Nejdřív kašel, pak rakovina. Svůj hlavní závod jsem vyhrál, říká atlet

Všechno to začalo kašlem. Banálním, ale docela otravným.

Když mě neopustil ani po několika týdnech, rozhodl jsem se zajít za svým praktickým lékařem.

Ten mě obratem poslal na plicní oddělení. Tam jsem šel na odběr krve a rentgen. Zjistilo se, že mám rozšířené lymfatické uzliny kolem plic. Zpozorněl jsem, nebylo to nic příjemného. Ale stále jsem to bral jen jako menší zdravotní problém. Když mě sestřička doprovázela na další vyšetření, zvesela jsem jí vykládal o sobě i o svém životě. I o tom, že přesně před týdnem jsem oslavil dvacetiny.

Všechno se to hrozně táhlo, zvlášť čekání na výsledky. Nerozuměl jsem, proč se s tím tak párají. Už abych šel ven, na čerstvý vzduch.

Nakonec mě zase zavolali na oddělení. Doktorka se na mě krátce podívala. A pak věcně oznámila, že mám na plicích zhoubný nádor o velikosti 11 × 9 centimetrů.

V takových případech se říká, že se dotyčnému zastavil svět. Ale u mě to tak nebylo. Připadal jsem si jako v kině. Jako bych seděl v sále a koukal na plátno, na kterém běžel život někoho úplně jiného.

Prožívám to s ním, soucítím – ale pak promítání skončí a půjdu si po svých. A všechny problémy i starosti zůstanou tam, uvnitř.

Nemohl jsem uvěřit, že se to děje zrovna mně.

Ne, prostě ne. Není to absolutně možné.

Zvlášť poté, když se to v posledních měsících tak krásně vyvinulo.

***

Měl jsem pocit, že se všechno najednou náramně daří. Že se celý ten bezbřehý a pestrobarevný život přede mnou zeširoka otevírá.

Úspěšně jsem odmaturoval v rodném Táboře a nastoupil na vysokou školu v Praze. Zároveň mi domluvili tréninky pod vedením legendy českého a světového desetiboje Romana Šebrleho. Vzhlížel jsem k němu už od dětství, hltal jsem jeho závody u televize. Teď jsem ho najednou měl před sebou.

Na prvním soustředění v Tatrách jsem měl z Romana obrovský respekt. Bál jsem se na něj nejen promluvit, ale i se vůbec podívat. V tréninkové skupině jsem byl benjamínkem, ostatní kluci měli o pět nebo šest let víc. Kouč se ale ke mně choval velice hezky a vždycky mi se vším poradil.

Další soustředění v Jihoafrické republice bylo zážitkem samo o sobě. Nikdy předtím jsem tak daleko z domova nejel. A ty obrázky z okolí byly fakt otřesné. Totální bída a zmar. Špinavé, ošuntělé domky, spíš slumy. A ohně, které lidé rozdělávali přímo na ulicích, aby si uvařili oběd.

Ze sportovního hlediska mi ale soustředění velmi pomohlo. Na halovém vícebojařském mistrovství republiky na jaře 2024 jsem poprvé závodil v seniorské kategorii. Ačkoliv mě trochu pobolívala achilovka, udělal jsem 5739 bodů a obsadil krásné třetí místo.

Třetí! V celé republice!! Mezi seniory!!!

Byl to vynikající vstup do dospělé kariéry. Ale bral jsem to především jako začátek něčeho ještě většího.

Život nabíral rychlý spád a já jsem toužil předvést, co je ve mně.

***

V té době mi nedělalo problém vyskočit z místa do výšky na šedesát centimetrů. O několik měsíců později jsem nenadskočil ani o deset.

Na pražský Ústav hematologie a krevní transfúze jsem nastoupil s přesvědčením, že pobyt nebude trvat dlouho. Odhadoval jsem to na týden, maximálně dva.

Nakonec jsem tam strávil dva měsíce v kuse. A pak se ještě neustále vracel.

