde. Dcera trénuje holky na Dukle, tam se taky dostanu jen občas. Se synem Alešem aspoň chodíme hrát ten tenis.

Jak těžké bylo vzít si k vlastním dětem další z domova?

Byl to nápad mé ženy, já ho podpořil. Říkal jsem jí, že to bude muset zvládnout hlavně ona, jako většinu věcí doma. Martin k nám nejdřív chodil na rok do hostitelské péče, jednou za čtrnáct dní na víkend, pak na každý víkend.

Od kolika roků?

Od třinácti, už byl velký. Teď má sedmnáct. Je ve věku našeho syna. Nejdřív jsme si mysleli, že si vezmeme menší, ale vyšlo to takhle. Tím, že jsme ho měli rok na zkoušku, už to nebylo tak těžké rozhodnutí. Zapadl k nám do rodiny, cítil se dobře a my s ním taky. Byl bezproblémový. Hraje fotbal, solidně se učí, má dobré chování. Děti z domova jsou daleko samostatnější, musí se na sebe víc spolehnout. Měli jsme jen úplně běžné starosti, jako máme s každým dítětem. Spíš to bylo o těch dětech, aby ho přijaly. Najednou k nám přibude třetí dítě, ne malé. Ale taky to braly velice pozitivně.

Co k takovému zásadnímu rozhodnutí vedlo vaši paní?

Řekla mi to tak, že si myslí, že by ještě něco zvládla. Oba její sourozenci mají také tři děti. V té době už bylo naší dceři osmnáct, takže si říkala, že by ještě jedno malé dítě chtěla. Třeba pětileté. A pak jsme si vybrali Martina, který už byl větší. Sice se nezměnilo to, že bychom měli děti doma déle, ale zase byla výhoda, že jsme neměnili životní styl. Kdybychom si vzali pětileté dítě, samozřejmě bychom to zvládli, ale že bychom zase chodili na písek… To by byla velká změna. Takhle jsme přidali jen dalšího do party.

Proč právě Martina?

Manželka navštívila jeden dětský domov, kde to nějak nešlo. V dětském domově v Dolních Počernicích jí pak paní vychovatelka nabídla Martina. I když chtěla menší, jak se s ním setkala, zalíbil se jí. Pak jsme se s ním jeli seznámit celá rodina. Osud to byl v tom, že se Martin narodil úplně ve stejný den a rok jako náš syn. Takže dvojčata.

Krásné.

To už to pak jen definitivně podpořilo. V té době hrál Martin fotbal za Xaverov, kde jsem vyrůstal. Trénoval ho můj dlouholetý kamarád z dětství Jirka Novák, také bývalý ligový hráč. Bylo tam víc shod. Nevěděli jsme, že si vybereme někoho, kdo hraje fotbal. I díky tomu jsme měli o Martinovi dostatek informací. Věděli jsme, že je to fajn kluk. Opravdu jsme s ním neřešili žádné problémy kvůli tomu, že nevyrůstal v rodině.

Naučil vás něco?

Nevím, jestli mě, ale jak jsou kluci stejně staří, je to u nás jedno velké skryté soupeření. Když náš Aleš viděl, jaké má Martin svaly, okamžitě začal cvičit. Aleš leze po skalách i horolezeckých stěnách, trénuje také děti. Tak si Martin vzal na Xaverově přípravku ještě k tomu, že hraje ve Slavii. Když Aleš šel na brigádu, Martin musel na brigádu. Nemyslím, že je to vědomé, ale tahají se nahoru. Je zajímavé to sledovat.

Jsou hrdí, že mají za tátu trenéra v lize?

Kolikrát jezdí i na venkovní zápasy. Manželka jezdí vždycky. Nechci mluvit za ně, jak si to užívají. Nechci, aby to brali nenormálně. Má žena a moji rodiče jsou třikrát víc nervózní než já. Dokonce jsem rodičům chtěl říct, ať radši nejezdí. Vypadá to, že ten zápas nepřežijí. Kluci si to asi užívají, ale nemělo by to být to, na čem to máme doma postavené. Je to práce jako každá jiná. My si zase užíváme, že dcera studuje vysokou školu, pracuje u toho, že se jí daří. Akorát se na to nechodíte každý víkend koukat.

Existuje projekt, jak sportovně nadané děti z dětských domovů dostat do klubových akademií?

Nevím. Martin se často účastnil mistrovství Evropy dětských domovů ve fotbale. Pokud má dítě sportovní předpoklady a aspoň nějaké zázemí, Martin tam měl víceúčelové hřiště na fotbal, házenou, tenis, basket, tak se většinu naučí sám. Martin si měl vždycky s kým kopat. Chodila tam i jedna dvanáctiletá holka, která hrála primárně tenis, ale kopala taky fantasticky. Měli tam i trampolínu a všechny děti, co na ni chodily, uměly trojité salto. Mají to vlastně tak, jako jsme to měli my.

