Mr. Olympia: Chci šokovat, pít vaše pivo a ukázat postavu monstra

Pražský podnik lze považovat za nejvýznamnější v Evropě, proto každoročně přijíždí světová kulturistická špička. Kariérou Samsona Daudy se EVLS Prague Pro táhne jako jasná zářící linka. Brit s nigerijskými kořeny tu absolvoval svou první profesionální show a oslavil i první vítězství mezi profesionály.

„Na Prahu mám jen krásné vzpomínky. Cítil jsem tu energii a lásku. Z Prahy se stalo moje šťastné město, prostě si mě k sobě připoutalo,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy muž, který se postavil po bok Arnolda Schwarzeneggera nebo Ronnieho Colemana.

Otevřeně mluví o tvrdé disciplíně a boji o přežití na internátu v Nigérii, o chemii ve špičkové kulturistice. Nebo o tom, jak mu titul Mr. Olympia zajistil budoucnost. Popisuje i to, jaké to je trénovat pod manželkou.

Považujete Prahu za svůj třetí domov po Lagosu a Manchesteru? Absolvoval jste tady první profesionální závody a také tu slavil své první vítězství mezi profesionály.

Do Prahy jsem dorazil už počtvrté a když jsem jel na letiště, říkal jsem si: Kdykoli jsme byli v Praze, byla to pozitivní zkušenost. Mám jen krásné vzpomínky. Ano, prožil jsem tady svůj profesionální debut v roce 2018 a pamatuju si ho velmi dobře.

Jak to?

Skončil jsem pátý a vyhrál Roelly Winklaar. Zíral jsem s otevřenou pusou, hlavou se mi honilo: „No, ty vole“. Jak velká ta show byla a vůbec všechno okolo. V roce 2021 přišlo moje první profesionální vítězství, a zase v Praze. Měl jsem pocit, že mě publikum zná už z dob, kdy jsem se dral nahoru, cítil jsem tu energii a lásku. Odjížděl jsem s nejlepším pocitem, protože to bylo moje první profi vítězství. Když jsem se vrátil v roce 2023, poprvé jsem vyhrál dvě soutěže po sobě. Takže se z Prahy stalo moje šťastné město.

Proč jste se letos vrátil? Právě kvůli nostalgii?

Vždy jsem říkal, že nikdy nebudu závodit jen jednou v sezoně. Když závodníci vyhrají Mr. Olympia a dostanou se na nejvyšší úroveň, často se pak soustředí právě už jen na Olympii. Ti nejlepší většinou závodí v USA, do Evropy se jim nechce. Nechtěl jsem, aby to byl i můj případ, takže jsem se chtěl vrátit do svého šťastného města. Letos jsem si chtěl dát volno, ale po tom, co se stalo na letošní Olympii, kdy jsem skončil třetí, jsem cítil, že se potřebuju odrazit zpátky. Proto Praha. Samozřejmě mi pomohly i příjemné vzpomínky. Je to jako osud - když vás něco srazí na kolena, vždy se chcete vracet domů.

Víte, že existuje pivo od světoznámého českého pivovaru, které se jmenuje Samson? Jako vaše křestní jméno. Můžete vůbec pít pivo?

To jsem nevěděl, to si musím dát! Pivo piju jen po sezoně. Jako vrcholový kulturista nesmíte pít celý rok alkohol, ale když skončí poslední show, přichází čas, kdy si to můžu povolit. Dřív jsem hrával ragby a tam se po zápasech dohrávalo v klubovně u piva nebo jiných drinků. V kulturistice to dělat nemůžete, ale pro mě je to ten nejlepší, nejpříjemnější způsob, jak zakončit soutěžní sezonu.

Narodil jste se v Nigérii. Jakou máte nejsilnější vzpomínku ze života tam?

Internát, bydlení na koleji. Šel jsem tam hodně mladý, už ve dvanácti. Když mě rodiče dali na kolej, což byla v podstatě vojenská škola, šlo o přežití. Nemáte žádnou záchrannou síť, nemůžete volat mámě a tátovi, nemůžete volat kamarádům. Jste ve velké škole, kde každý bojuje sám za sebe, a proti vám stojí kluci, kteří jsou starší a už jsou tam roky. Moje vzpomínky jsou tedy hlavně o tvrdé disciplíně. Musíte vstávat v určitou dobu, ustlat si postel, studovat, spát. Dokonce vám řeknou, kdy si můžete dát odpoledního šlofíka. Bylo to tak nastavené – nejpřísnější disciplína, jakou si lze představit. Na jedné straně to vytvořilo nějaké démony, ale na druhé mi to dalo schopnost na sebe zatlačit. Právě kvůli těmto vzpomínkám umím dost bojovat. Naučilo mě to, co to obnáší být mužem.

Do Velké Británie jste se přestěhovali s rodiči v patnácti, pracoval jste na stavbách a dělal údržbáře. Pořád jste tak manuálně šikovný?

Doma ano, to mi zůstalo. Ty dovednosti stále mám a těší mě, že mnoho věcí stále zvládnu. Je to mnohem příjemnější než volat někoho jiného, když se vám rozbije kohoutek nebo světlo. Je radost, když to umíte opravit. Vyvolává to i nostalgii a vrací vás to na zem, zpátky na start.

Proč jste vlastně začínal s ragby? A ne s fotbalem?

Když jsem do Anglie přišel, byl jsem hodně hubený. Nejdřív jsem hrál fotbal, protože je v Anglii všude. Chvíli jsem zkusil i basketbal. Pak mě kamarád přemlouval, že mají ragbyový tým. Řekl jsem si, že je to chlapská hra, můžu běžet a někoho sejmout. To zní dobře, jdu do toho. Ale ragby mi dalo něco, co jsem předtím neznal. Pocit, že za vámi stojí tým. Celý život jsem se cítil izolovaný a sám, byl jsem introvert. V ragby, mezi velkými, silnými a staršími chlapy. To vás motivuje. Dodají vám sebevědomí. Věří ve vás. Děláte to i pro chlapa vedle sebe. V tom je ta síla, což mě fascinovalo. Když jsem se začal zlepšovat, musel jsem do posilovny, abych zesílil a ustál nárazy. A tehdy mě spoluhráči popíchli: Hej, napadlo tě někdy závodit v kulturistice? Rosteš, vypadáš nařachanej.

Co vás tedy přivedlo - kromě spoluhráčů a obrázků Phila Heatha, bývalého Mr. Olympia - od ragby ke kulturistice?

Chvíli jsem dělal ragby i kulturistiku, ale pak mě někdo varoval: Nemůžeš dělat obojí! Když budeš hrát ragby, zraníš se a vezme ti to to nejlepší pro kulturistiku. Musíš si vybrat. V ragby už jsem byl za věkem, kdy bych se mu mohl věnovat zcela profesionálně, ale v kulturistice máte času dost. Takže to bylo jasné a vlastně se to vyřešilo samo. Myslel jsem, že si mě ragbisti budou dobírat, že stojím na pódiu v tangách, ale bylo to přesně naopak. Hodně mě podporovali.

Kdyby se ragby dostalo do programu olympijských her dříve než v roce 2016, zůstal byste u něj?

Hrát ragby na olympiádě, to by byla ta nejlepší věc na světě. Ale pak už na mě bylo bohužel pozdě. Začal jsem příliš starý.

Mr. Olympia versus olympiáda. Dají se tyto dva světy vůbec porovnávat?

Co se týče sportu obecně, nejen v jeho vrcholové podobě, jde o to vzít tělo a dotlačit ho na absolutní hranici toho, co zvládne. Bez zábran, nejlepší z nejlepších. Ať už je to uběhnout stovku pod deset vteřin, nebo mít víc svalů, než si kdo kdy myslel, že je možné. Vždy jde o extrém. Řekl jsem si: Máš dar a musíš zjistit, jaký je jeho vrchol. To myšlení je stejné. Poslední dobou mě hodně baví formule 1. Líbí se mi, jak spolu soupeří Max Verstappen a Lando Norris. Hodně jsem koukal na box, fandil jsem Miku Tysonovi. Když jsem sledoval ragby, byl jsem velký fanoušek anglického reprezentanta Chrise Ashtona. Ti kluci mají to myšlení, že dobré prostě nestačí, což mě přitahovalo.

Troufl byste si na některý ze silových sportů na olympijských hrách?

