Dalajláma v 90 letech chystá plán na život po smrti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když v prosinci roku 1933 nečekaně zemřel teprve 57letý Thubten Gjamccho, 13. dalajláma, jeho tým regentů zpozorněl. Čekali na znamení.

Ta na sebe nenechala dlouho čekat.

Legenda praví, že při balzamování těla se hlava zesnulého dalajlámy samovolně stočila z jihu na severovýchod. Během meditace u posvátného jezera Lhamo La-tso pak měli mniši vizi – „klášter se zlatou střechou, zelený dům s modrými okny, cestu na severovýchod“ a vznášející se písmena nad hladinou „Ah, Ka, Ma“. Směr, kudy se vydat a hledat reinkarnaci dalajlámy, byl jasný.

Po řadě náboženských rituálů vyslali regenti vyhledávací komisi do severovýchodního Tibetu. Do malé vesnice Tagccher dorazili během drsné tibetské zimy – rodiče budoucího tibetského vůdce zrovna před domem odhazovali přes metr sněhu. Jejich syn Lhamo Döndub, pátý ze 16 dětí, měl dva roky a jeho temperament zaujal pozornost komise.

Předložila mu sadu předmětů, mezi nimiž se nacházely osobní věci 13. dalajlámy, ale i jejich napodobeniny. Dítě prý bez váhání sáhlo po pravých: urně s popelem, modlitebních korálcích a holi, přičemž zvolalo: „To je moje!“

Následovalo několikaleté ověřování jeho identity a soulad s duchovními znameními. Nakonec byl chlapec z prosté zemědělské rodiny ve věku čtyř a půl let, v únoru 1940, intronizován v Potálském paláci ve Lhase jako 14. dalajláma, „oceán moudrosti“. Dostal jméno Tändzin Gjamccho.

Jeho tibetské přízvisko dnes možná nezná každý, dalajlámova tvář je však ikonická a spojovaná s poselstvím míru, nenásilí a mezináboženského porozumění. Dalajláma tváří v tvář násilné čínské invazi a genocidním praktikám v Tibetu odmítl ozbrojený odpor a zvolil cestu dialogu, soucitu a diplomacie. Nejen za jeho „nenásilný boj za svobodu Tibetu“, ale také za „globální étos soucitu“ mu byla roku 1989 udělena Nobelova cena míru.

Jeho zájmy dalece přesahují duchovní rámec – zabývá se klimatem, migrací, mezikulturní komunikací, vědou i školstvím. Příběh tohoto duchovního vůdce bez domova se stal příběhem naděje beze stop hořkosti. Přes své výrazné postavení ve světě však jeho charisma není postaveno na moci, ale na autenticitě, laskavosti a smyslu pro humor.

Devadesáté narozeniny tohoto „strážce svědomí světa“, které připadají na 6. července 2025, nejsou jen osobním jubileem – jde o očekávaný mezník i pro tibetský buddhismus.

Už dřív dalajláma přislíbil, že okolo svých 90. narozenin odhalí plány na rozhodování o svém nástupci. Je si vědom, že v případě jeho úmrtí si Tibet nemůže dovolit čekat i deset let, než bude objevena dalajlámova reinkarnace.

Takto dlouhé duchovní vakuum by mohla využít (a ráda by využila) čínská vláda, která se snaží převzít proces pod svůj dohled, a zasadit tak tibetskému buddhismu definitivní ránu. Následující kroky 14. dalajlámy tak budou naprosto zásadní.

Ačkoli je dalajláma pro tibetské buddhisty takřka totéž, co pro křesťany papež, dal již před lety najevo, že pokud si tak Tibeťané budou přát, zemře poslední reinkarnace spolu s ním a další dalajláma již nebude objeven.

Exilový duchovní vůdce Tibetu však 2. července potvrdil, že po své smrti nástupce mít bude. Dalajláma uvedl, že za posledních 14 let obdržel několik žádostí od tibetské diaspory v exilu, buddhistů z celého himálajského regionu, Mongolska a částí Ruska a Číny, kteří „důrazně žádali, aby instituce dalajlámy pokračovala“.

„Zejména jsem prostřednictvím různých kanálů obdržel zprávy od Tibeťanů v Tibetu se stejnou výzvou,“ řekl ve videu vysílaném na začátku setkání náboženských vůdců v indickém himálajském městě, kde žije po celá desetiletí.

„V souladu se všemi těmito žádostmi potvrzuji, že instituce dalajlámy bude pokračovat,“ dodal podle oficiálního překladu, a ujistil tak buddhistické stoupence po celém světě, že 600 let stará instituce dalajlámy bude pokračovat.

V březnu letošního roku vyšla dalajlámova nejnovější publikace Hlas umlčených: Více než sedm desetiletí boje s Čínou za mou zemi a můj lid, která otázku tibetského buddhismu po jeho smrti řeší.

Jako svého nástupce vidí člověka narozeného ve svobodné zemi, pravděpodobně by mohlo jít o někoho z řad tibetských exulantů, kterých je asi 140 000, z toho polovina žije v Indii. Řekl také, že jeho nástupcem by mohl být dospělý člověk, a ne nutně muž.

