Diagnózu rakoviny si musela zasloužit. Proč lékaři nevěří ženám?

Navzdory tomu, že ženy tvoří polovinu populace, lékařská věda jejich těla dosud dopodrobna neprozkoumala. A kde chybí výzkumy, chybí i data a to způsobuje takzvaný gender health gap, tedy mezeru, kvůli které o určité oblasti nic nevíme. Důsledky jsou, především pro ženy, citelné. Nedůvěra odborníků, nedostatek popsaných příznaků, bagatelizace. A zatímco v zahraničí se už lékaři tématem zabývají, v Česku zůstává neotevřené.

V podcastovém studiu MDŽ se nad problémem neviditelných žen v medicíně sešly novinářka a onkologická pacientka Adéla Svadba, která píše pro mediální platformu Page Not Found, a také členka Národního kontaktního centra – gender a věda při Akademii věd Gabriela Langhammerová.

Zatímco jedna má traumatické zkušenosti přímo z ordinací, druhá se podílela na teoretických materiálech, které problematiku gender health gap vysvětlují. „Ženské tělo bylo v historii medicíny vždy považováno za to více komplexní, někdy se o ženách mluví jako o cyklických bytostech, kvůli menstruaci a těhotenství, a to je velice komplexní a složitá záležitost,“ vysvětluje Gabriela Langhammerová.

Mužské tělo je podle ní vědou naopak považováno za uzavřený systém, který se dá zkoumat lépe a výzkumníci se rychleji doberou potřebných závěrů. I účinky léků jsou jednoznačnější. Zatímco v zahraničí se už situace zlepšuje, v Česku to jde jen pomalu, a to i přesto, že do zdravotnictví v posledních letech míří z lékařských fakult převaha žen. Zůstávají ale většinou mimo vedoucí pozice, kde by mohly o tématech výzkumů rozhodovat a přerozdělovat na ně finanční prostředky.

Nedostatek bádání nad ženským tělem ale přináší řadu praktických problémů. Lékaři a lékařky v důsledku nedostatku průzkumů nemají dost informací a to může vést k nedůvěře vůči některým symptomům, které jim ženy v ordinacích popisují.

Nedůvěru lékařů pocítila na vlastní kůži i novinářka Adéla Svadba. V 25 letech začala trpět bolestmi břicha a přidala se krev ve stolici. „Byla to bolest, kterou jsem do té doby vůbec neznala. Věděla jsem, že něco je hodně špatně, ale když jsem chtěla vyhledat lékařskou pomoc, tak symptomy, které jsem popisovala, lékaři bagatelizovali,“ vzpomíná na dva roky staré události Svadba.

Mladá žena potřebovala kolonoskopii, místo toho si od lékařů vyslechla, že na vážnou diagnózu je příliš mladá a hezká. „A bylo mi řečeno, že to je ze stresu, že to je v hlavě,“ vypočítává novinářka, která si nakonec u své praktické lékařky žádanku na vyšetření střev vydobyla. Nastal ale další problém, na kolonoskopii dostala termín za půl roku. „Nebyla jsem v žádné rizikové skupině, jsem ročník 1997 a v rodině nemáme onkologickou historii, takže jsem hysterka a mám si počkat,“ popisuje argumenty lékařů Svadba.

Když jí bylo nejhůř, chodila na pohotovosti a doufala, že ji udělají urgentní vyšetření, ale to se nikdy nestalo. „Vyslechla jsem si, že mi napíší antidepresiva a že nemám googlit, protože rakovina to určitě není.“ Ale byla. Adéla Svadba se na kolonoskopii nakonec dostala ze známosti dřív. A nález zněl jasně. Rakovina tlustého střeva. „Musela jsem si tu diagnózou zasloužit,“ komentuje to dnes Svadba.

Z celé anabáze kolem nádoru a léčby si novinářka odnesla posttraumatickou stresovou poruchu. Lékařům zpětně nezazlívá, že je rakovina nenapadla jako první možnost, neomluvitelná podle ní ale je druhá rovina její zkušenosti. „A to je právě to chování, ta bagatelizace, to zesměšňování, ponižování. To si myslím, že plyne z nerovné, předsudečné patriarchální společnosti, která stále nedůvěřuje ženám, a to ani ve vztahu k jejich vlastnímu tělu,“ popisuje své pocity Svadba, která vzpomíná, že líp se k ní lékařky a lékaři chovali jen ve chvílích, kdy s ní do ordinace přišel její partner nebo když se na příjmu představila i vysokoškolským titulem.

