Josef Dostál: Chci, aby syn viděl, jak táta jezdí rychle, a mohl být pyšný

Josef Dostál není jenom rychlostní kanoista s výstavní sbírkou medailí, ale také čerstvý otec, milovník rybaření a odpůrce koncertů na stojáka. V rozhovoru popisuje, jaké to je prožívat nejšťastnější období života a zároveň se snažit dohnat tréninkové manko.

Řeč přišla i na to, jak vypadá den sportovce, který pořád jí, co všechno musí obětovat pro pátou olympiádu, proč by neměnil Českou republiku za žádnou jinou zemi na světě – a jak ho láska k utopencům a chlebu se sádlem přivedla ke kajaku.

Pepo, vítej. Nejdřív gratulace k další zlaté medaili. Bylo to těžší než obvykle?

Bylo to jiné a samozřejmě těžké. Možná i těžší než roky předtím, protože loni po olympijských hrách jsem si dal volnější sezónu, alespoň co se týká tréninku, a musím říct, že to letos bylo znát. Hlavně na startu mi chyběla síla konkurovat soupeřům, takže jsem je většinou dojížděl až ve druhé polovině trati. Letos jsem vyhrál nejtěsněji v životě – rozdíl byl nějakých 0,09 s, což na 500 metrech dělá asi 45 cm. Řekl bych, že rozhodl poslední záběr, kdy se mi podařilo loď „předkopnout“ a tím vyhrát.

Aktuálně asi není moc šťastnějších lidí než ty – nedávno jsi přivítal přírůstek do rodiny. Cítíš, že prožíváš šťastné období?

Řekl bych, že mám šťastný celý život, ale teď prožívám úplně nejšťastnější období. S Anežkou jsme sice zasnoubení už přes rok, ale svatbu jsme ještě nestihli, protože se nám narodil syn Jonatán. Řekli jsme si, že svatbu trochu odložíme.

Je pro tebe důležitější sport, nebo rodina?

Když jsem odjížděl na mistrovství světa do Milána, bylo mi líto, že promeškám týden ve vývoji Jonatánka, protože v tomhle věku dělá obrovské pokroky každý den. Nechtělo se mi a říkal jsem si, že když už jedu, tak ať to za to stojí.

Rodina je pro mě samozřejmostí. Vyrůstal jsem v pevném rodinném kruhu a vždycky jsem se mohl opřít o rodiče i sestry, které bydlí ve stejném domě jako my. Divil jsem se, když někdo říkal, že mu to v rodině nefunguje, přišlo mi to nepochopitelné.

Teď se ty role mění: už to není jen rodina z dětství, ale moje vlastní rodina – mám snoubenku, malého syna, skvělé tety, strýce, babičky a dědy. To, že s Anežkou budujeme vlastní lásku a rodinné hnízdo, pro mě hodně znamená.

Dokážeš se při závodech odstřihnout od myšlenek na rodinu?

Po loňském zlatě jsem si říkal, že teď už budu dělat kanoistiku jenom z lásky. Že když pojedu na závody, nebudu se tím stresovat. Samozřejmě, s narozením syna přišly i nové motivace: chci, aby viděl, jak táta jezdí rychle, a mohl být pyšný. Vzal jsem to za své a má to nový náboj.

Jak žije špičkový kanoista po závodech – a jak žije špičkový kanoista s rodinou po závodech?

V něčem je to hodně jiné, v něčem stejné. Dřív jsem po sezóně často vyrážel do zahraničí na dovolenou. V blízkých destinacích už bývala zima a já si chtěl užít léto, takže jsme s partnerkou létali za exotikou. Zároveň jsme objížděli rodinu: táta bydlí v Doksech, mamka v Plané nad Lužnicí, Anežčini rodiče v Krumlově, navštěvovali jsme příbuzné, což nás teď zase čeká. Hodně jsem rybařil a musím říct, že od mistrovství světa jsem párkrát byl a dařilo se.

Do kdy se dá jezdit na vrcholové úrovni?

Někomu výkonnost v mém věku končí, někomu i dřív, ale třeba v Londýně vyhrál Nor Eirik Verås Larsen, kterému tehdy bylo 36 let. Já mám naplánovanou další olympiádu v Los Angeles – bude mi 35. Uvidíme, jestli dám pátou olympiádu a jestli přibude šestá olympijská medaile.

Přemýšlel jsi, jestli po kariéře zůstaneš u kanoistiky?

