Hlavní obsah

Akrobatický pilot: I my můžeme udělat chybu, ale je to málo pravděpodobné

Foto: Dan Vojtěch, Red Bull Content Pool

Flying Bulls Aerobatic Team při západu slunce

Reklama

12. 11. 9:25

V práci brání vlast v nadzvukových gripenech, ve volném čase vede čtyřčlennou akrobatickou skupinu Flying Bulls Aerobatic Team. Stanislav Čejka o tom, co obnáší práce bojového pilota či jak se dělají přemety křídlo na křídlo.

Článek

Seznam Zprávy zastihly Stanislava Čejku o víkendu na letišti v Čáslavi. „Náš úkol je vzlétnout do patnácti minut od výzvy, takže musíme být poblíž letadel. Jsme v kanceláři vedle úkrytů gripenů. V případě výzvy se oblékneme a vydáme se k nim,“ vysvětluje pilot, co taková služba obnáší.

Máte změřeno, jak rychle tam dosprintujete?

Určitě bych to nenazýval sprintem. Na přesun máme auta, která nám pomůžou, abychom s celou výstrojí nemuseli běžet. Musíme si obléknout „anti g kalhoty“, vestu, helmu, dojet k letadlům, sednout dovnitř, přikurtovat se, spustit motor. S tím vším jsme někde na deseti minutách. Podle předpisu máme být ve vzduchu tak rychle, jak je to jen možné, nejpozději v patnácté minutě.

Jak dokážete k létání v gripenech stíhat ještě náročnou akrobacii ve čtyřčlenné formaci? Dá se jen tak přeskakovat z bojového letadla do akrobatického vrtuláku?

Odlétat to fyzicky, v tom potíž není. Je to podobné, jako kdybych jel chvíli v autě, a pak zas na motorce. Problém je v časové vytíženosti. Často jsem ve službách o víkendech nebo o svátcích a když přijde letecká sezona, víkendy nám často zahltí vystoupení. Od začátku léta až do podzimu jsem tak vytížený, že se doma moc neukážu.

Když si z nadzvukového gripenu přesednete do svého akrobatického speciálu Xtream, nemáte pocit, že to nějak nejede?

Když si pilot formule 1 přesedne do svého auta, taky ví, že to rychleji nejede.

Od začátku léta až do podzimu jsem tak vytížený, že se doma moc neukážu.
Stanislav Čejka

Dokázal byste říct, co vás na gripenu nejvíc baví?

Já chtěl létat od tří let. Byl to můj sen a cíl. Proto jsem šel do aeroklubu, předtím absolvoval vyhlídkové lety, posléze sám létal na větroních i na motorových letadlech. Je to přesně to, co jsem chtěl vždycky dělat. Gripen je na vrcholu pyramidy toho, co u nás lze pilotovat.

Jak velký rozdíl je pro vás osobně, když letíte v gripenu a v xtreamu?

Při létání v armádě jde víc o taktiku a plánování misí než o pilotování letadla. Moderní stíhací letouny mají systémy, které pilotování ulehčují, jako je autopilot, zobrazování na displejích nebo udržení se v prostoru. Díky nim se můžu věnovat radaru nebo zbrojním systémům. V akrobatickém xtreamu jde čistě o pilotování a udržení letadla v prostoru před diváky.

Letos jste se svou čtyčlennou skupinou Flying Bulls létali mezi horkovzdušnými balony. Jak k tomu došlo?

Neplánovali jsme to nijak dlouho. Pár dnů předem nám volal pořadatel akce, že kousek od přehrady Rozkoš vzlétne asi třicet balónů. Podle předpovědi měl vítr vanout směrem na Pardubice kolem Jaroměře, kde máme letiště. Ptal se, jestli bychom si s nimi nechtěli udělat pár záběrů.

The Flying Bulls Aerobatics Team

Formaci tvoří Stanislav Čejka, Miroslav Krejčí, Jan Tvrdík a Jan Rudzinskyij. Všichni pilotují německý dvoumístný akrobatický speciál XtremeAir XA-42. Základnu mají na letišti v Jaroměři.

Vedle Stanislava Čejky u letectva Armády České republiky slouží také Jan Tvrdík.

Skupinu založil Jiří Tlustý na letišti v Chrudimi v roce 1960. Předchozí sestava, z níž zůstal jen Miroslav Krejčí, létala pod vedením Radky Máchové na českých strojích Zlín Z-50.

Napadlo vás nějaké riziko, kterému byste se rád vyhnul?

První myšlenka byla, jestli budou fotky z létání zajímavé vzhledem k bezpečnostnímu odstupu, který budeme muset od balonu udržet. Rozhodně to nemohl být žádný slalom mezi balony. Většinou jsme letěli nad nimi, pod nimi, nebo vedle nich, jen výjimečně jsme proletěli mezi.

Jaká vzdálenost byla pro vás bezpečná?

