S dítětem se nesmí experimentovat, varuje ústavní soudkyně

„Nezávislost nelze zaměňovat s nepostižitelností.“ Ústavní soudkyně Daniela Zemanová těmito slovy připomíná, že soudci nesou odpovědnost za svá rozhodnutí. A pokud se některé ukáže jako tragicky chybné, nestačí podle ní hledat viníka. Justice musí také zjistit, co se stalo a jak podobnému selhání do budoucna zabránit.

„Je nepřijatelné experimentovat s dítětem,“ říká Zemanová v rozhovoru pro Seznam Zprávy k situacím, kdy soud rozhoduje o přemístění k rodiči, kterého potomek odmítá. Takový krok podle ní musí být podložený vysokou pravděpodobností, že dítěti skutečně pomůže. A musí následovat kontrola, jak se jeho situace vyvíjí.

Jsou to mimořádně otevřená vyjádření ústavní soudkyně a někdejší prezidentky Soudcovské unie.

Daniela Zemanová přitom upozorňuje ještě na jeden problém: Justice podle ní musí umět veřejnosti vysvětlovat rozhodnutí, která vyvolávají vážné pochybnosti. A pokud se ukáže, že soudní rozhodnutí mělo nevratné následky, musí se zabývat nejen odpovědností konkrétního soudce, ale také systémovým poučením.

Právě takové otázky vyvolala série případů, které v posledním roce přinesl investigativní pořad Seznam Zpráv Ve stínu. Tříletá Viktorka, kterou po návratu z pěstounské péče zavraždil její otec. Bertík, o jehož péči soudy rozhodovaly, zatímco policie nedokázala objasnit podezření na jeho sexuální zneužívání. A další děti, které odmítají žít s jedním z rodičů, přestože jim to soudní rozhodnutí ukládá.

V těchto příbězích se opakovaně vrací stejná pochybnost: Jak je možné, že soud rozhodne způsobem, který veřejnost nedokáže pochopit nebo přijmout, a přitom se od justice často nedočká srozumitelného vysvětlení?

Daniela Zemanová v rozsáhlém rozhovoru nehodnotí jednotlivé živé kauzy. Výslovně si to vymínila. Zvolili jsme proto otázky vycházející z modelových situací. Na nich soudkyně Ústavního soudu vysvětluje, kde končí právo dítěte vyrůstat v biologické rodině, jak mají soudci vyhodnocovat nebezpečí a kdy mohou rozhodnout proti výslovnému přání dítěte.

„Pokud ho biologická rodina ohrožuje natolik, že tam není v bezpečí, nemůže tam být,“ zdůrazňuje ústavní soudkyně. Bezpečí dítěte podle ní patří k základním součástem jeho nejlepšího zájmu. Soudci proto musejí aktivně vyhodnocovat rizika a využívat dostupné odborné nástroje. Nestačí jen doufat, že se poměry v rodině zlepšily.

V souvislosti s případem Viktorky Zemanová potvrzuje, že se tragédií justice zabývala a zabývá. „Vím, že o tom uvnitř justice probíhá komunikace,“ říká.

Podrobnosti ale uvést nechce. Zároveň upozorňuje, že českému soudnictví chybí instituce, která by měla odpovědnost za systematické vyhodnocování podobných případů a jejich vysvětlování veřejnosti.

Rozhovor se věnuje také domácímu násilí, podezření na zneužívání dětí nebo nedostatku odborné pomoci pro soudce. Zemanová například zdůrazňuje, že neprokázané násilí nemusí znamenat, že k němu nedošlo. A podporuje návrat výslovné povinnosti přihlížet k domácímu násilí při rozhodování o dětech do zákona.

V září jste mi napsala, že česká politická reprezentace dlouhodobě podceňovala systém ochrany dětí a že to dlouho platilo i pro soudnictví. V čem konkrétně česká justice ochranu dětí podceňovala?

Ten můj názor vychází z doby, kdy jsem byla prezidentkou Soudcovské unie a dostávala jsem informace jak od kolegů soudců, tak zvenčí. Sama jsem tehdy působila ve správním soudnictví a dobře jsem znala jeho fungování. Když jsem se začala seznamovat s legislativou a praxí opatrovnického soudnictví, připadala mi ve srovnání se správním soudnictvím na podstatně nižší úrovni.