Život je krátký a krásný na to, abych byl celý čas jen u kanoistiky. Na druhou stranu pádlování je moc hezká věc, takže v tom prostředí chci zůstat, určitě neztratit kontakt. Myslím, že mám co nabídnout mladším závodníkům. Zároveň chci poznat dospělý svět. Jako sportovec si prodlužuji mládí - nechodím do práce, ale na tréninky – a pořád to dělám pro sebe, abych byl lepší. Výsledky jsou pak vidět na konci sezóny.

V kolika letech jsi poprvé sedl do lodě?

Úplně poprvé asi v jednom týdnu života – táta mě vzal z porodnice rovnou do loděnice, abych k tomu přičichl, a posadil mě do kajaku ještě v zavinovačce. Na vodě jsem byl poprvé asi ve třech letech, na Slapech. Pamatuju si jen to, jak mě táta držel vedle sebe, pak mě pustil a já nad sebou viděl bublinky a velkou tátovu ruku, která mě z vody vytahuje zpátky na hladinu.

Bylo ti hned jasné, že tohle bude tvoje cesta?

Vůbec ne. Rodiče chtěli, abych se naučil pádlovat – táta trénoval, mamka hrála volejbal a snažila se, abych k němu měl blízko, což se moc nepovedlo. Zkoušel jsem spoustu sportů. Od tří do pěti let jsem chodil na hokej, nebavilo mě to a ani rodičům to logisticky nevyhovovalo. Pak jsem zkoušel judo, atletiku, trochu jsem přičichl k basketbalu, fotbalu, plavání, ale nic mě nechytlo a ani mi to moc nešlo.

Nejlepší partu jsem potkal v loděnici. Jasně, pádlování je dřina, ale byl tam správce, který pro nás měl po tréninku chleba se sádlem a utopence – i skrz lásku k jídlu jsem u pádlování zůstal.

Evidentně sis vybral fyzicky náročný sport.

Makat se musí, ale v dětských letech je to hlavně o partě a trenérovi. Není to o tom, že člověk hodinu trpí na vodě a pak si odškrtne, že má hotovo. Když jdeme s klukama na vodu, cákáme po sobě, „dáváme si hodiny“ a jeden druhému se snaží ujet. To jsou nejlepší tréninky a i když se na nich dělají blbosti, děti se zlepšují nejen ve výbušné síle a vytrvalosti, ale i v šikovnosti. Takové ty rošťárny mají rádi kluci i holky.

Když někoho vidíš na vodě, poznáš, že ho to nebaví?

Myslím, že kluci, co dnes pádlují, to dělají rádi, jsou vděční, že to můžou dělat, a mají ambice i cílevědomost. Pohybuju se hlavně v profesionálním prostředí, kde jde o co nejlepší výsledek. Malý už nejsem, ale „blbosti“ na tréninku děláme pořád.

Říká se, že lidé od vody drží víc při sobě. Je to pravda?

Když se podívám zpětně třeba na hokej, který jsem hrál, už v mládežnických kategoriích tam fungovaly sponzorské dary. To byl i jeden z důvodů, proč jsem s hokejem skončil.

U vody je to jiné – ve většině oddílů vám půjčí pádlo i loď a stojí to tisícovku ročně. Děti se nepředhánějí v tom, kdo má lepší tenisky nebo telefon, ale hrají fotbal na hřišti, v posilovně jedou opičí dráhu, hodně běhají, v zimě běžkují. Fouňa se tam moc nechytne.

Neříkám, že hokej je špatný, ale to prostředí je často zvláštní a ne pro každého. Na závodech samozřejmě všichni fandí svým dětem. Někteří – hlavně rodiče nejmenších – jsou přemotivovaní, ale nikdo neřve na cizí děti. Každý si jede to svoje a celý oddíl ho povzbuzuje, všichni táhnou za jeden provaz.

Co dělají tvoji rodiče?

Mamka je známá jazzová zpěvačka a táta je sochař, dělá sochy ze dřeva, ledu, písku i kamene a vystavuje i po světě.

Jaký máš vztah k umění?

Když jsem jako malý zkoušel vyřezávat, dělal jsem jen díry do dřeva, zatímco sestry zkoušely sochy, k sochařství jsem zkrátka nepřilnul. Na soustředěních ale vyhledávám galerie a zajímavá místa. A co se zpěvu týká, rád si zazpívám a každý den zpívám i našemu miminku. Mám i kytaru, kterou jsem jako mladý nesnášel – pět let jsem se na ni učil. Dnes jsem za to rád, pár písniček si zahraju.

