Ženy na trhu práce stále hrají druhé housle. Hlavně kvůli péči

Svátek práce má 1. května připomínat boj za důstojné podmínky pracujících a jejich práva. Ženy v Česku mají sice na pracovním trhu formálně stejná práva jako muži, jejich pozice je přesto odlišná. Kromě svého zaměstnání musejí často zvládat i péči o děti, domácnost a stárnoucí blízké. To vše s menším platem, prací pod úrovní své kvalifikace a s vyhlídkou nižšího důchodu. Proč to tak je a jak to změnit?

„Ženy ve společnosti i na trhu práce stále hrají druhé housle,“ říká v podcastu MDŽ kariérová poradkyně Lucie Václavková a připomíná, že Česko patří v evropském indexu genderové rovnosti k nejslabším zemím, a to zejména v oblasti práce, rozdělení moci i volného času.

Jedním z nejviditelnějších rozdílů je zaměstnanost matek malých dětí. Zatímco v Evropské unii pracuje zhruba 70 procent matek dětí do šesti let, v Česku je to jen kolem 40 procent. Důvodem je podle Václavkové především nedostatek flexibility pracovního trhu, který se za poslední roky nijak nezlepšil. „Částečné úvazky jsou u nás dostupné jen minimálně a navíc často neodpovídají kvalifikaci žen,“ popisuje Václavková.

Její slova v širším kontextu potvrzuje i zakladatelka neziskové organizace Férová domácnost Martina Dvořáková. Trh práce podle ní nepočítá s tím, že pracující člověk, a je jedno, jestli muž nebo žena, ve svém životě také pečuje, chce budovat vztahy ve svém okolí a mít i volný čas a koníčky. V rámci fungování současné společnosti to tak mají na pracovním trhu těžké všichni, „kdo nejsou mladí, zdraví, bezdětní muži bez závazků,“ popisuje Dvořáková.

Vzhledem k tomu, že péče o děti a domácnost ve většině případů připadá právě na ženy, jsou to pak logicky ony, které nízkou flexibilitu pracovního trhu odnáší nejvíc, jak ukazují i čísla dostupná pro Českou republiku. „Ženy vykonávají čtyři, pět, šest hodin, podle toho, na jaká data koukáme, neplacené práce denně a muži zhruba polovinu,“ vypočítává Martina Dvořáková, jejíž projekt Férová domácnost rozložení neplacené práce v domácnosti zkoumá.

Podle jejích poznatků „ženy tradičně perou, vaří, uklízí, starají se o děti. A když jsou děti nemocné, tak jsou to převážně ony, které jsou s nimi doma, což do velké míry ovlivňuje jejich pracovní nasazení,“ vypočítává Dvořáková a dodává, „že muži mají zodpovědnost za uživení rodiny. A pak ty klasické práce jako drobné opravy, účty, investice a práce na zahradě.“

Dá se podle ní pozorovat zajímavé rozdělení, totiž že žena se stará o všechno uvnitř, tedy třeba úklid a vaření, zatímco muž tíhne k terase, zahradě a garáži. Tedy k věcem, které jsou automaticky více vidět. „Když si představíte, že opravíte plot, což je za prvé věc, kterou nemusíte dělat denně, za druhé, když ji nestihnete a odložíte ji o rok, tak se nic nestane, tak je ale ještě navíc vidět. Ale když doma uklidíte kuchyň, tak už to druhý den ráno vidět není, nikdo zvenčí o tom neví,“ upozorňuje na další aspekt rozdělení tradičních rolí v domácnosti.

Ženy na sebe podle Lucie Václavkové také často berou roli „ředitelek domácnosti“, které když už práci s provozem rodiny samy nevykonávají, tak ji ale plánují ostatním. Většinou tedy zařizují kroužky, dovolené a rodinné výlety, s čímž je spojena další, tentokrát hlavně mentální zátěž.

A mimo jiné, což je ale podle Václavkové důležité zdůraznit, ženy doma také samy určují standard toho, jak mají být určité práce vykonány. Přehnané lpění na tom, jak má třeba úklid v domácnosti vypadat, může ale vést i k opačnému extrému. Vžil se pro něj pojem strategická neschopnost, kterou mohou partneři využít a se slovy „Já nevím, jak se pere, ty to stejně uděláš líp,“ se všech případných povinností zbaví.

Ideální je proto podle Martiny Dvořákové komunikace a hledání přijatelných variant pro oba partnery. Každý může o něco ustoupit a hledat kompromisy.

Méně neplacené a neviditelné práce v domácnosti by pak ženám mohlo rozvázat ruce i na už zmiňovaném trhu práce. Nemusely by akceptovat prekérní podmínky, smlouvy na dobu určitou, švarcsystém nebo práci na IČO jen proto, aby nějakou práci na méně než osm hodin denně vůbec sehnaly.

„Tam není mezera v ambicích. Není to o tom, že by ženy byly málo pracovité, kompetentní, vzdělané nebo nebyly ambiciózní, ale protože jsou zatížené péčí, tak je pro ně výzva si práci byť jen udržet,“ popisuje Lucie Václavková zkušenosti žen, se kterými se při svých poradenských službách potkává.

O peníze tady přitom nepřichází jen ženy samotné, ale celé rodiny, kterým by se tím zvedly celkové příjmy a břímě finanční existence by nemuseli nést muži. To totiž podle Lucie Václavkové znemožňuje otcům být aktivní a plnohodnotnou součástí rodiny. „Mnoho průzkumů naznačuje, že i kvůli tomu, že otcové tráví tolik času v práci, tak mají velmi mizerné vztahy se svými dětmi, protože tam jsou spíš distančně,“ vysvětluje. „Za to své postavení živitelů rodiny platí i svým duševním zdravím, protože je na nich veliká zodpovědnost, jsou pod velikým tlakem, aby rodinu zabezpečili,“ popisuje Lucie Václavková.

Podle Martiny Dvořákové z Férové domácnosti by bylo dobré začít nepřenosnou rodičovskou dovolenou, kterou by si, aby nepropadla státu, musel vybrat i otec dítěte. Obě strany by si pak lépe uvědomily, co zažívá ta druhá, co se děje v práci. „Je to podle mě cesta, jak se přiblížit k genderové rovnosti rychleji, než jsou predikce Mezinárodní organizace práce, která říká, že to bude trvat ještě 200 let,“ uzavírá Martina Dvořáková.

Proč se ve volbě povolání stále ještě rozhoduje podle zažitých genderových rolí? Může se z horníka stát pečovatel? A je, jako obvykle, problém jen v penězích nebo i ve společenské prestiži?