Mišík: Klempířova spolupráce s StB je stigma. Na Turkovo prozření nevěřím

Nechybělo mnoho a zpěvák Vladimír Mišík zažil demonstraci 17. listopadu 1989 na pražské Národní třídě. „Zrovna jsme dokončovali desku 20 deka duše ve studiu v Jungmannově ulici. Když jsme se spoluhráči večer vylezli na ulici, viděli jsme na náměstí policejní antony a chlapy s obušky, tak jsme šli blíž,“ vzpomíná Mišík. Stáli ale na opačné straně kordonu a po celém dni nahrávání jim nezbývaly síly. „Byla nám zima, policisti po nás už koukali, tak jsme se sebrali a šli do hospody. Co přesně se tam semlelo, jsem se dozvídal až postupně,“ vypráví.

O třicet let později, v listopadu 2019, právě písněmi z alba 20 deka duše Mišík začal svůj vyprodaný koncert v pražském Divadle Archa. Výjimečný byl nejen proto, že předního českého rockového písničkáře místo jeho nejznámější skupiny Etc… výjimečně doprovázela formace Blue Shadows. Nedlouho poté udeřila pandemie koronaviru a Mišíkovi se zhoršil zdravotní stav, načež ukončil koncertní kariéru.

Záznam z Archy, který pod názvem 24/11/2019 právě vyšel na značce Animal Music, tak zachycuje jeden z posledních večerů, kdy byl na pódiu plně při síle. Patrné je to od úvodního reggae Šmajdák a ploužáky. Civilní, melancholický text Vladimíra Merty evokuje dobu ještě před pádem komunismu. „Chodíme žebrat za brány ráje, kde vládnou jazzmani a bigbít hraje. To je takový Mertův výjev toho našeho světa, který nebyl úplně underground, ale zároveň ani nedbal pravidel stanovených bolševikem,“ připomíná hudebník, kterému úřady v roce 1982 vystavily dvouletý zákaz koncertování. Na jeho podporu se tehdy na budově holešovických Elektrických podniků objevoval slavný nápis Nechte zpívat Mišíka.

Oproti studiové nahrávce Šmajdáku a ploužáků účinkovala v Arše tříčlenná dechová sekce. „Tím mě můj producent Petr Ostrouchov strašně překvapil. Měli jsme dvě zkoušky a tam dechová sekce nebyla. Petr napsal aranžmá noc před koncertem, narychlo sehnal hudebníky a jak bylo v zákulisí rušno, všiml jsem si jich až na pódiu, když jsem začal zpívat a zezadu se ozvala sekce. To mě v dobrém slova smyslu odstřelilo a nakoplo,“ směje se Mišík.

Jádro jeho spoluhráčů, kapelu Blue Shadows, tvoří kytarista Josef Štěpánek, basista Matěj Belko, bubeník Martin Novák a právě Petr Ostrouchov. Producent Mišíkových posledních alb seděl v Arše celou dobu vedle něj, hrál na kytary či mandolínu a pomáhal s vokály. „Zároveň tam jsou ale v některých písních členové Etc… jako Olin Nejezchleba na violoncello, kytarista Pavel Skála nebo houslista Vladimír Pavlíček, takže vlastně se tam ty dvě kapely potkaly. To už se potom nikdy nezopakovalo,“ zdůrazňuje Mišík.

Pochvaluje si třeba úpravu Já a dým. Píseň pochází z Kuřete v hodinkách, jediného alba skupiny Flamengo z roku 1972. „Tady vymyslel Petr Ostrouchov pro dechy tak krásné aranžmá, že to působí monumentálně, skoro orchestrálně. Opravdu výjimečně udělaná věc,“ zmiňuje zpěvák skladbu, která na pětiminutové ploše graduje tenorsaxofonovým sólem Jakuba Doležala.

Text napsal Josef Kainar, kterého Mišík zažil ještě před jeho smrtí v roce 1971. „On už předtím otextoval album Město ER pro Michala Prokopa. Kamarád a producent Hynek Žalčík domluvil, že jsme ho navštívili na zámku v Dobříši, kam za komunismu jezdívali spisovatelé. Kainar byl připravený, v pokoji na zemi měl nějaký německý magnetofon, my jsme mu dovezli už natočenou hudbu. On si to poslechl, podupával si do rytmu, vyptával se na naše peripetie a po čase nám poslal hotové texty,“ vypravuje Mišík.

Pár let nato slavně zhudebnil i Kainarovo Stříhali dohola malého chlapečka. „To bylo osobní, když jsem dospíval, všichni už začínali nosit dlouhé vlasy a maminka mě furt honila, abych se za rohem nechal ostříhat. Jenže to byla oficína s takovým přinasraným holičem, teď tam ti chlapi, všude se hulilo. Posadil jsem se na židli, holič vytáhl nějaké zubaté nůžky, mě to tahalo, bolelo, no prostě utrpení. Z té Kainarovy básně jsem se normálně zaradoval,“ vzpomíná dodnes.

Také v dalších letech Vladimír Mišík častěji zhudebňoval poezii nebo cizí texty. „Protože ty své jsem nepovažoval za tak dobré. Přece jenom jsem vyučený truhlář,“ zdůvodňuje. Záznam z Archy nicméně obsahuje i několik jeho písní včetně Jednohubek, skutečně inspirovaných vrzáním vodovodu v domě. „Tenké zdi byly součástí reality za socialismu,“ poznamenává.

