Článek
Neustálé ruské údery na města, traumatické zkušenosti z fronty i omezení v běžném životě kvůli pokračující válce. Ředitelka Dněpropetrovské multidisciplinární klinické nemocnice pro psychiatrickou péči Svitlana Morozová se věnuje mentálnímu zdraví už desítky let, ale po začátku války se její práce značně proměnila.
Nemocnice, kterou vede, leží zhruba sto kilometrů od fronty a stará se o vojáky, veterány i civilisty. Zde jsou pacienti s duševními poruchami poprvé na Ukrajině léčeni nikoli v psychiatrické léčebně, ale v multidisciplinárním zdravotnickém zařízení.
Morozová ale vysvětluje, že se v posledních letech lékaři zároveň učí, jak lidem s následky války pomáhat, protože v tak rozsáhlém měřítku s tím nemají zkušenosti.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy ředitelka popisuje, jak válka zasahuje psychiku Ukrajinců napříč generacemi, proč se postupně mění přístup k psychiatrické péči a jak při léčbě traumatu využívají virtuální realitu. „Je nemožné zůstat v klidu. Válka ovlivňuje celé obyvatelstvo Ukrajiny,“ říká.
Jak vaše nemocnice funguje a proč po začátku války začala být jedním ze stěžejních míst?
Je těžké to vysvětlit, protože zkrátka musíme pracovat. Nemáme na výběr. Zvlášť první dny po začátku války byly nejtěžší. Nechápu, jak to všechno zvládáme se všemi problémy, které máme, ale musíme to zvládnout a zvládneme to, protože chceme žít jako Ukrajinci, ne jako Rusové. Chceme pomáhat našim pacientům, vojákům, veteránům i všem ostatním občanům. A co jiného můžeme dělat?
Nicméně pracujeme asi sto kilometrů od fronty, takže jsme jí velmi blízko. V naší oblasti žije mnoho lidí vysídlených z okupovaných území. Jsme také největší psychiatrickou nemocnicí v Dněpropetrovské oblasti, nejspíše v celé zemi. Od začátku války se náš počet pacientů průměrně zvýšil ze 700 na 1700.
Mentální zdraví jako téma války
„Na Ukrajině snad neexistuje člověk, který by neznal někoho, koho zabili během útoků,“ řekla ukrajinská první dáma Olena Zelenská s tím, že velká část společnosti si dnes v sobě nese silné trauma. Psychickými problémy v důsledku války podle ní trpí zhruba 78 % tamní společnosti.
Úkolem Ukrajiny je podle Zelenské změnit přístup k mentálnímu zdraví a dokázat, že „psychické problémy nejsou projev slabosti, jak se desetiletí v naší společnosti věřilo“.
Dá se ale říct, jak se vaše práce od začátku války změnila?
Máme spoustu nových diagnóz. Například reakce na hluboký zármutek nebo akutní reakce na stres. Měli jsme třeba rodinu, která šla nakupovat, a když se vrátila, viděla, jak před jejíma očima vybuchl vlastní dům.
Byl to mladý pár a z jejich života najednou zmizelo úplně všechno. Zůstali bez ničeho. Máme také spoustu pacientů z válečných oblastí, kteří trpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Zároveň mají diagnózu otřesu mozku, který utrpěli při bojových operacích. Když se otřes mozku spojí s PTSD, jde o jeden z nejhorších stavů.
Vzhledem k tomu, že válka dopadá na celou zemi, dá se mluvit o tom, že trauma se týká velké části populace. Některé výzkumy ukazují, že asi 70 procent Ukrajinců řeklo, že má problémy s duševním zdravím a chronický stres. Pozorujete toto i ve vaší práci?
Máme v tomto ohledu jako Ukrajinci zvláštní zkušenost. Člověk si říká, že už se nemůže cítit hůř. Že už se zkrátka nemůže stát nic horšího, ale pak to vždy nastane. Někteří lidé se snaží, aby se jich všechny ty události tolik nedotýkaly, ale já osobně si nedokážu představit, jak se dá vyhnout traumatu z války.
Například včera v noci došlo v našem městě k šesti výbuchům poblíž domu mého syna. Volal mi a ptal se: „Jak můžeme být bez stresu? Jak můžeme zůstat klidní?“
Máme obavy o své příbuzné, domovy, psy a tak dále. Je nemožné zůstat v klidu. Válka ovlivňuje celé obyvatelstvo Ukrajiny. Žádný výzkum jsem neprováděla, ale tak to vnímám.
Když začala válka, přístup k problémům s mentálním zdravím byl na Ukrajině jiný. Je s ním podle vás stále spojeno určité stigma? Nebo se to za poslední více než čtyři roky proměnilo?
Velmi se to proměnilo. A je to spojené právě s tím, co přinesla válka. Přišla k nám spousta vojáků, kterým jsme nabídli psychiatrickou péči. Více než devadesát procent z nich souhlasilo, protože si uvědomovali, že ji potřebují.
Sovětská psychiatrie samozřejmě vytvořila kolem psychiatrické péče silné stigma, ale myslím, že se nám tento problém daří překonávat.
Proč si myslíte, že k této proměně došlo?
Protože spousta jinak zdravých lidí, kteří nemají psychiatrickou diagnózu, jako je schizofrenie nebo bipolární porucha, se potýká s psychickými problémy, úzkostmi, depresemi nebo nejistotou.
Možná je právě nejistota lepší slovo. Všichni tito lidé potřebují určitou podporu.
Tu jim mohou poskytnout psychiatři a psychologové, zejména psychiatři. Mám totiž dvě specializace, psychiatrii a lékařskou psychologii, a dokážu rozpoznat hranici, kdy už psycholog musí svou práci předat psychiatrovi. Proto bychom měli začít u psychiatra a teprve potom navázat psychologickou podporou.
Když jsem mluvila s některými ženami z Ukrajiny, které zažily sexuální násilí, také mi říkaly, že se stigma postupně zmírňuje a už není tak silné. Informace o těchto tématech jsou totiž všude kolem nás. Je podle vás důležité také informovat veřejnost?
Ano. A samozřejmě vždycky říkám, že děkuji Oleně Zelenské (první dámě Ukrajiny, pozn. red.). Zejména díky její veřejné podpoře péče o psychické následky války se stigma postupně zmenšuje a zmenšuje.
Vy se ve své práci věnujete všem věkovým skupinám. Jednou z nejzranitelnějších jsou děti. Jak je ovlivňuje podle vašich zkušeností válka a neustálé nebezpečí?
Vyrůstání dětí to ovlivňuje na mnoha úrovních. Můj vnuk se například v prvních dnech války ptal: „Je to erupce, nebo nálet?“
Malé děti zkrátka nemohly rozumět tomu, jak válka funguje. V mnoha případech je pro ně těžké pochopit i to, že jim něco může ublížit a že to někdy může vést ke smrti. Další otázkou je, jak jim vysvětlit všudypřítomnou smrt. Tomu jednoduše nemohou porozumět.
Starší děti, kterým je třeba kolem deseti let, už situaci chápou lépe. Zároveň je to ale také problém, protože válka utváří prostředí, ve kterém vyrůstají a na které si budou pamatovat. Musíme naše děti vzdělávat, pomáhat jim a dávat jim najevo, jaké mají možnosti, když jim nebude dobře. Zní to banálně, ale bohužel je to také to jediné, co můžeme dělat.
Svitlana Morozová
Svitlana Morozová je ukrajinská psychiatrička a psychoterapeutka, která vede Dněpropetrovskou multidisciplinární klinickou nemocnici pro psychiatrickou péči. Ta patří k největším specializovaným psychiatrickým zařízením na Ukrajině.