Chyběl mi tam především silný tlak na jednotné uplatňování zákonných pravidel. Judikatura byla roztříštěná, nebyl dostatečně přehledný systém jejího sjednocování. A také jsem postrádala průběžné vyhodnocování toho, jak jednotlivá legislativní a institucionální opatření fungují dohromady a zda skutečně směřují k ochraně dětí.

Nechci tím říct, že by Česká republika byla ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi na tom mimořádně špatně. V posledních letech vnímám i prospěšný tlak na změny. Ale ochrana dětí by měla patřit mezi oblasti, v nichž společnost využívá všechny dostupné mechanismy, aby systém fungoval co nejlépe.

Co dnes považujete za největší problém systému ochrany dětí?

Velký problém vidím v systému sociálně-právní ochrany dětí. Stát ukládá orgánům sociálně-právní ochrany nesmírně široké množství povinností. Neustále přibývají další, protože se objeví nový problém a zákonodárce na něj reaguje. Ale už se dostatečně neřeší, jestli instituce mají podmínky, aby všechny ty úkoly skutečně zvládaly.

Z mého pohledu by bylo velmi účelné oddělit sociálně-právní ochranu ohrožených dětí od kolizního opatrovnictví. Dnes je to spojeno dohromady.

Přiblížíte, co z toho plyne za problémy?

Představte si pracovníka, který má kontrolovat rodiny, kde se vyskytují drogy, alkohol nebo domácí násilí. Vedle toho má na žádost soudu prověřovat situaci rodičů, kteří se přou o péči o dítě, a plnit řadu dalších povinností. Když na všechno nemá čas, musí si vybírat. Ti pracovníci sami svou práci někdy přirovnávají k hašení požárů. Hasí ty největší, ale už si nestihnou všimnout, že někde teprve vzniká ohnisko problému. A právě tím se ztrácí prostor pro prevenci.

Přitom na informacích od OSPODu často závisí rozhodnutí soudu. Jak tedy soudce pozná, že má dost podkladů, aby mohl rozhodnout?

To je jedna z nejzásadnějších soudcovských dovedností. Soudce musí sám vyhodnotit, jestli má dostatek důvěryhodných informací. Někdy zjistí, že mu něco podstatného chybí, a musí si vyžádat další podklady. Jenže současně ví, že má rozhodnout v určité době. Může se stát, že další informaci získá až za několik měsíců. A takové prodloužení řízení může dítěti způsobit další škody.

Soudce je proto neustále vystaven rozhodování, jestli ještě něco zjišťovat, nebo už rozhodnout. Nikdy si nemůže být úplně jistý, že má všechny informace. To je realita soudcovské práce. Pokud se ale do stejného problému dostává v pátém, desátém nebo dvacátém řízení, už nejde jen o jednotlivý případ. Pak by soudci měli upozorňovat na systémový nedostatek.

Může se stát, že přetížený soudce rozhodne rychleji, než by bylo pro dítě bezpečné, a následky už bohužel nepůjde napravit?

Určitě se to stát může. Zvlášť v opatrovnickém řízení mohou mít chybná rozhodnutí nevratné následky. Možnost chyby je ale součástí každého soudního rozhodování. Nedokážeme vytvořit systém, v němž nikdy nedojde ke špatnému rozhodnutí. Důležité je dělat všechno pro to, aby takových rozhodnutí bylo co nejméně. A když už k nim dojde, aby následovala sebereflexe a poučení, které pomůže podobným chybám předcházet.

Soudy se při rozhodování odvolávají na takzvaný nejlepší zájem dítěte. Co si pod tím má představit člověk, který není právník?

Nejlepší zájem dítěte je neurčitý právní pojem. Jeho obsah se musí naplnit podle konkrétních okolností každého případu. Neexistuje jedna přesná hranice, za kterou už nejlepší zájem dítěte začíná nebo končí. Soudci si mohou pomáhat judikaturou, tedy rozhodnutími v podobných případech. Ale každý případ má své vlastní okolnosti.

Kdybych měla říct, co považuji za jeden ze základních obsahů tohoto pojmu, bylo by to bezpečné prostředí. A tím nemyslím jen fyzické bezpečí, ale také psychické bezpečí a naplnění základních potřeb dítěte. Potom samozřejmě přicházejí další, individuální potřeby. Ale bezpečí je podle mě základní potřebou každého dítěte.

V českém právu se zdůrazňuje právo dítěte vyrůstat ve vlastní biologické rodině. Jak silné toto právo je? A kde je hranice, za kterou už musí převážit jeho bezpečí?

