Už je to nezvratné. Svět neudrží oteplení pod hranicí, která znamená problémy

Program OSN pro životní prostředí (UNEP) naplno přiznal, o čem se mluví už přinejmenším několik let – překročení hranice oteplení planety o 1,5 °C ve srovnání s předindustriální érou je nevyhnutelné. V letošním vydání výroční zprávy orgán uvedl, že jde o důsledek desetiletí nedostatečných opatření a změnil rámování svého nejoptimističtějšího scénáře. Tím je nově „co nejnižší“ přesažení hranice 1,5 °C (tzv. overshoot) ve výši 1,7 až 1,8  °C někdy v polovině století a následný návrat ke zhruba 1,5 °C do roku 2100.

Co to ale vlastně znamená?

Sám o sobě nám závěr UNEP říká, že svět nejenže míří k překročení limitu (to víme dlouho), ale že už ani není fyzicky možné se tomu vyhnout, ani kdyby se změnil trend a všichni najednou napnuli síly ve snaze o dekarbonizaci. Tím to ale nekončí.

Zpráva totiž zároveň ukazuje, že na plyn se nešlape, přestože zlepšování vyhlídek na budoucí oteplení se zastavilo již před několika lety a rok od roku se tenčí i šance na udržení oteplení pod 2 °C.

Nejzásadnější závěry zprávy shrnuje následující graf. Z rychlého pohledu do něj lze bez dalšího kontextu vytušit, že podle UNEP nejspíš míříme někam mezi 2,1 až 2,8 °C. Jestli vám tato velmi zjednodušená verze hlavního sdělení grafu stačí, klidně můžete přeskočit následující odstavce a začít číst až od dalšího mezititulku. Zajímá-li vás ale, co přesně graf ukazuje, je potřeba věnovat pozornost detailům.

Začneme u jednotlivých scénářů.

Scénář ukazující vývoj v případě pokračování schválených politik asi není třeba dlouze rozebírat, protože tím se myslí jednoduše pokračování v systému již schválených zákonů.

U podmíněných a nepodmíněných národních závazků už je to složitější. Národními závazky se myslí klimatické cíle, které státy předkládají OSN, například pro rok 2030 nebo 2035. Kroky k jejich dosažení přitom státy ještě nemusely uzákonit a samotné cíle navíc nejsou právně vymahatelným závazkem ve smyslu, že by stát musel za každou cenu dosáhnout stanoveného snížení emisí. Pařížská dohoda totiž zemím ukládá povinnost jen připravovat, předkládat a aktualizovat cíle a „přijímat opatření směřující k jejich dosažení“.

Nepodmíněné národní závazky pak představují cíle, které státy plánují splnit bez ohledu na ostatní země. Podmíněné závazky jsou naopak vázány na vnější faktory, typicky finanční nebo technologickou pomoc ze zahraničí.

Scénář počítající se splněním „veškerých slibů“ počítá i se splněním často neurčitých, dlouhodobých a někdy i zcela nezávazných deklarací, jako je například dosažení uhlíkové neutrality do určitého roku.

Když to tedy hodně zjednodušíme, tak první sloupec ukazuje vývoj v případě, že věci zůstanou tak, jak jsou nastavené, a další sloupce zobrazují vývoj pro případ plnění deklarovaných závazků seřazených podle toho, jak daleko mají ke splnění.

Triviální není ani čtení výsledných rozmezí. Jde totiž o tzv. krabicový graf pracující s percentily, takže vyznačené hodnoty nejsou nejpravděpodobnějším „středovým“ výsledkem pro daný scénář, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale ve skutečnosti ukazují 66% pravděpodobnost, že oteplení zůstane do dané vyznačené hodnoty.

Když si to řekneme konkrétně na první hodnotě, tak číslo 2,8 °C znamená, že podle UNEP existuje 66% pravděpodobnost, že oteplení zůstane do 2,8 °C. Vrchní okraj „krabice“ pak, že je 90% možnost, že to bude zhruba do 3,4 °C. Spodní okraj zase značí, že je 10% šance, že oteplení zůstane do cca 2,1 °C. Rozmezí uvnitř barevných obdélníků přitom značí nejistotu v rámci reakce klimatického systému, přičemž rozmezí svislých čar k tomu přidává i nejistotu ohledně výše emisí při daném scénáři.

Alternativní pohled na ty samé výsledky nabízí ještě například tato tabulka:

Když už chápeme, co s jakou pravděpodobností UNEP předpovídá pro které scénáře, můžeme se konečně dostat k tomu, co to znamená.

První část odpovědi se týká dekarbonizace. Když budeme chtít začít pozitivně, můžeme nejdřív uznat, že už se v ní udělal velký kus práce. Meziroční růst skleníkových plynů, zejména díky globálnímu nástupu obnovitelných zdrojů energie, výrazně zpomalil a v posledních letech nedosahuje ani celého procenta.

Oproti stavu před 10 lety, kdy státy uzavřely Pařížskou dohodu, je to nepochybně výrazný pokrok. Z výhledů pravděpodobného budoucího oteplení díky tomu ostatně zmizely katastrofické scénáře s oteplením přes 4 °C a letos se z přípravy nové generace klimatických modelů oficiálně „vyřadil“ i nejhorší emisní scénář RCP8.5 a jeho pozdější forma SSP5-8.5 (ten počítal s masivním nárůstem emisí a oteplením vysoko nad 4 °C).