Maminka je jazzová zpěvačka, máš rád jazz?

Rád si pustím pár písniček, ale musím na to mít náladu a ideálně doma z reproduktorů. Živáky ale nesnáším. Na mamku se občas přijdu podívat, ale že bych chodil na jiné koncerty, to mi nedělá dobře.

Co ti na koncertech vadí?

Když si chci poslechnout hudbu, mám rád, když písničky znám a znějí tak, jak byly natočené. Na koncertě je kvalita zvuku většinou horší než ze studiové nahrávky. Doma mám kvalitní bedny, můžu si skladbu pustit třeba desetkrát a pokaždé se soustředit na jinou linku. Nejhorší jsou koncerty na stojáka, kde do vás někdo vráží – a často je to ještě špatně nazvučené.

Kdy jsi byl naposledy na živém koncertu?

Už je to pár let, asi sedm nebo osm. Jediná výjimka živé hudby, kterou mám opravdu rád, jsou muzikály. Když si můžu sednout a sledovat herecké představení se zpěvem, tak to můžu. Můj oblíbený muzikál je Jesus Christ Superstar – byl jsem na něm asi desetkrát.

Jak relaxuješ po závodech?

Před závody nikam nechodím a soustředím se jen na ně. Po závodech obvykle během pár hodin odjíždíme na letiště a letíme domů. Na soustředěních naopak rád nasávám místní kulturu, chodím na procházky po městě i přírodních krásách.

Občas film nebo knížka, nedávno povídky Ernesta Hemingwaye o rybách. Jezdím na ryby s kamarády a někdy se nedokážu oprostit od mamonu, honím se za co největší rybou. Tahle knížka mě toho docela zbavila – člověk se zastaví, zamyslí nad světem a přestane honit světské statky.

Vyrážíš za rybolovem i do zahraničí?

Ano. Letos jsem v zahraničí skoro nechytal, maximálně v Kalifornii během jarního soustředění. Čistě rybářské výlety podnikám, byl jsem několikrát v Norsku. Na soustředění v Livignu je toho rybaření občas také hodně, hlavně muškaření, které mám rád.

Jak vypadá život kanoisty na zahraničním soustředění?

Systém máme většinou stejný: tři dny trénujeme a potom máme den volna. Během tréninkových dnů člověk ráno vstane a prakticky jen trénuje, jí a odpočívá. Jdeme třikrát na vodu, zhruba na hodinu, k tomu posilovna nebo běh. Celkem čtyři až pět hodin tréninku denně – a k tomu pořád jíme, protože spálíme spoustu kalorií.

Co si mám představit pod „pořád jíme“?

Vstanu, dám si snídani. Před první vodou svačina a jdu trénovat. Po hodině na vodě je hodinová pauza a další svačina – třeba namazaný dvojchleba se šunkou. Po druhé dopolední vodě rychlá svačina, většinou nějaké cukry, třeba ovoce. Následuje polévka a oběd, to jsme kolem poledne. V půl třetí před tréninkem další svačina, pak voda a po vodě velká svačina. Pak posilovna a zase menší svačina asi hodinu před večeří. Kolem sedmé večeře a v půl desáté ještě druhá večeře.

Jaká je skladba jídel?

Jsou to víceméně normální jídla, ale hlídáme vyváženost – poměr sacharidů, tuků a bílkovin. Rychlé cukry jen během tréninku nebo těsně před ním, jinak se jim vyhýbám, protože po nich rychle přibírám. Energetické tyčinky jsem skoro vynechal, glykémie po nich vyskočí a to nechci.

Vozíte si vlastního kuchaře?

Dřív jsem to neřešil a před olympiádou v Paříži jsem to nechal otevřené, byla to poslední šance jak olympiádu vyhrát a s trenérem jsme se rozhodli udělat maximum. Něco o stravování jsem věděl, ale spolupráce s Liborem Vítkem a Kájou Paloudovou, která s námi jezdila vařit, mě naučila jíst správně a z toho dodnes těžím. Byl to krok, který mě výkonnostně posunul. Záleží na každém, jestli chce udělat úplně všechno. Já chtěl odjet z olympiády s pocitem, že jsem udělal maximum.

Jak to mají kajakáři – a vůbec lidé od vody – s alkoholem?

Dřív jsem si rád dal večer skleničku vína nebo piva. Nepřeháněl jsem to, ale před olympiádou jsem alkohol prakticky nepil. Po sezóně jsme to vždycky rádi oslavili – člověk se opije dvakrát, třikrát do roka, a to je všechno.