Morozová má za sebou více než 45 let klinické praxe a zkušeností s vedením zdravotnických zařízení. Za svou práci v oblasti duševního zdraví získala čestný titul Ctihodná lékařka Ukrajiny. Věnuje se mimo jiné léčbě traumatu a stresu a pomoci veteránům i civilistům, které zasáhla ruská invaze.
Svitlana Morozová.
Zmínila jste, že ve vaší nemocnici poměrně často řešíte také případy závislostí u nezletilých. S čím se nejčastěji setkáváte?
Týká se to zejména dospívajících. Je to období, kdy se utváří osobnost a člověk začíná chápat, kým je. Kvůli okolnímu prostředí a nebezpečným událostem nemají někteří mladí lidé možnost chodit do školy. Mají méně vzdělání a méně sociálních kontaktů, které dospívající tolik potřebují.
Někdy se pak snaží vytvořit si nějakou společnost, třeba ve virtuálním prostředí. Objevují se problémy v sexuální oblasti, závislosti i sebevražedné sklony. Musíme s dospívajícími pracovat a pomáhat jim vymanit se z tohoto ne příliš dobrého prostředí, vybudovat si pevnou osobnost, stát se občany Ukrajiny, porozumět situaci v zemi a naučit se být odolní.
Souvisí tyto problémy se závislostmi konkrétně s alkoholem, nebo jde i o něco jiného?
Nejen s alkoholem. Jde například také o různá narkotika a další drogy. V širším měřítku to ale souvisí s jakoukoli touhou cítit se lépe, uniknout těžkostem reality a podobně.
Válka má také velký dopad na mezilidské vztahy. Jak se to projevuje na psychice lidí?
Mám spoustu pacientů, kteří se kvůli rozpadu vztahů propadli do psychických problémů. Například jednoho mladého muže, jehož rodina odjela do zahraničí. On svou ženu podporuje, ale ona mu řekla: „Už jsem unavená. Potřebuji muže, který nemá taková traumata jako ty.“
Tento muž nemá možnost si se svou ženou ani promluvit, protože nemůže překročit hranice. Je to pro něj strašná situace a zároveň velký problém pro naši demografickou situaci.
Ve vztazích se samozřejmě nejčastěji mluví o fyzickém násilí, ale je třeba myslet na to, že existuje také násilí psychické. Lidé kvůli němu hluboce trpí, což je další problém, který bychom neměli přehlížet.
Zavedli jste v posledních letech nějaké inovativní způsoby léčby?
Řekla bych, že se učíme, jak pomáhat lidem, kteří trpí následky války, zejména dětem. Učíme se při každém kroku, protože s tím nemáme žádné předchozí zkušenosti. Každý člověk nám přináší nové poznatky o tom, jak k němu individuálně přistupovat a jak mu pomoci.
Nemáme žádné výzkumy ani příklady, ze kterých bychom mohli vycházet. Vzpomínám si jen na vyprávění své babičky, která zažila druhou světovou válku. To je všechno, z čeho můžeme čerpat inspiraci.
Nikdy předtím bych si nedokázala představit, že se Rusko a Ukrajina ocitnou ve válce. Z mého pohledu to bylo nemožné. Přesto se to stalo. Z hlediska péče o duševní zdraví jsme na to proto nebyli připraveni a učíme se každý den.
Vy už jste dříve zmínila, že ve vaší nemocnici využíváte například virtuální realitu. Jak toto v praxi vypadá a funguje to?
Zatím vytváříme systémy, které nám umožní virtuální realitu zavést do praxe. Nabízí totiž pacientům možnost volby, kde se chtějí ocitnout a v té třeba volněji mluvit. Pokud ale pacient nechce o svém traumatu mluvit, snažíme se začít nějakou neutrální situací, například prostředím u moře nebo v lese.
Uvědomujeme si však, že ani začít v lese není pro některé pacienty možné, protože i lesy jsou místem, kam pronikají ruští vojáci.
Začínáme tedy jednou situací a při dalších sezeních se postupně přibližujeme k traumatu. Když mu pak pacient začne čelit, provázíme ho tímto procesem.