„Ještě někdy kolem roku 2000 jsem často ve svých přednáškách mluvil o potenciální možnosti, že svět dosáhne oteplení dokonce 5 °C. O tom jsme se před 25 lety vážně bavili, protože naplnění toho vysokoemisního scénáře nebylo tak nepředstavitelné,“ přiblížil posun v debatě o změně klimatu v nedávném rozhovoru pro SZ francouzský klimatolog a bývalý místopředseda pracovní skupiny Mezivládního panelu OSN pro klima (IPCC) Jean Jouzel. Rychle však dodal, že ani tento pokrok nebyl dostačující.

Nové výhledy UNEP totiž zaprvé ukazují, že pořád míříme nebezpečně vysoko (o tom ještě později), a zadruhé z nich jasně vyplývá i pokračující stagnace dekarbonizace. Vyhlídky na budoucí oteplení se totiž přestaly „zlepšovat“ už před několika lety a mezi letošním a loňským rokem se dokonce zhoršily o 0,2 °C až 0,3 °C.

Důvod je prostý. Emise i přes veškerá očekávání už několikátý rok po sobě sice zpomalují růst, ale pořád neklesají, a plány na budoucí dekarbonizaci rovněž stagnují. Zpráva uvádí, že příčinou zvýšení očekávaného oteplení je „harmonizace“ projekcí s posledními daty o historických emisích a podoba národních plánů do roku 2035, kterou nejvíc negativně ovlivnilo vystoupení USA z Pařížské dohody.

Dodejme, že země měly své národní plány do roku 2035 nahlásit už do února 2025, ale ani k 1. září 2026 to neudělaly zdaleka všechny. Podle zprávy národní plány k tomuto datu pokrývaly asi 75 % globálních emisí.

Druhá část odpovědi na otázku, co aktuální výhledy znamenají, se týká dopadů, které očekávané oteplení může přinést.

V první řadě můžeme čekat zintenzivnění problémů, které pociťujeme už teď (při oteplení světa o asi 1,4 °C). Bude tedy docházet ke zvyšování frekvence, intenzity i doby trvání veder, sucha, výskytu tzv. požárového počasí, zvyšování mořské hladiny, tání ledovců a dalších projevů.

Některé z těchto problémů se přitom mohou zhoršovat spíš postupně a víceméně úměrným tempem k oteplení, zatímco jiné se mohou zhoršovat skokově. Například průměrný počet tropických dní se v Česku může zvyšovat o podobný počet s každou další desetinou oteplení (lokálně se to může dost lišit).

Třeba teplot nad 38 °C ale už může po určitém oteplení začít přibývat oproti minulosti i několikanásobně a podobně to může být například i se suchem, požáry a některými projevy extrémního počasí.

Vedle toho všeho nicméně existují ještě zcela nové potenciální problémy, které dosavadní oteplení zatím nezpůsobilo, ale v budoucnu se tak může stát. Sem patří tzv. body zlomu a špatnou zprávou je, že část jich podle nejlepších vědeckých odhadů začíná hrozit už od oteplení o 1,5 °C, přičemž od hranice 2 °C už jich hrozí většina. Právě kvůli tomu byly tyto hranice ostatně zvoleny jako milníky Pařížské dohody.

Jejich přehled nabízí následující graf (pokud vás zajímá více o bodech zlomu a třeba i o tom, co bude po roce 2100, podrobně jsme to rozepsali tady).

Z výhledů UNEP přitom nevyplývá jen to, že překročení 1,5 °C je nevyhnutelné, ale i skutečnost, že překročení 2 °C zůstává pravděpodobné a k odvrácení je nezbytný opravdu strmý pokles emisí.

Například Evropská komise v nedávno představeném Rámci EU pro odolnost vůči změně klimatu s odkazem na závěry UNEP vyzývá státy, aby vypracovaly plány adaptace pro globální oteplení o 3 °C v roce 2100.

UNEP vyzdvihuje, že elektrifikace se v posledních letech posouvá a dochází ke globálním pokrokům zejména v dekarbonizaci výroby elektřiny a dopravy, a to hlavně kvůli rozmachu solárních elektráren a elektromobilů. Obnovitelné zdroje už „předběhly“ uhlí jako největší zdroj pro výrobu elektřiny na světě (celkový podíl mají asi třetinový) a loni už bylo každé čtvrté nové auto elektrické.

Rychle se snižující podíl fosilních paliv v nejdůležitějších sektorech nicméně nestačí k celkovému poklesu emisí jednoduše proto, že tyto sektory celkově zvětšují objemy. Jinými slovy, svět vyrábí sice „zeleněji“, ale zároveň vyrábí celkově víc a procentuální fosilní podíl neklesá dost rychle na to, aby se to přetavilo i v absolutní pokles emisí.

UNEP k tomu navíc dodává, že zejména ve výrobě elektřiny bude rostoucí trend výroby pokračovat a akcelerovat. I na základě současných politik má sice vliv dekarbonizace časem převážit a emisí má začít i celkově ubývat, ale příliš pomalu na to, abychom se vyhnuli rizikům, která byla Pařížskou dohodou uznána jako příliš vysoká.

Státy tedy musejí buď přidat, nebo počítat s tím, že dojde k něčemu, co bylo světovým společenstvím před deseti lety shledáno jako nepřípustné.