Pozn.: V kontextu tibetské buddhistické tradice nemusí být nutně neuctivé polemizovat o smrti oslavence. Tradice sama nabízí řadu vyrovnaných a vědomých pohledů na smrt. A v kontextu s dalajlámou to platí dvojnásob – jakkoli on sám je zároveň symbolem kontinuity a pomíjivosti. Mimochodem, dalajláma se několikrát nechal slyšet, že by se mohl dožít 113 let. Smrt je navíc považována nikoli za konec, ale za jakýsi přechod.

Jak naznačuje název dalajlámovy poslední publikace, v životě se mu povedlo získat stovky mezinárodních ocenění a titulů, dokonce i Nobelovu cenu za mír. Jednání s představiteli čínské vlády však sám považoval za nadlidský úkol.

Pro desetiletí utlačovaný Tibet je dalajláma symbolem národa, ztělesněním aspirací tibetského lidu i morální autoritou. Čína, která si Tibet nárokuje jako nedílnou součást svého území, však trvá na tom, že dalajláma „nemá právo zastupovat tibetský lid“, a považuje jej za symbol zastaralého teokratického systému.

Obavy, že by Čína mohla volby příštího dalajlámy zneužít, jsou opodstatněné. Do procesu zasáhla už v roce 1989, kdy unesla dalajlámou zvoleného pančhenlamu – o tehdy šestiletém chlapci dodnes není jediná zmínka. Místo něj Peking dosadil vlastního pančhenlamu. Ten se mimo jiné před nedávnem setkal s vůdcem země Si Ťin-pchingem a potvrdil svou věrnost Komunistické straně Číny.

Otázka dalajlámova nástupnictví začala být o to naléhavější s jeho přibývajícím věkem a narůstajícími obavami o jeho zdraví.

Když loni na podzim vedl jedno ze svých čím dál vzácnějších vyučování, absolvoval krátkou cestu ze své rezidence do chrámu v golfovém vozíku. Na místo mu pomáhali dva mniši. V jeden moment dalajláma kýchl a jeden z mnichů přistoupil, aby mu otřel koutek úst. Dav jej sledoval s velkými obavami. Mezi otázkami, na které během třicetiminutového setkání odpovídal, zazněla i tato: Jak být tibetským buddhistou ve 21. století? „Logikou a rozumem,“ odpověděl, „ne jen slepou vírou v Buddhovy nauky.“

Dalajláma sepsal více než stovku knih, ve kterých mimo jiné vzpomíná i na své formativní zkušenosti. S odtržením od rodičů v útlém dětství se zřejmě již vypořádal, avšak jeho národ bez státu násilný vpád čínských vojsk nezpracoval ani 75 let poté.

Léto 1950.

Jeho Svatost právě vycházel z koupelny, když ucítil, že se mu pod nohama pohnula zem. Tibeťané si zemětřesení vyložili jako znamení. Stejně jako už několikrát předtím i tentokrát nedávno utvořená Čínská lidová republika v čele s Mao Ce-tungem demonstrovala svůj úmysl „osvobodit Tibet z rukou imperialistických agresorů“ a zaútočila na tibetskou pohraniční stráž.

„Nyní to vypadalo, že Číňané svou hrozbu naplňují. Byl jsem si dobře vědom, že Tibet je ve vážném nebezpečí, neboť naše armáda čítala maximálně 8500 důstojníků a mužů. Nemohla by se rovnat nedávno vítězné Lidové osvobozenecké armádě,“ píše dalajláma ve svých pamětech. O dva měsíce později 80tisícová Čínská lidová osvobozenecká armáda Tibet obsadila.

Tibetská vláda se rozhodla udělat z tehdy patnáctiletého mladého muže světského vůdce Tibetu a lídra šesti milionů lidí, kterým hrozí válka.

Dalajláma jmenoval dva nové premiéry a vyslal zahraniční delegace do USA, Velké Británie a Nepálu v naději, že je přesvědčí zasáhnout ve prospěch Tibetu. Další delegace měla vyjednávat ústup vojsk přímo v Číně. Avšak zahraniční mise selhala na všech frontách. Neochota Američanů i Britů pomoci dalajlámu velmi zasáhla.

„Vzpomínám si, že jsem cítil velký smutek, když jsem si uvědomil, co to ve skutečnosti znamená: Tibet musí počítat s tím, že bude čelit celé síle komunistické Číny sám,“ uvedl v knize Freedom in Exile.

Číňané si tak pod hrozbou použití zbraně vymohli souhlas s převratem.

V knize Voice for the Voiceless nabízí dalajláma dojemné, místy zoufale smutné svědectví o svém celoživotním zápasu s Čínou „za svou zemi a svůj lid“. Píše, že se během života setkával s lidmi ochotnými k poctivé debatě.