Právo dítěte vyrůstat v biologické rodině je velmi silné. Má svůj význam a je podloženo i odbornými poznatky. Dnes například považujeme za důležité, aby dítě vědělo, odkud pochází, i když vyrůstá v jiné rodině. Ale pokud ho biologická rodina ohrožuje natolik, že tam není v bezpečí, nemůže tam být. To je jednoduché říct, ale velmi těžké zjistit.

Právě v tom spočívá podstata soudního rozhodování. Soudce má před sebou několik práv a zájmů, které na sebe narážejí. Musí posoudit, jak významné je právo dítěte na biologickou rodinu a jak vysoké je konkrétní riziko, které mu v ní hrozí. Nejtěžší často není vyložit zákon, ale správně vyhodnotit skutečnou situaci dítěte.

Když soud svěří dítě do náhradní rodinné péče, jak má později poznat, že už je zase bezpečné vrátit dítě rodičům, kterým bylo dříve odebráno? Jde mi o to, aby to nebylo jen rozhodnutí ve stylu: ‚Pojďme to zkusit a věřme, že to vyjde.‘

Existují nástroje, které umožňují vyhodnocovat bezpečí a rizika v rodinném prostředí. Když bylo dítě z biologické rodiny odebráno, existovaly k tomu nějaké důvody. Při rozhodování o návratu je potřeba zjistit, jestli tyto důvody pominuly. Současně se ale musí hodnotit, jak se mezitím rodinné prostředí vyvinulo. Mění se rodiče, dítě, partnerské vztahy i další okolnosti.

Soudce by měl vědět, jaké nástroje pro takové vyhodnocení existují. S některými může pracovat sám, jiné musí využít prostřednictvím odborníků, například psychologů, sociálních pracovníků nebo lékařů. Problém je, že tito odborníci a podpůrné instituce nejsou ve všech regionech stejně dostupní.

Představme si, že soud ví o dlouhodobé drogové závislosti rodiče, psychiatrických problémech nebo předchozím násilném jednání. Co musí udělat, když si není jistý, jestli bude dítě po návratu do takové rodiny v bezpečí?

Soudce si musí především uvědomit náročnost a složitost takové situace. Nesmí ji podcenit. Existují například takzvané checklisty, tedy kontrolní seznamy, které pomáhají zachytit důležité okolnosti případu. A také nástroje pro odborné vyhodnocení rizik, takzvané risk-mapy. Z mého pohledu je soudce odpovědný za to, aby tyto nástroje využil. Neříkám tím, že když konkrétní nástroj nepoužije, vždycky postupuje špatně. Ale měl by mít závažný důvod, proč ho nevyužil.

Některá soudní rozhodnutí mohou na veřejnost působit jako experiment. ‚Máme biologickou rodinu, věříme, že se poměry zlepšily, tak to zkusíme – a dítě do ní vrátíme.‘ Setkala jste se s rozhodnutími, která na vás takto působila?

Nechci takto hodnotit konkrétní opatrovnická rozhodnutí. Mnohokrát jsem se setkala s tím, že když jsem viděla, jak se o nějakém rozhodnutí referuje bez znalosti podrobností, téměř jsem nepoznávala ani vlastní případ.

Ale je tu druhá věc. Pokud společnost vnímá rozhodnutí justice jako nesprávné, nebo dokonce vysloveně špatné, jsem přesvědčená, že by na to justice měla reagovat. Měla by vyvinout úsilí, aby své rozhodnutí vysvětlila a odpověděla na otázky, které veřejnost klade. To neznamená, že soudce má podlehnout veřejnému tlaku. To nesmí. Ale měl by přemýšlet, zda může a má své rozhodnutí vysvětlit, v jaké fázi řízení a jakým způsobem. Vnímám to jako součást odpovědnosti justice.

Kdo má takové vysvětlení poskytnout? Soudce, který rozhodoval, vedení soudu, nebo někdo jiný?

Záleží na konkrétní situaci. Nemůžeme od každého okresního soudce očekávat, že bude mít všechny dovednosti potřebné pro komunikaci s veřejností. Může se s mediálně sledovaným případem setkat jednou za několik let. Měl by si ale uvědomit, že je potřeba reagovat, a obrátit se na někoho, kdo mu s tím pomůže.

U soudních funkcionářů, tedy například předsedů soudů, už to považuji za součást jejich odpovědnosti. Soudnictví potřebuje důvěru společnosti. Bez ní nebudou jeho rozhodnutí respektována.

