Článek
Když Rusko odstartovalo invazi na Ukrajinu a její partner narukoval do armády, napřela Olha všechnu sílu do toho, aby mu byla oporou.
„Říkala jsem si, že musím být tou holkou, která dokáže svému příteli dát všechno. Veškerou sílu, emoce i čas jsem dávala pouze jemu,“ říká třicátnice z Kyjeva v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
První rok války strávil její partner na bojišti, až na krátké přestávky, například poté, co utrpěl zranění. Kdykoliv se vrátil domů, bylo pro něj složité začlenit se do společenského života a Olha byla jedinou osobou, se kterou dokázal trávit čas. „Potřeboval spát, jíst a mít sex,“ říká otevřeně.
V následujících letech se ale pro ni role nepřetržitě podporující přítelkyně stala neúnosnou a pokračující válka si na jejich vztahu začala vybírat daň.
„Jeden rok se to dá zvládnout, ale čtyři jsou opravdu moc,“ přiznává.
Reportáž z Ukrajiny:
Válka během té doby prostoupila všechny aspekty života Ukrajinců a Ukrajinek. Výrazně zasáhla i jejich nejintimnější rozhodnutí - o tom, koho milovat, kdy mít dítě a jestli si vůbec dovolit plánovat budoucnost.
Nekonečné čekání
Ačkoliv Olžin partner momentálně není na frontové linii, jejich vztah nadále probíhá na dálku. Poslední dva roky totiž pracuje jako instruktor pro armádu v Žitomiru, asi 140 kilometrů od Kyjeva. S Olhou se tak vídají jednou až dvakrát do měsíce.
„Samozřejmě, že máme problémy, ale snažíme se s nimi vyrovnat. Několikrát jsme byli u párového terapeuta. Potřebuje víc péče, než mu dokážu dát. Ale sama jsem vyčerpaná. Na něco takového jsem nebyla připravená,“ popisuje.
Podobný příběh jako Olha dnes zažívá řada dalších ukrajinských žen, jejichž partneři se rozhodli v reakci na ruskou invazi bránit svou zem. Už dlouhé čtyři roky jsou ve vztahu na dálku - s přídavkem toho, že kdykoliv se s partnerem odloučí, nemají jistotu, že ho ještě někdy uvidí.
Přetrvávající nejistota dopadá i na třiatřicetiletou Hannu, jejíž manžel je voják, a opakovaně se vrací na frontovou linii. „Nemůžeme plánovat do budoucna, nevíme, jaká bude situace. Nemůžeme založit rodinu ani začít stavět dům. Jenom čekáme a ztrácíme čas,“ svěřila se Seznam Zprávám.
I když někdy sama přemýšlí o odchodu, kvůli svému manželovi nadále zůstává ve válkou zmítané zemi. „Záměrně neopouštím Ukrajinu, abych byla se svým manželem ve stejné situaci a cítila co nejvíce to samé jako on,“ vysvětluje.
Když její manžel sloužil v Záporoží, navzdory finanční i časové náročnosti jej každý týden navštěvovala.
„Pokud bych žila v Evropské unii nebo Spojených státech, mohla bych mít krásný život, zatímco on by čelil raketovým útokům. Bojím se, že by to mohlo náš vztah rozbít,“ říká s tím, že se oba snaží dělat maximum, aby lásku cítili stejně jako před válkou. V odloučení si každý den píší alespoň zprávu na dobré ráno a dobrou noc.
Je mi 36, ale dítě nepřipadá v úvahu
Hanna přiznává, že s manželem často přemýšlí, kde by dnes byli nebýt války. „Kdybychom si na začátku invaze pořídili dítě, příští rok už by šlo do školy,“ popisuje.
Stejně jako řada dalších ukrajinských párů založení rodiny kvůli pokračujícím bojům a s nimi se pojící nejistotou odkládají. Hannu totiž děsí představa toho, že jejího manžela opět povolají na frontu a ona zůstane na péči o novorozence sama.
Podobně to má i Olha. „Je mi 36, jsme zajištění, nyní by byl ideální čas na to si pořídit děti. Ale nebavíme se o tom, protože oba chápeme, že to teď pro nás nepřipadá v úvahu,“ říká s tím, že za války zakládat rodinu nechce, zejména za situace, kdy je její manžel pryč.
Takové myšlenky má v posledních čtyřech letech mnoho ukrajinských žen. Jejich osobní rozhodnutí postupně proměňují budoucnost celé země, v níž dlouhodobě klesá počet sňatků i narozených dětí.
Od začátku ruské invaze dramaticky klesl počet manželství. Zatímco v roce 2022 jich na Ukrajině bylo 223 tisíc, v roce 2024 šlo už jen o 150 tisíc, jak podotkla stanice BBC.
Země má dnes jednu z nejnižších porodností na světě, přičemž na každé tři úmrtí připadá přibližně jeden porod. Pokud bude nízká porodnost pokračovat, demografové předpovídají, že na Ukrajině bude do roku 2050 žít pouze 25 milionů lidí.
Ukrajinská vláda tak zavedla některá opatření, která mají mladé podpořit. V lednu zvýšila jednorázovou platbu poskytovanou novým matkám na 50 000 hřiven (asi 24 tisíc korun). Zavedla také novou měsíční podporu ve výši 7 000 hřiven pro těhotné ženy bez práce. Jenže ani to nemusí být dost.
