Klempířovo ministerstvo rozdalo ceny. Literáti museli zůstat venku na schodech

„Mrtvým uděluje český stát valnou většinu státních vyznamenání, aby nám ukázal, že za nic nestojíme,“ postěžoval si roku 2005 ve fejetonu spisovatel a překladatel Václav Jamek. Po více než dvou dekádách se dočkal. Tuto neděli večer šestasedmdesátiletý Jamek převzal Státní cenu za literaturu. Přijít si však pro ni musel stejně jako další laureáti cen ministerstva kultury do Sukovy síně pražského Rudolfina bočním vchodem, před nímž se protestovalo.

Malý happening začíná v půl šesté večer. Na schodiště vedle červeného koberce usedají zhruba dvě desítky českých spisovatelů a překladatelů. Každý si přinesl knihu, ze které se zapnutou baterkou na mobilním telefonu nebo čelovou svítilnou tiše čte. Po chvíli se přidá sedm herců převlečených za těžkooděnce v přilbách. Nejprve pózují s transparentem „Pomáhat a chránit kulturu“, načež také vytahují knihy.

„Udílení státních cen za literaturu i překlad a cen ministerstva kultury bylo dosud vždy významnou událostí, která probíhala na Nové scéně Národního divadla za přítomnosti kamer. Byli jsme dost překvapení, když jsme zjistili, že se to letos přesouvá do menšího prostoru a počet hostů bude velmi omezený,“ vysvětluje jedna z organizátorek akce Kateřina Krištůfková, která z norštiny do češtiny překládá například romány Joa Nesbøho.

Namísto slavnostního vyhlášení v plném sále, televizního přenosu a medailonků oceněných ministerstvo tentokrát upřednostnilo komorní sešlost za zavřenými dveřmi. „Udílení provázela tajemná atmosféra, nikdo nic moc nevěděl, ministerstvo nekomunikovalo, předávání nikde navenek neprezentovalo. Podle nás si ale laureáti nezaslouží, aby se to konalo v takhle skromném formátu a bez větší pozornosti veřejnosti. Jsou to významné osobnosti české kultury a cenu dostávají většinou za celoživotní dílo. Proto jsme jim tady venku chtěli udělat ještě další publikum,“ objasňuje Krištůfková.

Mluvčí ministerstva Barbora Šťastná podle České televize zdůvodnila formát akce potřebou šetření. Sám ministr Oto Klempíř ze strany Motoristé sobě se z účasti omluvil, ceny místo něj předal vrchní ředitel sekce živého umění Milan Němeček.

Happening je tichý. Lidé jako ministrův stranický náměstek Adam Gody Kocián procházejí kolem protestujících bez zastavení. Několik pozvaných šťastlivců jako nakladatelský redaktor Jan Zelenka nebo překladatel Viktor Janiš naopak ze solidarity nejdříve postojí venku, než zamíří dovnitř. Tam posléze předsedkyně Obce překladatelů Anežka Charvátová rozvine červený transparent žádající ministrovu demisi.

To vše se děje v době, kdy Oto Klempíř čelí kritice od výtvarníků, expertů z oblasti divadla a tance nebo právě literátů například kvůli novým podmínkám dotací či státní kulturní politice.

Několika jednání o tomto strategickém dokumentu se z pozice předsedkyně spolku Překladatelé Severu zúčastnila i Kateřina Krištůfková. „Celý rok jsme k tomu přistupovali konstruktivně, snažili jsme se s ministrem jednat a posílat ke státní kulturní politice připomínky, jak nás vyzval. Bohužel jsme zjistili, že nás ministr nechce poslouchat a vlastně se s námi ani moc bavit. A že mu sloužíme jen jako zástěrka, aby mohl tvrdit, že s námi komunikuje,“ shrnuje svůj dojem překladatelka. „Z osobní zkušenosti mohu bohužel říci jediné. Když ministr Klempíř něco slíbí, můžete se spolehnout, že udělá pravý opak,“ lituje.