Bylo to před západem slunce, a tak jsem dávali pozor, aby nějaký balón nebyl oddělený od skupiny ve slunci nebo na pozadí terénu, kde by se mohl ztratit. Když se pohybujete rychlostí 300 až 400 kilometrů za hodinu, není moc prostoru pro manévrování a zatáčení. Skupina navíc není tak flexibilní, jako když letí sólo akrobat. Já jako velitel musím neustále brát ohled na zbytek týmu. Kdybych měl říct, jaká vzdálenost je bezpečná, šlo by o desítky metrů.

Jak velký je ve skutečnosti rozdíl mezi individuálním létáním a akrobacií ve skupině?

Řeknu to jednoduše. I moment, kdy letíme rovně u sebe, je pro většinu pilotů nemyslitelný. Když se někdo učí létat ve formaci, děje se to na vzdálenost 100 metrů. My jsme od sebe vzdáleni dva metry. Vysoká akrobacie je pro pilota vrchol a my to děláme ve čtyřech. Pro představu – je to podobné, jako kdybyste jeli čtyřmi auty vedle sebe vzdáleni metr nebo dva rychlostí 350 kilometrů za hodinu a u toho měli driftovat.

+9

Jestli se nemýlím, tak vaše skupina ideově navazuje na slavnou Chrudimskou čtyřku, je to tak?

Navazuje, a to nejen ideově. My jsme pořád ta samá skupina, která postupně měnila členy i svou základnu. Jinak jsme jejími přímými pokračovateli.

Ve všech sportech se výkony posouvají vpřed. Umíte něco, co vaši předchůdci neuměli?

Pořád se snažíme vymyslet něco nového a máme zařazené prvky, které se nikdy nelítaly. Je to dané i tím, že máme mnohem výkonnější letadla. I kdyby naši předchůdci sebevíc chtěli, nemohli by fyzicky dokázat to, co my dnes. Ve dvojitém zrcadle, tedy v situaci, kdy dvě a dvě letadla letí kabinami otočenými proti sobě, létáme přemet. Nebo máme do jednoho prvku spojené tři těžké figury, které nikdo jiný nelétá ani jednotlivě.

Musíte trénovat v nějakém pravidelném intervalu, abyste z toho nevypadli?

Jsou předpisy, které říkají, jak často musí člověk létat, aby neztratil pilotní průkaz. My žádné pauzy pro létání akrobacie ve skupině nemáme. Přes zimu se udržujeme, a když vymyslíme nějaký nový prvek, snažíme se ho na konci sezony co nejvíc natrénovat, abychom ho mohli na začátku té další nasadit. Intenzivní trénink začíná na jaře před zahájením ukázek, kdy létáme až dvakrát týdně. Záleží na jednotlivých členech, aby si řekli, když si nejsou v něčem jistí.

Jak dlouho trvá, než člověk dostane do hlavy 3D vnímání prostoru, aby se v něm neztratil?

Rozdíl je, jestli jde o mě nebo ostatní piloty v týmu. Oni primárně koukají na mě a opakují to, co já dělám, kromě částí, kdy se rozdělujeme. Pro pilota, který chce létat akrobacii, je to velmi dlouhá cesta. Jsou to stovky hodin tréninku a dlouholeté létání na závodech.

Když jsem se stal velitelem formace, nejtěžší bylo přehodit si v hlavě roli sólového akrobata. Důležité bylo, aby se mě ostatní dokázali udržet. Nemůžu letět na absolutních limitech letadla, protože v letu musí zůstat rezerva pro moje kolegy. Naším cílem je, abychom měli všechny pohyby zautomatizované. Jsme jen lidi a můžeme udělat chybu, ale je to málo pravděpodobné.

Pro pilota, který chce létat akrobacii, je to velmi dlouhá cesta. Jsou to stovky hodin tréninku a dlouholeté létání na závodech.
Stanislav Čejka

Jste na sebe zvyklí tak, že kdyby vás někdo o půlnoci vzbudil, tak to zalétáte?

Řekl bych že ano.

Jak se dá takové slétanosti dosáhnout?

Všichni naši členové mají zkušenosti se sólovou akrobacií, se skupinovým létáním, a to z aeroklubu nebo z armády. Předpokladem je znát letadlo, které používáme, být s ním takzvaně sžitý. I tak se vždy začíná od píky ve dvojici se mnou jako vedoucím. Nejdřív letíme rovně, pak zatáčky, stoupání, klesání, přemet, souvrat a tak dál. Pilot od začátku létá na své pozici, aby si na ni zvykl. Když jde všechno dobře, přidá se další letadlo a celý postup se opakuje.

Stane se v akrobatické skupině, že si drnknete křídlem o křídlo?

Zpravidla se to nestává, my jsme si zatím nedrnkli. Naše rozestupy jsou asi dva metry. I když dojde k turbulenci a sblížení, dva metry jsou stále dostatečné, abychom napravili chybu a vrátili se na pozice. Kdyby přišla větší turbulence nebo jsme nezaletěli čistě nějaký obtížnější prvek, skupina se automaticky roztáhne, abychom do sebe navzájem neťukli.

Co vás čeká příští rok? Kde vás uvidíme naživo?

Kalendář na příští rok se zatím moc neplní. Přisuzoval bych to tomu, že organizátoři si nejsou jistí, jaká bude covidová situace.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované