Hlavní obsah

50 let od největší tragédie československých horolezců: Všechno se změnilo

Foto: Dokument Boys 1970 (2020)

Materiálu máme dost, na Huandoy jsme zanechali na památku českou cestu, říká horolezec Holeček.

30. 5. 17:26

Bylo 31. května roku 1970 a skupina Čechoslováků se snažila vylézt na jeden z vrcholů peruánských And. Nikdy ho ale nedosáhli. Šlo o největší tragédii našeho horolezectví.

Článek

Nestíháte číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

Po 50 letech nejen o nich vzniká dokument s názvem Boys 1970. Jedním z jeho autorů je horolezec Marek Holeček, který byl hostem Výzvy.

Změnilo to, co se stalo před 50 lety, české horolezectví?

Samozřejmě, všechno se změnilo, nic se nezastavuje na téhle planetě, pořád je to všechno v pohybu, všechno jde dopředu. Ale zase na druhou stranu bez toho, aniž bychom se ohlédli do historie, se nedají stavět nové kameny. Takže ono je důležité se podívat nejen na ten nešťastný den na to, co postihlo tenkrát kluky v Peru, ale je potřeba se podívat i na to, co dělali ještě před tím, než se neslavně proslavili tím, že byli na nesprávném místě v nesprávný čas. A to byl nějaký výkaz jejich práce, který podporoval ten horolezecký cech. To znamená, byly to výpravy takové ty objevitelské, pionýrské, třeba Hindúkuš, odtamtud přivezl fotograf Vilém Heckel překrásné fotografické obrázky a dodneška to je skvost v mojí knihovně.

Vy mluvíte o tom, že je potřeba vrátit se do minulosti, ohlédnout se. Jak jste mapovali, co se tam vlastně tenkrát stalo?

Já si to v podstatě už nedokážu ani představit. Mě tam dovedly kroky jednoduše díky tomu, že jsem si nasával atmosféru těch kluků skrze knihy, byl to třeba Hindúkuš, nebo knihy i vrstevníků jako byl třeba Radan Kuchař, který popisoval výpravu do Afghánistánu. A já jsem si ten příběh chtěl zažít a myslel jsem si, že je dávno ztracený, že už nemůžu narazit na ty okamžiky jako oni, že už svět se opravdu přetočil. Ale jsou místa na světě, která vůbec nepodléhají času, ten kalendář se tam otáčí úplně jiným principem. A já jsem tam viděl tu pohádkovost nejen v těch lidech, kteří žijí pod těmi horami, ale samozřejmě i v těch horách. A mohl jsem si začít plnit i svoje dětské sny. A tohle byly i podobné převodníky na to Peru. Já jsem si říkal: Hele, kluci tam neměli to štěstí, ta jedna sekunda smůly je stála život při tom zemětřesení, které přišlo nečekaně někde z hloubi oceánu a zasáhlo pás 450 kilometrů podél pobřeží a 200 kilometrů do vnitrozemí. Oni neměli to štěstí, tak já zkusím zase navázat na tu jejich myšlenku, protože lidské schránky chřadnou, odcházejí, ale myšlenky zůstávají. Tak jsem si říkal: To, kam chtěli kluci tenkrát vylézt, nějakým způsobem si udělat za dobře a vlastně i otestovat svoji dovednost, tak pojďme to zase poposunout dál a zkusme na to navázat. Takže takhle se zrodil i příběh Boys 1970, je to vzpomínka na ty kluky, kteří neměli to štěstí. A my jsme to štěstí dostali víceméně přehršel. A mohli jsme udělat jejich nádhernou cestu na Huandoy Morte, kterou jsme takhle pojmenovali. Takže od loňského roku tam vede vzpomínka na tahle léta, na tyhle kluky. A je tam prostě česká cesta.

