Hlavní obsah

Čínská okupace Tibetu vrací otázku: Má každý národ právo na svou genocidu?

Foto: Lhasa Government, Wikimedia Commons

Palác Potála ve Lhase, náboženské a politické centrum Tibetu.

Reklama

U dalajlamova sídla se 10. března 1959 shromáždily tisíce lidí. Báli se, že Číňané chtějí duchovního vůdce zatknout. Pokojný protest postupně přerostl ve střet s čínskou armádou. Tibetské povstání mělo desítky tisíc obětí.

Článek

Dalajlama během povstání uprchl do Indie, která mu nabídla azyl. A v exilu se stal světovou celebritou. V roce 1989 získal Nobelovu cenu míru a krátce poté dorazila fascinace Tibetem a dalajlamou i do Československa, respektive do Česka.

Na první pohled to není srozumitelné. Jedna z celosvětově nejvíce ateistických zemí je uhranuta buddhistickým duchovním vůdcem. Kdo se tady zajímal o buddhismus? Snad pár desítek intelektuálů, stárnoucích hippies a obdivovatelů spisovatele Hermanna Hesseho.

Přesto se Tibet stal pevnou součástí českých politických a kulturních debat. A dalajlama Česko navštívil devětkrát.

„V českém veřejném prostoru je myšlenka svobodného Tibetu mimořádně živá. Mnohem více než třeba na Slovensku. Jistě je to také tím, že bychom našli jen málo zemí, které by dalajlama navštěvoval tak často, jako právě Českou republiku. A mezi tak malými zeměmi, jako je Česko, už vůbec ne,“ konstatuje slovenský sinolog Martin Slobodník.

Šangri-La

Šangri-La, místo izolované od ostatního světa, zanořené vysoko v horách. Vládne tu mír, štěstí a meditace. Utopie z knihy Ztracený obzor anglického spisovatele Jamese Hiltona. Utopie, kterou si Západ opakovaně spojoval s Tibetem.

Čína obsadila Tibet v roce 1950. Tehdy s ním uzavřela ještě relativně moderní tolerantní smlouvu – Tibet se stává součástí Číny, ale zachová si autonomii, včetně náboženské. Nemění se ani postavení a pravomoci dalajlamy. Po povstání v roce 1959 se ale jakékoli myšlenky na autonomii staly iluzí.

Tibet se postupně stal kořistí Maovy „kulturní revoluce“. Krvavá komunistická kampaň proti starému myšlení a zvyklostem se pochopitelně nemohla zastavit před něčím tak přežitým a „středověkým“, jako je tibetský buddhismus. Maovy Rudé gardy v Tibetu vraždily, zatýkaly, ničily. Historici odhadují, že zlikvidovaly až 6000 klášterů.

Byla to 60. léta minulého století. Buddhismus a východní myšlení byly součástí protestní „kontrakultury“ hippies. A himalájskou duchovní oázu navíc devastovali zdivočelí čínští komunisté. Tibet se stal důležitou součástí západních politických diskusí.

O kořenech hippies

Byl to jeden z nejodvážnějších pokusů, jak změnit západní společnost. Jak změnit kapitalismus. A byl to pravděpodobně pokus nejhezčí. A asi poslední. Po něm zbývá už nejvýše jen „hnutí mírného pokroku“. Human Be-In. Hippies.

Novou vlnu zájmu o Tibet přinesla 90. léta. Do kin vstoupilo několik úspěšných filmů – například Sedm let v Tibetu nebo Kundun. A americká hip hopová skupina Beastie Boys zorganizovala sérii koncertů za svobodu Tibetu.

Romantika. Postoj k Číně a totalitě. Lidská práva. Kulturní protest proti odcizení kapitalistické společnosti… Tibet.

Havel, dalajlama a třetí cesta

Popularita dalajlamy a Tibetu v Česku je ovšem i na západní poměry výjimečná. A souvisí samozřejmě s prezidentem Václavem Havlem. Havel sice nebyl ani katolík, ani buddhista, ale věřil, že společnost má mít duchovní rozměr. Proto hned po zvolení prezidentem pozval na oficiální návštěvu Československa papeže i dalajlamu.

Dalajlama přiletěl do Československa poprvé už 2. února 1990. Postupně se s Václavem Havlem stali přáteli. To je známá věc. Méně známé a pro většinu lidí snad i překvapivé jsou některé myšlenkové horizonty, v nichž se obě osobnosti potkávaly.

Foto: Christopher Michel, Wikimedia Commons

14. dalajlama

„Pokud však mám vůbec jakou politickou ‚příslušnost‘, myslím, že jsem pořád z poloviny marxista. Nemám nic proti kapitalismu, pokud je prováděn humánním způsobem, avšak moje vlastní náboženské přesvědčení ve mně vyvolává sklon spíše k socialismu a internacionalismu, kteréžto oba směry více ladí se zásadami buddhismu. Jinou sympatickou věcí na marxismu je pro mne jeho poučka, že člověk je v konečné instanci odpovědný za svůj vlastní osud. To přesně odráží buddhistickou představu,“ napsal dalajlama.

A pokračoval: „Proti tomu ovšem stavím skutečnost, že země, které uskutečňují kapitalistickou politiku v demokratickém rámci, jsou mnohem svobodnější nežli ty, které usilují o ideály komunismu. A tak jsem nakonec pro humanitní vládu, která má za cíl sloužit celé společnosti: mladým, starým i postiženým, stejně jako těm, kteří mohou být přímo produktivními členy společnosti. Řekl jsem, že zůstávám polovičním marxistou, ale kdybych měl ve volbách odevzdat svůj hlas nějaké konkrétní straně, asi bych ho nejspíš dal některé z ekologicky orientovaných.“

Od dalajlamy to ani zdaleka nebyl ojedinělý výrok na téma marxismus. Na přednášce na jedné z amerických univerzit například šokoval studenty výrokem: „Považuji se za marxistu.“

Typický marxista: Buddhista vyhnaný ze své země komunisty. A co s tím má společného bojovník proti komunismu Václav Havel?

Esej

Petr Pithart, bývalý premiér a předseda Senátu, se deset let po smrti Václava Havla zamyšlel nad jeho odkazem. Přitom dává slovo i Havlovi samotnému, jako by ještě žil a ve fiktivních promluvách hodnotil svůj „odkaz“.

Alespoň zpočátku, po roce 1989, uvažoval velmi podobně. Hledal „třetí cestu“. Duchovní rozměr, a není zase až tak důležité, jak namícháme buddhismus a křesťanství. Něco z marxismu nebo spíš ze sociálně demokratické tradice – rovnost, spravedlnost, citlivost k chudým a znevýhodněným… A něco z moderního kapitalismu a liberalismu – individualismus, osobní svoboda, lidská práva, efektivita, volný trh.

Je paradoxní, jak se dva disidenti pronásledovaní komunisty sejdou u promýšlení moderního odkazu marxismu.

Tu třetí cestu nenašli.

A tak se vracíme k tibetské cestě.

Tibet a Zeman

Velká část Tibetu leží na Tibetské náhorní plošině. Průměrná nadmořská výška tam přesahuje 4000 metrů. Neaklimatizovaný člověk z nížiny v takové výšce riskuje vážné zdravotní problémy, možná i smrt.

Lidé, kteří tam žijí, samozřejmě aklimatizovaní jsou. A jsou také v určitém ohledu nepochybně výjimeční. Mimo jiné tam meditují v klášterech. Dalo by se očekávat, že jim ti ostatní, lidé z nížin, dají pokoj. Nechají je žít, dýchat ten jejich řídký vzduch.

Kupodivu to tak nebylo a není.

Tibet byl v průběhu dějin i samostatnou říší, ale většinou byl nárazníkem mezi zájmy sousedních mocností – Mongolska, Číny a Ruska. A souseda zprostředkovaného, Velké Británie, která ovládala Indii.

Příklad: Na začátku 20. století byl Tibet formálně součástí říše čínské dynastie Čching. Ale v roce 1903 tam vyslala vojenskou výpravu Velká Británie, která se obávala mocenských nároků Ruska na hranicích s Indií.

Tzv. Younghusbandova expedice skončila jedním z největších masakrů v moderních tibetských dějinách. Moderně vyzbrojené britské jednotky postřílely stovky pokojně protestujících tibetských vesničanů. Účastníci expedice byli oceněni zvláštním vyznamenáním – Tibetskou medailí. Byli úspěšní – výsledkem byl podpis dohody, v níž se Tibet zavázal, že například neposkytne žádné jiné zemi licenci na stavbu železnice nebo otevření dolů.

Po pádu dynastie Čching byl Tibet v letech 1912–50 de facto nezávislým státem. Pak přišel nárok Číny, že Tibet je jejím historickým územím. A nejenom teoretický nárok – především do Tibetu vkročila čínská armáda.

A zpočátku jen zvolna, od 60. let pak naplno Čína rozvinula vyprávění o „osvobození Tibetu“. O prosperující ekonomice, nových školách, kde se konečně učí správný výklad dějin, o moderním způsobu života… Vyprávění, které získalo popularitu i v Česku. V době největší fascinace bývalého prezidenta Miloše Zemana Čínou.

Rozhovor

Podpora Tibetu byla dlouhou dobu „trademarkem“ české zahraniční politiky. Nese rukopis prvního českého prezidenta Václava Havla. S koncem mandátu prezidenta Miloše Zemana se Tibet vrací zpět na scénu. „Situace v Tibetu je kritická. Je taková od roku 1950, kdy začala okupace komunistickou Čínou. Čelíme brutálnímu režimu, utlačování i kulturní a jazykové genocidě, kdy je ohrožován náš jazyk, který je základním kamenem naší kultury. V tom se situace stále zhoršuje,“ popisuje v rozhovoru se Seznam Zprávami poslankyně tibetského exilového parlamentu Youdon Aukatsang.

Proslulý je mimo jiné tento Zemanův výrok: „Tibet ve středověku byla země ovládaná lámaistickým duchovenstvem. Byla to země klášterů, země mnichů – a těmto mnichům, kteří sami nepracovali, sloužili Tibeťané. Byli zakováváni do okovů a za vážnější prohřešky jim byly vylupovány oči. Jestliže toto považujete za demokratickou společnost, pak já opravuji a říkám, že toto je částečně feudální a otrokářská společnost.“

Čína osvobozuje Tibet od středověké násilnické nespravedlivé společnosti. Přináší rovnost a blahobyt. Co víc si přát?

Jeden velký problém by tu byl: Tyhle změny si nepřejí Tibeťané.

Foto: Laurence Waddel, Wikimedia Commons

Tibetský ozbrojený jezdec na obrázku z doby britské expedice.

Paradox Tibet

Bez ohledu na pohled exprezidenta Zemana není tradiční tibetská společnost ničím, co by mělo liberálně naladěného středoevropana nějak silně oslovit. Autokratická, ideologií svázaná společnost, kde se „běžnému člověku“ může o „lidských právech“ v moderním smyslu jen zdát.

Je to inspirace pro západní liberální demokracii? Šangri-La? Těžko. Zároveň to ale neznamená, že by o modernizaci téhle společnosti měla rozhodovat Čína.

„Vykreslování Tibetu jako otrokářské společnosti, které se stalo od konce 50. let jedním z ústředních motivů čínské propagandy, má legitimizovat přičlenění Tibetu k Číně a radikální společenské a ekonomické reformy, které Peking inicioval,“ shrnuje sinolog Martin Slobodník.

A pokračuje: „Nikdo nezpochybňuje nespravedlnost tradičního Tibetu a 14. dalajlama a ani jiní vlivní Tibeťané nemluví o tom, že by se tento tradiční společenský model měl někdy obnovit. Spolu s kritickou reflexí tradičního Tibetu ale nelze zapomínat ani na to, že v tibetských dějinách se nikdy tolik desítek tisíc lidí nestalo oběťmi státem organizovaného násilí, jak tomu bylo vinou pekingského režimu od konce 50. let.“

Někteří historici odhadují počet tibetských obětí v důsledku čínské agrese na 1,2 milionu. Slobodník považuje tento odhad za propagandisticky přehnaný. Desítky tisíc obětí, to je realistický předpoklad. „Samozřejmě hodnotit počty obětí, bavit se o tom, kolik je hodně a kolik málo, to je vždy velmi citlivé…,“ dodává Slobodník.

Nikdo nemá jednoduchý recept na to, jak modernizovat tradiční společnost, a přitom zachovat její kulturní dědictví. Pochopitelně ani Západ. Jak Čína ráda připomíná: Jak ji může kritizovat někdo, kdo má na svědomí genocidu indiánů?

Typický argument: I my máme právo na svoji „genocidu“. A svět nám nebude mluvit do toho, jak ji provádíme.

Reklama

Doporučované