Teď už vůbec. Kdybych se mohl vrátit v čase, asi ano. Rád bych si býval zahrál ragby, to bych miloval. Ale neohlížím se. Našel jsem svou cestu a pracuju na tom, abych dosáhl maxima.

Změnil vás titul Mr. Olympia v hlavě?

Opravdu ano. Máte životní cíl. Měl jsem životní cíl. Nepřišel jsem s obřím sebevědomím jako někteří kluci, kteří mluvili o velkých cílech. To bych nebyl já. Věděl jsem jen, že umím tvrdě pracovat.

Tušil jste, čeho byste mohl dosáhnout?

Vůbec. Tak začnete makat. První krok - stát se profi kulturistou. Dobře, to je pěkné, výjimečné. Další krok - bylo by fajn dostat se na Olympii. Být mezi nejlepšími. To mě hnalo v celé kariéře.

Co se dělo, když jste vyhrál EVLS Prague Pro?

Tím, že jsem v Praze vyhrál svou první profi show, jsem se kvalifikoval na Olympii a přišel pocit: Dokázal jsi to, jsi mezi nejlepšími. Pak jsem jel na první Olympii a říkal si, že by bylo fajn dostat se do top 10. No, a při debutu jsem nakonec skončil šestý. To bylo jako: Aha, dobře, tohle je výsledek tvrdé práce!

Napadlo vás tehdy: A můžu Mr. Olympia vyhrát?

Taky jsem se sám sebe ptal, jestli je to možné. Každý úspěch vám otevírá oči, nové možnosti. Když jsem si šel později pro trofej na Olympii, bylo to neuvěřitelné. Já, kluk z Nigérie, který chtěl být jen dobrým kulturistou, najednou stojí na vrcholu. To vás fakt změní. Vaše sebevědomí je vytesané do kamene, protože už nic výš není. Dokázal jsem to! Není to náhoda, štěstí, dar. Je to výsledek vaší práce. Byl to pocit sebejistoty i euforie. Změní to všechno. Vím, kdo jsem, vím, čeho jsem dosáhl. Obzvlášť pro mě - někoho, kdo takové sebevědomí nikdy neměl - získat ho v pozdějším věku, to byla obrovská životní změna.

Vyhrál jste Olympii jako první Nigerijec? Nebo spíš jako druhý Brit po Dorianu Yatesovi?

Obojí. Do Británie jsem přišel v patnácti, takže jsem tam strávil většinu života, proto se považuji za Brita. Ale zároveň mám celou rodinu v Nigérii, takže je to… Jak to říct? Mám pocit, že jsem přesně uprostřed. Jsem hrdý na své nigerijské kořeny a moc pro mě znamená být prvním nigerijským kulturistou, který vyhrál Olympii.

V čem se pro vás osobně liší tlak reprezentovat Afriku oproti tlaku reprezentovat Británii?

Větší tlak? Určitě Británie. Když jsem začal chodit do posilovny, všude visely fotky Doriana Yatese. Nikdy jsem si nemyslel, že dojdu tak daleko. Neuvědomoval jsem si, že můžu být druhým Britem po něm. Slyšíte všechny ty jeho příběhy, vidíte fotky, videa. A nenapadne vás, že byste na to navázal. Je to sakra bláznivé. Lidi ve Spojeném království k němu vždy vzhlíželi - a teď jsem po něm já? Ale je to spíš pocit hrdosti než tlaku. Že jsem to dokázal a zase získal pro Británii titul Mr. Olympia. Po 29 letech.

Jaké jste zaznamenal ohlasy na vaše vítězství v obou zemích? Byl jste od loňského triumfu v Nigérii?

Bylo to extrémně odlišné. Nečekal jsem, co přijde v Nigérii, protože jsem odjel jako dítě, a ano, párkrát jsem se tam vrátil, ale nikdy od chvíle, kdy jsem začal s kulturistikou. Proto jsem si nemyslel, že tam o mně vůbec někdo ví. Ale když jsem vyhrál, ozvalo se opravdu hodně lidí z Nigérie. A pak mi volali tety a strýcové, že je uhánějí noviny a televize, že se mnou chtějí mluvit, protože zjistili, že jsme příbuzní. Byl jsem na titulní stránce nigerijských novin. Hodně mě potěšilo, že mě tak vnímají. Zatím jsem tam nebyl, ale chci se vrátit, strávit tam nějaký čas. Snad příští rok po Arnold Classic v březnu. Myslím, že naposledy jsem tam byl v roce 2012.

