Článek
V rubrice Aréna názorů nabízíme prostor pro diskuzi. Publikované komentáře procházejí redakčním výběrem a úpravou, nemusí však vyjadřovat stanovisko Seznam Zpráv.
Letošní klimatická konference OSN COP31, která se koná od 9. do 20. listopadu v turecké Antalyi, pravděpodobně nepřinese žádný přelomový závazek srovnatelný s Pařížskou dohodou z roku 2015. Turecké předsednictví ji představuje především jako konferenci zaměřenou na implementaci a mezi hlavní témata zařadilo elektrifikaci, energetickou účinnost, průmyslovou transformaci nebo odolnost měst.
Cílem je například zvýšit podíl elektřiny na celosvětové konečné spotřebě energie na 35 procent do roku 2035 nebo snížit energetickou náročnost budov nejméně o čtvrtinu.
Důraz na zavádění opatření je pochopitelný. Mezi klimatickými závazky a skutečným vývojem emisí nadále existuje značný rozdíl. Zároveň je potřeba brát na zřetel aktuální reporty.
Podle nejnovější zprávy Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) by úplné naplnění současných národních klimatických příspěvků (NDCs) vedlo ke globálnímu oteplení přibližně o 2,6 °C v průběhu tohoto století. Pokračování současných politik by znamenalo oteplení až o 2,8 °C. Aby bylo možné omezit překročení hranice 1,5 °C a následně se pod ni vrátit, musely by celosvětové emise do roku 2035 klesnout o 45 procent oproti roku 2025. Dosavadní národní závazky však předpokládají snížení pouze o 11 až 15 procent.
Z tohoto pohledu se zdá, že mezinárodní klimatická politika potřebuje především ambicióznější závazky a důslednější kontrolu jejich naplňování. Pokud však sledujeme výhradně cíle uvedené v NDCs a výsledky mezivládních vyjednávání, některé významné proměny nám mohou unikat.
Příklad Jižní Koreje
Zajímavým příkladem je Jižní Korea. Země, jejíž klimatické ambice bývají hodnoceny jako nedostatečné, představila letos 7. října rozsáhlou strategii Korea-Green Transformation (K-GX). Do roku 2035 počítá s mobilizací přibližně tisíce bilionů jihokorejských wonů (asi 747 miliard dolarů), z toho 200 bilionů prostřednictvím veřejných výdajů a více než 790 bilionů prostřednictvím klimatického financování. Dalších 220 bilionů wonů má podle vládních plánů směřovat do investic soukromého sektoru.
Strategie předpokládá dosažení 100 GW instalovaného výkonu obnovitelných zdrojů do roku 2030 a zvýšení podílu elektrických a vodíkových vozidel na prodeji nových automobilů nad 70 procent do roku 2035. Zaměřuje se také na dekarbonizaci pěti emisně náročných průmyslových odvětví, včetně ocelářství, petrochemie, rafinérství a výroby cementu.
Korea transformaci propojila především s energetickou bezpečností, což učinila v návaznosti na válku na Blízkém východě a uzavření Hormuzského průlivu. Jižní Korea dovážela přibližně 70 procent ropy z Blízkého východu. Strategii K-GX ale navazuje také na dlouhodobější hospodářské a technologické priority země.
Podobný vývoj lze sledovat také na úrovni měst. Soul v březnu reagoval na rostoucí ceny ropy masivní podporou veřejné dopravy. Jde především o reakci na zvýšené životní náklady a energetickou nejistotu. Opatření se však částečně překrývají s dlouhodobými klimatickými cíli města.
Když globální dohoda nestačí
Pařížská dohoda vytvořila společný rámec klimatické spolupráce pro téměř všechny státy světa, nedokázala ale odstranit jejich rozdílné hospodářské zájmy, energetické závislosti a politické priority. Výsledkem jsou potom kompromisy, které mohou zaostávat za tím, co by některé země či další aktéři byli ochotni a schopni uskutečnit.
Na významu tak získávají menší koalice, které se soustředí na konkrétní cíle a nevyžadují souhlas všech účastníků klimatických jednání.
Konkrétní ukázkou je první mezinárodní konference o odklonu od fosilních paliv, kterou letos v dubnu uspořádaly Kolumbie a Nizozemsko v kolumbijské Santa Martě. Zúčastnilo se jí 57 zemí a zástupci třinácti dalších skupin zainteresovaných aktérů. Konference se zaměřila na snižování hospodářské závislosti na fosilních palivech, transformaci nabídky a poptávky a možnosti mezinárodní spolupráce. Setkání sice nevedlo k přijetí závazné dohody o ukončení těžby, ale vytvořilo mechanismy pro pokračování spolupráce.
Účastníci oznámili vytvoření tří pracovních oblastí, které jsou zaměřené na konkrétní možnosti snižování závislosti na fosilních palivech a vědecký panel, který má podporovat přípravu národních transformačních plánů. Výsledky procesu mají být předány předsednictví COP a přispět k mezinárodní debatě o „odchodu od fosilních paliv“, jak bylo dohodnuto na COP28.
Takové iniciativy se mohou stát důležitým paralelním místem globálních klimatických jednání a prostorem pro země, které chtějí v některých oblastech postupovat rychleji, aniž by čekaly na univerzální konsenzus.
Kdo získá prostředky a pravomoci?
Podobný vývoj se koná v rámci klimatických konferencí OSN. Na loňské COP30 v brazilském Belému vznikl Global Implementation Accelerator (GIA), dobrovolný mechanismus k urychlení národních klimatických a adaptačních plánů. Současně byla zahájena iniciativa Belém Mission to 1.5, zaměřená na podporu ambicióznějších cílů, investic a jejich realizace.
Letošní COP31 na tyto mechanismy navazuje vlastní Akční agendou a iniciativou Climate Implementation Bridge, jejímž cílem je pomáhat převádět klimatické závazky do projektů připravených k financování. Na rozdíl od klasických mezivládních jednání se tyto mechanismy otevírají širšímu okruhu aktérů.
Vedle států do nich mohou vstupovat mezinárodní organizace, finanční instituce, firmy, regiony i města. S rostoucím důrazem na uskutečnění cílů mohou získávat větší politický a praktický význam. Menší či paralelní koalice různých aktérů ale nemusí být automaticky účinnější.
Pokud má být letošní konference skutečně o implementaci, bude nutné sledovat, kdo získá prostředky a pravomoci k uskutečňování klimatických opatření.
