Článek
Andrew Witteck byl rozladěný z toho nejlepšího možného důvodu.
Jeho firma celá desetiletí prodávala odvzdušňovací ventily o velikosti láhve na vodu ropným rafinériím a dalším průmyslovým zákazníkům – obvykle v dodávkách po několika desítkách kusů. Začátkem letošního roku však dorazila objednávka na více než tisícovku těchto součástek. Pak další. A ještě další.
V čem byl háček? Witteck neměl nejmenší tušení, kdo je vlastně kupuje. Na jeho příběh upozornil deník Wall Street Journal.
Tato záhada odstartovala ve společnosti Armstrong International, michiganské firmě specializující se na tepelnou a chladicí techniku, zběsilé pátrání.
Proč produkt, který kdosi navrhl tužkou na papír ještě v éře prezidenta Nixona, najednou mizí ze skladů raketovým tempem? Podnik se 126letou tradicí nakonec zjistil, že nevědomky vpadl na špičkový trh, na kterém vládne zběsilá rychlost a přísné utajení.
Boom umělé inteligence generuje pohádková jmění, láme nejzapeklitější matematické oříšky lidstva a inspiruje vzletné projevy o průlomových lécích, které budou zachraňovat životy. Zároveň se rojí spekulace o budoucnosti jako vystřižené z Terminátora, v níž se roboti utrhnou ze řetězu.
Jenže utopické i dystopické scénáře mají společného jmenovatele – ryze hmatatelný, kolosální úkol v podobě výstavby datových center, jejichž technické řešení se mění bleskovým tempem – leckdy rychleji, než s ním stíhají držet krok celé armády dodavatelů a stavebních firem.
Když se Witteck pustil do pátrání, ani ve snu ho nenapadlo, že ho to vtáhne právě do tohoto ekosystému. Jakožto ředitel severoamerického prodeje pro speciální klientelu začal obvolávat distributory, kteří za prvními velkými objednávkami stáli. Jenže narazil. Všichni měli podepsané dohody o mlčenlivosti se svými koncovými zákazníky, kteří ventily skupovali ve velkém.
Teprve po spletitém řetězci tiché pošty vyšlo najevo, jaká nečekaná příležitost Armstrongu spadla do klína. Inženýr, který zakázku zadal, totiž spolupracoval s dodavatelem, jenž byl v kontaktu s jedním z obchodních zástupců firmy. „Dostali jsme echo,“ vzpomíná Witteck. „Mířilo to do datového centra.“
„V datových centrech to takhle prostě chodí,“ dodal. „Nechtějí, aby kdokoli věděl, kam směřují, co dělají a jak to dělají.“
Witteck, který do té doby netušil, jaké prozaické potřeby provázejí nejmasivnější technologickou výstavbu na planetě, strávil týdny zjišťováním detailů. Ukázalo se, že čipy za miliony dolarů, natlačené do datových center jako sardinky, vyvíjejí tak obrovské teplo, že je před uškvařením dokážou ochránit jedině systémy kapalinového chlazení. A tyto systémy musejí odvádět přebytečný vzduch, k čemuž slouží odvzdušňovací ventily, jaké vyrábí Armstrong a které vyjdou na pár set dolarů za kus.
Horečná poptávka po těchto součástkách pramení do značné míry z jediného společného cíle mnoha stavitelů datových center: dostat do každého z nich maximum výpočetního výkonu.
„Snaží se nacpat deset kilo věcí do pětikilového pytle,“ vysvětluje Chris Teddy, vedoucí divize datových center ve společnosti JE Dunn Construction. Tato stoletá stavební firma z Kansas City se v poslední době vrhá do podobných projektů po hlavě.
Společnost, která dnes nese jméno Armstrong International, vznikla v roce 1900. Zpočátku nabízela výrobky jako mechanické vyorávače brambor či ruční železniční drezíny, než se přeorientovala na vývoj odvaděčů kondenzátu. Právě sázka na energetickou účinnost jí v následujících letech pomohla vyrůst na podnik s třemi tisíci zaměstnanci v 15 pobočkách po celém světě, včetně centrály se třemi stovkami pracovníků ve městě Three Rivers v americkém Michiganu.
Armstrong se do světa datových center pokoušel proniknout už dříve na vlastní pěst, až doteď však bez většího ohlasu. Podnik přitom dodnes se stoprocentní jistotou neví, kam přesně jeho odvzdušňovací ventily putují.
„To byl pro mě moment ve stylu: ‚Páni, to je naprostý blázinec!‘,“ vzpomíná Witteck. „Není to přece tak, že by odvzdušňovací ventily vyráběl kdekdo.“
„Lidé na vás jen spiklenecky mrknou: ‚Míří to do Jižní Karolíny,‘“ líčí Witteck. „Člověk si pak může jednoduše vygooglit projekty datových center v tamních městech… a tak na 98 procent si domyslet, že putují právě tam.“
Tato hádanka však představuje problém pro firmu, která se snaží vyhledávat nové zákazníky a přizpůsobovat konstrukční řešení i servis jejich potřebám, upozorňuje Kyle Higginbotham, ředitel společnosti Armstrong pro severoamerický prodej a marketing.
Higginbotham celou situaci přirovnal k pokusu učit se pilotovat letadlo, které už stojí na ranveji. „U zakázek takového rozsahu by člověk čekal, že se na nich pracuje celé měsíce dopředu,“ komentuje prudký růst prodejů.
Ve skutečnosti se však podle něj zničehonic ozve: „Kdepak, máme to pohromadě. Expedujte.“
Společnost Armstrong proto ve svém výrobním závodě v Three Rivers zavedla druhou směnu, aby stíhala pokrývat poptávku po odvzdušňovacích ventilech. Ta meziročně vyskočila o 80 procent a její růst dál zrychluje.
„Tomu říkám dočkat se slávy až na stará kolena,“ glosuje situaci Charlie Reynolds, inženýr v důchodu, který tento ventil v roce 1972 pro Armstrong navrhl.
Reynolds byl zrovna bez práce a bydlel v obytném přívěsu, když v novinách narazil na inzerát, díky němuž se nakonec zapsal do dnešního rozmachu infrastruktury pro umělou inteligenci. Vlastní kancelář zpočátku neměl, tehdy sedmadvacetiletý mladík byl vyzbrojen pouze rýsovacím prknem a logaritmickým pravítkem.
I to mu však stačilo k tomu, aby přišel s inovací, jež se o půl století později ukázala jako klíčová, s odvzdušňovacím ventilem z nerezové oceli namísto litiny, která snáze podléhala korozi.
Reynolds stále žije nedaleko výrobního závodu, kde se však, podobně jako v mnoha jiných koutech země, začíná zvedat vlna odporu proti výstavbě dalších datových center. Sám věří, že tento rozvoj má smysl, pokud se k němu přistoupí správně.
„Jenže teď,“ dodává, „je tady v okolí nikdo nechce.“