Zároveň se mi vůbec nechtělo vynechávat tréninky. Proto prvních několik týdnů jsem usilovně dělal kliky. Dokonce jsem cvičil i na rotopedu, který mi dovezli na pokoj. Pak už jsem byl rád, když se mi podařilo dostat se ven, do nemocničního parku.

Svaly odešly neuvěřitelně rychle, nahradila je podivná kašička. Během krátké doby jsem zhubl šestnáct kilo. Vůbec jsem neměl sílu, abych vyšel schody do třetího patra. Klepaly se mi nohy, celý jsem se třásl jako ratlík.

Odběr kostní dřeně pomohl stanovit konečnou diagnózu. Pro nezasvěcené ucho zněla strašně, prostě děsivě - akutní lymfoblastická leukémie. Léčí se to především chemoterapií. Nasadili mi kapačky nebo, chcete-li vědecky, centrální žilní katetr.

Po prvním bloku léčby mi v třísle, přes které byla zapojena hadice, vznikla trombóza. Pak mě za několik dalších týdnů začalo bolet břicho. Nejprve všichni mysleli, že je to zánět slepého střeva. Už za mnou chodil i chirurg, aby mě připravil na operaci.

Pak vyšlo najevo, že jde o kolitidu. Děsně to bolelo, nemohl jsem se ani postavit na nohy. Jen jsem byl neustále schovaný v klubíčku a tiše doufal, že neumřu.

O svůj život jsem se tehdy fakt bál.

***

Člověk nemůže žít bez naděje. Musí se přece něčeho zachytit, aby mělo smysl se ráno probouzet a vstávat.

Pro mě takovým zábleskem v nejtemnějších časech byla podpora okolí. Je až neuvěřitelné, kolik se mi jí dostalo. Četl jsem slova útěchy a hlavou se mi hnalo: „Asi nejsem na tomto světě zcela zbytečný.“

Brečel jsem – a vůbec se za to nestydím.

V té záplavě povzbuzujících zpráv svítila různá jména. Úplně neznámí lidé, ale i kamarádi a slavní sportovci. Byla tam například Lurdes Gloria Manuel, halová mistryně světa od nás z Tábora. Chodili jsme do stejné školky, pak i do stejné školy, i když je o rok mladší.

Jednou mi také do nemocnice doručili knížku Tomáše Dvořáka, další desetibojařské legendy. Uvnitř bylo osobní věnování: „Milý Petře! Ač se naše cesty nezkřížily, tak věř, že desetibojař není ten, kdo se desetkrát bojí, ale naopak desetkrát více bojuje.“

Pročítám teď ty řádky – a zase se mi derou slzy do očí.

Poměrně brzy se ukázalo, že budu potřebovat dárce kostní dřeně. Nejdříve se hledalo v rodině, tam je možnost shody v klíčových markerech výrazně vyšší. Brácha ale měl jen shodu 5/10, což není ideální. Tak se obrátili na mezinárodní registr.

Už za pár měsíců se objevili dva potenciální dárci s maximální shodou 10/10. Jeden z Polska, další z Německa. Bylo to neuvěřitelné štěstí! Obyčejně se dárci hledají mnohem déle. A občas se nenajdou vůbec.

Radoval jsem se jako malé děcko. To jsem si ještě vůbec nepředstavoval, kolik vyšetření musím absolvovat, aby transplantace proběhla. Viděl jsem světýlko na konci tunelu, to mi dodávalo síly. Kolik lidí nemá ani tu špetku naděje…

Můj dárce kostní dřeně je z Poznaně. Zrovna odtud dorazil balíček s vytouženým nákladem. Ještě znám jeho krevní skupinu. Ta je totiž teď také moje, změnila se mi.

Jinak nevím o něm nic, ani jméno. Pravidla trvají na absolutní anonymitě. Žádný bezprostřední kontakt mezi dárcem a příjemcem není možný.