V případě čínských vůdců – od Maa až po Si Ťin-pchinga – však byla „situace zcela odlišná. Často jsem si stěžoval, že čínští komunističtí vůdci mají jen ústa, ale žádné uši.“

Ze všech stran navíc přicházely skličující zprávy o rostoucí brutalitě vůči Tibeťanům. Lhasa tušila, že v ohrožení je i Jeho Svatost. Po vypuknutí Tibetského povstání v roce 1959, které mělo desítky tisíc obětí, dostal dalajláma pokyn opustit zemi.

A tak ve svých 23 letech v přestrojení za obyčejného vojáka spolu s malým doprovodem prchal na hřbetě dzo – křížence jaka a krávy – k indickým hranicím. Tamní vláda souhlasila s poskytnutím azylu jemu i jeho následovníkům.

Dalajláma zahájil etapu života v exilu v indické Dharamšale, během které se z něj na Západě postupně stávala politická celebrita. Tomu napomohlo i protestní hnutí hippies, které vzalo za své buddhismus a východní myšlení a tibetský teokratický systém si romantizovalo. Tibet se stal důležitou součástí západních politických diskuzí. Fascinace Tibetem dorazila i do tehdejšího Československa.

Mezitím z Tibetu prchaly tisíce lidí a dalajláma si dal za úkol dopřát moderní vzdělání dětem tibetských uprchlíků. Na jeho naléhání tak indické ministerstvo školství vytvořilo zvláštní sekci pro tibetské vzdělávání.

Otázku Tibetu se Ústřední tibetská správa v čele s Jeho Svatostí snažila řešit i na Valném shromáždění OSN.

Z duchovní ikony buddhismu se rázem stala politická figura. Dalajláma zdemokratizoval tibetskou ústavu, zaváděl reformy. Od poloviny 80. let 20. století vedl dialogy s moderními vědci, především v oblasti psychologie, neurobiologie, kvantové fyziky a kosmologie.

Avšak jakkoli byla postava dalajlámy Západem vnímána pozitivně a Tibet se stal ikonickým případem „ztracené svobody“, symbolická rovina prakticky nenesla reálné politické důsledky. Tibet jako prominentní lidskoprávní téma 90. let, čemuž napomohla dalajlámova Nobelova cena či filmy jako Sedm let v Tibetu, však postupně zastínila další podobná nastupující témata – Sin-ťiang, Hongkong, Ukrajina či Gaza.

Po úspěšném demokratizačním procesu se dalajláma začal zbavovat funkcí. V roce 2011 zaslal tibetskému exilovému parlamentu dopis s žádostí, aby ho zbavil světské moci a faktické funkce hlavy státu.

Oznámil tak, že ukončuje 368 let fungující tradici, podle které dalajlámové v Tibetu vykonávali duchovní a politickou autoritu. Dal jasně najevo, že se hodlá vrátit k postavení prvních čtyř dalajlámů a zabývat se pouze duchovními záležitostmi. Od roku 2011, kdy předal svou politickou funkci zvolenému vedení, se Jeho Svatost označuje za důchodce.

Ani jako „oceán moudrosti“ se však v životě nevzdává světských radostí – působil např. v australské verzi MasterChefa, kde ochutnával vegetariánské menu.

Jeho důvěřivost se mu také ne vždy vyplatila. Dalajláma se vždy snažil udržet otevřenost vůči nejrůznějším duchovním cestám, i těm, které zůstávaly na okraji ortodoxie. V roce 1987 se například setkal s japonským vůdcem sekty Aum Shinrikyō, Šókó Asaharou, který později spáchal masovou vraždu útokem nervovým plynem sarin v tokijském metru.

Po útocích v roce 1995 dali jeho spolupracovníci jasně najevo, že se od sektáře distancují, a dalajláma k tomu dodal: „Nepříliš věřím zázrakům ani nadpřirozeným schopnostem. V buddhismu se nespoléháme na osobu, ale na učení.“

Jindy se zase nesetkal s pochopením jeho „specifický humor“. V roce 2023 po internetu kolovalo video z akce v Dharamšale, které zachycuje mladého chlapce, jak se blíží k dalajlámovi a chce jej obejmout. Tehdy sedmaosmdesátiletý duchovní vůdce pak chlapce pozve na pódium, ukáže mu na tvář a řekne: „Nejdřív tady,“ načež jej vyzve, aby ho objal a políbil. Pak ukáže na rty a naznačí polibek na ústa. Po pár vteřinách však zahlásí: „A ocucej mi jazyk!“ a na chlapce jej vyplázne.

Video se stalo virálním a dalajláma se po velké kritice, zejména ze strany skupiny pro práva dětí se sídlem v Dillí, omluvil. „Jeho Svatost si často nevinným a hravým způsobem utahuje z lidí, které potkává, a to i na veřejnosti a před kamerami,“ uvádí se v prohlášení.

Dalajláma ve svých 90 letech není neomylný, ale zato nikdy nepřestal pochybovat o sobě ani o světě. Nemá sice domov ani zemi, kterou by mohl řídit, ale zato má svět, který mu naslouchá. I v době, kdy je svět rozdělen, stále platí za symbol etické autority. A i dnes se hodí připomenout jeho slova, že skutečná síla neznamená násilí.