Hlavní obsah

Armáda na mě zapomněla, říká válečný veterán s roztroušenou sklerózou

David Píša byl na vojenské misi v Bosně a Hercegovině a Kosovu. (Video: Michal Cagala, Seznam.cz)

11. 11. 2019 20:56

V armádě sloužil přes 20 let. Status válečného veterána získal po dvou misích v Bosně. Přesto si dnes „svůj” svátek připomněl jen na dálku a s bývalými kolegy.

Článek

Praporčík David Píša trpí roztroušenou sklerózou, kvůli které prakticky nemůže chodit. Armáda mu ale nic na přilepšenou neposlala. Válečný veterán je v Česku stále jen prázdným titulem.

Kvůli své účasti na zahraničních misích máte status válečného veterána. Jak výrazná životní zkušenost to pro vás byla? Byť tam v oficiálním slova smyslu nezuřila válka podle příruček, tak tam panoval velmi nebezpečný konflikt a muselo to být velmi stresující, velmi náročné.

Náročné to asi bylo. Když to teď vezmu zpětně, tak už na to nevzpomínám s takovou náročností. Ale tam jsem teprve pochopil, k čemu je dobrá armáda. Protože my jsme se stali vlastně najednou celkem. Základna na misích má oplocení, najednou voják, který stráží, musí opravdu strážit. Ne jako tady v civilu. Celá služba, ta směna, hlídá, aby všichni, kdo jsou vevnitř, byli v bezpečí. Stejně tak ti, co jezdí ven na patroly, jsou důležití, protože to, co dělají, je základem mise. Kuchaři musí vařit tak, aby se všichni najedli, a ti, co velí, musí velet tak dobře, aby to celé fungovalo jako hodinky. Když jsme potkali vojenská vozidla s českými vlajkami, najednou jsem začal být hrdý na českou vlajku. Zdravili jsme se s ostatními, stali jsme se přáteli. Ta mise je důležitá pro každého vojáka, aby někam vyjel, aby pochopil, co vlastně armáda je. Protože do té doby to byla jen hra na vojáka. Ale v misi každý ten člověk má důležitou pozici. Já jsem sice válečný veterán, mám na to certifikát, mám na hrudi pár medailí, jsou lidé, kteří mají ještě víc, ale válečný veterán je vlastně jenom status, který nic neznamená. Armáda se o mě po propuštění nijak nestará. Nepřijde od ní na Vánoce ani pozdrav. Vlastně ani během dneška si armáda na běžného člověka, který byl u armády, je veterán, už nijak nevzpomene.

Není vám to líto?

Je mi to líto a jsem rád, že třeba nadace Regi Base si mě všímá. Tím, že mám roztroušenou sklerózu a potřebuji pomoci třeba s pohybem, mám od nich půjčený vozíček. Jsem rád, že si někdo vzpomene. Stejně tak jsem rád, že vlastně díky té nadaci Regi Base teď se mnou mluvíte. Najednou mám pocit, že to všechno v minulosti mělo smysl. Protože jinak armáda si na nás nevzpomene.

A nemělo by se toto podle vašeho názoru změnit? Určitě jste se na misích potkával i se zahraničními vojáky, spojenci. Třeba ve Spojených státech se status veterána pojí s větším množstvím zájmu ze strany vlády, ze strany státu a dalších různých organizací než tady.

Nevím přesně, jak to má Amerika, ale hodně jsme spolupracovali s Brity. A ti to mají pravděpodobně obdobně jako Američané. Britové byli hrozně hrdí už jen od pohledu a třeba nás pak i zvali k nim. Když jsme se vrátili z mise, tak od nich přišel dopis. Mají to tam úplně jinak. U nás jako kdyby se zapomnělo, že někdo byl někde v misi.

Má vysloužilý voják, notabene válečný veterán, ještě nějakou další šanci po opuštění armády, co může dělat? I pokud dosáhne na výsluhu, tak je poměrně nízká. V současné době se z ní dá asi těžko například živit rodina.

Při odchodu nabízí armáda rekvalifikační kurzy. To byste se museli zeptat přímo na náborovém středisku, ale mně byl nabídnut rekvalifikační kurz a stejně bych s tím práci těžko sehnal. Je to prostě špatně postavené, ale je to tak.

Dnes si připomínáme Den válečných veteránů. Znamená ten den pro vás něco speciálního, nebo je to pro vás den jako každý jiný? Vzpomenete si třeba na své kolegy z misí?

Vzpomenu si na své kolegy, už jsme si napsali. Teď o víkendu jsme si různě napsali e-mailem. Já tím, že hůř chodím, nejedu nikam na setkání, ale napsali jsme si. Vždycky z legrace jsme si napsali: „Ty máš dneska svátek.“ Takže my jsme se oslovili navzájem. A stejně tak jsem rád, že se o mě zajímá nadace Regi Base, jsem tady, povídáme si a cítím, že se na mě úplně nezapomnělo. Ale vezměte si, kolik je u nás novodobých veteránů, na které si už nikdo nevzpomene.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené