Článek
Penpa Tsering na první pohled naplňuje představu, jakou může Evropan o tibetském vůdci mít. Je klidný, vstřícný, sečtělý a nezdráhá se žertovat ani ve chvíli, kdy mluví o těch nejtěžších tématech.
Do Prahy přijel už poněkolikáté. Tentokrát jako sikjong – demokraticky zvolený politický vůdce Tibeťanů v exilu. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o tom, zda mohou po smrti současného dalajlámy existovat hned dva jeho nástupci, jak čínské technologie proměnily kontrolu Tibetu i jak vypadá každodenní život v zemi, o němž se její obyvatelé nemohou svobodně bavit ani mezi sebou.
Pro zemi, jako je Česko, která má vlastní zkušenost s autoritářským režimem, podle něj není Tibet jen vzdáleným tématem.
Pro mnoho českých čtenářů bude titul sikjong nejspíš neznámý. Jak byste někomu, kdo o tibetské politice příliš neví, vysvětlil, co je to za funkci?
Někdo tomu říká prezident, jiný premiér, ale přesný ekvivalent slova sikjong vlastně neexistuje. Nejjednodušeji bych řekl, že jde o politického vůdce, demokraticky zvoleného politického představitele.
Jeho Svatost dalajláma zavedla demokracii v exilu už v roce 1960. Tibetská diaspora si volí parlament i svého politického představitele. V jistém smyslu se to podobá prezidentským volbám ve Spojených státech – zároveň probíhají i volby do parlamentu.
Sikjong Penpa Tsering během rozhovoru se Seznam Zprávami v rámci Fora 2000. Tibetskou exilovou vládu vede od roku 2021, předtím byl předsedou exilového parlamentu.
Co pro vás osobně znamená vést národ, když vlastně nemůžete svobodně vstoupit do země, kterou zastupujete?
Právě proto jsme exilová vláda. Myslím, že mezi exilovými komunitami jsme v určitém ohledu velmi výjimeční, protože Jeho Svatost měla vizi demokratizovat naši politickou správu v exilu.
Čína v roce 1950 vtrhla do Tibetu a v roce 1951 byli tibetští představitelé donuceni podepsat takzvanou sedmnáctibodovou dohodu. Jeho Svatost se dalších osm let snažila v jejím rámci fungovat.
V letech 1954 a 1955 navštívil Čínu a setkal se s tehdejšími čínskými představiteli včetně Mao Ce-tunga a Čou En-laje. Viděl, že systém působí velmi organizovaně, ale lidé nemají svobodu slova.
Když potom v letech 1956 a 1957 navštívil Indii, která byla tehdy stále velmi mladou demokracií, její parlament byl velmi chaotický, ale zároveň viděl, že tam má každý právo mluvit.
Takže právě zkušenost s Čínou a Indií ovlivnila jeho představu o tom, jak by měla tibetská správa fungovat?
Když se situace v Tibetu stala neúnosnou a Jeho Svatost musela v roce 1959 uprchnout, následovalo ji nebo ji předcházelo do Indie přibližně 80 až 85 tisíc Tibeťanů. Bylo potřeba je nějak usadit a postarat se o ně.
Začátky byly velmi těžké. Tibeťané neuměli místní jazyky, neměli potřebné dovednosti, nebyli zvyklí na indické klima ani stravu. Mnozí pracovali na stavbě silnic v Himálaji. Indický premiér Džaváharlál Néhrú tehdy požádal jednotlivé indické státy, aby pomohly s jejich přesídlením.
Zásadní změna přišla v roce 2001, kdy Jeho Svatost řekla: „Nebudu žít věčně. Musíme systém změnit.“ Začala přímá volba tehdejšího kalon tripy, tedy předsedy kabinetu, což byl předchůdce dnešní funkce sikjonga. O deset let později se Jeho Svatost vzdala všech politických a administrativních pravomocí.
Jak tedy dnes Ústřední tibetská správa konkrétně funguje?
Dnes máme v Dharamsale sídlo Ústřední tibetské správy. Máme parlament, výkonnou moc, nejvyšší justiční komisi a jednotlivé resorty – například pro náboženství a kulturu, školství, zdravotnictví, bezpečnost, finance nebo mezinárodní vztahy. Máme zastoupení v různých částech světa.
Do jaké míry mohou tato zastoupení skutečně fungovat svobodně? Narážíte někde přímo na tlak Číny?