Co byste označil za klíčové rozhodnutí během posledních 12 týdnů přípravy před Mr. Olympia 2024, které vaše manželka Marlena Gustowska udělala jinak než letitý kouč Miloš Šarčev?

Potřebujete pár dalších očí. Lidi ale nevědí, že ode dne, kdy jsem s kulturistikou začal, byla Marlenka u toho. Byla jednou z prvních, kdo mi navrhl, ať to zkusím. I moji trenéři obvykle komunikovali přes ni, byla vždy v obraze. Pro nás to bylo normální. O tom sportu toho vždy věděla víc než já - o výživě i o tréninku. Trenéři jí posílali plány se slovy, ať Samson dělá to a to. A ona byla vždy vyrovnanější, klidnější než trenéři. Nikdy nepanikařila, nešílela. Držela nás na trati. Když přišel rok 2024, dokončili jsme Arnold Classic a řešili, jakého trenéra hledat.

A?

Říkal jsem si: Kdo mě zná líp? Proč promarnit dva roky s trenérem, který mě nezná? Bylo to jednoduché rozhodnutí. Ale reakce byly šílené, negativní.

V čem?

Nikdy jsem si nepředstavoval, že z toho bude takové pozdvižení. Myslel jsem, že o nic nejde, ale všichni šíleli, že jsem změnil trenéra a tím novým je moje žena. Museli jsme ustát hodně řečí, hodně nepochopení. Představte si ve fotbale tým s hlavním trenérem a asistentem, který je tam roky. Hlavní trenér skončí. Kdo to převezme? Často asistent, protože zná mužstvo do detailu. Proto to všichni považovali za bláznivé rozhodnutí. Ale podívejte se na výsledek - vyhráli jsme Olympii. Takže to asi bylo správné, ne?

A jaká byla reakce po vítězství?

Všichni řekli: Dobře, ona asi opravdu ví, co dělá.

Čím změnila trenérka-manželka vaše vnitřní nastavení? Co navíc vám dodala?

Partner je do toho vždy zapojený, ať chcete, nebo ne. Je to vždy propojené. Takže ke změně nedošlo, protože ona tam byla vždy. A když udělám chybu a zkazím to, co uděláte - rozvedete se? Když selžeme, selžeme spolu, když vyhrajeme, vyhrajeme spolu. Sdílíte všechno. Nás to nijak nezměnilo.

Hádáte se?

O jídle a tréninku se nikdy nehádáme. Prostě dělám, co řekne. Ale občas dost propadám stresu, hlavně když je to těžké. V přípravě je to tvrdé, takže si frustraci neúmyslně vybíjíte na nejbližších. Ale to pouto tím sílí. Když společně projdete přípravou, zvládnete cokoliv.

Zřejmě nikdy se nezastaví debata laiků či odpůrců kulturistiky o tom, jestli je vůbec zdravá. Je?

Může být. Lidé se ale upínají na to, co se jim nelíbí. Když se vrátím k tomu, co jsem říkal o podstatě kulturistiky na nejvyšší úrovni - snažíte se udělat něco extrémního. A to je stejné, jako když se snažíte jet autem co nejrychleji, běžet co nejrychleji. Na vrcholu je to vždy nebezpečné a riskantní. Ale kulturistika jako životní styl - to je zdravé. Trénink, disciplína ve stravě. Být lepším člověkem fyzicky i mentálně. Pokud koukáte jen na top úroveň, pak to samozřejmě zdravé není. Když se ale podíváte na celý životní styl, je to jiné. Může lidi inspirovat ke zdravějšímu životu, k chození do posilovny, k překonávání překážek a větší disciplíně.

Jak odpovíte na kritiku, že moderní profesionální kulturistika je méně o zdraví a víc o chemii?

Myslím, že už vidíme změnu. S nástupem sociálních sítí a kluků jako Chris Bumstead nebo Sam Sulek. Oni jsou otevřenými osobnostmi, které do našeho i veřejného prostoru přicházejí. Pamatuji si, že když jsem začínal, byla kulturistika vnímaná jako velmi povrchní sport – malí muži s malým egem se snaží nabrat co nejvíc svalů. Dnes přicházejí opravdové osobnosti, fitness se šíří, víc se soustředíme i na zdraví. Ano, chemie bude vždy problém, ale musíme chápat, že to je věc absolutní špičky našeho sportu. Někdo, kdo chce být prostě lepším a zdravějším člověkem, na to ani nemusí koukat. Pokud je kulturistika jen o povrchnosti, jen o té fyzické stránce, můžete do toho snadno spadnout. Ale když budujete tělo, mysl, disciplínu, pak je to zdravé.

Dá se na kulturistiku pohlížet i jako na umění - tělo jako umělecké dílo?

Myslím, že náš sport má uměleckou část. Vezmete tělo a formujete ho do určité podoby. Ať už se snažíte být „mass monster“, i tenhle obr je pořád umění. Nebo to tělo můžete vytvarovat do podoby řeckého boha. Estetika, linie. A lidi se na to mohou dívat a vidět v tom umění. To je ta prezentace na pódiu, to pózování.

S čím tedy vstupujete při závodech na pódium? Ukázat tělo? Šokovat lidi svou postavou?

Šokovat. Mým záměrem je přinést postavu, která kombinuje „mass monster“ a estetiku. To tu ještě nebylo. Chci, aby si lidi řekli: Co to kur*a je… Ale je to nádherné. Směs šílené hmoty, která vypadá mimo tenhle svět, a zároveň krásy. Aby lidé zírali a přemýšleli nad tím, jak může být někdo tak velký a mít tak úzký pas.

Letošní duel o titul přinesl zajímavé setkání. Tři Mr. Olympia, vy jako obhájce a Derek Lunsford s Hadi Choopanem, kteří se chtěli na trůn vrátit.

O to to bylo atraktivnější. Pro nás, pro diváky, pro média, pro všechny. Pokaždé, když přijdu na pódium, vím, proti čemu jdu. V hlavě mám jediné: Znáš tu bitvu, tohle jsou ti kluci, které musíš přemoct. Letos jsme se snažili hrát jejich hru - přijít super připravení -, a to byla chyba. Měli jsme hrát tu naši - velikost a linie. Je těžké to spolknout, že to letos nedopadlo a skončil jsem třetí, ale je to cenná zkušenost.

Co bylo těžší: získat titul Mr. Olympia, nebo ho obhájit?

Obhájit. Když něco, někoho pronásledujete, je to jednodušší. Když jedete na trati, je snazší honit auto před vámi než bránit tomu za vámi, aby vás předjelo.

Mění se podle vás rozhodovací standardy rozhodčích?

Každý rozhodčí má v hlavě nějaká kritéria – jak chce, aby závodník vypadal. A když vidíte jednu postavu samotnou, je to docela snadné posoudit. Má dobré nohy, široká záda, je dost odvodněný? Jenže jakmile vedle sebe stojí na pódiu více závodníků, je to těžké. Oči vám automaticky jdou k tomu, kdo vizuálně dominuje. V tu chvíli ta kritéria v hlavě těžko přenášíte na to, co před sebou vidíte. Musíte si uvědomit, že rozhodčí se nedívají přes telefon, nemají hodinu na zoomování, jde o živý dojem. Mají pár sekund na rozhodnutí. A to je pak velmi těžké.

Jak by vypadala vaše ideální nutriční autobiografie - tedy tři jídla, která symbolizují tři etapy kariéry, a co každá reprezentuje?

V ragby prostě chcete jíst. Kebaby, burgery, cokoliv. Když přejdete do kulturistiky, mění se to. Jíte zdravěji, rýži, kuře. A když jste na vrcholu, jdete do nejmenších detailů. Není prostor pro chyby nebo zkoušení. Všechno je spočítané. I když si výjimečně dáte cheat meal (česky volně řečeno: prasárnu), musíte spočítat, kolik je tam například soli. Jakmile si tohle přemýšlení nastavíte, nejde ho vypnout.

Za titul Mr. Olympia jste dostal rekordní odměnu. Zajistila vás?

Ano, zajistila. Když jsem loni vyhrál, mohl jsem si koupit vlastní gym, svoji soukromou posilovnu. Nikdy by mě nenapadlo, že to bude možné. Chtěl jsem si vždycky koupit dům. Pěkný dům pro rodinu, ve kterém jednou budeme společně bydlet. To se nám podařilo ještě před loňskou Olympií. A pak jsem vyhrál.