Dokument bude mít premiéru na podzim. (Video: Dokument Boys 1970 (2020))

Touha být rychle dole

A když jste šel v těch jejich stopách, jaké pocity jste u toho měl? Když jste dosáhl vrcholu, měl jste pocit zadostiučinění?

Zadostiučinění nikdy na vrcholu není, tam člověk ve své podstatě, jak se řekne slušně, ryje bradou v zemi. To znamená, má toho plné zuby, jediné soustředění je v tu chvíli paradoxně z toho vrcholu co nejrychleji zdrhnout někam zase mezi pozemšlapky a užívat si normálně slunného dne, toho blahobytu, který je nám nabízen aspoň tady v tom našem Česku. My si neuvědomujeme, jakou jsme vyhráli první cenu v loterii života, že žijeme zrovna tady. Ať si žehráme, tak prostě v Peru bych, i když se tam jako návštěvník rád podívám, nechtěl žít. Nicméně, když slezete dolů a můžete si urovnat myšlenky, poskládat si to v té svojí paměti, tak jsou to silné zážitky. A zadostiučinění, to je nekonečný proces. Některé věci se podaří v tom lidském žití, některé se holt zhatí. A je to potřebný proces. To znamená, že neúspěch vlastně žene dál, takže i úspěch je jenom naplnění nějakého kusu skládačky a pak skládáte další. A kolik toho stihnete za ten život, tak podle toho ten obraz pak vypadá.

Samotnou expedici provázela smůla od samotného začátku. S čím vším se museli horolezci vyrovnávat?

Tam byl takový přívlastek „prokletá výprava“. Bylo to řetězení určitých nešťastných okamžiků, které ve finále opravdu podtrhlo to, co nebyl schopen nikdo z nich ovlivnit a nebylo to schopno ovlivnit ani dalších 70 tisíc lidí, kteří ten den během jedné minuty v podstatě přišli o jakoukoliv šanci už v tom životě něco provést, protože o ten život přišli. Takže to je fakt děsivý úkaz. Prokletost samozřejmě neexistuje, v těch lidech žádné prokletí není. Bylo to jenom takové řetězení nešťastných událostí. Samozřejmě tomu přihrála ta doba, musíme si představit, že začínala normalizace, která znamenala zákaz cestování. Do jejich prvního hlavního cíle, který měl být na Aljašce, jim kvůli tomu, že to byl nepřátelský blok v tu danou chvíli, bylo zakázáno vycestovat. Pak někteří účastníci naštěstí nenasedli do letadel z důvodu toho, že měli nějaké zranění, takže část výpravy byla oslabená. A pak už se jenom sčítaly další věci, třeba že přišlo vybavení pozdě. V současné době, když odlétáme na výpravu, tak já si zabalím batoh, všechno to naházím do letadla a letím a je to v podstatě jednoduché, co se týče nějakého zrealizování. Ale tenkrát se cestovalo opravdu na těžko a měli obrovskou výbavu, mnohatunovou, kterou museli poslat přes oceán, a tam došlo k nějakému zpoždění. Ta loď přijela později, než oni tam přiletěli, o 14 dní. A tam už následovaly další věci, pozdě přišli pod kopec, bylo to v nějakém časovém tlaku. Samozřejmě při nějakém tlaku okolností se dělají chyby, takže první účastník výpravy zahynul nešťastnou náhodou v podstatě v rutinním terénu. Když se to rozkouskuje, tak ono to muselo směřovat k určitým pochybením. A to, že to pak zasekl osud, tak už je jenom taková ta opravdu rána ve své podstatě ne z milosti, ale rána do vazu, která to celé poslala do těch bohužel smutných vzpomínek. A způsobila bolest jak řadě českých rodin, tak samozřejmě i ve světě všem, kteří přišli ten den o spoustu svých příbuzných, blízkých atd.

Dokument nabídne unikátní záběry

Vy jste zpovídali v tom dokumentu právě i rodiny horolezců. Co všechno diváci v tom zmíněném dokumentu Boys 1970 uvidí?