Kde podle vás končí nezávislost soudce a začíná jeho odpovědnost, pokud se později ukáže, že přehlédl důležitá varování?

Já v těch dvou věcech nevidím rozpor. Soudce musí být při rozhodování nezávislý. Nikdo mu nesmí říkat, jak má v konkrétní věci rozhodnout. Ale nezávislost nelze zaměňovat s nepostižitelností. Nikdy to tak nebylo. Soudce má také povinnosti. Jeho rozhodování musí být odborné, důvěryhodné a spravedlivé. Samozřejmě se stává, že je rozhodnutí zrušeno vyšším soudem. To je běžná součást fungování justice.

Závažnější situace nastává, když se rozhodnutí ukáže jako nesprávné ve chvíli, kdy už je nelze napravit. Když mezitím nastane něco nevratného. Pak by se systém měl zabývat tím, co se stalo, čím to bylo způsobeno a co lze udělat, aby se to v budoucnu neopakovalo.

A pokud se stane něco nevratného, měla by justice zjišťovat, zda šlo o chybu konkrétního soudce, nebo o selhání systému?

Měla by se zabývat obojím, ale za velmi důležité považuji právě systémové poučení. Představte si, že v nemocnici zemře pacient a veřejnost má pochybnosti o tom, co se stalo. První otázkou nemusí být, jestli nemocnice propustí konkrétního lékaře. Lidé budou chtít vědět, co bylo příčinou a jestli nemocnice přijala opatření, aby se podobná věc neopakovala.

U justice je to podobné. Pokud společnost nějakou událost vnímá jako fatální chybu soudu, měl by existovat mechanismus, který umožní zjistit, co se stalo, a vyhodnotit, zda a jak o tom má soudnictví informovat. Jinak zůstávají otázky nezodpovězené a veřejná důvěra se oslabuje. Chyba jednoho soudu přitom může ovlivnit důvěru lidí v soudnictví jako celek.

Když už mluvíme o takových případech, zeptám se přímo na Viktorku. Je to podle vás právě ten případ, kterým by se justice měla zabývat, analyzovat ho a vzít si z něj ponaučení?

Nechci se vyjadřovat ke konkrétnímu případu. Mohu ale říct, že z vlastní zkušenosti vím, že se jím justice zabývala a zabývá. A je jenom otázka, zda se nám daří veřejnosti přesvědčit, že se tím skutečně zabýváme, jakým způsobem a zda to děláme správně. Vím, že o tom uvnitř justice probíhá komunikace. Žádné podrobnosti ale sdělovat nebudu.

V případu Viktorky podal ministr spravedlnosti Jeroným Tejc kárnou žalobu na soudkyni, která rozhodla o návratu dítěte od pěstounců k biologickým rodičům, ačkoliv tam byla řada varovných signálů, že je otec nebezpečný. O výsledku kárné žaloby se teprve rozhodne. Kdo by ale měl za justici vysvětlovat, zda a jak se z podobného případu poučila?

To je právě jeden z problémů našeho soudního systému. Nemáme tu žádnou skutečnou hlavu soudnictví, která by měla legitimitu a prostor se takovými otázkami zabývat. Máme jednotlivé okresní a krajské soudy, nejvyšší soudy mají své vlastní úkoly a ministerstvo spravedlnosti zase jiné pravomoci.

Neříkám, že by to nutně vyřešila nejvyšší rada soudnictví. Ale chybí někdo, kdo by mohl otevřít diskusi o tom, jestli konkrétní situace nepoškozuje důvěryhodnost soudnictví, kdo by mohl jednat s předsedy soudů a hledat společný postup. Nemělo by záležet na tom, jestli se zrovna v určité funkci objeví člověk citlivější nebo méně citlivý. Měl by existovat systém, který se o takové věci stará.

Pojďme k jiné situaci. Dítě je rozhodnutím soudu svěřeno jednomu z rodičů, ale opakovaně říká, že u něj nechce být, nebo od něj dokonce utíká. Má soud právo takové rozhodnutí proti vůli dítěte vynucovat?

Někdy ano, někdy ne. Záleží na konkrétních okolnostech. Soud musí nejprve zjistit, jak situaci vnímá samotné dítě, zda je schopno vyjádřit svůj názor a jestli dokáže vysvětlit jeho příčiny. Velmi záleží na věku, zdravotním stavu a dalších okolnostech.