Takže přišla otázka: Co s těmi penězi?

Samozřejmě. A rozhodnutí bylo rychlé. Dobře, kupuju gym. Ten pocit je až šílený, ale blažený zároveň.

Proč?

Přiznám, že ho chci ještě víc. Ale musíte si uvědomit, že se ta odměna daní. A jde o obří zdanění, protože se Olympia koná v USA, navíc dolary převádíte na libry. Domů tedy přivezete méně než polovinu. I tak to zajistí budoucnost, i tak to změní život.

Pokud se zeptáme laicky: přinese profesionální kariéra a výhra na Mr. Olympia sponzory, peníze, produkty, dlouhodobé zabezpečení po kariéře?

Do kulturistiky nejdete kvůli penězům. Chcete-li peníze, vyberte si jiný sport. Když jsem ji dělal nějakou dobu, říkal jsem si: Kéž bych se tím mohl živit, abych nemusel do běžné práce. To bylo vše, co jsem chtěl. Dělat to, co miluju, a zaplatit účty. Nikdy jsem si nemyslel, že na tom postavím něco většího. Hlavní zdroj příjmů je vaše značka. Musíte pochopit, že budujete osobní brand. Vaše tvář, vaše jméno. To je nejdůležitější část a musíte ji chránit. To vám přináší sponzory, produkty. Musíte to budovat, abyste měli něco i po kariéře. Na tom záleží. Prémie ze soutěže je bonus. Super, můžete ji investovat. Ale den za dnem, měsíc po měsíci - to je značka, kontrakty, sponzoři.

Jak vnímáte obchodní riziko spojené s vlastní značkou merchandisingu, online coachingu?

Musíte si dělat rešerše. Vždycky si dělejte rešerše. Když vás chce sponzorovat firma, která se nedostatečně prezentuje na sociálních sítích, tak…

Tak co?

Červená vlajka. Nebrat! Sledujte recenze, co o firmách lidé říkají, jaká je kvalita produktů. Mám to jasně dané. Nebudu se spojovat s firmou nebo produktem, který bych sám nepoužíval. Třeba s oděvní firmou. Oslovila mě velká, skvělá značka, ale nebyl to můj styl. Nebylo to něco, co bych nosil, takže do toho partnerství nepůjdu. Musí to být autentické, protože máte odpovědnost neuvádět v omyl lidi, kteří k vám vzhlížejí. Beru jen to, co bych sám fakt nosil nebo používal.

Co považujete za hranici, jejíž překročení by z vašeho pohledu znamenalo ukončit soutěžní kariéru – zdravotní metrika, lékařský test?

Kdyby se moje postava začala rozpadat rychleji, než bych to stíhal dohánět. Buď zranění, nebo by mi prostě začala odcházet forma. Nechci být ten chlap, co se drží příliš dlouho a doufá v zázrak druhého vítězství. Musíte poznat, kdy je čas hodit ručník do ringu. Chci umět říct: Dost! Ideálně když budu do budoucna dobře zajištěný. Chci dokázat poznat, až ten čas přijde, a oznámit: Byla to skvělá jízda, dosáhl jsem všeho, můžu odejít s úsměvem, díky, že jste mi to umožnili, ale je čas jít. Chci odejít s čistým srdcem a vědomím, že to byla krásná cesta.

Jaký je váš vnitřní morální kompas při rozhodování, jestli se zúčastnit exhibice, která by mohla poškodit vaši reputaci, například vystoupení u kontroverzního promotéra?

Nepřijedu jen tak na show, abych vystoupil pět minut na pódiu a zase odešel. Potřebuju, aby mi dali čas a prostor udělat víc. Chci se setkávat s fanoušky, chci jim dát svůj čas. Protože vidět 150kilového kulturistu na obrazovce je jedna věc, ale potkat ho osobně, to je úplně jiná liga. Chci tam být celý den, potřásat si rukama, potkávat lidi. To si lidé pamatují. Má to dopad, když vás můžou potkat. Pamatuju si, když jsem byl na druhé straně, stál hodiny ve frontě a čekal na svoje idoly - a pak měl hodně povrchní zážitek. To zanechá špatný dojem.