Samotný film by měl spíš být vystavený pozitivně, to znamená, ano, život běží dál, ale pojďme se také ohlédnout za tím, jaké kroky k tomu vedly, podívat se na historii těch našich předchůdců. Někteří nám dávali nějaký ten challenge toho, kam se má směřovat, jak se má pohybovat v horách, plus nějaký kodex. To jsou věci, které v současné době třeba rozhodně nemůžeme vidět na Everestu nebo podobných kopcích, kde si opravdu lidé bez jakékoliv úcty a znalostí v podstatě jen jdou pro nějaký vršek. Sází do toho svůj život naprosto bez nějakých předchozích dovedností a kroků. To je dost často stojí život, to prostě tak je. Takže tohle je jeden z těch momentů, který je v tom filmu zaznamenaný, tedy nějaký kus historie, že jdeme po stopách těch horolezců, ale našima očima. Jdeme v jejich šlépějích a je to zakončené výstupem, který se nám podařil, který je zdokumentovaný nejen z dálky, ale protože bylo relativně dobré počasí, tak jsme mohli použít drony a teleobjektivy. Plus jsou tam samozřejmě záběry ze samotné stěny. Celkový dojem z dokumentu by měla být pozitivnost toho, že svět se točí dál a máme na co vzpomínat. A už i vlastně tenhle film je vzpomínka na minulé léto.

Podařilo se vám najít i nějaké dobové záběry?

Jasně, dobové záběry tam také budou. Jsou tam, jak jsem vzpomínal, třeba fotky Viléma Heckla, které doprovodí ten celkový pohled. Snažili jsme se tu tragédii samotnou, to „děsivo“, nějakým způsobem vynechat. Protože i když je to samozřejmě jedna z věcí, která je pro oko lákavá, tak na druhou stranu tohle nemá být americký biják, v takové skryté podobě to poslat někam až na tu hloubi a udělat z toho ve své podstatě takový cajdák. Máme jinou ambici a jestli se to podaří a jestli to tak diváci uvidí, se dozvíme na podzim. Kvůli koronaviru poběží premiéra v Česku někdy v září. A plus ještě k tomu vyjde knížka Huascarán 1970. Takže to jsou věci, které se vzájemně podporují.

Jak náročné bylo natáčet a dokumentovat ten váš samotný výstup?

Dokumentování v exteriéru je vždycky jedna velká neznámá. Zaprvé, jestli na to vůbec budete mít čas, protože při samotném výstupu už jsou jenom ti, kteří ten výstup provádí, to znamená to jsou dva lidé. Já plus můj parťák. Takže ať je to jakýkoliv materiál, tak má cenu zlata, protože ve své podstatě děláte stopy někde, kde ještě před vámi nikdo nebyl. A máte před sebou řadu neznámých, jestli jste správně zvolili ten směr, jestli jste to správně odhadli, a mezitím ještě musíte stihnout, když na vás padají kameny, případně ledové zmrazky, kterým se vyhýbáte, nabrat nějaký ten materiál. Takže cokoliv si odtamtud přinesete, má cenu zlata. A naštěstí se mi povedlo tentokrát přivézt poměrně velké množství materiálu, aby se z toho dalo sestříhat těch pár minut, které dokreslí závěr dokumentu, tak, aby se to tam odráželo, zrcadlilo a to je vždycky alchymie. A je to o nějakém štěstí a i o počasí, je to nějaká empirie, kterou neumíme podchytit. Ale tady se to povedlo. A už můžu říct, že ano, odtamtud se materiál přivezl dobrý.

Plánujete si i vy osobně připomínat tu 50 let starou událost?

V neděli 31. května bude vzpomínka a mše na Hruboskalsku, kde se sejdou všichni vrstevníci těch kluků, kamarádi a pozůstalí. To je samozřejmě ta část horolezců, ve které to pořád ještě dál rezonuje jako takové memento toho, že máme nějakou smrtelnost a nejen, že se stala ta tragédie, ale že prostě jsme smrtelní. Prostě si to přiznejme a podle toho dělejme i ty kroky pokud možno, když je budeme moct ovlivnit, tak je ovlivníme. No a jinak já jsem ještě teď psal do National Geographic asi 8stránkový článek, který se nazývá stejně jako film Boys 1970. Takže v různých směrech já na ty kluky vzpomínám, vzpomínám na tu akci. A už se zase připravuji na další akce, které, teď až se uvolní ty hranice, a doufám že co nejdřív, tak zase budou psát nové příběhy.

Dokumentaristé posbírali unikátní výpovědi i záběry. (Video: Dokument Boys 1970 (2020))

Z rozjetého vlaku nevystupuji

A kam budou směřovat vaše další kroky?

Teď už jsem měl být v Nepálu, měl jsem se akorát vracet, takže to je v čudu. Nicméně uvidím, jestli ještě v červenci mi otevřou Karákóram. To spadá pod stát Pákistán, kde jsou nádherná tři pohoří, je tam obrovské pohoří Karákóram, kde jsou ty nejvyšší štíty. Pak je tam Hindúkuš a západní Himálaj. Takže tam mám vybraný jeden kopec, který je neslezený nebo má neslezenou stěnu, byl hodněkrát atakovaný. Takže chci zkusit, jestli se ta moje představa bude dát realizovat do těch reálných kroků, které mě dovedou na vršek a hlavně dolů. A pak samozřejmě ještě třeba podzimní Nepál. To už se koukáme ale do daleké budoucnosti. To nechme na potom.

Když se podívám do nedaleké minulosti, máte za sebou opravdu řadu výstupů. Kdybych to tady jmenovala, tak jsme tady dalších 10 minut. Spíše mě na závěr zajímá, jestli jste si někdy řekl: Tak tohle mi za to opravdu nestojí, nejdu tam, jdu zpátky.

Takové rozhodnutí člověk, když je v nějakém tlaku, vůbec nedělá. Když už se do toho člověk rozhodne jít a chce to vylézt, tak to musí mít nějakou jasnou návaznost. Musím v tom mít nějakou jasnou logiku, co tam chci dělat, a mít to poměrně přesně připravené, i když dělám úplně nové kroky do neznáma, tak ale mělo by se tam minimalizovat nějaké překvapení. To překvapení přijde vždycky, ale to už je člověk v rozjetém vlaku. A ten rozjetý vlak opravdu frčí, frčí pekelnou rychlostí a teď je jedno, jestli mě zastaví nějaké problémy zdravotní nebo jestli mě zastaví počasí, v tu danou chvíli se z toho vlaku nedá vystoupit jednoduše. A znamená to nějakou návaznost kroků, které člověk musí udělat, buď se rozhodnout jít přes vršek nebo sejít něčím lehčím dolů. Ono se to slaňuje většinou, já jsem třeba zažil, že mě to zaseklo někde v 7 a půl tisících a dostával jsem se dolů dalších 8 dní. Tak čekejte někde na zastávce na autobus osm dní v jednom kuse, kdy tam máte mráz, chvílemi tam máte třeba -50 stupňů, fouká pořád vichr, došlo vám už veškeré jídlo. Jenom ten samotný návrat po tom výstupu může být veliké „drámo“. A samozřejmě doufáte vždycky ještě v lepší kartu a ne horší. Ale člověk si to prostě musí nějakým způsobem potom přetočit v hlavě a teď dělat všechno a maximum pro to, aby se zase dostal nazpátek, aby se znovu mohl oklepat a třeba za dalšího půl roku vyrazit a ten cíl dokončit.

Foto: http://marekholecek.cz

Jedním z autorů dokumentu je horolezec Marek Holeček.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené