Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Mohlo by se zdát, že k mládí přirozeně patří nadějný pohled směrem do budoucnosti. Jenže vzhledem k neutěšenému stavu světa i dynamice sociálních sítí bývá typickým rysem různých (nejen) mladých digitálních subkultur, estetik a trendů spíše sílící nostalgie a posedlost retrem všeho druhu.
TikTok a další platformy plní závěje melancholických videí a fotogalerií, ve kterých teenageři či čerství dvacátníci zasněně vzpomínají na dětské Vánoce či prázdniny u babičky a s tím spojené zážitky a rekvizity. Na tom není nic tak zvláštního (nostalgie je opravdu jedním z nosných pilířů současné popkultury), ale občas tohle ohlížení do minulosti mívá dost podivný a nečekaný obsah.
Dětské hry na prašné cestě mezi polorozbořenými paneláky. Trhání malin na zahradě u babiččiny dřevěné chaloupky. Saláty pokryté smetanou a koprem. Šašliky na grilu, koberce na stěnách, talíře plné pirohů… Pro někoho, kdo vyrůstal na předměstí Minsku či Charkova, to jistě mohou být skutečné dětské vzpomínky. Ale když tyto montáže, nadto třeba doplněné hashtagem #slavicccore, začnou sdílet i čeští teenageři, kteří se v dětství v Pardubicích rozhodně borščem neládovali, něco tu nehraje.
Virtuální Slované
Slovanství je na sítích už pár let v módě – možná ne jako hluboce prožívaná identita, ale určitě jako trendovní nálepka označující jasně rozpoznatelný soubor symbolů, se kterými se občas identifikují i lidé, kteří s reálnými Slovany nemají etnicky ani regionálně nic společného. Mohou to být zmiňované klipy opěvující „slovanské“ dětství, různé ironické memy, ale i seriózní velebení různých zálib a hodnot, které jsou prezentovány jako nové a víc cool než dřívější „západní“ trendy.
Byl tu tak třeba slavic stare, tedy ledový pohled, kterým má stereotypní Slovanka v kožichu a podpatcích sbalit západního milionáře po vzoru Melanie Trump. Velký poprask před časem vyvolala také tzv. slavic doll diet, kdy se různé opravdové i falešné Slovanky ládovaly pohankou, aby měly to ideální tělo „slovanské panenky“.
Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.
Bylo to samozřejmě toxické hned na několika úrovních zároveň (a řada lokálních influencerek se tomu právem vysmála s tím, že pohanka s avokádem není úplně typické polské či ukrajinské jídlo), ale podivuhodný je tu hlavně důraz na ono okaté slovanství, většinou ztotožňované s úpadkovou estetikou postsovětské východní Evropy. A vedle toho je tu samozřejmě i fascinace tradičním folklorem, kuchyní a dalšími aspekty dříve přehlíženého regionu, ze kterých se najednou stává aspirační trend.
Pro starší generace to může působit krajně podivně a se slovanstvím mají spojenou řadu nevábných asociací. Ale když se slovanskými digitálními trendy začali zabývat odborníci, celkem rychle odhalili několik hlavních důvodů, proč může být tato úhledně zabalená a čitelná slovanská identita pro mladé Východoevropany tak atraktivní.
Polští vědci z Gdaňské univerzity upozorňují, že vyvěšení videa na TikTok či Instagram je především komunikační akt – jeho tvůrce tím o sobě něco říká a s daným sdělením se identifikují i jeho fanoušci.
Když tak na TikToku začala v období covidových lockdownů sílit vlna hrdé etnické sebeidentifikace (zpočátku třeba u Arabů nebo původních obyvatel Severní Ameriky), mimo jiné to naznačovalo, jak se mění sebepojetí mladých lidí v chaotickém multipolárním světě. Nekritické vzhlížení k USA či jiným západním zemím vyvanulo, lidé z dříve „okrajových“ zemí a regionů získali hlas a sebedůvěru a začali také bojovat proti negativním stereotypům, které s nimi byly spojovány.
Nebyl to jistě první ani poslední případ etnické či národní kulturní renesance, ale sociální sítě tu podpořily novou dynamiku. Ze sdílených symbolů, kultury, hodnot, jazyka či zvyků se stal povrchní brand či subkultura, ke které se může přidat skoro každý.
Díky typicky internetové plytkosti a nejisté historické paměti se do jedné „slovanské“ kaše smíchaly odkazy na komunistickou éru, devadesátkový rozklad, „staré“ tradice a vesnický folklor. Výsledkem je sice nepříliš realistická, ale atraktivní estetika, kterou lze snadno přijmout a dát tím najevo, že jsem zajímavý a lepší – jak už to ostatně s většinou mladých trendů a identit bývá.
Těžko uchopitelné češství
Asi není třeba dodávat, že celá „slovanská“ vlna s sebou často nesla a stále nese řadu negativních politických asociací, obav z vlivu ruské propagandy a obecný konzervativní, antiliberální a antifeministický podtón – pochybné zákulisí tradičního „panslovanského sesterství“ se ostatně bouřlivě řešilo už v roce 2023, kdy Česko poslalo do Eurovize kapelu Vesna, která je čítankovým příkladem těchto trendů.
Osobně mi na celé věci ale přijde nejzajímavější skutečnost, že se se slovanskou vlnou (ať už vážně či napůl ironicky, jak to je na sítích typické) identifikuje i spousta českých teenagerů, kterým by stereotypní postsovětská estetika a kultura neměla být vlastní a soundtrackem jejich dětství rozhodně nebyla běloruská postpunková kapela Molchat Doma, která bývá oblíbeným podkresem příslušných tiktokových klipů.
Samozřejmě by se i na tuzemské příslušníky generace Z daly uplatnit zmiňované poučky o proměnách multipolárního světa, zklamání z nedosažitelného Západu, sílící lokální hrdosti apod., ale to ještě neodpovídá na otázku, proč zároveň v oblasti digitálních trendů nepozorujeme vedle obecného „slovanství“ i bujení nějakého nového trendovního češství. Není to nijak absurdní myšlenka a mnoho jiných, relativně malých národů dokáže svou kulturu do úhledné a čitelné tiktokové estetiky snadno zabalit.
Jsou tu ale i případy, kdy se to úplně nedaří, a zdaleka nejde jen o Česko. Hezky to bylo vidět třeba ve Švédsku, kde se tamní vláda loni pokusila definovat oficiální národní kulturní kánon, ale dosáhla jen naprostého fiaska a veřejného pobouření.
Prvním problémem byl už samotný motiv této aktivity. Stála za ní především lobby nacionalistické pravicové strany Švédských demokratů, která se tak pokoušela vymezit proti sílícímu kulturnímu vlivu migrantů a podpořit „tradiční“ hodnoty. Proto se také od iniciativy distancovala řada lidí a institucí včetně Švédské akademie (udělující Nobelovy ceny), která správně konstatovala, že jde primárně o ideologický projekt. Skryté motivy byly zjevné i v tom, že do kánonu mohly být zařazeny jen osobnosti, díla a události před rokem 1975 a jejich výběrem byla pověřena komise složená převážně z postarších mužů.
Projekt by ale selhal bez ohledu na politické pozadí. Na pilířích národní kultury málokdy panuje široká shoda. Dávné historické události, osobnosti či knihy většinou už v každodenním současném životě nehrají žádnou roli a opravdovou národní kulturou je ta žitá, aktuální, která bývá ještě hůře uchopitelná. Do švédského kánonu se kvůli nesmyslnému historickému limitu nedostala kapela ABBA, ale dokonce ani masové kuličky či další jídla, která lze těžko z okruhu národní kultury vynechat.
V rámci odporu proti oficiálnímu kánonu vznikla také veřejná internetová vzdoroanketa, ve které skórovala třeba dnes typicky švédská kebabová pizza, ale ani větší pestrost a aktuálnost by nejspíš celé věci nepomohly. Aby byla národní kultura čitelná nejen dovnitř, ale i navenek, musí mít snadno definovatelné symboly a zajímavosti, které ji dělají něčím výjimečnou, a ty se hledají často velmi těžko.
Země vnitřních exulantů
Kultura je samozřejmě vágní pojem. Můžeme ji chápat jako užší pole různých uměleckých žánrů a děl, od filmů přes hudbu po literaturu, ale je tu i širší definice kultury coby souboru hodnot, zvyků, tradic, sebepojetí apod. A kdybychom se touto optikou pokusili vymezit ono typické „češství“, bude to překvapivě složitý úkol.