Na čem musí kajakář neustále pracovat?

Hodně trenérů dnes opomíjí techniku. Přitom technicky se dá zlepšovat pořád – není kajakář, který by to uměl perfektně. Na vodu chodíme neustále a není mezi námi holka nebo kluk, kteří by udělali méně než 15 shybů najednou. Sílu mají opravdu velkou.

Víš, komu se říká boomer?

Generaci čtyřicátých let dvacátého století. Mládež tak označuje starší lidi, kteří nerozumějí novým technologiím.

Cítíš už se v něčem jako boomer?

Chvilku jsem se tak cítil, ale jak odcházejí starší kajakáři a já jsem víc v kontaktu s mladšími, začínám chytat jejich slang a používám ho třeba na sítích.

Co děláš ve volném čase?

Z podstaty věci se často uklidňovat nepotřebuju – na vodě je člověk většinou sám nebo s pár lidmi, projíždí se po řece, vnímá krásné scenérie Prahy, břehy jsou zarostlé. Chodím na procházky s muškařským prutem, brodím se řekou a chytám ryby, to je neuvěřitelně uklidňující. Občas zajdu na houby. A těším se, až nebudu muset tolik cestovat a budu se moct starat o zahrádku, odmala miluju vykopávat brambory.

Jak náročná je psychická příprava na vrcholné soutěže?

Jednoznačnou odpověď nemám. Od roku 2012 jezdím v dospělé kategorii. Dvakrát se mistrovství světa nekonalo kvůli covidu, jednou jsem byl nemocný a přivezl čtvrté a páté místo, jinak mám z každého šampionátu jednu nebo dvě medaile. Někdy jsem byl psychicky připraven líp, jindy hůř.

Hodně to souvisí s motivací – třeba rok předtím člověk vyhraje mistrovství světa a začne to brát jako standard. Já měl obrovskou motivaci k olympiádě, kterou jsem do té doby nevyhrál. A kdo ví, co bude v Los Angeles za tři roky.

Hodně cestuješ – kde se ti líbilo nejvíc a kde bys dokázal žít?

Projel jsem asi 35 zemí. Nejvíc se mi líbí v Česku a jinde bych žít nechtěl. Člověk má nějakou představu o jiných zemích, ale když si vezme, co máme tady, vychází mi to v průměru jako nejlepší.

Pro srovnání: do San Diega jezdíme často, je to jedno z nejlepších měst na bydlení. Ale vidíte i odvrácenou stranu – slumy, běžné čtvrti, kde se lidem nedaří. Lidé s vysokou školou musí plánovat, aby si vůbec mohli dovolit děti. U nás je rodičovská dva až tři roky, tam jen pár týdnů. Máme silný sociální systém a skvělou zdravotní péči.

Jasně, některé vysoké školy by mohly být lepší, jiné jsou výborné. Je tu poměrně bezpečno, velké přírodní katastrofy jsou spíš výjimečné. Ekonomika není tak bohatá, abychom tu měli statisíce nepřizpůsobivých migrantů, ale ani tak slabá, abychom se neměli dobře.

Jaké jsou tvé plány?

V půlce listopadu se chystáme s Anežkou a miminkem na soustředění do španělské Sevilly, pak Vánoce – rád bych je strávil v Česku. Na jaře zase soustředění v teple. Na konci srpna je mistrovství světa v polské Poznani. Důležité bude i bodování do žebříčku směrem k olympiádě v Los Angeles. Vidím zhruba tři roky dopředu.

Bereš jako dar – nebo i velkou výhodu – že je tvoje snoubenka ze stejného sportovního odvětví?

Anežku beru jako obrovský dar. Je neuvěřitelná, milá, chytrá, usměvavá – nemohl jsem si přát víc. A tím, že dělá stejný sport, má pochopení nejen pro pádlování, ale i pro moji vášeň k rybaření. Je úplně zlatá.

Olympijský medailista Josef Dostál v nové epizodě podcastu překvapí nejen svou otevřeností, ale i smyslem pro humor. Kromě sportovních výkonů a rodinného života mluví i o věcech, které byste možná nečekali. Za co se stydí? Jak vnímá aktuální politickou situaci v Evropě a blížící se volby? A ví vůbec Miloš, co je brainrot? Poslechněte si podcast, který rozhodně není jen o pádlování – ale i o životě, vztazích, utopencích a upřímném pohledu na svět kolem nás.