Jednu kancelář máme v Káthmándú. Tam je situace trochu složitější, protože Nepál leží mezi Indií a Čínou a čínský tlak na nepálskou vládu je v souvislosti s našimi aktivitami velmi silný. Tibeťané tam proto stále narážejí například na problémy s doklady.
Zastoupení jsme měli i v Moskvě, ale v současnosti nefunguje. Náš zástupce se vyjádřil k válce na Ukrajině a ruské úřady proti němu zakročily. Pokud se situace změní, rádi bychom kancelář znovu otevřeli, ale momentálně je to obtížné i kvůli čínskému tlaku na Rusko.
Dalajláma tedy jasně řekl, že instituce bude pokračovat i po jeho smrti. Čína ale tvrdí, že jeho nástupce musí schválit Peking a že proces má proběhnout podle tradičních rituálů. Vaše strana naopak tvrdí, že tato pravomoc přísluší pouze dalajlámovi. Může to skončit tak, že budou zvolení dva chlapci - jeden Pekingem a druhý dalajlámou a oba budou v jistém ohledu považováni za legitimního dalajlámu?
Za současných okolností to tak skutečně může vypadat.
První pozice čínské vlády je, že příští dalajláma musí být nalezen uvnitř Číny. Odpověď Jeho Svatosti je velmi jednoduchá: „Narodím se ve svobodném světě.“
Je to jeho reinkarnace. Není to reinkarnace vůdce komunistické strany. On sám tedy rozhoduje, kde se znovu narodí. Pokud Čína nebude svobodná a Tibet nebude svobodný, říká, že se tam nenarodí.
Jeho Svatost o tom někdy žertuje. Říká, že pokud čínští představitelé berou reinkarnaci tak vážně, měli by nejprve studovat buddhismus a uvěřit v život po smrti. A pokud jsou opravdu tak zaujatí reinkarnací, mohli by nejdřív najít reinkarnaci Mao Ce-tunga nebo Teng Siao-pchinga a až potom se zabývat dalajlámou.
Druhá čínská pozice se týká Zlaté urny, kterou podle Pekingu dynastie Čching poskytla Tibeťanům k výběru reinkarnovaných lamů. Pokud tedy lze Čchingy považovat za Číňany - ve skutečnosti to byli Mandžuové.
My ale tvrdíme, že jsme nenašli dokumentární důkazy, které by potvrzovaly čínskou interpretaci této tradice. Podle našeho názoru ji dnes čínská vláda používá jako nástroj, kterým chce doložit své historické právo zasahovat do výběru reinkarnovaných lamů.
Třetí čínskou pozicí je, že konečné schválení má náležet státu. A my se ptáme: Jak může komunistická vláda, která sama nevěří v náboženství, rozhodovat o uznání reinkarnace?
Případ nasazení vlastního člověka do důležité duchovní funkce vlastně známe už z případu pančhenlamy…
My se domníváme, že svého pančhenlamu bude chtít Čína využít i při výběru příštího dalajlámy.
V roce 1995 Jeho Svatost dalajláma uznala jako skutečnou reinkarnaci pančhenlamy jednoho chlapce. Krátce poté čínské úřady odvezly jeho i jeho rodinu a dodnes nevíme, co s ním je nebo zda je vůbec naživu.
Čína pak vybrala vlastního pančhenlamu. V posledních letech ho stále častěji posílá do Tibetu a před cestami se s ním setkává Si Ťin-pching. My někdy žertujeme, že asi neposlouchá dost dobře, co mu komunističtí představitelé říkají, když ho musejí pokaždé znovu poučovat.
Příběh zmizelého chlapce
Bylo mu pouhých šest let, když jej dalajláma dle tibetských buddhistických rituálů rozpoznal jako reinkarnaci a zvolil novým pančhenlamou. Dalajlámovy prorocké sny a vize však nepočítaly se zásahem čínských úřadů.
Gendün Čhökji Ňima, 11. tibetský pančhenlama, zmizel spolu s celou svou rodinou v květnu roku 1995. Mezinárodní organizace už 30 let žádají o jeho propuštění, avšak čínská strana nikdy neposkytla jedinou ověřitelnou informaci o jeho stavu. Na místo dalajlámou zvoleného pančhenlamy dosadila vlastního člověka.
„Dnes je to pančhenlama, zítra to může být kdokoli. Není to jen příběh Tibetu. Pančhenlama se stal metaforou svobody, která by měla být naše, ale často máme pocit, že je to cizí boj,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy oceňovaný spisovatel a tibetský aktivista Tenzin Tsundue.
Více se dočtete zde:
Podle nás se Čína snaží vytvořit obraz, že Tibeťané uvnitř Tibetu jejího pančhenlamu respektují. Myslím si tedy, že čínská vláda řekne: Pančhenlama má historickou úlohu při hledání dalajlámy, vytvoříme vlastní komisi, vybereme kandidáta a stát jeho výběr nakonec schválí.
Jenže podívejte se na samotného čínského pančhenlamu. Od roku 1995 už je dospělým mužem. Může snad svobodně cestovat? Pokud čínská vláda jednou vybere vlastního dalajlámu a Čína zůstane komunistickým státem, ani on podle mě nebude mít skutečnou svobodu.
Dalajláma nalezený ve svobodném světě naopak bude mít možnost cestovat, setkávat se s lidmi a využívat svého vlivu. A já se někdy ptám: Opravdu chcete vytvořit problém na celý život? Pokud budou existovat dva dalajlámové, nebude to problém na několik let. Bude to problém, který může trvat po celý jejich život.
Pokud Peking vybere dalajlámu sám, očekáváte od demokratických zemí, že jej neuznají?
Poslední dva roky jsme zjišťovali postoje tibetské diaspory. Názory lidí uvnitř Tibetu se samozřejmě získávají velmi obtížně.
Diaspora chtěla, aby instituce dalajlámy pokračovala, protože jsme dlouho nevěděli, jak se Jeho Svatost rozhodne. Někdy totiž říkala, že může být posledním dalajlámou. 2. července ale jasně oznámila, že instituce bude pokračovat a že za hledání jejího nástupce bude odpovědný Gaden Phodrang Trust (nadace spravující záležitosti úřadu dalajlámy, které dalajláma svěřil výhradní pravomoc řídit hledání a uznání svého nástupce, pozn. red.).
Nesnažíme se získat podporu pouze mezi Tibeťany. Oslovujeme také širší svět tibetského buddhismu – obyvatele indických himálajských oblastí, Bhútánce, Nepálce, Mongoly nebo buddhistické komunity v některých částech Ruska.
Spojené státy mají otázku reinkarnace dalajlámy zakotvenou i ve své legislativě. V Evropě jsme oslovili několik zemí a řada z nich podpořila princip, že Tibeťané mají mít svobodu náboženského vyznání a právo vybírat reinkarnované představitele podle vlastních tradic.
Budeme v tom pokračovat. Při každé změně vlády je potřeba začínat znovu a vysvětlovat nové vládě, o co jde. U vás také došlo ke změně vlády a nám se z nějakého důvodu nedaří spojit se s vaším Ministerstvem zahraničí…
Když lidé v Evropě slýchají o represích v Tibetu, může to pro ně být poněkud abstraktní. Co čínská kontrola znamená v každodenním životě běžné tibetské rodiny?
Existuje například protišpionážní legislativa, která vytváří atmosféru strachu.
Představte si, že jsme dávní přátelé a po mnoha letech se potkáme. Vy se mi nemůžete svobodně svěřit se svými politickými názory a já vám také ne. Mohl bych vás totiž nahlásit úřadům - vy byste dostala trest a já odměnu. Nebo byste mohla nahlásit vy mě, pokud by mé názory odporovaly oficiální stranické linii. O takový typ strachu jde.
Ani když lidé ze zahraničí přijedou navštívit své příbuzné v Tibetu, nemohou s nimi svobodně mluvit. Když jim volají ze zahraničí, konverzace se často omezuje na: „Jak se máš? Jak se má rodina?“ O politice mluvit nemohou, protože komunikace může být sledována.
Dříve jste v Tibetu viděli mnohem více fyzických kontrol, zátarasů a policejních stanovišť. Dnes už jich tolik být nemusí, protože velká část kontroly je elektronická.
Úřady sbírají DNA, používají skenování duhovky a rozpoznávání obličejů. Je tam obrovské množství kamer. Pokud například někdo udělá něco, co úřady označí za politický čin, díky rodinným vazbám a sběru DNA se mohou dostat pod podezření i jeho příbuzní.
Administrativní členění Čínské lidové republiky.
Sledovány mohou být i finanční transakce.
A pokud se někdo v komunitě stane známějším díky podpoře tibetského jazyka, náboženství, kultury, ochrany životního prostředí nebo jako buddhistický představitel, úřady podle nás dbají na to, aby jeho vliv nepřekročil určitou hranici.
Jaké to je v Tibetu pro lidi ze zahraničí?
Ani zahraniční návštěvník se nemůže volně pohybovat. K cestě potřebujete zvláštní povolení a jste doprovázeni a sledováni.
Čínský systém kontroly se stal mnohem méně viditelným, ale zároveň mnohem sofistikovanějším. Čína navíc dnes hovoří o globálních ambicích – o globálních bezpečnostních, civilizačních a správních iniciativách.
Můj názor je, že to, co čínský stát dělá doma vůči Tibeťanům, Ujgurům, Mongolům nebo v Hongkongu, ukazuje, jakým způsobem chápe správu společnosti. A mezinárodní společenství by tomu mělo věnovat pozornost.
Mluvíte často o ústupu tibetštiny. Obáváte se, že Čína už ani nepotřebuje otevřenou represi, protože tibetskou identitu může postupně oslabit asimilace?
Ano. Letos přijali zákon, který označují jako zákon o etnické jednotě a pokroku.
Jeho cílem je podle nás vytvářet jednu společnou čínskou komunitu – s jedním jazykem, jednou kulturou a jedním způsobem uvažování. Všechno se má postupně sjednotit a asimilovat.
Slib kulturní rozmanitosti
Sinizace je proces počínštění převážně ve smyslu jazykovém a kulturním. Jedná se o „protlačování“ čínštiny do každodenní komunikace. Velký podíl na sinizaci obyvatelstva má televize, pomocí které se čínština objevuje i v komunikaci rodin v oblastech, které jinak do styku s čínsky mluvícím úřednictvem či obyvatelstvem přicházejí jen výjimečně.
Čínská lidová republika byla původně založena i na slibu kulturní rozmanitosti – už za éry Mao Ce-tunga měly etnické menšiny právo používat své jazyky například ve vzdělávání nebo místní správě.
Až do 90. let minulého století tak Čína do určité míry uplatňovala model kulturní autonomie pro nechanské obyvatelstvo. Prostor pro tuto pluralitu se však výrazně zúžil po nepokojích v Tibetu, kde Peking přísně kontroluje buddhistické náboženské aktivity, a v Sin-ťiangu, kde bylo podle řady odhadů až kolem milionu Ujgurů zadržováno v převýchovných zařízeních.
Peking tato obvinění dlouhodobě odmítá a tvrdí, že jeho opatření jsou součástí boje proti extremismu a terorismu.
Regulace se však postupně rozšířily i na jazykovou oblast. Například v roce 2020 vláda oznámila změny ve vzdělávacím systému v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, které nahradily mongolštinu ve výuce několika základních předmětů standardní čínštinou.
Mnohé prvky této politiky se zavádějí už řadu let, zejména od nástupu Si Ťin-pchinga. Teď ale dostávají právní rámec.
Jedním z příkladů je přesídlování tibetských nomádů. Tibet je obrovské území a velká část obyvatelstva tradičně žila kočovným způsobem života. Podle nás bylo přibližně milion tibetských nomádů přestěhováno z horských oblastí do koncentrovanějších sídel.
Když člověka vytrhnete z tradičního způsobu života, aniž by měl možnost přizpůsobit se novému, vznikají sociální i ekonomické problémy.
Dalším příkladem jsou internátní školy. Už tříleté děti jsou posílány do prostředí, kde dominuje čínština. Výsledkem je, že některé malé děti přijedou domů na prázdniny a už nemluví tibetsky. Podle nás je cílem vytvořit generaci Tibeťanů, která bude stále více kulturně čínská.
Ale nejde jenom o jazyk. Čína zasahuje i do tibetského náboženství.
Ano, kláštery, které měly v minulosti tisíce mnichů, mají dnes například jen dvě nebo tři stovky. Jsou plné kamer a pod dohledem státních institucí a bezpečnostních složek.
Stát zasahuje také do výuky v klášterech. Vedle buddhistického vzdělávání je kladen důraz na loajalitu ke komunistické straně. Členové komunistické strany nebo školáci mohou čelit omezením při vstupu do klášterů.