Na schodech vedle ní čte tiše knihu také Martina Kutková, která ze španělštiny do češtiny převedla romány spisovatelek Guadalupe Nettel nebo čerstvě Cristiny Rivery Garzy. „Přišla jsem, protože nesouhlasím s kulturní politikou ministra a chtěla jsem vyjádřit sounáležitost s lidmi z oboru. Nejen za Obec překladatelů, kde jsem členkou hlavního výboru, ale také s kolegy z jiných překladatelských organizací, umělci či literárními časopisy,“ vysvětluje.

Jednání s Klempířem se sice nezúčastnila, podílí se však na udílení překladatelské Ceny Josefa Jungmanna, kterou ministerstvo dosud podporovalo. „Letos ale posunuli uzávěrky grantových žádostí a momentálně nikdo netušíme, co bude příští rok,“ říká.

Kromě toho má osobní motivaci. „Většina knih, které překládám, by bez podpory ministerstva nejspíš nevyšla. Je to kvalitní, ale ne bestsellerová literatura, která vždy bude potřebovat trochu podpořit. I tady ale ministerstvo naznačilo, že mohou přijít omezení v oblasti dotací, takže vůbec netuším, jestli budu mít co překládat,“ zmiňuje Martina Kutková celkovou atmosféru nejistoty, která v oboru panuje po Klempířově necelém roce ve funkci.

Z cen ministerstva kultury se tradičně největší pozornosti těší Státní cena za literaturu, k jejímž laureátům Josefu Škvoreckému, Milanu Kunderovi, Karlu Šiktancovi či Jáchymu Topolovi v neděli přibyl spisovatel a překladatel Václav Jamek. S přihlédnutím k předchozí beletristické i esejistické tvorbě a také překladatelské činnosti ji obdržel za loňskou knihu nazvanou Rok s ostatními sirotky, kterou vydalo nakladatelství Galén.

Jamek zkraje 60. let minulého století jako dvanáctiletý chlapec po matčině smrti nedobrovolně strávil rok ve chvalském dětském domově, kam jej se dvěma sourozenci odložil otec. Podle svých slov se tam „naučil smát, protože jsem pochopil, že plakat je marné“, vysvětluje v úvodu autobiografického díla s prvky románu i eseje. „Už nikdy nepřiznám, jak bezmocný se cítím. Vybral jsem si smích z bezmoci a zoufalství, abych aspoň něco mohl,“ píše dále.

Na více než dvou stovkách stran vykresluje chudé dětství syna kladenského hutníka v kulisách socialismu. Na chodbě vedle ředitelny visí citát z Maxima Gorkého, v době takzvané karibské krize děti chodí do školy se srolovanými igelitovými pláštěnkami pro případ, že by vypukla atomová válka. Jamek popisuje, jak se stává předsedou Pionýra, i neúspěch v pěvecké soutěži s budovatelskou písní. Také ale líčí výlety do Prahy na Petřínskou rozhlednu, bruslení na rybníku, kde se pod ním propadne led, či útěk jiného kluka, kterého zpět do dětského domova přivleče Veřejná bezpečnost.

V knize účinkují soudružka vychovatelka v kožichu, vysmívaná zeměpisářka s maďarským příjmením nebo dcera českého krotitele lvů a holandské černošky, jež později emigruje na Západ. Nejdůležitější jsou ale rodiče.

Jako první mu roku 1958 na záškrt zemřela matka. Jamek tomu nejdříve odmítal věřit. „Krátce po její smrti jsem byl přesvědčen, že matka nezemřela, že si ji otec někde schoval pro sebe. Nastoupila někde do zaměstnání, myslel jsem si. Nejspíš v pohřebním ústavu, když se s ním poslední dobou tolik dělalo,“ vypráví. Pak si všimne, že se matce podobá prodavačka v potravinách na kladenském hlavním náměstí. Chodí ji tam pozorovat. „Ale nezdálo se, že mě poznává,“ poznamenává předtím, než otec doma na šicím stroji vystaví urnu s matčiným popelem. Ještě o několik let později chlapci v dětském domově připomene matku vychovatelka. Mladík touží se k ní „ještě na chvíli stulit jako malý klokánek“.

Stejně významnou roli v knize ale hraje otec, s nímž měl Jamek zjevně komplikovaný vztah až do jeho smrti v roce 1972.

