Ruská ekonomika je ochromená, říká ekonom z Harvardu. Válku ale nezastaví

Nedávná dohoda o ruské naftě mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem zatřásla vztahy Spojených států s Ukrajinou, zpochybnila ale také dosavadní snahy Západu zatlačit Moskvu pomocí sankcí do kouta. „Ruská ekonomika skutečně není v dobré kondici, Putin ale nyní dostal další povzbuzení, aby ve válce pokračoval,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy ekonom z Harvardovy univerzity Oleg Itskhoki.

Dohoda mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem, jejíž oznámení před dvěma týdny vneslo výrazné napětí do vztahů mezi Spojenými státy a Ukrajinou, se v praxi dává do pohybu. Podle středečního vyjádření místopředsedy ruské vlády Alexandra Novaka by právě dnes, ve čtvrtek 22. října, měl z přístavu vyplout první tanker s naftou pro USA. „Tento tanker má kapacitu 40 tisíc tun. A samozřejmě budou následovat další,“ řekl Novak podle agentury Interfax.

Šéf Bílého domu se s Putinem na dodávkách ruské nafty domluvil navzdory platným západním sankcím. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj - a není mezi evropskými politiky sám - od té doby dává najevo obavy, že jde jen o začátek uvolňování restrikcí, jejichž zavádění bylo motivované snahou zatlačit na Rusko, prodražit mu jeho agresi vůči Ukrajině a donutit Putinův režim k ukončení války.

Jenže kroky Donalda Trumpa toto úsilí zjevně zpochybňují. „Jedním z důvodů, proč válka Ruska proti Ukrajině trvá tak dlouho, je skutečnost, že Vladimir Putin neustále dostává signály, které v něm vyvolávají očekávání, že se pro něj situace v budoucnu může zlepšit,“ říká profesor ekonomie z Harvardovy univerzity Oleg Itskhoki. V rozhovoru pro podcast 5:59 označuje ruskou ekonomiku za „naprosto ochromenou“, schopnost režimu pokračovat ve válce je ale podle něj věc jiná.

Do jaké míry mohou Trumpovy kroky Moskvu posílit? Fungují vůbec protiruské sankce? A jaký svět budují v ekonomické oblasti Spojené státy pod svým současným vedením? To jsou jen některé z otázek, na něž ve čtvrtečním vydání podcastu 5:59 profesor Itskhoki odpovídá. Celý rozhovor si můžete poslechnout v přehrávači v úvodu článku, vybrané pasáže nabízíme i v textové podobě.

Rozhodnutí Donalda Trumpa zmírnit sankce na ruskou naftu a dohodnout se s Vladimirem Putinem na jejím dovozu do USA nepřestává poutat mezinárodní pozornost. Jak zásadní podle vás tento obrat v americké politice vůči Rusku je?

Věc má podle mě dvě roviny. Zaprvé, vzhledem k současným cenám ropy nebude dopad toho kroku tak zásadní. Ropa teď stojí kolem 110 dolarů za barel a právě to samo o sobě je hlavním zdrojem ruských příjmů. Největšími odběrateli ruské ropy jsou Čína a Indie, v menší míře také Turecko. Takže Rusko dál vyváží obrovské objemy surové ropy - jsou přibližně srovnatelné s obdobím před válkou, jen se tyto dodávky prakticky úplně přesunuly z Evropy do Číny a Indie. Rozhodující jsou přitom světové ceny ropy a ty drží na vysoké úrovni válka v Íránu. A právě to je z hlediska ruských příjmů zcela zásadní.

Druhá část mé odpovědi zní, že Trumpovo rozhodnutí vysílá velmi špatný signál o možnosti dalšího uvolňování sankcí. Jedním z důvodů, proč válka Ruska proti Ukrajině trvá tak dlouho, je skutečnost, že Vladimir Putin neustále dostává signály, které v něm vyvolávají očekávání, že se pro něj situace v budoucnu může zlepšit - ať už proto, že Evropa by mohla přestat financovat Ukrajinu, nebo že Spojené státy vůči Rusku zmírní sankce. Nebo třeba proto, že vypukla válka v Íránu, což Putinovi dalo naději, že ceny ropy zůstanou nějakou dobu vysoké. Putin si tyto neustálé pozitivní signály interpretuje jako povzbuzení, aby ve válce pokračoval. A právě v tom spočívá negativní dopad Trumpova rozhodnutí. Z čistě finančního hlediska nejde o tak zásadní věc, podstatná je ale symbolika.

A když se na to podíváme z americké strany, co je podle vás hlavním cílem Washingtonu, co uvolněním sankcí vůči Rusku získává?

Myslím, že je potřeba to vnímat v kontextu voleb do Kongresu, které se odehrají na začátku listopadu. Donald Trump je mezi voliči hluboce nepopulární. Nepopulární je i jeho politika vůči Rusku, ale v USA to pro lidi není nejdůležitější téma. Tím jsou rostoucí ceny ropy, respektive ceny benzínu. Jejich vývoj je přímým důsledkem války v Íránu a je to také věc, která Trumpa v tuto chvíli politicky poškodila nejvíc.

Svým krokem ohledně nákupu nafty z Ruska se tedy Trump hlavně snaží získat zpět alespoň část ztracené podpory. Nicméně se zdá, že je to marná snaha. Je to ale opatření, které může udělat hned a poměrně rychle, proto se pro něj rozhodl. Na výsledek voleb pravděpodobně nebude mít žádný zásadní vliv, skutečným důsledkem je ten zvrácený signál, který vysílá Vladimiru Putinovi.

Vy se profesně zabýváte studiem dopadů ekonomických sankcí, včetně těch uvalených na Rusko po jeho otevřené invazi na Ukrajinu v roce 2022. K čemu jste došel? Fungují tyto sankce?

Ano, sankce mají na ruskou ekonomiku velmi výrazný dopad. Mění ale směřování ruské politiky? Tam už je odpověď opačná.

Vysvětlím to. Když v únoru 2022 začala plnohodnotná invaze Ruska na Ukrajinu, nikdo si nemyslel, že válka potrvá pět let - a dnes už se pěti letům blížíme. Tehdy se zdálo, že Vladimir Putin jedná na základě jistého racionálního kalkulu. A mělo se za to, že pokud se přijmou dostatečně tvrdé sankce a Ukrajina dostane dostatečnou vojenskou podporu, podaří se Putina přesvědčit, aby válku zastavil. Dnes už ale chápeme, že se válka stala jeho celoživotním projektem, Putin neustoupí. Je to vlastně velmi jednoduchá úvaha: Každý dolar, který Rusko získá prodejem ropy na světových trzích, může Putin použít na financování války. Pokud jeho dolarové příjmy budou o 20 procent nižší, klesnou také o pětinu prostředky, které může na válku vydat. Což ale neznamená, že ji zastaví.

A jaký dopad v tomto ohledu sankce dosud měly?

Celkově způsobily snížení ruských příjmů přibližně o 20 až 30 procent. To rozhodně není zanedbatelné, je to poměrně významný zásah. Zároveň to ale nestačí k tomu, aby pro Rusko bylo vedení války nemožné nebo ekonomicky neproveditelné. Naopak jsme se z dosavadního vývoje dozvěděli to, že Putin je ochotný ve válce pokračovat a směřovat do ní prostředky, které generují ostatní části ekonomiky. A je odhodlaný v tom pokračovat, dokud nenabyde přesvědčení, že se ocitl ve zcela bezvýchodné situaci. Přičemž jediný způsob, jak ho do takového patu dostat, je poskytovat Ukrajině vojenskou podporu. Právě Ukrajina je dnes jediným aktérem, který ho může zastavit.

