Dělá se z Václava Havla Mickey Mouse? Pohled filozofa na spory v KVH

Ze dne na den se veřejnost dozvěděla o zásadních otřesech v Knihovně Václava Havla, kterou opouštějí zaměstnanci i největší sponzor. Jejich kritika vůči řediteli instituce Tomáši Sedláčkovi se týká i praktického chodu knihovny, vystupuje z ní ale také nesouhlas s tím, jak Sedláček s odkazem bývalého prezidenta pracoval. Existuje však vůbec nějaká „správná“ cesta?

Po 22letech fungování se Knihovna Václava Havla (KVH) ponořila do vážné krize, která minimálně na první pohled ohrožuje i její další existenci. Tento týden vyšlo najevo, že svou podporu instituci stahuje nejen podnikatel Zdeněk Bakala, jehož nadace dlouhodobě patřila k zásadním sponzorům knihovny, ale že také končí čtyři z pěti členů její správní rady a všech 17 zaměstnanců. Ohrazují se vůči způsobu, jakým instituci, založenou po odchodu Václava Havla z prezidentského úřadu, vede její současný ředitel, ekonom a filozof Tomáš Sedláček.

Obě strany teď ve veřejném prostoru hájí svoji pozici. „Chci otevírat Václava Havla světu a Čechům, chci ho tak trochu vyrvat ‚pražské kavárně‘, která má občas pocit, že na něj má monopol,“ popsal svou vizi, kterou v uplynulém půlroce uplatňoval, ředitel Sedláček v podcastu Ptám se já. „Některé vize Tomáše Sedláčka považujeme za povrchní marketing, na jiných jsme s ním byli připraveni spolupracovat. Neprofesionální a chaotický způsob jeho vedení byl ale pro nás neúnosný,“ uvedli naopak odcházející zaměstnanci ve svém prohlášení (dostupném např. na facebooku).

Sedláček v rozhovorech mimo jiné líčí představu, v níž by měl větší důraz třeba i na prodej předmětů s tematikou Václava Havla pomoci k menší závislosti knihovny na „milodarech jedinců“. Ale také vůči této lince se končící zaměstnanci vymezují. „Důvod, proč já podávám výpověď, je především zmatené a chaotické vedení Tomáše Sedláčka, který se rozhodl zpeněžit Václava Havla jako jakýsi prodejní artikl,“ prohlásil pro Českou televizi dosavadní dramaturg KVH Jáchym Topol.

Kdo je v právu, není v nastalé vřavě jednoduché určit. Jisté je, že spory o způsob řízení a směřování Knihovny Václava Havla se ve své podstatě dotýkají i širší otázky, jakým způsobem nakládat s odkazem prvního prezidenta samostatné České republiky a jak ho třeba také lépe zprostředkovat domácímu i zahraničnímu publiku.

„Z hlediska české společnosti je to (dění v KVH) samozřejmě nepříjemné, protože Václav Havel je figura, která, řekněme, v ní spíše vyvolává určité napětí. Je tady skupina lidí, kteří ho maximálně adorují, a skupina těch, kteří ho v podstatě maximálně nenávidí. (…) Paradoxně vidím i pozitivum v tom, že se jako společnost konečně zase můžeme nějak otevřeněji bavit o tom, co s tím odkazem vlastně dělat – a jestli to, co dělala Knihovna Václava Havla, byla ta správná cesta,“ říká v rozhovoru pro podcast 5:59 novinář a filozof Petr Fischer, který je šéfredaktorem časopisu Přítomnost.

Už zmíněný Jáchym Topol při své kritice Sedláčkova počínání popsal své výhrady i v rozhovoru pro server iRozhlas.cz, ve kterém například uvedl, že odcházejícím zaměstnancům KVH vadí „výprodej Václava Havla, kdy mám pocit, že z něj začíná být Mickey Mouse nebo něco podobného“.

A pokud by se s „brandem“ Václava Havla mělo skutečně zacházet takto přímočarým způsobem, je z pohledu Petra Fischera pochopitelné, že s tím část zaměstnanců nesouhlasí. Ostatně samotný Havel by byl podle něj nejspíš „zděšen, že se stává marketingovým artiklem“. Zároveň ale novinář dodává, že je přirozené, že pokud už se do hry vnáší marketingové ohledy, uvažuje se o tom, jak by Havlova osobnost – třeba i v zahraničí – mohla oslovit a čím by „mohla přispět k současné rozpravě“.

Přičemž se podle Fischera nabízí řada prvků z Havlovy tvorby, myšlenek a přístupu ke světu, na nichž se v tomto ohledu dá stavět. „Tu největší sílu Václava Havla stejně stále vidím v jeho divadelním díle nebo psaní. To je něco, co se může vracet na evropská pódia,“ míní šéfredaktor Přítomnosti s tím, že otázkou zůstává, jak tento obsah nabídnout tak, aby zůstával relevantní i pro současný svět: „A to je možná úkol pro nějaké, řekněme, marketingové přemýšlení o tom, co s odkazem Václava Havla.“

Potenciál odkazu Václava Havla coby pomyslného vývozního artiklu nicméně zároveň může limitovat uběhnuvší čas od revoluce a 90. let, kdy jeho jméno za hranicemi rezonovalo nejsilněji. Jak Petr Fischer podotýká – „když (dnes) jede člověk do ciziny a potká nějaké obyčejné lidi, znají spíše české fotbalisty než české politiky“. Jistý exportní potenciál přesto novinář a filozof vidí v tom, že v případě Václava Havla šlo o „člověka, který otevírá horizonty“.

A právě tato otevřenost jako trvalá hodnota obsažená v exprezidentově myšlení je něco, co by podle Fischera současné Evropě prospělo. „Václav Havel cítil, že je evropská civilizace v nějaké krizi. Ale měl potřebu se v té krizi takříkajíc vrtat a hledat z ní východiska nebo cesty. (…) V tom může být určitě inspirativní,“ dodává novinář a filozof v pátečním vydání 5:59.

Ale zpět do Česka a k otázce toho, jak nakládat s odkazem Václava Havla v současných podmínkách a směrem k domácímu publiku. Do jaké míry v tomto ohledu platí teze o určité privatizaci Václava Havla, kterou svými vyjádřeními Tomáš Sedláček předestírá?

„Je to těžké, protože v těžkých dobách nebo v dobách, kdy je společnost rozdělená a kdy je v jejím nitru nějaký velký střet, tak samozřejmě tyto velké figury (typu Václava Havla) jsou přitažlivé coby zdroje toho intelektuálního boje,“ zamýšlí se Petr Fischer, podle kterého k tendenci jednoho tábora si někoho přivlastňovat napomáhá i tlak z druhé strany, která své oponenty třeba začne nazývat „havloidy“ – na což takto označovaní lidé mohou reagovat protestně tak, že se k této nálepce začnou otevřeně hlásit.

Přesto ale podle Petra Fischera v případě Václava Havla nejde mluvit přímo o „privatizaci“ jeho odkazu. Ostatně on sám chápe Sedláčkova slova spíše jako kritiku toho, že se někteří lidé k Havlovu dílu a přemýšlení přimkli natolik těsně, že ztrácejí schopnost o nich otevřeně přemýšlet a dál nacházet to, co je v nich zajímavé. „Přestali jsme být citliví vůbec vůči tomu, co Havel říká,“ shrnuje filozof.

A poté je tu ještě jeden nešvar, jehož se podle Fischera část společnosti dopouští ve chvíli, kdy cítí, že se stav věcí veřejných neposouvá pozitivním směrem – k Havlovi se přimyká tak, až si ho začne mytizovat. „Myslím, že je to něco, co by se Václavu Havlovi úplně nelíbilo, protože to byl do jisté míry sebeironicky naladěný člověk. (…) A není to tak, že měl vždycky pravdu. On se prostě v určité chvíli dokázal jasně postavit a vymezit proti režimu. Je to něco, co asi máme obdivovat, ale určitě ne si z něj vytvářet posvátné zjevení, které si poneseme dál,“ podotýká Petr Fischer.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, jak podle novináře a filozofa Fischera dopadá Knihovna Václava Havla ve srovnání s některými podobně založenými prezidentskými instituty v zahraničí. Nebo také co dělat, aby se dařilo Václava Havla a jeho odkaz lépe přiblížit i generacím, které jeho působení už nepamatují. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.