Češi si přivlastnili vlajku i Československo, říká historička umění Bartlová

Stále častěji ji potkáváme na veřejných místech, a to i ve dnech, kdy není státní svátek. Státní vlajka dnes slouží, kromě toho, že je oficiálním symbolem státu, i jako identifikační kód pro nejrůznější skupiny: sportovní fanoušky, demonstranty nejrůznějšího přesvědčení i občany, kteří si ji stále častěji vyvěšují třeba na zahradě. Komu vlastně patří? A sjednocuje nás, nebo rozděluje?

Jako každý rok si dnes Česko připomíná vznik Československého státu v roce 1918. Na Hradě se budou předávat státní vyznamenání, média zaplní názory na to, v čem se můžeme z naší historie inspirovat. Na ulicích mimo to budou vlát vlajky s bílým a červeným pruhem, mezi které je vložen modrý klín. Jde o státní symbol, který je sice dnes neodmyslitelně spojený s Českou republikou, dříve ale náležel právě Československu.

„Vlajka Československa patřila k takzvaným státním symbolům, stejně jako státní znak nebo hymna, a dohoda v druhé polovině roku 1992, před rozdělením Československa, byla taková, že žádný z nástupnických států (tedy ani Česko, ani Slovensko) ty stávající symboly nepřevezme, což zní poměrně logicky,“ popisuje historička umění Milena Bartlová.

Všechno se nicméně zkomplikovalo. Hymnu si státy rozdělily jednoduše. První sloku dostalo Česko, druhou Slovensko. Vlajku si ale podle Bartlové Česko v podstatě přivlastnilo. „A na Slovensku měli dost jiných starostí,“ říká emeritní profesorka na katedře dějin umění a estetiky na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Už tehdy Česko podle ní vnímalo Československo jako něco, co patřilo hlavně jemu. A je to tak prý i dnes.

Historička popisuje, že převzetí vlajky po roce 1992 úzce souvisí s tím, že Češi neměli v rámci Československa rozvinutou vlastní identitu. Právní teoretik Václav Vaněček ve druhé polovině dvacátého století sice vytvořil konstrukt české státnosti, aktivně ho ale dlouho nikdo nevyužíval.

„A mezi lety 1990 až 1993 se náhle vynořilo něco jako český nacionalismus, který ale začal mít velký problém, protože se chtěl vracet někam do první republiky. Ale tehdy se tvrdilo, že jsme jeden národ se dvěma větvemi,“ vysvětluje Bartlová s tím, že tedy nebylo příliš k čemu se vztahovat. A celý koncept po roce 1993 opět usnul.

„Intelektuální elity této země od toho roku po dlouhou dobu otázku vlastenectví nebo národní identity nechávaly stranou, dokonce jí opovrhovaly,“ popisuje historička umění. Zapomněly podle ní na to, že každý člověk chce být přirozeně součástí nějaké skupiny nebo patřit na nějaké místo, v tomto případě náležet k nějakému národu. „Ale tyhle otázky se prostě neřešily, nemluvilo se o nich, nechávaly se ležet,“ přibližuje expertka, která se mimo jiné věnuje také státní a národní identitě.

Další emocionální použití české vlajky pak Bartlová zaznamenala až o mnoho let později, na demonstracích v roce 2015. Jen pro připomenutí: Tyto protesty svolávaly subjekty tehdy ještě na okraji politického spektra a byly spojené s protimigrační vlnou. Mezi uskupení, která demonstrace pořádala, patřil třeba Blok proti islámu Martina Konvičky, hnutí Úsvit nebo nově vzniklá strana SPD, kterou vedl nynější předseda Sněmovny Tomio Okamura.

„Už tehdy bylo jasné, že je to nějaké gesto, které možná napadlo některé lidi samotné, ale toho okamžitě využily politické síly, které celé tohle hnutí podporovaly a organizovaly. (…) To téma si prostě vzali. Nelze ale asi říct, že někdo něco kradl, protože to opravdu leželo na ulici,“ vysvětluje historička.

Ze zmíněných stran v podstatě do dnešní doby přežila jen jediná: SPD. Uskupení, které je momentálně součástí vládní koalice, stejně jako v roce 2015 i dnes tíhne ke krajně pravicovému smýšlení a pro prosazování svých zájmů hojně využívá pojmy jako „vlastenectví“ nebo „nacionalismus“, tedy slova úzce napojená na naše přemýšlení o národu jako takovém.

Přestože jsou si tato slova podobná, každé nese úplně jinou informaci. Vlastenectví je podle historičky umění chápané jako to „hodné“. Ostatně o tom vypovídá i průzkum agentury Median z letošního května, který říká, že 91 procent Čechů se za vlastence považuje. Nacionalismus je na druhou stranu mnohdy viděn jako ten „ošklivý“ a přinejmenším část lidí by podle Bartlové měla problém se s ním v podobném průzkumu, jako udělala agentura Median, ztotožnit.

Emocionalita však podle ní nezačala v posledních dekádách vstupovat jen do významu podobných pojmů, ale také do toho, jakým způsobem se Češi identifikují s větším celkem, jako je národ. „Vše se řeší emocionálně, začíná to, s prominutím, titulky v médiích. A být emocionální už není něco, co skrýváme, ale naopak na čem opravdu stavíme, co je veřejné. A emocionalita neobsahuje rozvahu, přemýšlení: Prostě já jsem Čech,“ popisuje expertka.

Historička umění ilustruje svou tezi na příkladu výhry české hokejové reprezentace v souboji s ruským týmem v Naganu. Tehdy televizi, rozhlas, ale i ulice a hospody zaplnil burácivý jásot a pokřik: „Kdo neskáče, není Čech.“ Slova míněná v nadsázce se postupně usadila a nabyla podle Bartlové alespoň částečně na vážnosti.

I tato anekdota ukazuje, jak se pojetí vlastenectví během let posouvalo - upozadil se význam slova, který mimo jiné také obnáší povinnost starat se o svou zemi nebo město, a nahradily ho emoce. „A sportovní reprezentace přinášejí tuhle kolektivní emoci, která sdružuje lidi a přes kterou se nacionalismus, neutrálně myšleno, tedy vztah k nějaké větší jednotce, které říkejme národ, skutečně realizuje,“ vysvětluje historička umění.

„Kdybych to měla uzavřít: Myslím, že vlajka je vynikajícím symbolem, který pomáhá sjednocovat skupinu, ke které patříme. A je jedno, zda tomu budeme říkat vlastenectví, nacionalismus, patriotismus. Důležitější by mělo být, abychom chápali, že to je otevřený koncept, ke kterému se mohou přidávat lidé, protože chtějí být Čechy. A za druhé, že je to hlavně závazek, abychom se starali o to, kde jsme,“ říká Bartlová.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, že je možné národ vnímat různými způsoby a proč je důležité je správně definovat a vědomě si mezi nimi vybrat. A jestli se můžeme někdy dopracovat k prožívání zdravé národní identity. Poslechněte si v přehrávači na začátku článku.