Článek
V rubrice Aréna názorů nabízíme prostor pro diskuzi. Publikované komentáře procházejí redakčním výběrem a úpravou, nemusí však vyjadřovat stanovisko Seznam Zpráv.
Evropská komise nedávno zveřejnila nový rozšiřovací balíček a je dobrá chvíle připomenout si, co nám ta politika dala. A proč bude její další kapitola mnohem těžší.
Tak především: Rozšíření Unie nebyla charita. Byl to nejlepší obchod, jaký Evropa kdy uzavřela. To se dnes říká málokdy.
Nám Středoevropanům to změnilo život. V roce 2004 byl východ problém, který bylo třeba vyřešit. Dnes vypadá spíš jako řešení. Česko loni dosáhlo 92 procent evropského průměru, měřeno kupní silou na obyvatele. Předběhlo tím Slovinsko, dlouholetou jedničku nových členů, a nechalo za sebou i Portugalsko a Řecko. Má nejnižší nezaměstnanost v Unii, 2,8 procenta.
Polská ekonomika se od vstupu víc než zdvojnásobila a letos poroste o 3,5 procenta, šestkrát rychleji než německá. Estonsko má dluh 24 procent HDP, Bulharsko 30. Itálie 137 a Francie 116. Kdo dnes hledá zdravou Evropu, musí se dívat na východ.
Fantasticky na tom ale vydělal i Západ. Španělský vývoz do nových členských zemí se zdvojnásobil, italský obchod s nimi vzrostl o 77 procent. Německý průmysl si u nás postavil svou nejlepší dílnu. V první polovině loňského roku se Polsko dokonce stalo větším odbytištěm německého zboží než Čína. Rozšíření nikdy nebylo dárek chudým příbuzným. Byla to investice, která se vrátila mnohonásobně.
Další kolo ovšem bude těžší. Ukrajina, Moldavsko a západní Balkán otevírají otázky, na které Unie zatím nemá odpověď. A kolem toho všeho zuří polykrize, ve které populisté a extremisté sbírají hlasy na strachu z čehokoli nového.
První otázka zní, kdo to zaplatí. Ukrajina má víc zemědělské půdy, než je rozloha celé Itálie. Kdyby vstoupila zítra za dnešních pravidel, výdaje na zemědělskou politiku by vzrostly zhruba o čtvrtinu. Pokud by se rozpočet nenavýšil, přišli by stávající zemědělci zhruba o 15 procent přímých plateb. Ukrajina by unijní rozpočet stála 11 až 20 miliard eur ročně. Česko, Polsko i další země by se z čistých příjemců posunuly k plátcům. Kdo dnes na venkově slibuje, že se nic nezmění, neříká pravdu.
Druhá otázka je nepříjemnější. Rozšíření neznamená automaticky víc souladu. Může znamenat víc chaosu. Viktor Orbán roky ukazoval, jak jediný premiér dokáže zablokovat sankce, peníze i společnou zahraniční politiku sedmadvaceti států. Po letošních volbách už v úřadu není, ale lekce zůstává.
V Haagu nebo v Kodani se proto ozývá tvrdá námitka: celý přístupový proces je k ničemu, pokud země po vstupu může z právního státu klidně couvnout a nikdo s tím nic neudělá. A veřejnost na Západě, unavená z inflace a migrace, si dalšího výtržníka u stolu rozhodně nepřeje.
To jsou vážné argumenty a kdo je odbude jako nacionalismus, prohraje debatu dřív, než vůbec začne. Jenže výhra je přitom na stole.
Přečtěte si také:
Ukrajina má 25 z 34 surovin, které Unie považuje za kritické. Leží v ní pětina světových zásob grafitu a vyrábí sedm procent světového titanu. Západní Balkán a Moldavsko mají průmysl a mzdy jako střední Evropa před dvaceti lety, tedy přesně v tom stavu, kdy se do nás začalo investovat. Obrana, strojírenství, automobilky i ocelárny tam už evropské investory lákají. Celý západní Balkán má přitom šestnáct milionů obyvatel, méně než Nizozemsko. Nejde o žádné obří sousto.
Nejdůležitější je ale Čína. Unie loni dovezla z Číny zboží za 559 miliard eur a vyvezla tam za necelých 200. Peking v posledních letech opakovaně ukázal, že dokáže vývoz vzácných zemin a kovů zastavit jedním podpisem a postavit celé evropské továrny do fronty. Rozšíření z nás neudělá Ameriku. Ale může nás udělat méně závislými na Číně. Suroviny z Ukrajiny, výroba na Balkáně a v Moldavsku, kratší dodavatelské řetězce na vlastním kontinentu. To není idealismus. To je pojistka.
A pak je tu geopolitika. Jako konzervativec si myslím, že bezpečnost kontinentu je důležitější než stoprocentně splněné acquis (soubor právních předpisů a pravidel EU; pozn. red.). Prázdný prostor na mapě Evropy nikdy nezůstane prázdný dlouho. Když ho nezaplníme my, zaplní ho Moskva, Peking nebo Ankara.
Otázka proto nezní, zda rozšiřovat, ale jak. Opravdu chceme 35 komisařů, tisíc europoslanců a jednomyslnost mezi pětatřiceti vládami? Nebo začneme rychle a prakticky? Jednotným trhem, přístupem ke kapitálu, roamingem a platbami jako doma, širší obchodní dohodou nebo přidruženým členstvím. A plnou židli u stolu vyjednáme až potom, s pojistkou pro případ, že by se někdo vrátil zpátky.
Má to jen jeden háček. Tuto cestu musí přijmout i ti druzí. Friedrich Merz letos v květnu nabídl Ukrajině přidružené členství s účastí na summitech, ale bez hlasovacího práva. Volodymyr Zelenskyj ho odmítl jako nespravedlivé. Ukrajina podle něj brání Evropu celá, ne napůl. dá se mu rozumět. Ale politika je umění možného a půl židle dnes může být víc, než slib celé židle někdy v příští dekádě.
Rozšíření je nejúspěšnější politika, jakou Evropa má. Bylo by škoda, kdyby ji pohřbila ve chvíli, kdy ji potřebuje nejvíc. Ne proto, že by se nedalo rozšiřovat. Ale proto, že jsme se báli to dělat jinak.