Současně je potřeba zjistit, jak situaci hodnotí rodiče. Příčin může být nesmírně mnoho. Někdy jde o běžné vymezování dospívajícího dítěte. Jindy může být odmítání rodiče důsledkem jednání druhého rodiče. Nelze proto stanovit jednoduché pravidlo, že když dítě řekne, že k rodiči nechce, soud jeho přání vždycky musí respektovat. Ale stejně tak nelze jeho názor pominout.

Jak soud pozná, jestli dítě skutečně nechce k jednomu z rodičů, nebo jestli je proti němu manipulováno druhým rodičem?

Musí se pokusit zjistit příčiny jeho postoje. Někdy k tomu potřebuje odborné posouzení. Důležité je například to, jaký vztah mělo dítě k odmítanému rodiči v minulosti. Jestli s ním několik let bez problémů žilo a teprve nedávno ho začalo odmítat, je to jiná situace, než když mezi nimi nikdy žádný skutečný vztah nevznikl.

Zároveň platí, že dítě může svůj názor vyjadřovat naprosto upřímně, i když je ovlivněno druhým rodičem. To se nevylučuje. Soud proto musí jeho přání brát vážně, ale současně se snažit porozumět tomu, proč takový postoj má.

Může být tedy správné přemístit dítě proti jeho výslovnému přání k rodiči, kterého odmítá?

Za určitých okolností ano. Představte si situaci, kdy je velmi dobře doloženo, že jeden rodič dítě dlouhodobě a závažně manipuluje, jeho působení je pro dítě škodlivé a není pravděpodobné, že by se změnil. Pak může soud dojít k závěru, že pro dítě bude lepší změnit prostředí, i když s tím samo nesouhlasí.

Takový krok ale musí být podložen vysokou pravděpodobností, že dítěti skutečně pomůže. A rozhodně nesmí zůstat bez následného dohledu. Soud nebo další instituce musí sledovat, jak se situace vyvíjí. Je nepřijatelné experimentovat s dítětem. Experimentem by bylo udělat takový krok bez dostatečných podkladů a bez reálné pravděpodobnosti, že dopadne dobře.

A co když rodič, k němuž má dítě přejít, s ním nikdy nevytvořil skutečný vztah? Prostě ten rodič nebyl několik let v rodině přítomný, nezajímal se, a nejdnou chce, aby ho dítě takzvaně mělo rádo a šlo k němu. Má soud takovému rodiči vztah s dítětem zajišťovat proti vůli dítěte?

Zdá se mi, že ve většině takových případů ne. Mohou ale existovat výjimečné okolnosti, proč by to přesto bylo správné. Záleží například na tom, proč ten rodič s dítětem vztah nevytvořil. Nelze všechny případy posuzovat stejně. A znovu je důležité rozlišovat mezi upřímností názoru dítěte a jeho příčinami. To, že dítě skutečně nechce k druhému rodiči, ještě samo o sobě nevylučuje, že jeho postoj vznikl pod vlivem manipulace. Soud musí všechny tyto okolnosti vyhodnotit. Nemůže ale přání dítěte prostě ignorovat.

V některých rodičovských sporech je jeden z rodičů podezřelý z trestného jednání vůči dítěti, například ze zneužívání. Jak má soud postupovat, když policie podezření dlouhodobě vyšetřuje, ale stále není schopná říct, jestli se čin stal, nebo nestal? Opatrovnický soud přitom musí rozhodovat o péči.

Záleží na závažnosti podezření, na tom, o jaké jednání jde a zda hrozí, že se bude opakovat. To všechno musí soud vyhodnotit. Existují také možnosti, jak kontakt dítěte s rodičem upravit, například asistovaný styk. Ten ovšem sám o sobě vztah rodiče a dítěte určitým způsobem deformuje. Dítěti vlastně říkáte, že se s rodičem nemůže stýkat samo a musí u toho být někdo další. Na druhou stranu to může být lepší, než aby kontakt úplně ztratilo. Rozhodující je opět konkrétní situace, věk a zdravotní stav dítěte, povaha podezření a také to, jaký vztah mezi dítětem a rodičem existoval předtím.

Pojďme k tématu domácí násilí. Když jeden z rodičů tvrdí, že od partnera odešel kvůli násilí nebo obavám o bezpečí, ale násilí nebylo trestně prokázáno, může soud při rozhodování o péči o dítě takové obavy jednoduše pominout?

Pominout je nemůže. Musí je vyhodnotit. Domácí násilí se často odehrává mezi dvěma lidmi bez svědků. U fyzického násilí mohou existovat další indicie, ale psychické násilí je velmi obtížné prokazovat. Také je potřeba vědět, že oběti se za to, co se jim děje, často stydí. To, že o násilí s nikým nemluvily nebo si nikomu nestěžovaly, ještě neznamená, že se nestalo.