Přirozeně.

Samy se naučí sportovat. Teta má na směně v domově deset dětí, o které se stará. Každého nemůže držet za ruku. Martin je ve Slavii jen díky tomu, že si denně čtyři hodiny kopal do míče. A to měli na Xaverově skvělé trenéry. Ale to, že nevyrůstáte hlavně v malém věku s rodiči, má své nevýhody. Vidíte, že jim něco chybí a těžko se to v budoucnu nahrazuje.

Objetí?

Ano, ty city… Oni se spíš naučí mít city, než aby je měli přirozeně. Odkoukají to, že se někdo tak chová, ale myslím, že vnitřně to pro ně musí být těžké.

Vy se ženou se snažíte i v tomto pomoci.

Částečně taky, ale tohle je důležité v prvních čtyřech letech života, pak je to složité.

Jak složitá byla vaše cesta k trénování?

Byl jsem k fotbalu vedený, táta hrál na vesnici a kopal se mnou od chvíle, co jsem uměl chodit. Vedli mě k tomu, abych se hýbal, a fotbal byl nejjednodušší volbou. Nic nestojí. Gumotextilky 45 korun a nějaký míč. Bydleli jsme kousek od Xaverova, který byl tehdy druholigový, takže velký klub. Měl jsem to pět minut na hřiště.

Jenže trenér na vás křičel.

A tak jsem v první třídě přestal chodit po čtrnácti dnech. Byl temperamentní. Pořád jsem ale kopal za barákem a ve třetí třídě se vrátil. Už tam byli jiní trenéři. Shodou okolností ten temperamentní trenér byl pak mým prvním trenérem v dospělých. A měli jsme normální vztah.

A to trénování?

Myslel jsem si na něj už dřív. Když se hrálo mistrovství světa, psával jsem si sestavu kola. Kdo se mi líbí, kdo jak hraje. V dorostu nám chyběl týden trenér, tak jsem vedl tréninky já a kluci s tím neměli problém. Ve škole jsem si v zadní lavici připravil trénink na odpoledne. Asi jsem tušil, že až nebudu hrát, k trénování mě to povede.

I když jste vystudoval elektrotechnickou průmyslovku?

Jo! Táta je inženýr elektrotechniky, a když jsem si vybíral střední školu, učil jsem se docela dobře, tak jsem volil podle toho, jestli bude v centru Prahy. Vybral jsem si školu v Ječné ulici. Na základě prospěchu mě vzali bez přijímaček. Dokončil jsem, nic jsem neopakoval, ale hlavní předmět elektronické počítače, který je hodně o programování hardwaru, jsem se musel na maturitu naučit nazpaměť. Vůbec nevím, o čem jsem mluvil. Dodneška si tátu volám, když mi blbne zásuvka.

Cítíte nějaký průsečík s fotbalem? Práce s daty?

Pracovali jsme s počítači, takže pro mě nebylo cizí s nimi potom zacházet. Chodil jsem tam hrozně rád, dva spolužáci se byli podívat i do Boleslavi na fotbal. Měli jsme bezvadnou partu. Ale o programování nevím vůbec nic.

Vaše sestra je doktorka filozofie, napsala i divadelní hry a vymyslela vzdělávací program pro mentálně postižené děti…

Týká se dětí, u kterých se předpokládalo, že nejsou schopné normálně komunikovat. Přišla na to, že jsou - a vymyslela metodu. Má na to svůj institut, kde to může vyučovat. Dlouho pracovala v Jedličkově ústavu v Praze.

Máma má zase ekonomické vzdělání. Nekoukali někdy doma na fotbal jako na poněkud povrchní zábavu zpocených chlápků v trenýrkách?

Naopak! Fotbal je u nás skoro stále jediné téma hovorů, teda u ségry ne. Kolikrát bych se rád bavil o něčem jiném. S tátou jsem absolvoval také i car koučink, jak se říká. Když jsme jeli ze zápasů, byly to kolikrát vynikající hádky. Vzpomínám na to s úsměvem.

Podle dat Opty teď s Mladou Boleslaví těžíte nad plán. Máte o devět bodů víc, než byste měli mít. Jsou pro vás data varováním, že můžete spadnout do průměru?

Nebereme to na lehkou váhu. Ale myslím si, že vždy je hrozně důležitá souvislost dat. Třeba zápas s Brnem to ukazuje velice dobře. Když pominu penaltu v prvním poločase, tak očekávané góly, které by mělo Brno dát, byly až za stavu 2:0 pro nás. Už je to jiná fáze utkání.