Je obtížné si představit, že by Putinovy zdroje úplně vyschly natolik, že by už nebyl schopný ve válce pokračovat. Rusko stále bude schopné vyrábět tisíce dronů denně, i kdyby zbytek ekonomiky negeneroval mnoho peněz. A to je smutná realita pátého roku války. Rychlá finanční krize na samém začátku invaze mohla Putinovy kalkulace změnit. Kdyby taková krize nastala v březnu roku 2022, možná by tehdy uvažoval jinak. To už je ale hypotetický scénář alternativního vývoje dějin, který nám dnes příliš nepomůže.

Vy jste připomínal, že ruská ekonomika jako taková velmi znatelně pocítila sankce. Jsou tu ale ty zmíněné příjmy z ropy. A trochu se zdá, jako by ruská ekonomika jevila známky jisté odolnosti. Jak je to možné?

Výraz „odolnost“ bych nepoužil. Podle mě je ruská ekonomika naprosto ochromená. Putin v této válce hraje o veškerou budoucnost své země. Pokud Rusko bude pokračovat současným směrem, nemá budoucnost v podstatě žádnou. A je velmi pravděpodobné, že právě tímto směrem pokračovat bude. Proto bych rozhodně nemluvil o odolnosti. To ovšem neznamená, že Rusko nebude schopné ve válce pokračovat.

Takže Rusko dokáže tu situaci ustát?

Ano. Putin může dál odčerpávat prostředky ze zbytku ekonomiky, což je věc, kterou dělá posledních pět let. V prvních několika letech jsme skutečně viděli celkový hospodářský růst. Ale ten byl do velké míry tažený investicemi, které byly potřeba k přeměně ekonomiky na ryze válečné hospodářství. Přičemž tedy považuji za šílený krok přeměnit v 21. století prosperující zemi na válečnou ekonomiku. Tato prosperita je ale pryč. Rusko má sice stále dost zdrojů na to, aby v dohledné budoucnosti dokázalo své válečné hospodářství udržet v chodu, ale rozhodně bych neřekl, že se ruské ekonomice dobře daří.

Zároveň však Rusko není na pokraji takového kolapsu, který by válku zastavil. Ekonomická stagnace, kterou dnes pozorujeme, je ve skutečnosti kombinací vývoje dvou částí hospodářství. Je tu vojenský sektor, jehož růst se v poslední době zastavil. A pak máme civilní sektor, který už neroste delší dobu, naopak se zmenšuje. Takový typ stagnace může přetrvávat roky, nebo dokonce desetiletí, takže nemáme důvod očekávat, že by k nějakému náhlému zastavení války mohlo dojít z ekonomických příčin. To je realita, se kterou se musíme vyrovnat. Pokud by záleželo pouze na ekonomice, mohla by tato válka pokračovat ještě dlouhé roky.

Otázka by teď tedy snad mohla znít, jestli je Putin schopný vést válku a zároveň alespoň nějakým způsobem udržet doma ekonomickou stabilitu. Nebo už spíš vidíme to, že je ochotný obětovat svým cílům dlouhodobou prosperitu ruského obyvatelstva?

Tady je potřeba být naprosto jednoznačný: V Rusku žádná stabilita neexistuje. Je to diktátorský režim, kde si lidé na většinu věcí nemohou veřejně stěžovat. To ale rozhodně neznamená, že v zemi panuje ekonomická stabilita. Zatím nejsou ekonomické problémy tak závažné, aby vyhnaly lidi do ulic, zvlášť když za jakoukoliv účast na protestech platí tak vysokou cenu. Ale z ekonomického hlediska se Rusku nedaří dobře, ačkoliv to neznamená, že by se nacházelo v nějaké bezprostřední krizi, která by veškerou ekonomickou aktivitu zastavila.

Rusko se však už nějakou dobu potýká s dvoucifernou inflací, u které nikdo přesně neví, jak vysoká skutečně je - rozhodně přesahuje 10 procent a pravděpodobně se pohybuje pod 20 procenty. Rusko už také několik let financuje své výdaje zadlužováním a zároveň zvyšuje nejrůznější daně, které dopadají na civilní část ekonomiky. A rozpočtový deficit dosahuje rekordních hodnot.