Krutá zkušenost z dětského domova jej v citlivém věku na prahu dospívání a sexuálního probuzení zbavila ideálů. Knihu o tom Václav Jamek rozepsal již v 70. letech, zřejmě ve snaze vyrovnat si účty s výchovnou institucí, již nežijícím otcem a obecně se světem dospělých. Tehdy ale práci nedokončil.

„Bylo mi zhruba 27 let a neměl jsem dost mentálních sil se s tím tématem vyrovnat,“ vysvětlil tuto neděli v Rudolfinu. K nedopsanému dílu se vrátil teprve za pandemie koronaviru, kdy původní text doplnil perspektivou sedmdesátníka. „Vytvořilo to docela zajímavý literární problém s časem, s permanentní existencí lidského subjektu. Téma se rozšířilo o další věci, které spíš patří k bilančnímu věku a stáří. Ten dialog mezi mnou jako mladým mužem a mnou jako starým mužem mě docela bavil,“ dodal.

Na konci se Jamek snaží překlenout propast více než půl století. „Nesouhlas, který ve mně probudilo dětství, přetrvává, ale místo na světě jsem přijal,“ shrnuje v knize.

Jejím skutečným námětem měla být „sebevýchova k sebeobraně, v jakékoli situaci, která sebeobranu vyžaduje, neboli rozhodnutí nebýt životem vláčen, klást odpor i v bezmoci, najít způsob, jak netonout v neštěstí,“ popisuje muž, jenž tuto sebeobranu našel mimo jiné v humoru.

Nejen s ním Václav Jamek později zanechal v české literatuře výraznou stopu jako autor mystifikací publikovaných pod pseudonymem Eberhardt Hauptbahnhof. K nejznámějším patří Nedokončený kalendář na tento rok a všechny roky příští, parodická koláž podle vzoru starých lidových kalendářů, graficky upravená v duchu tisků či almanachů, zahrnující vše od neexistujících výročí přes smyšlená rčení až po reklamy na skleněné oko nebo desetikorunu v padesátiprocentní slevě.

Stejně významná je Jamkova esejistická tvorba, jež také francouzsky píšícímu absolventovi dijonského lycea vynesla roku 1989 prestižní tamní cenu Prix Médicis za autobiografický esej Traité des courtes merveilles. Českým čtenářům tuto stránku jeho díla nejlépe připomněl téměř tisícistránkový výbor Duch v plné práci.

V minulé dekádě se knižního vydání pod názvem Na onom světě se tomu budeme smát dočkaly i fejetony, které v letech 2005 až 2015 publikoval v dvouměsíčníku Listy. I ty Václav Jamek dodatečně opatřil vysvětlivkami. A aby to bylo veselejší, přidal třetí rovinu tvořenou poznámkami údajného Hauptbahnhofa.

Některé fejetony jsou politické a týkají se tehdejšího dění, od zásahu proti technoparty CzechTek přes sestavování vlády s přeběhlíky až po teroristický útok na redakci Charlie Hebdo. Další úvahy inspirovalo setkání s přítelem Přemyslem Rutem v antikvariátu, cesty na kolokvium do Andorry za spisovatelem Josém Luisem Sampedrem nebo letištní kontrola ve Francii, kde Jamek debatoval s předním filozofem Alainem Finkielkrautem. K nejsilnějším pasážím patří bolestivé líčení úmrtí Jamkova dlouholetého partnera.

Václava Jamka, který loni například napsal doslov k českému vydání románu Avalovara brazilského autora Osmana Linse, některé mladší ročníky možná znají spíš jako neústupného diskutéra na sociálních sítích než coby esejistu, básníka či překladatele děl Georgese Pereca, Henriho Michauxe nebo současníka Patricka Modiana. Udělení Státní ceny za literaturu by mohlo obrátit pozornost zpět k jeho dílu.

„Někdy mívám dojem, že to nejlepší, čeho jsem schopen, ukládám do jazyka, o který nikdo nestojí,“ vyslovil Jamek při nedělním ceremoniálu obavu, zda jeho dílo nebude pro příští generace nesrozumitelné. „Pořád je naděje, že k tomu nedojde. A když se tedy současníci rozhodli mě odměnit, nezbývá než se s díky uklonit,“ poděkoval.