Jiný příběh, jiné okolnosti.

A to je v našich zápasech časté. Hodně řešíme, proč nemáme závěry zápasů optimální. Trošku nám oproti minulé sezoně kleslo držení míče i počet přesných přihrávek. Zase to může mít podobnou souvislost. Loni jsme více prohrávali, a když dotahujete, jste víc na míči, soupeř se stáhne, nechá vás víc kombinovat. Data jsou super, hodně vám ukáží, ale souvislost s průběhy zápasů je důležitá. A ty naše závěrečné dvacetiminutovky, když vedeme, jsou mizerné. Na tom chceme zapracovat. Teď máme před sebou těžké zápasy v Plzni a na Slavii, a to by byl problém.

Čemu horší závěry přičítáte?

České povaze. Pořád říkám: Kluci, že vedeme 2:0, je dobře. V Pardubicích jsme dostali gól v páté minutě a tento problém jsme vůbec neměli. Stejně v Olomouci. Výsledek hraje v hlavách hráčů obrovskou roli.

Co je typické pro vaše vidění fotbalu? Můžou dát hráči vůbec dlouhý míč?

To víte, že můžou. Když to jednoduše shrnu: Měli bychom co nejméně sázet na náhodu. I když hrajeme dlouhý míč, tak aby měl smysl, aby to nebylo do souboje, kde budeme spoléhat na šťastný odraz. Co nejvíc mít dění ve vlastních rukách pomocí kombinační hry. Vidíme to i ve světě, že zakládání útoku ve vlastním vápně může vypadat rizikově, ale pořád je to pro nás lepší, než balon někam kopnout a očekávat, že se někam odrazí.

Co dál vyžadujete?

Herní aktivitu. Soupeř nás může donutit, že spadneme do hlubšího bloku, ale musíme chtít na hřišti neustále vytvářet nové a nové situace. Když vyhrajeme, máme velkou radost, ale když tam je vnitřní pocit, že to nebylo herně úplně ono, tak jsem z toho trošku mrzutý, že by to mohlo být lepší. Chtěl bych, aby taková romantika v našem fotbale byla. I přes tuhle složku mohou hráči růst a někam se posunout. Míče se nesmíte zbavovat zadarmo. Chci plynulou hru, nejsme rádi, když je v zápase hodně faulů. I když vítězství ve vrcholovém fotbale přebije všechno.

Hodně trenérů v Česku ovlivnil Jindřich Trpišovský se svým fyzickým fotbalem se Slavií, který přinesl výsledky. Ale vaše vidění způsobu hry je dost odlišné, což?

Fotbalově máme s Jindrou rozdílný pohled, ale v tom je fotbal nádherný. Každý si může zvolit svou cestu. Jindra je s tou svojí dlouhodobě úspěšný. Dvakrát po sobě teď postoupil do Ligy mistrů. Nemá důvod se na fotbal dívat jinak. Porovnávání stylů je velice zajímavé.

Blíž máte herní strukturou i smýšlením k Brianovi Priskemu ze Sparty. Když jste ji porazili, psalo se, že byste jej mohl na Letné nahradit. Jak se vám to poslouchá?

Jsem taky ješitný chlap, takže člověka potěší, že to někoho vůbec napadne. Ale vím, jak je to ve fotbale. Za tři měsíce zase může někdo psát, že už bych neměl být v Mladé Boleslavi. To je běžné. Jsem moc rád, že jsem tady. V Mladé Boleslavi bychom toho měli společně dosáhnout víc. Jen nevím, co to má být.

Je to dvacet let, co Mladá Boleslav v památném zápase vyřadila z poháru Marseille. Nějaký takový zážitek?

Může to být velký výsledek, ale třeba i to, že bude pokračovat kultura klubu, kterou nastavíme, že tady porostou mladí hráči dlouhodobě, že to bude pro ně dobrá adresa a lidi sem budou chodit na fotbal rádi. Nikdy nevíte, co je ten úspěch.

A pro vás?

Nejlepší je vyhrát ligu, ale někdy je velký úspěch být i sedmý. Aby tady po našem působení zůstala stopa, mohli bychom se vrátit sem na fotbal a pustili by nás do VIPky. Ale když mi někdo poslal fotku Briana Priskeho a vedle něj mou, jak ho mám nahradit, bylo mi to až nepříjemné vůči trenérovi. Je to vynikající odborník. Jsem moc rád, že trénuje v Česku. Máme s kolegy v lize dobré vztahy.

Ale dnes to budete chtít Radoslavu Kováčovi v Plzni ukázat, ne?

Samozřejmě. Těším se. Radkovi fandím, byl bych rád, kdyby se v Plzni prosadil. Ale až po našem zápase.