Každá země či národ má své, nějak specifické, dekádami prověřené knihy, filmy či folklor, ale to samo o sobě k výraznému vymezení a unikátní image nestačí. Současná, živá popkultura může s trochou štěstí i podpory produkovat různé virální hvězdy, které ale bývají pomíjivé a jako součást národní kultury je nevnímá každý – Ewa Farna sice může být reálně větší aktuální národní hudební ikonou než Karel Gott či Antonín Dvořák, ale těžko bychom na tom našli shodu. A svéráznou soudobou českou kulturu internetových memů a bizárů (jak ji nedávno zmapoval umělec Jakub Polách v knize Czechoslayvakia) zase neocení nikdo, kdo se denně nenoří do bahna instagramu.
Možná je tak produktivnější odhlédnout od umění a zaměřit se na onen širší okruh zvyků, tradic a hodnot, ale ani tady to v případě české kultury není tak jednoduché. Nelze si vystačit se stereotypy a dávno překonanými klišé (přiznejme si, že ironický smysl pro humor mají i jiné národy, pivo se také pije leckde a Švejk je více než 100 let stará kniha) a i v této oblasti se těžko hledá něco, co je opravdu unikátní a navenek snadno čitelné.
Na dobré východisko možná kápla marketingová specialistka Pavlína Louženská, která před časem při hledání specificky lokálních trendů (tedy nikoliv těch globalizovaných, které k nám prosáknou digitálním éterem, ale často neodrážejí místní žitou realitu) zmiňovala věci typu kutilství (aktuálněji řečeno různé formy hackování), typicky české ohýbání systému a improvizace (outsmarting), ale především prostory a rituály typu houbaření, chalupářství, outdoorové turistiky či hospod a „chození na jedno“.
Louženská v souvislosti s těmito aktivitami používá koncept dvojčasí – tedy jisté alternativní, volné, klidně plynoucí roviny, do které utíkáme z každodenního shonu a stresu a ve které panuje útěšné bezčasí propojující lidi i generace navzájem. Do této kategorie bychom mohli zařadit i řadu dalších zvyků a rituálů a myslím, že pro ni lze najít i vhodnější název.
Je tu třeba tramping, skautství a další aktivity na pomezí přírody a sportu, a vedle toho samozřejmě i posedlost sportem samotným. Letní vodáctví zase upozorňuje na oblíbenou lokální hru na námořníky ve vnitrozemské zemi. Na ledasco si u nás řada lidí hraje i při rekonstrukcích historických bitev, různých fantasy LARPech apod. Leckdo se dává na „ezo“ a alternativní spiritualitu a od sběru bylinek na louce je už jen krůček ke zmiňované slovanské či folklorní vlně (a v 90. letech si ostatně mnozí hráli na Kelty).
Většina z těchto jednotlivých věcí se dělá i jinde, ale v Česku jsou populární napříč a současně, což také navádí k hledání jejich společného rysu. Tím je především úporná snaha o únik z reality všedních dnů do nějaké alternativní dimenze – ostatně i český humor lze brát jako snahu o to, jak nic v životě nebrat vážně a nečelit realitě zcela napřímo a bez posměšků. Místo kultury dvojčasí by tak bylo lepší mluvit spíše o kultuře vnitřního exilu.
Právě ta se českou společností táhne minimálně poslední století a přesahuje dílčí historické etapy a turbulence. Příslovečná blbá nálada tlačící lidi k útěku do různých soukromých alternativních realit nemusí být jen reakcí na konkrétní politické a společenské problémy, ale i nadčasovým rysem lokální kultury, nadto velmi unikátním.
Potíž je v tom, že tento abstraktní koncept nelze jednoduše přetavit do nějaké čitelné digitální „kultury“ definované i pro cizince srozumitelnými symboly a nálepkami. Schematického tiktokového Slovana dělá teplákovka či kožich, zavilý výraz obličeje, turbofolk, stůl plný vodky a klobás či dětství na sídlišti, ale podobnou formou lze jen těžko vykreslit myšlenku, že u nás jsme trochu zvláštní tím, že odmítáme žít ve skutečném světě a cokoliv brát vážně.
A když se na to podíváme touto optikou, záliba některých mladých Čechů v poněkud stereotypním a ne tak docela reálném východoevropském „slovanství“ může být jen jednou z nesčetných variací této skutečné lokální kultury – tedy neustálé hry a útěků do míst, která sice nejsou opravdová, ale cítíme se v nich dobře a jsme tam na chvíli někým jiným, zajímavějším a lepším.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