Na druhou stranu soud nemůže rozhodovat tak, jako by bylo prokázáno něco, pro co se nepodařilo zjistit žádné indicie. Musí pracovat s tím, co bylo skutečně zjištěno, a současně si uvědomovat, že neprokázané násilí nemusí být totéž co násilí, k němuž nedošlo.

V jednom z případů, který letos řešil Ústavní soud, matka odešla s dítětem od partnera více než tři sta kilometrů daleko. Tvrdila, že se obávala jeho chování, fyzického napadání a podobně. Obecné soudy jí ale vyčítaly, že se odstěhovala s dětmi bez souhlasu jejich otce. Jak se má v takové situaci postupovat?

Takové případy nelze posuzovat stereotypně. To, že jeden rodič změní bydliště dítěte bez souhlasu druhého, ještě automaticky neznamená, že musí být dítě vráceno do původního místa. Je potřeba komplexně vyhodnotit všechny důvody, které rodiče k odstěhování vedly. Mohou mezi nimi být okolnosti, které jsou pochopitelné nebo zcela ospravedlnitelné, například domácí násilí. Současně ale platí, že změna bydliště dítěte je závažná otázka rodičovské odpovědnosti. Pokud druhý rodič nesouhlasí, je možné obrátit se na soud, aby jeho souhlas nahradil.

Chápu, že v naléhavé situaci, kdy se rodič obává o bezpečí, může k odstěhování dojít velmi rychle. I tyto okolnosti je nutné zohlednit. Je ale důležité, aby rodič následně situaci právně řešil, protože jinak může vzniknout další komplikace pro něj i pro děti. Měl by se obrátit na soud a požádat o zahájení řízení o nahrazení souhlasu druhého rodiče. Může o tom požádat i v místě, do kterého se přistěhuje. Je prostě důležité o tom někomu říct.

Nedávno jsme upozornili na to, že z návrhu zákona o domácím násilí v roce 2024 zmizela výslovná povinnost soudů přihlížet k domácímu násilí při rozhodování o péči o děti. Měla by se podle vás taková povinnost do zákona vrátit?

Myslím si, že by to bylo správné. Ale zároveň jsem přesvědčená, že soudy už dnes nemohou pochybovat o tom, že k domácímu násilí mají přihlížet. Nevidím tedy hlavní problém v tom, že by bez výslovného ustanovení zákona soudci tuto okolnost neměli brát v úvahu.

Důvodů pro jeho doplnění je ale několik. Především by stát jasně dával najevo, že domácí násilí považuje za velmi důležitou okolnost při rozhodování o dětech. A je tu také praktický důvod. Když je určitá povinnost výslovně zakotvena v zákoně, lépe se obhajují peníze na odborné a podpůrné služby, které jsou k jejímu naplnění potřeba.

Říkáte, že soudci mají povinnost domácí násilí zohledňovat. Mají ale také dostatek možností, jak ho odhalit a vyhodnotit?

Tím si vůbec nejsem jistá. Nástroje jsou známé a dostupné, ale neznamená to, že každý soudce má ve svém regionu k dispozici dostatek odborníků a institucí, které mu pomohou. Jiná situace může být ve velkém městě a jiná u menšího soudu.

Velmi důležité je také to, aby soudci tyto nástroje skutečně chtěli využívat. A aby měli reálnou možnost se obrátit na psychology, sociální pracovníky, poradny nebo další odborné služby. Právě v tom vidím jedny z největších rezerv současného systému.

Kdybyste mohla prosadit jedinou zásadní změnu, která by soudům pomohla lépe chránit děti, co by to bylo?

Váhala bych mezi dvěma věcmi. Jednou je oddělení ochrany ohrožených dětí od kolizního opatrovnictví v rámci OSPOD. Druhou je zajištění dostatečně dostupných a kvalitních odborných služeb pro soudy. A možná bych nakonec dala přednost právě tomu.

Každý soudce by měl mít možnost získat odbornou pomoc, kterou potřebuje ke zmapování situace v rodině a k práci s komplikovanými rodiči. Pokud takové služby nejsou dostupné, může soud rozhodovat bez dostatečného množství důvěryhodných informací. A současně nemusí mít možnost využít pomoc, která by mohla samotnou situaci v rodině zlepšit.