Tři generace, tři pohledy na rok 2022: Obavy, úzkost i pokora

Tři generace, tři lidé a tři životní příběhy, které náš podcastový tým sleduje už po tři roky. Od pandemických těžkostí přes začátek války na Ukrajině až po energetickou krizi a zvyšování životních nákladů. Jak nastalou situaci vnímá dobrovolnice Dobroslava Sehnalová, studentka gymnázia Sofia Serbáková a penzista Antonín Hurych?

Rok s pandemií. Rok s očkováním proti koronaviru. A rok s válkou a vysokou inflací. Potřetí se tým podcastu 5:59 spojil s trojicí lidí, kteří žijí své (ne)obyčejné životy v kulisách krizí posledních let.

Dobroslava se věnuje dobrovolnictví a teď ji nejvíce trápí, z čeho neziskové organizace, v jejichž správní radě zasedá, pokryjí v dalším roce své výdaje. Sofie stále navštěvuje gymnázium. Z online výuky se už přesunula zpět školní lavice, její klidné dospívání ale narušují zprávy o válce. A nejstarší z trojice Antonín vyrábí lavičky, které by podle něj mohly usmířit celý svět.

Kde byli, když se dozvěděli, že začala válka na Ukrajině? Jak se jejich rodiny a okolí vyrovnávají s všudypřítomnou drahotou? A co by si přáli do nového roku?

Dobroslava Sehnalová žije více než třicet let v Praze. Původní profesí je bankéřkou, ale před třemi lety - na začátku pandemie covidu - se rozhodla plně věnovat dobrovolnictví. Během nouzového stavu se dokonce seznámila se seniorkou, se kterou si dodnes pravidelně telefonuje.

„Ty rozhovory jsou oboustranně přínosné, protože jí mohu dělat takového sparing partnera. Ona se má komu vypovídat a pro mě je přínosné, že slyším člověka, který žije úplně jinak a má vlastní životní zkušenosti,“ popisuje.

Poprvé jsme s Dobroslavou mluvili v prosinci roku 2020 a znovu potom o rok později, kdy bylo hlavním tématem očkování proti koronaviru a neochota části lidí si pro první nebo druhou dávku dojít. Teď ji - podobně jako další - trápí především energetická krize.

Pomáhá totiž ve dvou neziskových společnostech, které v těchto dnech dávají dohromady rozpočty na další rok. A vyhlídky nejsou růžové. „Řešíme, co všechno se dá udělat s tím málem, které na straně příjmů bude,“ vysvětluje.

Přesto doufá, že v dalším dost možná nelehkém roce se jí i všem ostatním podaří najít kousek radosti. „Být šťastný v dobách blahobytu umí hodně lidí. Výzva to je, když se to nedaří.“

Se studentkou Sofií Serbákovou jsme poprvé mluvili, když jí bylo patnáct let a život jí v roce 2020 naruby obrátila pandemie covidu. Ze dne na den začala distanční výuka, oba její rodiče - lékaři - byli v první linii boje s koronavirem.

O rok později, v prosinci 2021, jsme si povídali hlavně o očkování - tehdy Sofie mluvila o tom, jak je pro ni důležité, že i díky němu se její život vrátil skoro do zajetých kolejí.

„V lednu jsme mysleli, že už se vše vrací do normálu, takže začátek války pro mě byl velké překvapení i zklamání,“ vysvětluje. „Na druhou stranu mi přijde, že to hodně semklo lidi, náš národ a také národy v ostatní zemích, co se například týká pomoci.“

Díky tomu se tak paradoxně vyplnilo přání, které Sofie měla do roku 2022, tedy aby lidé byli méně sobečtí a aby víc mysleli na druhé. Nyní by chtěla, aby lidem pokora, kterou našli během války na Ukrajině, zůstala. „Mimo to bych si přála, aby svět byl konečně v klidu,“ říká.

Antonín Hurych je penzista a velký patriot obce Chmelík na Svitavsku, kde žije se svou manželkou a kam se za nimi vrací jejich pět dětí s rodinami. V pandemickém roce 2020 se setkávali hlavně virtuálně, Antonín se staral o svá včelstva a s manželkou se drželi stranou dění, aby se nenakazili.

V roce 2022 si přál nazout boty a jít do Betléma, útěchu nakonec ale opět našel hlavně v přírodě. Kolem domu vysázel 34 třešní, staral se o velkou zahradu a ovoce daroval rodině i známým. „To je taková další radost, že rozdáváme plody naší zahrady dál,“ říká.

Letos Antonína provází kvůli válce na Ukrajině i úzkost, ale myslí si, že Rusko už teď prohrává - morálně. „Řekl bych, že je to největší prohra, která ho potkává.“

Energii tak vkládá do zvelebování Vysokého lesa u Chmelíku, kde každé jaro zem pokryje koberec sněženek. Vyrábí a umísťuje sem lavičky, které jsou podle něj důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát. „Pomáhají k odpočinku a uklidnění, ale jsou zároveň symbolem přátelství, protože si cizí lidé mohou sednout a poznat se,“ vysvětluje.

Na takovou lavičku by si podle něj měli sednout státníci zemí, ve kterých je napětí nebo konflikty. „Dokázali by se díky tomu usmířit,“ myslí si.

Jakou zkušenost má Dobroslava Sehnalová s uprchlíky z Ukrajiny, které ubytovala u sebe doma? Jaký dopad má energetická krize na sedmnáctiletou Sofii Serbákovou? A proč je pěstování třešní celoživotním koníčkem Antonína Hurycha? Poslechněte si v předvánoční epizodě podcastu 5:59. Audio najdete na začátku článku.