Hlavní obsah

440 párů lodiček za 440 mrtvých žen. Istanbulská výstava poukazuje na děsivý fenomén

Smutné poselství. Istanbulskou čtvrť Kabatas „zdobí“ nepřehlédnutelná výstava. (Video: AP, Reuters)

 

Reklama

25. 9. 2019 20:00

Počet tureckých žen, které umírají rukou svých manželů, partnerů či expartnerů, každoročně stoupá. Čtyři z deseti Turkyň podle OSN během života zažijí domácí násilí a každým měsícem jich desítky přijdou o život. Sociální sítě překypují příběhy zraněných a zavražděných žen. Vláda ale nepřijímá konkrétní kroky k tomu, aby bezútěšnou situaci napravila.

Článek

Kosmetička Emine Diricanová žije v Istanbulu. Snažila se být dobrou manželkou, jejímu muži ale vadila řada věcí. Třeba to, že pracovala, chodila mezi lidi a obecně opouštěla dům bez manželova doprovodu.

Po jedné z hádek následovala ošklivá dohra. Manžel ji svázal a zbil koženým opaskem. Opustila ho a odstěhovala se k rodičům, on ale po pár měsících přišel s omluvou na rtech a příslibem, že se změnil. Pustila ho dovnitř.

Foto: Joanna Kakissis / NPR

Emine Diricanová.

Pár chvil nato ji v kuchyni jejích rodičů povalil na zem, vytáhl pistoli a postřelil ji. Poté přešel do vedlejší místnosti a zbil její matku. Zastavil se až ve chvíli, kdy do místnosti přiběhl Eminin otec.

Přestože kulka zasáhla jednu z hlavních stehenních tepen, Emine přežila. Měla štěstí. Na rozdíl od dalších bezmála 300 žen, které napříč Tureckem v tomto roce zemřely rukou svého manžela, přítele nebo expřítele.

Jmenovkyně, která nepřežila

Jednou z nedávných obětí násilí na ženách se stala Emine Bulutová. Letos 18. srpna ji ve městě nedaleko Ankary v centrálním Turecku pobodal její bývalý manžel. Došlo k tomu v kavárně, před zraky několika lidí, včetně Emininy malé dcery.

Exmanžel Fedai Baran z místa ujel taxíkem a po svém zadržení útok ospravedlňoval tím, že se s Bulutovou na schůzce pohádal, že ho urážela a mluvila o tom, že ho zbaví opatrovnictví nad dcerou. Informoval o tom turecký zpravodajský server Ahval News.

Svou bývalou manželku několikrát bodl do krku. Zraněním po převozu do nemocnice podlehla.

Necelý týden poté, co k útoku došlo, se na sociálních sítích objevilo šokující video. Jeden ze svědků tragédie natočil Emine Bulutovou, jak je pokrytá krví a křičí „Nechci zemřít“. „Mami, prosím, neumírej,“ odpovídá zoufale její dcera.

Video se okamžitě stalo virálním a lidé napříč celým světem rychle zareagovali. Sociální sítě zaplavila vlna videí zobrazujících násilí páchané na ženách. Některé příspěvky ukazují ženy s oteklými obličeji, modřinami a tržnými ranami, jiné zase bití žen jejich manžely. Na ulici a za bílého dne.

Některá videa jsou ještě tragičtější. Pod hashtagem „ne násilí na ženách“ se například v září na Twitteru objevily záběry, na kterých muž svou partnerku shodí na zem ze židle a následně mnohokrát fatálně bodne do těla.

Turecko zároveň po vraždě Emine Bulutové zažilo několik demonstrací a jeden z oblíbených fotbalových týmů jí na hřišti věnoval minutu ticha. K případu se poté vyjádřil starosta Istanbulu Ekrem Imamoglu, který za původce činu označil násilné muže, i turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Ten v souvislosti s Bulutovou opět připomenul, že by byl pro zavedení trestu smrti, který by stihl každého muže usvědčeného z vraždy své manželky.

