Problémy s imigrací, útlum ekonomiky. A do čela Británie míří „král severu“

Vzestup a následný poměrně rychlý pád premiérů se v posledním desetiletí stal tradičním obrazem britské politiky. Nejnověji odchází labourista Keir Starmer, jeden z nejméně populárních šéfů vlád v historii Spojeného království. Co zlomilo vaz muži, který sliboval stabilizaci? A kdo je politik s přezdívkou „král severu“, který ho chce nahradit? Zeptali jsme se britského novináře Andrewa Boundse.

Po období otřesů na britské politické scéně sliboval přinést stabilitu. Teď ale premiér Keir Starmer po pouhých dvou letech odchází z funkce šéfa Labouristické strany, a Spojené království tím pádem hledá dalšího předsedu vlády. Je to už pošesté za posledních deset let, tedy od chvíle, kdy Britové v referendu rozhodli o vystoupení ostrovní monarchie z Evropské unie.

Zároveň ale u veřejnosti i spolustraníků stále méně oblíbený Keir Starmer končí ve chvíli, kdy se o nástupnictví hlásí nový labouristický lídr. Bývalý starosta Manchesteru Andy Burnham, který si za covidové pandemie vysloužil obranou zájmů svého regionu vůči tehdejší konzervativní vládě přezdívku „král severu“, se po vítězství v doplňovacích volbách stal poslancem. A v pondělí oznámil, že má zájem vést labouristy a celou Británii.

Podle průzkumů je teď Burnham nejoblíbenějším politikem Labouristické strany a jeho kandidaturu už podpořil i bývalý ministr zdravotnictví Wes Streeting, který ještě nedávno dával najevo vlastní ambice.

Podle britského novináře Andrewa Boundse, který je bruselským zpravodajem deníku Financial Times, odcházející premiér doplatil mimo jiné na to, že ho většina Britů nepovažovala za schopného lídra. Na jeho nástupci pak podle reportéra stojí za pozornost například jeho rétorické schopnosti. „Rozhodně má kvality, které premiér potřebuje. Bude připravený,“ říká Bounds o šestapadesátiletém Burnhamovi, který za dřívějších labouristických vlád už zastával vládní posty, třeba se zahraniční politikou ale zkušenosti nemá.

Dokáže Burnham uniknout osudu britských premiérů z poslední dekády? A proč se během ní ostrovní politika vůbec ponořila do takových politických turbulencí? Přinášíme část rozhovoru s novinářem Financial Times Andrewem Boundsem pro podcast 5:59, jehož plnou verzi si můžete poslechnout v přehrávači v úvodu článku.

Začněme odcházejícím Keirem Starmerem. Proč se vedení strany a země vzdává jen dva roky poté, co tak drtivě zvítězil v parlamentních volbách?

Ano, to byl pozoruhodný úspěch, že si (v roce 2024) připsal jedno z největších volebních vítězství v britské historii. Britský premiér, který má v parlamentu většinu, zejména v Dolní sněmovně, má velkou moc. V podstatě může prosadit jakýkoli zákon. Problém byl v tom, že Starmer chtěl prosadit některé záležitosti, které nebyly populární u části členů jeho vlastní Labouristické strany. Vzbouřili se proti němu a on se jim nepostavil, rozhodl se přistoupit na kompromis. Například chtěl udělat nějaké škrty v sociálních dávkách, pak přišel odpor a on to zastavil. Chtěl také zvyšovat výdaje na obranu, ale nedokázal najít peníze skrze úspory v jiných oblastech, takže začal couvat i v tomto případě.

Myslím, že ho v zemi začali vnímat jako neschopného člověka. Sliboval změnu, sliboval, že bude dělat věci jinak, a velmi rychle se z něj stal muž, jemuž média počítala, kolikrát už otočil o 180 stupňů. Britští voliči stále chtějí silného lídra, jeho ale považovali za slabého. A myslím, že právě od té doby začal mít problémy.

Kromě toho jsme čelili velmi složitým otázkám týkajícím se migrace, štěpení společnosti, nepokojů, toho, jak funguje dohled nad policií. Takže měl řadu problémů, ale myslím, že tím největším bylo, že ho většina lidí nevnímala jako schopného lídra.

Jestli se nemýlím, ale v podstatě ho tedy lze považovat za slušného člověka bez jasného programu a slabého řečníka. A co tedy Andy Burnham? Má podle vás kvality, které premiér potřebuje?

Myslím, že rozhodně má. Chci tím říct, že bude připravený. Samozřejmě přichází narychlo, bude mu pár měsíců trvat, než si vybere poradce a sestaví kabinet. Myslím ale, že má dvě výhody.

Zaprvé je opravdu skvělý řečník, sympatický člověk. Spousta lidí mluví o momentu, kdy opravdu dospěl v politika. Poměrně mladý se stal mezi lety 2008 a 2009 ministrem kultury, médií a sportu. A tehdy zavítal na fotbalový stadion Anfield, kde hraje své domácí zápasy Liverpool. Nejspíš víte, že v roce 1989 došlo k obrovské tragédii na stadionu Hillsborough, při které během semifinálového zápasu FA Cupu zemřelo při tlačenici téměř sto fanoušků Liverpoolu.

Od té doby příznivci Liverpoolu bojovali za spravedlnost. Chtěli, aby policisté nesli odpovědnost. Chtěli, aby byli potrestáni ti, kteří kryli, co se skutečně stalo, protože na fanoušky Liverpoolu v podstatě svalili vinu. Lidé říkali: „no jo, chuligáni“ nebo „byli opilí“. Ale ve skutečnosti selhala bezpečnost celého stadionu, policie udělala chyby.

A Andy Burnham stál před čtyřiceti tisíci lidmi na stadionu Anfield, a ti na něj bučeli, zatímco se jim snažil něco říct. Jako někoho, kdo vyrůstal poblíž Liverpoolu a byl fanouškem Evertonu, tedy dalšího místního týmu, ho to opravdu naštvalo. Mohl odejít. Ale místo toho řekl: „Já za vás budu bojovat.“ A také to udělal. Prosadil veřejné vyšetřování, na jehož konci byli policisté zatčeni a postaveni před soud. Někteří sice už byli příliš staří nebo odešli do důchodu, ale byl v tom určitý prvek spravedlnosti. Takže myslím, že to je jedna z jeho základních vlastností: Všimne si problému a začne s ním pracovat. To je samozřejmě dobré ve chvíli, kdy se snažíte lidem zalíbit. Ve vládě ale bude muset dělat těžká rozhodnutí, která jsou mnohem složitější.

A druhou jeho výhodou je, že má zkušenosti jako starosta metropolitního hrabství Greater Manchester. Pozice starosty je ve Spojeném království poměrně nová. Nemají mnoho pravomocí, je to hodně o tom, co jsou schopni doručit, je to o získávání peněz od centrální vlády na realizaci konkrétních projektů. A myslím, že může poukázat na to, čeho dosáhl v Manchesteru. Bývalo to velké průmyslové město, které prošlo těžkým obdobím, a dnes se opět etabluje jako centrum služeb a inovativní výroby.

Mnoho poslanců se stane premiéry, aniž by někdy něco řídili. V podstatě jsou trochu jako novináři - jsou to do určité míry kritici, ukazují na problémy, říkají, co by se mělo stát. Ale dokud se nestanou ministry, tak se k uskutečnění těch kroků, o kterých mluví, nedostanou. Burnham jako starosta ale musel realizovat konkrétní projekty. Musel spolupracovat s opozičními stranami, musel naplňovat politické cíle, musel řídit rozpočet. Myslím, že to ho do určité míry připravilo. Samozřejmě řídit zemi je něco úplně jiného - o hodně více problémů, také zahraniční politika a další zásadní témata. Ale tohle jsou podle mě dvě výhody, které mu pomůžou, jakmile se dostane na Downing Street (kde sídlí britští premiéři, pozn. red.).

V tu chvíli by se stal už sedmým ministerským předsedou za posledních deset let. V některých zemích taková rotace možná nevyvolává žádný velký údiv, ale v Británii to z dlouhodobého hlediska běžné není. Co se tedy v těch posledních deseti letech změnilo?

Brexit, odchod z Evropské unie. To je to, co se změnilo. Británie je ohledně toho rozhodnutí ještě pořád hluboce rozdělená. Veřejné mínění se mezitím posunulo směrem k odmítnutí brexitu, ten poměr je asi 60 procent pro opětovný vstup do EU oproti 40 procentům, kteří si to nepřejí. Je to prostě velmi polarizující otázka a každý z premiérů, který se to nějak pokoušel řešit, si na tom vylámal zuby.

David Cameron vlastně jen opustil úřad, když se ukázalo, že v referendu zvítězili zastánci brexitu. Theresa Mayová nedokázala zajistit vyjednání dohody o odchodu z Evropské unie, protože volby, které nechala vyhlásit, ji připravily o silnou většinu ve sněmovně, kterou potřebovala. Boris Johnson také musel předčasně skončit v důsledku svých různých chyb a poklesků. Teprve Rishimu Sunakovi se podařilo obnovit jistou míru stability, ale tou dobou už konzervativci přesluhovali a bylo zřejmé, že přijde změna a návrat labouristů k moci. Když to pak opravdu přišlo, měl Starmer obrovskou většinu a sliboval stabilitu. Všichni měli za to, že vydrží celých pět let. A skončilo to, jak to skončilo.

A nemyslím si, že o Starmerovi můžeme mluvit jako o oběti brexitu jako takového, ale spíš té horečnaté politické atmosféry, která v jeho důsledku vznikla, a toho, že Reform UK (protiimigrační a probrexitová strana, pozn. red.) tak moc nabyla na síle, že se labourističtí poslanci musí strachovat o svá místa ve sněmovně. Do toho na druhé straně politického spektra posilují Zelení, kteří otevřeně volají po návratu do Evropské unie a přetahují se s labouristy o voliče zleva. Takže se Labouristická strana drolí nalevo i napravo, a to vytváří paniku. No a za téhle situace přichází Burnham jako někdo, kdo by tuhle zdánlivě neřešitelnou situaci mohl vyřešit a stranu znovu sjednotit.

Co přesně brexit způsobil, že to uvrhlo Británii do takového politického chaosu?

Myslím, že několik věcí. Ekonomika se podle všech náznaků propadá, poklesla o čtyři, podle některých studií dokonce až o osm procent. Nezapomínejme, že k úplnému odchodu Británie z Evropské unie došlo až v roce 2021. A za těch pět let došlo ke ztrátě všemožných ekonomických příležitostí. K tomu si připočtěte všechny ty krize, kterým dnes čelí každá evropská země - vysoké ceny energií, válka s Ruskem, potřeba přezbrojování, problémy s integrací přistěhovalců. Je toho opravdu hodně.

Ale brexit je, myslím, tím určujícím faktorem, který pochopitelně u jiných zemí, které mají také dost problémů, nenajdete. I Nizozemsko, které tradičně mívalo stabilní koaliční vlády, zažívá období nestability a častých rozpadů koalic, částečně kvůli problémům s imigrací, částečně kvůli ekonomickým nesnázím. Myslím, že to je něco, s čím se potýká spousta evropských zemí, ale v případě Spojeného království to vypadá dramatičtěji, protože na to nejsme zvyklí a protože brexit té politické polarizaci a výkonu ekonomiky dodává ještě další rozměr.

Jedním ze slibů brexitu bylo zvládnout migraci. Podařilo se tento slib splnit?

Stalo se to, že migrace po brexitu obrovsky vzrostla, protože část evropských migrantů se vrátila domů, část odešla do jiných zemí, část zůstala - a zároveň stále ještě pokračoval ekonomický růst, který přitáhl spoustu lidí z bývalých britských kolonií, zejména z Nigérie, z Indie, z těch míst, kde Británie dříve vládla. Šlo o lidi, kteří mluví anglicky a mohou pracovat jako zdravotní sestry, asistenti ve školách, řidiči autobusů a podobně. Byly tu pracovní příležitosti a tito lidé přišli, aby je využili, například jako pečovatelé. A přicházeli velmi rychle. Imigrace po brexitu ve skutečnosti vzrostla. Stalo se tak za Borise Johnsona, který slíbil, že ji sníží - jeden z mnoha slibů, které porušil.

A pak je tu specifický problém: imigrace přes Lamanšský průliv. Tam sice celkově nejde o nijak obrovské počty příchozích, ale tito imigranti jsou samozřejmě politicky nejviditelnější. Právě kvůli nim - migrantům připlouvajícím na malých člunech - jsou lidé nejvíce naštvaní. Když bylo Spojené království v Evropské unii, byla větší šance vracet je do Francie, která je zase mohla vracet do země, přes kterou do EU přišli. Nebylo to snadné, nepředstírejme, že ano, ale bylo tam více spolupráce, více koordinace. Takže tyto statistiky také vzrostly. Brexit tedy v zásadě neudělal nic pro snížení imigrace a svým způsobem ji vlastně zvýšil.

V kompletní verzi rozhovoru s novinářem Andrewem Boundsem pro podcast 5:59 se také dozvíte, proč není pravděpodobné, že by se do cesty Andyho Burnhama do čela labouristů a Velké Británie ještě postavil nějaký výrazný vyzyvatel. Anebo jestli se dá očekávat, že by pravděpodobný premiér pootočil kurz britské zahraniční politiky. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.