Tak jsem se odhodlal a před měsícem odeslal svému zachránci alespoň dopis. Samozřejmě také anonymní, přes nemocnici. Informoval jsem ho, že operace proběhla úspěšně a vřele děkoval za všechno. Díky tomuto člověku jsem dnes zčásti Polákem.

Na svém profilu na Instagramu mám popis „Čeští rodiče, polská krev“. Není to ani žert, ani nadsázka. Opravdu to tak cítím. Mnohem víc se nyní zajímám o Polsko, brzy ho snad i navštívím.

Teď je to totiž i moje země.

***

Dívám se nyní na život úplně jinýma očima. Vážím si každého dne, kdy se cítím dobře a nemusím řešit svůj zdravotní stav. Zároveň si občas připadám jako dítě, co se diví všemu kolem. Zelené trávě nebo naběhlým pupenům stromů. Můžu se zastavit na ulici a se zájmem sledovat ptáky, jak se hlučně přetahují o kůrku chleba. Nebo pozorovat nažloutlé listí, jak tiše padá na zem.

Dříve jsem si toho nějak nevšímal, vůbec jsem tomu nevěnoval pozornost. Teprve teď si uvědomuju, jak je příroda nádherná.

Škoda, že nás většinou zajímají úplně jiné věci. Nějaké titěrnosti, které nemají vůbec žádný význam. Rozčilujeme se kvůli nim, přeme se o ně. Dokonce se vzájemně urážíme. Měli bychom se soustředit na to podstatné, víc koukat kolem sebe. A hlavně – užívat si života.

Právě o to se teď nejvíce snažím. Chci dělat něco, co mě opravdu baví a ještě to má přidanou hodnotu. Napsal jsem písničku, která by mohla motivovat další lidi s onkologickými onemocněními. Text se mi líbil, za mě byl hodně silný. Provedení už tak slavné nebylo. Hodně jsem se styděl, proto ten song nazpívala umělá inteligence. Ale stejně měl dobrý ohlas.

V hlavě mám i několik dalších projektů, spojených s tímto tématem. Nebojím se o své nemoci mluvit. Naopak chtěl bych jít příkladem jiným pacientům. Ukázat, že i s rakovinou se dá žít a mít sny. Jen je třeba si věřit a nevzdávat se.

Zároveň pokračuju ve sportování. Pořád cítím, že ten chtíč v těle je, nikam se neztratil. Toužím jít dál, atletika mě stále naplňuje. A každý trénink dodává neskutečnou energii.

S lehkou fyzickou zátěží jsem začal v loňském červnu, zhruba dva měsíce po transplantaci kostní dřeně. Půlkilometrová poklidná chůze mi tehdy odpálila lýtka na celé tři dny. Pak jsem po kortikosteroidní léčbě přidal cvičení na hrazdě. Od září jsme se s koučem Janem Koutníkem domluvili na pravidelnějších trénincích na Spartaku Praha 4.

Přesně rok poté, na konci letošního srpna, jsem se poprvé znovu zúčastnil atletických závodů. V rámci mistrovství republiky do 22 let v mém rodném Táboře jsem se postavil na start vloženého stometrového sprintu. Bylo to velmi emotivní. Přišli všichni moji blízcí a přátelé, ovace nebraly konce. Tři televizní kamery točily jenom mě, byl to velký stres. Nevěděl jsem, jestli to vůbec psychicky zvládnu…

Nakonec jsem doběhl do cíle jako první, když mě kamarádi nechali vyhrát. Ale výsledný čas 11,72 sekundy zase tak špatný nebyl, je jen vteřinu za mým osobním rekordem. Hlavně však vím, že pokračování bude následovat. Znám dost příkladů, kdy sportovci dokázali překonat leukemii a pak byli úspěšní v další kariéře. Ačkoliv stále ještě beru hodně léků, věřím, že je to i můj případ.

Ale i kdyby ne, naštvaný nebudu. Svůj hlavní závod jsem už totiž vyhrál.