S rozhodnutím pořídit si dítě se už tak pojí řada výzev, za války je situace ale ještě složitější.
„Nechtěli jsme, aby nám válka vzala možnost mít děti“
Kate ještě byla v porodnici, když se rozezněly sirény. Pro její dceru to tak byla první zkušenost s realitou, ve které Ukrajinci poslední čtyři roky žijí.
„Nechtěla jsem, aby nám válka vzala možnost založit rodinu. Žijeme v relativně bezpečném městě, ale válka si vždycky najde cestu do našeho života,“ vysvětlila Kate, která žije v západoukrajinském městě Černivci. I zde jsou ale pravidelné výpadky proudu kvůli ruským útokům na ukrajinskou infrastrukturu, někdy se objeví i výzva k ukrytí.
36letá žena vždy chtěla větší rodinu, ale to se nyní kvůli neustávajícím ruským útokům zdá komplikovanější. A to zejména kvůli obavám z pokračující války a rozšíření konfliktu dále.
„S jedním dítětem je představa útěku zvládnutelná. Se dvěma malými dětmi je to ale ochromující,“ popisuje.

Matka se synem se v kyjevském krytu ukrývají před náletem.
Podle Úřadu OSN pro uprchlíky uprchlo ze země 5,9 milionu Ukrajinců a 3,7 milionu z nich bylo vysídleno v rámci země. Mnoho z nich jsou právě ženy s dětmi.
Stejně tak Kate neustále přemýšlí nad tím, jaká budoucnost její dceru čeká. „Největším zločinem je, že děti musí mít strach. Neměly by přemýšlet o tom, jestli přijde raketa a jestli zemřou. To je něco, co by žádné dítě nemělo zažívat,“ říká.
Ukrajinské děti se staly oběťmi ruské invaze už jen tím, že některé kreslí válečné obrázky, jiné byly unesené do Ruska a některé tragicky zemřely během raketových útoků, dodává a dává se do pláče. Za slzy se omlouvá, ale dodává, že je nutné tyhle zkušenosti sdílet.
I když Kate přiznává, že nevěří v brzký konec války, věří, že svou dceru dokáže vychovat k laskavosti a odvaze. Nejde podle ní o „odolnost“ v patetickém smyslu, ale o každodenní rozhodnutí přijmout realitu a pokračovat dál.

36letá Kate má nyní dvouletou dceru, přestože by chtěla další dítě, kvůli válce to odkládá.
Válka komplikuje i hledání lásky
Představa lásky a vztahů se během války proměnila i pro 24letou Ivannu. Ráda by měla vztah a potenciálně založila rodinu, randění a budování vztahů se teď ale zdá jako nemožná disciplína.
„Bylo by skvělé mít partnera, se kterým bych mohla některé věci sdílet. Ale mám pocit, jako by mi válka vzala jakoukoliv chuť přemýšlet nad budoucností a romantikou,“ vysvětluje vedlejší efekty války.
Navíc je pro ukrajinské ženy bez partnerů mnohem složitější najít někoho, s kým se mohou vídat. Statisíce mužů jsou buď v armádě, nebo v zahraničí.
„Randit na Ukrajině teď není jednoduché. Potenciálních partnerů je málo,“ říká Olha s odkazem na zkušenosti svých nezadaných kamarádek. „Spousta mužů je v armádě nebo se schovává doma před náborovými složkami a vojenskou policií,“ poukazuje.
Nepříliš atraktivní skupinou jsou pro ukrajinské ženy také muži, kteří ještě nedosáhli dvaadvaceti let. Ti totiž mohou, na rozdíl od zbytku mužské populace, volně cestovat a hrozí tak, že zemi ještě předtím, než je povolají do armády, opustí.
Pro ženy, které zůstaly, se tak vyhlídka na to, že potkají partnera a založí rodinu, zdá být stále vzdálenější.
„Chodila jsem na nějaká rande, ale většinou se to po nějaké době stočilo do takového divného vakua. Ti muži nevědí, jestli nebudou muset narukovat, každodenně přemýšlí, jestli to nemají udělat dobrovolně. A já tomu rozumím a vážím si každého, kdo jde bránit naši zemi. Ale ten strach, jaký bych o partnera na frontě měla, mě paralyzuje už teď,“ popisuje své zkušenosti s hledáním lásky.
Dodává, že člověk navíc nikdy neví, s jakými traumaty nebo zraněními se ten druhý z fronty vrátí. „Ano, jedna věc je romantika a láska. Ale druhá věc jsou praktické záležitosti. A riziko toho, že bych potom i vychovávala dítě sama, tam prostě je,“ podotýká.
Stejně tak pro ni je ale těžké čelit určitým stereotypům, podle kterých by už ve svém věku měla začít se zakládáním rodiny. „Rodina se na to ptá a já vím, že to nemyslí špatně. Ale mám pocit, jako bych zaostávala, když nemám partnera. Nedokážu si ale ani představit, že ho teď v té současné realitě mám,“ dodává.
