Myslím, že je v této souvislosti užitečné připomenout si pár konkrétních čísel. Válka pro ruskou ekonomiku znamená náklady ve výši někde mezi 150 a 200 miliardami dolarů ročně. To je částka, která zhruba odpovídá velikosti ukrajinského hrubého domácího produktu. Jinými slovy, Rusko každý rok vydává na válku částku odpovídající celému předválečnému HDP Ukrajiny. Pro samotné Rusko jde přibližně o desetinu jeho HDP. Což znamená, že deset procent objemu financí, který by jinak směřoval do civilního hospodářství, jde na válku. Civilní část ekonomiky se kvůli tomu dál zmenšuje, takže pro obyčejné Rusy na tom není vůbec nic pozitivního.

Ale znovu - je to udržitelný model fungování? Jistě. Ruský stát zatím například nešel tak daleko, že by sáhl na úspory lidí, což je krok, který režim může mít v zásobě a v jistou chvíli se k němu uchýlit. Inflace se pohybuje kolem 12 procent, úrokové sazby jsou zhruba 16 procent. Mohla by inflace ještě stoupnout? Samozřejmě. Rubl je stále poměrně silný, protože příjmy z vývozu zůstávají relativně vysoké. To všechno naznačuje, že Rusku bezprostředně nehrozí ekonomická krize. Ale taky nic nenaznačuje, že by se jeho ekonomice dařilo dobře.

A je tu ještě jedno důležité číslo: Každý měsíc je do války odvedeno 30 až 40 tisíc lidí, což by za normálních okolností byl počet nových pracovních míst, které by ekonomika dokázala vytvořit. Místo toho ale každý měsíc odchází 30 až 40 tisíc lidí do války, což se pak odráží i v mimořádně nízké míře nezaměstnanosti. Ani jeden z těchto ukazatelů tedy není známkou dobrého ekonomického vývoje.

A existují nějaké ekonomické ukazatele, které by vám jako makroekonomovi napověděly, že schopnost Ruska vést válku se začíná horšit a slábnout?

Existuje jistý základní princip ekonomického řízení: Ať je to dobře řízená demokratická země nebo „efektivně“ řízená diktatura, známkou toho, že ekonomiku dokážete řídit, je, že rozložíte nezbytná opatření rovnoměrně mezi všechny oblasti hospodářství. Nedává smysl zatěžovat jednu oblast výrazně víc než ostatní. Pokud by Rusko začalo narážet na vážnější ekonomická omezení, začala by se zhoršovat celá řada ukazatelů najednou a mířila by jedním směrem. Inflace by začala stoupat ke 20 procentům nebo výš, rubl by oslaboval, stát by zaváděl další daně, případně by sáhl k finanční represi v bankovním sektoru.

Ve všech těchto oblastech už dnes pozorujeme poměrně výrazné zásahy státu. Jak jsme zmiňovali, inflace se pohybuje kolem 12 procent, možná o něco víc, a úroková sazba se pohybuje kolem 16 procent. To nejsou známky dobře fungující, zdravé ekonomiky, ale toho, jak výrazně musel režim zasáhnout, aby ekonomické ukazatele dostal tam, kde v současnosti jsou.

Pokud by v ekonomice musel stát zasáhnout přísněji, má ještě stále docela slušný manévrovací prostor. Případné další zhoršování bychom proto měli sledovat napříč celým souborem těchto ukazatelů. Problém je, že většina relevantních údajů je utajovaná. Například přesně nevíme, jak vysoké jsou každoroční vojenské výdaje Ruska. Máme určitou představu o velikosti rozpočtového deficitu a víme, že je velmi vysoký, kolem pěti až šesti procent HDP.

V kompletní verzi rozhovoru s Olegem Itskhokim uslyšíte mimo jiné o tom, do jaké míry podkopává dohoda o ruské naftě celý režim protiruských sankcí. Anebo o tom, co současný přerod globálního systému znamená pro malé demokratické státy Západu. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.