Nahrávka funguje i jako zrychlený průřez jeho kariérou, byť hity jako Stříhali dohola nebo Variace na renesanční téma schází. Nechybí naopak klasika Špejchar blues s textem Ivana Wünsche o kiosku, jenž stával před hospodou na pražském Špejcharu. „Tam, jak dnes sídlí mormoni,“ upřesňuje Mišík. Kiosek byl užitečný, jelikož míval otevřeno celou noc. „Kolikrát jsme přijeli ve tři ráno z koncertu s houslistou Honzou Hrubým, který u mě přespával, protože bydlel v Dobřichovicích. Tak jsme se nejdřív zastavili na Špejcharu, tam si dali lahváče a pak šli pěšky přes Letenské sady ke mně domů,“ vypráví.

Záznam z Archy je jeho osmé a zřejmě poslední živé album. Dnes osmasedmdesátiletý zpěvák naposledy koncertoval v roce 2020. Rok nato oznámil, že z obav o vlastní výkon dál nebude vystupovat. „Jsem dlouhodobě nemocný, už nějaký čas jsem se musel před každým koncertem dopovat léky, což můj stav ještě zhoršovalo. V jednu chvíli jsem usoudil, že už by nemuselo být příliš důstojné lézt na jeviště za každou cenu,“ ohlíží se. „Dnes už bych to nedal. Bylo správné přestat v nejlepším,“ dodává.

S producentem Ostrouchovem natočil zatím tři desky: v Arše tehdy křtěné Jednou tě potkám, z níž na koncertním záznamu znějí tři závěrečné písně a jež získala šest cen Anděl, dále Noční obraz z roku 2021 a zatím naposledy vloni Vteřiny, měsíce a roky. Na nich se jako textař podílel bývalý diplomat Michael Žantovský a Mišíkovi letos vynesly dalšího dva Anděly, včetně toho pro album roku.

Pokračování zatím neplánuje. „Byl jsem tři měsíce ve špitálu a pořád se z toho nemůžu usebrat,“ vypráví ve svém bytě na pražské Letné. „Bohužel ten můj věk není zrovna opojný pocit. V tuhle chvíli na další nahrávání především nemám sílu, ani psychickou. Má mysl je otevřená, ale řeším jiné starosti,“ argumentuje.

Momentálně nechodí ven. „Protože nedám ty schody do přízemí. Chybí mi procházky Prahou, ještě s holí nebo berlemi jsem dokázal sednout do tramvaje. Na druhou stranu mám v domě rodinu, děláme si večeře, navštěvují mě kamarádi, mám tu kořalku, knihy i hudbu, takže nestrádám. Jen jsem v takovém režimu důchodce,“ shrnuje.

Muziku poslouchá ze sluchátek, naposledy ho zaujala alba bluesmana Keb’ Mo’ nebo kytaristy Marka Knopflera. „A pak i když to nejsou moje žánry, s chutí si poslechnu Adamovu desku nebo Maťa, který teď hraje heavy metal,“ zmiňuje své syny. Osmadvacetiletý popový zpěvák Adam Mišík minulý měsíc vydal nahrávku V chaosu je krása, padesátiletý kytarista Maťo Mišík tento týden pokřtil album Venom & Velvet s mezinárodní skupinou Reflections of Karma.

Z kamarádů Vladimíra Mišíka navštěvují nejen producent Ostrouchov, ale také členové Etc… jako Olin Nejezchleba. „Byla to excelentní kapela, měla zažitý repertoár a myslím, že nám to s Etc… do posledních chvil docela dobře hrálo. Samozřejmě já už teď nekoncertuji a oni pokračují dál, takže se naše životy ubírají trochu jinudy. Nic neplánujeme, ale nejsme ani v žádném rozporu,“ ujišťuje zpěvák.

Tento týden ho zarmoutila zpráva o úmrtí bubeníka Pavla Skaly, který účinkoval na dvou jeho deskách z 80. let. „Naposledy jsem ho viděl tak před rokem a půl, když jsem ještě chodil dolů do hospody a on se zastavil. Mám na něj moc fajn vzpomínky,“ říká.

Vladimír Mišík, jenž po sametové revoluci dva roky zasedal v České národní radě, nepřestává sledovat ani politiku. Momentálně pochybuje, zda bývalý člen kapely J.A.R. Oto Klempíř, čerstvě zvolený do parlamentu za stranu Motoristé sobě, představuje nejvhodnějšího kandidáta na funkci ministra kultury. „Jeho spolupráce s StB je stigma, které ho z mého pohledu víceméně diskvalifikuje,“ říká Mišík s poukazem na minulost, kterou rapper a textař přiznal v roce 2019, kdy také uvedl, že jednal pod nátlakem a zpětně toho lituje.

„Mám s tím osobní zkušenost, komunisté mi v 80. letech nabízeli, že bych svůj zákaz mohl vyřešit podpisem vázacího aktu s StB. Odmítl jsem, ale samozřejmě každý tomu nátlaku čelil za jiných okolností a já bych nerad soudil. Člověk se může i změnit, napáchat v mládí nějaké šílenosti a pak dejme tomu prozřít. V případě Filipa Turka na tohle ale nevěřím,“ zmiňuje Mišík novější kauzu.

Právě kvůli ní předminulý týden připojil podpis pod prohlášení chartistů a dalších osobností odsuzujících údajné rasistické či xenofobní výroky lídra Motoristů, které zveřejnil Deník N. „Když mě někdo osloví s nějakou politickou peticí a já souhlasím se sdělením, tak se klidně vyjádřím. Jinak ale politiku sleduji spíš zpovzdálí. Mám totiž v popisu léčby se nerozčilovat,“ uzavírá Vladimír Mišík.