Heslo „Nechci zemřít“, vycházející z vraždy Emine Bulutové, se v září objevilo i na skleněné stěně pařížského Louvru.

440 párů lodiček

Lidé protestující na sociálních sítích i ulicích se snaží poukázat na jedno – množství žen, které padly za oběti svým manželům či jiným bližním, stále stoupá.

Palčivému tématu se věnuje i výstava, která aktuálně „zdobí“ Istanbul. Umělec Vahit Tuna vyvěsil na jednu z exponovaných budov ve čtvrti Kabatas 440 párů lodiček. Každý z nich symbolizuje jednu z žen, které v Turecku v minulém roce zemřely.

„Pojem femicide je něco, čeho si lidé nejsou vědomi. Diskutují o tom, ale neví pořádně, jak to pojmenovat. Myslím, že tato instalace má potenciál vytvořit nějaké povědomí a zároveň lidi dovést k tomu, aby trochu mysleli,“ okomentoval Tuna svou veřejnou výstavu.

Anglický výraz „femicide“ čeština nezná. Jde o vraždy žen či dívek páchané jejich manžely, bývalými manžely, partnery a expartnery nebo otci manželů nebo partnerů. Podtext může a nemusí být sexuální.

Jaká jsou čísla?

Téma už deset let mapuje turecká nezisková organizace Kadin Cinayetlerini Durduracagiz Platformu, v češtině „Zastavíme vraždění žen“.

Z dat tohoto spolku pravidelně čerpají média i mezinárodní organizace. Vycházel z nich i umělec Tuna při tvorbě istanbulské výstavy.

Jen za měsíc srpen podle organizace rukou partnera zemřelo 49 žen a za první polovinu tohoto roku o život přišlo 214 žen. Nejčastěji šlo o útoky střelnou zbraní a nožem, ojediněle šlo o vraždu utopením nebo o ubití k smrti. Většina z napadených zemřela doma.

V minulém roce se počet obětí vyšplhal na 440 a v roce 2017 na 409. Číslo je podle spolku alarmující zejména proto, že v roce 2012 bylo zhruba čtvrtinové.

Alarmující jsou i údaje zveřejněné organizací UN Women, která spadá pod OSN. Podle výzkumu z roku 2015 zažily čtyři z deseti Turkyň během života domácí násilí.

Co na to turecká vláda?

Turecko se v roce 2012 stalo jednou z prvních zemí, které přijaly takzvanou Istanbulskou konvenci. Její signatáři se zavazují k tomu, že budou usilovat o potlačení diskriminace na základě pohlaví, sexuální orientace a genderové identity, stejně jako bojovat proti násilí na ženách a domácímu násilí. Součástí úmluvy je i důraz na preventivní opatření.

Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) začala ještě v témže roce společně s několika ženskými spolky pracovat na zákonu č. 6284 o ochraně rodiny a prevenci násilí na ženách. Přestože zákon vešel v platnost, změnilo se podle tureckých médií a neziskových organizací jen málo.

„Vláda ten problém ignoruje, protože na něm nese svůj podíl viny. Politici neustále naznačují, že muži a ženy si nejsou rovni, že ženy mužům daroval Bůh. Chtějí rodiny kontrolované muži, rodiny, ve kterých všichni poslouchají muže,“ řekla americké rozhlasové stanici NPR Emine Diricanová.

Právnička Özlem Özkanová, která zastupuje napadené ženy, laxní přístup autorit potvrzuje. „Ženy, které jejich muži zbijí, jdou na policii, kde jim je řečeno, že nemají vyplňovat trestní oznámení, protože to jen naštve jejich manžele,“ řekla NPR. „Sama jsem byla svědkem toho, jak někteří právníci přesvědčovali ženské oběti domácího násilí o tom, že si za to mohou samy,“ dodala.

Podle turecké organizace Kadin Cinayetlerini Durduracagiz Platformu navíc v zemi chybí dostatek ženských azylových domů. Osmdesátimilionový národ jich má údajně k dispozici pouze 142.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované