Změna pohlaví od července jinak. „Mám husinu, už nebudu vyčnívat z davu“

Trans lidé mohou od července žádat o úřední změnu pohlaví i bez podstoupení kastrace. V 5:59 vysvětlujeme souvislosti a přinášíme příběhy trans muže a trans ženy, kteří se pro úřední změnu pohlaví rozhodli – za starých i nových pravidel. Co zažívali a zažívají? A jak důležitá pro ně změna procesu je?

Do poloviny letošního roku platilo, že pokud trans lidé v Česku chtěli projít úřední změnou pohlaví, museli zároveň povinně podstoupit sterilizaci, tedy odebrání pohlavních žláz. Tuto podmínku dlouhodobě kritizovaly tuzemské i zahraniční organizace zabývající se ochranou práv trans lidí.

Po loňském nálezu Ústavního soudu od této praxe Česko ustoupilo. Ovšem nikoli legislativní změnou, ale úpravou metodiky Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva vnitra, která začala platit právě od 1. července.

„Zrušení povinných kastrací je skutečně zásadním krokem směrem k narovnání práv trans lidí u nás,“ konstatuje v rozhovoru pro podcast 5:59 redaktorka časopisu Heroine Gabriela Knížková, která se tématu věnuje. Zároveň ale vnímá, že nynější stav nelze považovat za definitivu.

„Ve chvíli, kdy úprava tohoto typu není zakotvená legislativně, jde samozřejmě o nejistotu. Se změnou vlády a konkrétně změnou vedení na obou klíčových resortech se totiž může metodika různě měnit. A trans lidé v Česku tak stále nemají jistotu, že nová pravidla budou skutečně a dlouhodobě platit, což vyřeší právě jedině opora v zákoně,“ říká Knížková.

Z osobních příběhů lidí, kteří procesem úřední změny pohlaví prošli – jak za starých, tak za nových pravidel – a kteří se o svou zkušenost v podcastu 5:59 rovněž podělili, každopádně jednoznačně vysvítá, že nejproblematičtějším prvkem dosavadní praxe byla právě nucená kastrace.

Projektová manažerka Alexandra (25 let) se narodila jako muž, ale už od dětství prý vnímala, že s ní „je něco jinak“. Po pubertě už nepochybovala, že se její genderová identita neslučuje s jejím tělem. A její okolí, jak říká, její coming out přijalo velmi dobře. Zároveň si ale uvědomovala, že ji stát zkrátí na jejích právech, když bude dál oficiálně žít pod genderovou identitou, která jí není vlastní.

„Věděla jsem, že kdybych někdy chtěla jít do manželského svazku, tak bych mohla v té době vlastně jenom do registrovaného partnerství. Kdybych chtěla někdy projít procesem adopce, tak bych vlastně ani neměla tu možnost. To byl zároveň ten hlavní důvod, proč jsem to potřebovala podstoupit,“ vypráví Alexandra, jak se rozhodla podstoupit tranzici, v té době ještě státem podmiňovanou odstraněním pohlavních žláz.

Chirurgický zákrok trval zhruba 30 minut, třetí den ale Alexandře začala rána po zákroku výrazně otékat a dostavily se paralyzující bolesti. Když jí šestý den rána samovolně praskla, musela na pohotovost. „Celá ta rekonvalescence trvala zhruba dva měsíce, protože měsíc jsem nebyla schopná pohybu a byla jsem fakt odkázaná na lůžko,“ líčí traumatizující zkušenost, kvůli které nakonec nad novým občanským průkazem s písmenem F v kolonce pohlaví cítila spíš hořkost než radost.

„Já si myslím, že fakt, že jako trans lidé jsme museli podstupovat něco takového, je obrovský zásah do naší tělesné autonomie. A je to strašná hanba. Když to vyprávím lidem, kteří nemají do téhle problematiky vhled, skutečně mi nevěří, že jsem si musela projít něčím takovým jenom kvůli tomu, aby mě stát evidoval jako ženu,“ říká Alexandra, která se utěšuje alespoň tím, že to byly právě zkušenosti, jako je ta její, co otevřelo lidem oči ohledně toho, jak zbytečná předchozí úprava úřední změny pohlaví byla.

Hudebník a aktivista, zakladatel Pride v Mostě, Karel Nodes (25) prý dlouho nechápal, proč se cítí tak, jak se cítí. Od svých 15 let ale vystupoval jako queer osoba. „Až když jsem vstoupil do aktivistického světa a potkal další transgender lidi, uvědomil jsem si, že to mám velice podobně. A tak jsem začal podnikat první kroky k tomu, abych se cítil dobře ve vlastním těle,“ vypráví v podcastu 5:59 svůj osobní příběh.

Nejprve si ze zahraničí pořídil stahovací pomůcky na prsa, předloni se ohledně své genderové identity vyznal rodině a kamarádům a začal pro sebe používat mužská zájmena. Okolí to přijalo, byť si chvilku zvykali. V květnu loňského roku pak podstoupil mastektomii (chirurgické odstranění prsou).

„Za žádnou cenu jsem ale nechtěl podstoupit hysterektomii (chirurgické odstranění dělohy) – já tomu říkám prostě kastrace –, protože v tu chvíli je člověk nadosmrti závislý na systému, na hormonech. A zároveň jsem neviděl důvod, proč bych měl podstupovat zákrok, který mi odebere zdravou část mého těla, která mě nijak negativně neovlivňuje,“ vysvětluje, proč zvolil vyčkávací strategii v naději, že přijde změna.

Po vydání metodiky Ministerstva vnitra se domluvil se svou sexuoložkou a s jejím dobrozdáním o ukončení tranzice si objednal termín na matrice. I na úřadě šlo vše hladce. Ten den byl dokonce už třetí, kdo tam přišel stvrdit změnu pohlaví.

„Já mám husinu celou dobu. Asi to nedokážu popsat. Prostě konečně, když budu někam jezdit – já mám partnerku v zahraničí –, tak vždy na letišti musím ukazovat tu občanku s mým starým jménem. A vždy na mě tak divně koukají. Teď už prostě nebudu vyčnívat z davu a budu si moct žít svůj život tak, jak jsem vždycky chtěl,“ říká Karel Nodes, který věří, že bez nutnosti chirurgického zákroku bude mít víc lidí odvahu žít v souladu s tím, jak se cítí: „A to si myslím, že je to hlavní: Abychom všichni byli spokojení.“

V podcastu 5:59 se také dozvíte, co všechno si Karel Nodes musí vyřídit poté, co jeho předchozí úředně uznaná identita – Karolína – přestala existovat. Nebo si můžete z úst Gabriely Knížkové poslechnout ucelené shrnutí toho, jak vypadala dosavadní praxe úřední změny pohlaví a v čem se od ní liší ta stávající. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.