Evropu netřeba milovat. Stačí ji konzervativně hájit

Začněme u čísla, na kterém to celé stojí. Když Česko v roce 2004 vstupovalo do Evropské unie, byla naše ekonomická úroveň hluboko pod západním průměrem. Dnes jsme na 91 procentech průměru sedmadvacítky, měřeno kupní silou na hlavu. To není detail pro statistiky. To je životní úroveň, která se za jednu generaci posunula o celou třídu výš.

A nejsme v tom sami. Polsko, které mělo v roce 1990 příjem na hlavu kolem dvou tisíc dolarů, se dnes pohybuje kolem 22 tisíc a roste nejrychleji v Evropě. Rumunsko se ze 30 procent unijního průměru vyšplhalo k 80 procentům, Bukurešť je dnes bohatší než Lisabon. Střední a východní Evropa Západ nedohnala. Ale zmenšila náskok způsobem, který ekonomická historie nezná. Konvergence zafungovala fantasticky.

Konzervativce by přitom neměl uchvátit ani tak samotný růst, jako spíše jeho příčina. Nezbohatli jsme z evropských dotací. To je nejrozšířenější a nejlínější omyl celé debaty. Zbohatli jsme z jednotného trhu. Z toho, že český podnik dnes prodává do Německa nebo Nizozemí stejně samozřejmě jako do Brna, bez cel, bez hranic, bez razítek. Že kamion z Mladé Boleslavi nikdo nezastaví v Rozvadově. Že inženýr z Ostravy může pracovat v Mnichově a vrátit se s úsporami domů.

Největším evropským fondem není kohezní obálka. Je jím trh 500 milionů lidí, na který má malá otevřená ekonomika volný přístup. Dotace jsou příjemný bonus a Česko je dodnes čistým příjemcem. Ale kdo z dotací dělá hlavní argument, ten nepochopil, o čem to celé je. Devětasedmdesát procent českého vývozu míří do Unie, skoro třetina jen do Německa. Za těmi čísly nejsou hodnoty ani projekty, jen výplaty, hypotéky a školky. Kdyby kolem téhle ekonomiky zítra vyrostla celní zeď, neplatili by za to eurokraté v Bruselu, platili bychom my.

Naši geografii navíc nezměníme, jsme v dobrém smyslu její obětí. Proč v dobrém smyslu slova? Protože je pro nás výhodná. Diverzifikace exportu do Číny nebo Ameriky je vlhkým snem. Klíčové je pro nás nejen Německo, ale také Polsko, Slovensko, Maďarsko a Evropa jako celek. To jsou naše peníze.

Kdo ale Unii hájí a mlčí o jejích bolestech, dělá z pozitivní obhajoby náboženství. Zde je tedy můj seznam nemocí: Evropa se za posledních 15 let nechala předběhnout. Produktivita práce v eurozóně přidala od roku 2019 sotva procento, zatímco americká skoro sedm. Průmysl platí za elektřinu zhruba dvaapůlkrát víc než konkurence za oceánem. Mezi 50 největšími technologickými firmami světa jsou jen čtyři evropské. Regulace bují, rozhodování se vleče, klimatické ambice občas předběhly technickou i sociální realitu a společná migrační politika Evropu skoro zničila. Tohle všechno je pravda a předstírat opak by byla urážka čtenáře.

Jenže právě tady se láme celá česká debata. Z toho, že Unie chybuje, u nás plyne podivný závěr: Tak z ní pojďme pryč, nebo aspoň nadávejme zpovzdálí. To je logika fanouška, který kope do plotu stadionu, místo aby trénoval. Brusel totiž není cizí vláda kdesi za kopcem. Je to hřiště, na kterém Němci, Francouzi, Poláci a Italové tvrdě prosazují své zájmy. A také Bulhaři, Rumuni nebo Chorvati. Jen my na hřišti skoro nehrajeme.

Čísla jsou v tomhle nemilosrdná. Češi mají v Evropské komisi zastoupení hluboko pod tím, co by nám podle velikosti náleželo, a v seniorních pozicích, kde se věci opravdu rozhodují, sedí naši lidé jen výjimečně. Ve srovnání s Polskem, Rumunskem nebo Itálií jsme prakticky neviditelní. Většina českých europoslanců navíc sedí ve frakcích mimo hlavní proud, tedy tam, kde se sice dobře řeční, ale nerozhoduje. Když se v Radě hlasovalo o zákazu spalovacích motorů, o nařízení k obnově přírody nebo o společných dluzích, česká vláda většinou hlasovala pro nebo se zdržela. Ty samé věci pak doma prezentujeme jako něco, co nám Brusel poslal poštou. Poslali jsme si to sami a ještě jsme u toho zvedli ruku.

Z toho plyne první praktický závěr a je hluboce konzervativní. Být pravicový a proevropský zároveň neznamená ustupovat z Evropy. Znamená být v ní tvrdší, profesionálnější a přítomnější. Posílat do Bruselu nejlepší lidi, ne politické vysloužilce. Umět tam vyjednávat, blokovat, kupčit a vyhrávat, jako to umí Varšava nebo Řím. Národní zájem se nehájí uražeností na dálku. Hájí se v jednacím sále nad ránem, když se dojednává poslední odstavec směrnice.

Druhý závěr je geopolitický a stejně střízlivý. Žijeme ve světě Spojených států, Číny a Ruska, tří mocností, které nikoho nežádají o dovolení. Desetimilionové Česko nikdy samo nenapíše pravidla světového obchodu, digitální ekonomiky či bezpečnosti. Evropská spolupráce není sen federalistů. Je to nejpraktičtější nástroj, jak si malá země udrží prosperitu, bezpečí a politickou váhu.

A ať je řečeno jasně: Silnější Evropa není alternativa k NATO ani ke spojenectví s Amerikou. Je jejich schopnějším evropským partnerem. Obranné výdaje Unie vyskočily z 218 miliard eur v roce 2021 na více než 400 miliard letos. To není zrada transatlantické vazby. To je konečně dospělý příspěvek do ní.

Když tohle všechno položíme vedle sebe, vyjde jednoduchý obrázek. Uplynulých 20 let bylo pro Česko mimořádně úspěšných. Zbohatli jsme, můžeme svobodně cestovat, studovat, podnikat a investovat od Lisabonu po Tallinn a stali jsme se pevnou součástí Západu. Nejsme spálená země. To není zásluha bruselských institucí. Instituce jsou jen nástroj. Je to zásluha prostoru, do kterého jsme se konečně vrátili po půlstoletí, kdy nás z něj vytrhli.

A přesně o ten prostor tu jde, ne o instituce. Nejde o to, mít na autě modrou vlajku. Stačí vědět, že jednotný trh, Schengen, NATO, otevřená Evropa a pevné západní ukotvení patří k tomu nejcennějšímu, co jako národ máme. Že to není projekt cizí ideologie, nýbrž český národní zájem, o kterém se nakonec vyjednává i v koruně a v haléři.

Otázka proto nezní, zda z Evropy odejít, nebo ji bezvýhradně milovat. Obojí je póza pro lidi, kteří na to hřiště nikdy nevkročili. Skutečná otázka zní, jak Evropu za dalších 20 let změnit. Aby byla bezpečnější, konkurenceschopnější a méně přeregulovaná, a přitom dost silná na to, aby v ní i země velikosti Česka mohla dál prosperovat. To je práce na desetiletí. A na rozdíl od nadávání u stolu má tu výhodu, že se dá vyhrát.