Podle Gabriely Langhammerové z Národního kontaktního centra – gender a věda při Akademii věd České republiky obsahuje novinářčin příběh všechny stereotypy, které si lze v přístupu lékařek a lékařů k ženám představit, a jde na něm gender health gap dobře ilustrovat.

Třeba i tím, jak málo lékaři ženské tělo vyjma reprodukčních orgánů doteď prozkoumali. Lékařská věda počítá jako s defaultním neboli výchozím pacientem s mužem. „Defaultní potíže, defaultní symptomy, všechny jsou odvozeny od mužského těla, protože mužské buňky, mužské orgány, mužské životní zkušenosti a potřeby jsou ve všech vědách nejprozkoumanější. Jsou nejvíc projeté všemi testy,“ vysvětluje Langhammerová a dodává, že ženské tělo bylo vnímáno jako pouhá odchylka.

U žen tak vzniká takzvaný gender data gap – tedy nedostatek informací o určitých nemocích a jejich projevech, protože věda potřebné výzkumy neudělala, a tak jí chybí informace. A rozdíl je i mezi tím, jak je výzkum různých potíží financován. Kanadský Národní institut výzkumu zdraví zjistil, že na ženské zdraví se vydává jen šest procent z celkového financování všech grantů v zemi. V Česku takové výzkumy zcela chybí.

V onkologickém příběhu Adély Svadby se podle Langhammerové najde i lékařská předpojatost. „Jsou studie a články, které upozorňují na to, že pokud se nejedná o onemocnění reprodukčního systému, tak existuje koncept, kterému se říká „hysteria fill“ neboli vyplníme to hysterií.“ Pacientce jsou místo vyšetření podle výzkumnice nabídnuta antidepresiva, popřípadě sedativa, aby se uklidnila a „nehysterčila“.

Typické podle Langhammerové také je, že pokud žena nepřijde do ordinace s problémy spojenými s reprodukčními orgány, lékaři jejímu stavu nevěnují takovou pozornost, jakou by měli. I tento fenomén, kdy je ženské zdraví redukováno jen na jeho reprodukční část, má své pojmenování – bikini medicine, tedy medicína, která se zabývá oblastí dámských bikin.

Bohužel i bikini medicine má ale své mezery. Jednou z těch nejvýraznějších je endometrióza, chronické onemocnění, při kterém tkáň podobná děložní sliznici roste mimo dělohu a při reakcích na hormonální změny během menstruačního cyklu způsobuje bolestivé srůsty a záněty.

I přesto, že endometriózou trpí v Česku podle odhadů každá desátá žena, povědomí o nemoci se šíří jen pomalu a na správnou diagnózu tuzemské pacientky čekají sedm až deset let. Často s argumentem, že bolest k ženskému cyklu patří a musí se vydržet.

Adéla Svadba v této věci upozorňuje na sérii svých článků, kde se pacientkám s endometriózou věnovala a zjistila, že ženy, které se nedočkaly pochopení v ordinaci lékařů a lékařek, ho hledají třeba na sociálních sítích. Například ve skupinách, kde z nich pak lidé prohlašující se za gynekoložky a gynekology mámí intimní videa a fotografie.

Na gender health gap sice v Česku častěji doplácejí ženy, praktické důsledky ale mohou postihnout i muže. Třeba ty, kteří trpí migrénami nebo úzkostmi, tedy nemocemi, které lékařská věda dlouho připisovala jen ženám a na jejich zkoumání a léčbu dávala v důsledku méně peněz.

Stejné je to podle Gabriely Langhammerové i s rakovinou prsu u mužů, kdy mohou pacienti s tímto onemocněním trpět stigmatizací, která jim zavírá cestu k účinné léčbě.

Navzdory tomu všemu se ale s rozdílným přístupem k mužskému a ženskému tělu v lékařských ordinacích daří podle obou hostek podcastu MDŽ bojovat jen málo, i když první vlaštovky změny tu jsou. Gabriela Langhammerová dává za příklad emancipaci rodících žen. Mnohem častěji si dnes vybírají, jak a kde chtějí své děti přivést na svět, a na svých přáních trvají.

„Bohužel zodpovědnost je ale stále na straně žen. Ony si musí hlídat, aby s nimi bylo zacházeno tak, jak se má,“ uzavírá novinářka Adéla Svadba.

Jak se gender health gap projevoval za covidu a jaká data teď lékařům kvůli tomu chybí? Proč se popisují jen mužské příznaky infarktu a ty ženské nikdo nezná? A jak se žena může v ordinaci bránit bagatelizaci symptomů ze strany lékaře? Poslechněte si v audiu na začátku článku.