Čína některé kláštery, které byly dříve zničeny, fyzicky obnovila. Jejich náboženská funkce je ale často silně omezená a někdy slouží spíše jako turistické atrakce. Dokonce i při rekonstrukci nebo stavbě klášterů jsou prosazovány čínské architektonické prvky.
Podporují se také smíšená manželství Tibeťanů s Číňany a mladí Tibeťané jsou stále častěji posíláni studovat do čínských měst. Část z nich se už do Tibetu nevrátí.
Když čínské úřady mluví o „čínských charakteristikách“ nebo o sjednocování, na začátku často není jasné, co přesně tím myslí. Zákony jsou formulovány velmi široce a úřady je mohou interpretovat různě. Výsledkem je, že to zasahuje téměř všechny oblasti života.
Podle mě je cílem také oslabit historickou paměť Tibeťanů – aby se nemluvilo o období před rokem 1950, ale zároveň ani o událostech, jako byla kulturní revoluce.
Kulturní genocida Tibetu
- Čínská armáda vstoupila do Tibetu v roce 1950, krátce po oficiálním vzniku Čínské lidové republiky. Peking tento krok označil za „mírové osvobození Tibetu“, Tibeťané i mnozí světoví odborníci hovoří spíš o čínské okupaci.
- Kulturní revoluce (1966–1976) iniciovaná Mao Ce-tungem zasáhla celou Čínu. Mao v rámci revoluce zahájil mimo jiné kampaň s cílem zničit „čtyři staré věci“ (myšlenky, kulturu, zvyky a tradice). To pro Tibet mělo drtivé následky – došlo k masivní destrukci tibetského kulturního dědictví.
- Zničeno bylo až 90 procent klášterů a náboženských symbolů. Pronásledováni byli mniši i duchovní, tibetská kultura byla (a stále je) masivně potlačována. Prázdné místo zaujala nová státní norma – komunistická ideologie.
- Důsledkem bylo hluboké kulturní a psychologické trauma. Toto systematické ničení kulturní identity nejen Tibeťané, ale také mnozí nezávislí historici a lidskoprávní organizace považují za kulturní genocidu.
Více o zásahu Číny v Tibetu zjistíte zde:
Co byste chtěl, aby dnes o Tibetu pochopili Češi, kteří toto téma příliš nesledují?
Za prvé jeho geostrategický význam. Tibet leží v centru Asie a sousedí s řadou významných zemí. Za druhé význam tibetské buddhistické kultury, která podle mě může přispět k většímu míru ve světě. A třetí, možná nejdůležitější věcí je životní prostředí.
Tibet se označuje jako střecha světa a pramení tam řada velkých asijských řek. Říká se mu také třetí pól, protože se tam nachází obrovské množství ledovců a permafrostu, které tyto řeky zásobují vodou.
To není důležité pouze pro Tibet a Tibeťany, ale pro celou Asii – včetně Číny, Indie, Bangladéše, Pákistánu a zemí jihovýchodní Asie.
Chtěl bych tedy lidem říct, aby pochopili, co Čína dělá – a to nejen v Tibetu a vůči Tibeťanům, ale i v rámci iniciativy Pásu a stezky, čímž v regionu vytvářejí další dluhy. Když nejsou schopni splácet, přebírají kontrolu nad strategickými místy, která jsou pro ně výhodná, ať už jde o námořní hedvábnou stezku, pozemní hedvábnou stezku, nebo nyní i o arktickou stezku.
Zjednodušená mapa infrastruktury projektu Nová Hedvábná stezka.
Takže kdekoli je to pro ni výhodné, přebírá kontrolu nad strategickým územím. Čínské hegemonistické ambice v regionu vedou ke zvyšování vojenských výdajů všech sousedních zemí, od Japonska přes Tchaj-wan až po Nový Zéland a nyní i Austrálii, které investují do jaderných programů.
Přibývá vojenských cvičení, včetně těch v Tichomoří, kterých se účastní Spojené státy a asi 30 dalších zemí.
To všechno je důsledkem čínských činů. A Čína by za to všechno měla nést odpovědnost. Nejde jen o Tibet. Teď trpíme my. Ano, jsme pod čínskou kontrolou, ale zítra by mohla na dveře zaklepat svoboda. Když mluvíte o čínském systému vlády, chcete snad čínský systém vlády ve svobodném světě? Pokud ne, je potřeba se těmito problémy zabývat už dnes. Jinak bude příliš pozdě.
