Radko Gudas: Čechy miluju. Táhne mě to sem a manželka to má stejně

Radko Gudas patří mezi nejvýraznější české hokejisty současnosti. V NHL má pověst nekompromisního obránce, který rozdává tvrdé hity, ale zároveň patří mezi respektované lídry v kabině. Během kariéry si zahrál na olympiádě i mistrovství světa a teď se chystá na další náročnou sezónu, kterou může ozdobit účast pod pěti kruhy.

V otevřeném rozhovoru vypráví o zákulisí zámořské ligy, roli kapitána Anaheim Ducks, o životě mezi dvěma kontinenty i o tom, proč investoval do bilingvní školy v Berouně.

Jsi mistrem světa, ale v zámoří se mistrovství světa nebere až tak vážně. Jak to vidíš ty?

Máš pravdu, v Americe se na mistrovství světa nekouká úplně jako na hokejový vrchol, tím je pro ně Stanley Cup. Sezóna probíhá ještě v době, kdy se mistrovství světa koná, takže na něj nemohou všichni hráči. Nicméně pro ty, co jedou, je to turnaj nejlepších z nejlepších, kterého se účastní skvělí hokejisté.

NHL tedy na prvním místě, pak olympiáda a pak až mistrovství světa.

Přesně tak. A momentálně ještě turnaj 4 Nations. V Americe zápasy NHL běží odpoledne nebo večer, kdežto časy přenosů mistrovství nejsou pro americký trh úplně optimální. Na druhou stranu si myslím, že zažít mistrovství světa tady v Evropě je něco, co Američanům a Kanaďanům nikdo nevysvětlí. Celé město žije turnajem a všichni fandí hokeji, což spousta Američanů nikdy nezažije.

V Evropě se to prostě bere jinak.

Reprezentovat nároďák je čest. A podobně to mají i ve Finsku, Švédsku, Švýcarsku nebo Německu.

Tvůj táta byl bývalý reprezentant a ve světě hrál také. Jak jsi jeho kariéru vnímal?

Když mi byly čtyři roky, koukal jsem na jeho nahrané zápasy na VHSkách – třeba z OH v Albertville 1992. Vždycky říkal, že reprezentovat s lvíčkem na prsou je pocta, a asi mi to vštípil do hlavy.

Je to velké zklamání, když zdravotně na mistrovství nemáš?

Ano, je. Kariéra hráče přeci jen není tak dlouhá a šancí reprezentovat není tolik. O to víc si chceš prodloužit sezónu, nechceš běhat o měsíc a půl navíc a letní přípravu radši strávíš na ledě. Kromě toho, že je to čest, se tak hráč lépe udrží v kondici pro další sezónu.

Ta následující bude náročná, i s olympiádou, takže zápasů bude víc a budou se hrát častěji. Kluci, co nepojedou na olympiádu, budou mít třítýdenní pauzu. My, kteří pojedeme, poletíme odehrát zápasy přes půl světa. Připravuju se na to, jako kdyby to byla moje poslední sezóna. Mám velkou motivaci a budu moc rád, když mě děti uvidí pod olympijskými kruhy.

Jak sis užil letošní léto?

Musím říct, že moc. Po loňském mistrovství to bylo hodně náročné a hektické a vlastně nebyl vůbec čas si oddechnout. Nemůžu říct, že letos jsme měli víc času, ale našli jsme si pár dní jenom s rodinkou – byli jsme týden na kolech a trávili dny nicneděláním. Zkrátka hezký odpočinek uprostřed léta. Moc mi to mentálně pomohlo. Užili jsme si to, nicméně měsíc před sezónou už se pomalu chystáme aklimatizovat v zámoří a připravit se tam na sezónu.

Řekl bys o sobě, že jsi patriot?

Myslím, že ano. Čechy miluju, samozřejmě by to mohlo být lepší, ale všude to může být lepší. Táhne mě to sem a manželka je na tom úplně stejně – máme k Čechám hezký vztah. Naše děti se sem těší a od února se začínají ptát, kdy už budeme balit. Chodí tady do školy, mají tu kamarády a je pro nás důležité, aby se cítily jako Češi. Znám pár spoluhráčů, kteří měli plán vrátit se do Čech, ale hráli dál, děti zestárly a najednou se jim domů nechtělo, protože se už doma cítily jinde.

Bavili jste se spolu o tom, že až jednou skončíš, vrátíte se domů, nebo budete chtít zůstat venku?

Bavili jsme se o tom. Máme krásné vztahy na Floridě, kde jsme žili, a necháváme si ji jako zadní vrátka, kdyby něco. Ale teď jsme v Berouně rozjeli naši školu, takže máme spoustu práce a povinností, což nás logicky táhne sem. Důvodů, proč zůstat tam, je zatím míň než pro návrat sem.

Máme velkou rodinu, spoustu příbuzných a děti si užívají, že můžou být se sestřenicemi nebo babičkami. Zatím nebyl velký argument zůstávat v Americe. Samozřejmě sleduju, jak to vypadá dál na východě, ale doma jsme v Čechách a máme rádi kolem sebe příbuzné.

V NHL se může hráč dobře finančně zajistit, ale kariéra není nekonečná a pohled běžných fanoušků na výdělky je často zkreslený.

Průměrná doba hráče v NHL je čtyři roky, během kterých si může vydělat velké peníze. Potom už čísla mluví proti tobě. Samozřejmě jsou hráči, kteří mají obrovské štěstí a hrají tam dvacet let. Nikde jinde podobné finanční ohodnocení a podmínky nejsou. Pořád se to vyplatí, jen si lidé neuvědomují, co to všechno obnáší.

U nás v Anaheimu máme spoustu mladých kluků, kteří hrají NHL od útlého věku a ve třiadvaceti letech za sebou mají třeba tři sezóny. Tihle kluci budou mít delší kariéru, ale vůbec si neuvědomují, že svět okolo funguje na úplně jiných principech. Pro ně je to prostě sranda.

Rozhodl ses investovat poměrně netradičně – do provozu soukromé školy v Berouně. Chodí do ní děti, které mluví česky i anglicky a vzájemně se od sebe učí. Jak ten nápad vlastně vznikl?

Naši parťáci, manželé Klikovi – on Američan a ona Češka – založili školu. Jsou z Baltimoru, proto se ta škola jmenuje Baltimore. Manželka se s nimi zná dlouho, a když škola běžela rok, potkali se a řešili, že doma mluví anglicky i česky a že s tím mladý ve škole někdy zápasí. Barča se s nimi nakonec domluvila, že založíme školu společně.

Abych řekl pravdu, u mě v rodině jsou obě babičky, mamka, tchýně i ségra učitelky, takže kdybych potřeboval pomoct, vím, na koho se obrátit. Škola jede na bilingválním programu a v současnosti tam posíláme naše dvě starší dcery, aby se naučily česky.

Je vidět, že ve Státech tohle prostě umí trošku víc rozproudit a dávají žákům větší možnosti. Na škole probíráme finanční gramotnost, IT, máme kroužky pro sportovce, nadané děti i hudební kroužky. Snažíme se, aby to bylo pestré.

Pokud některé z dětí nemá finanční prostředky, má šanci na stipendium?

Máme to v plánu. Momentálně máme sedm plných ročníků, osmáky a deváťáky v menším počtu. Fungujeme nějakých pět let a musím říct, že reakce jsou hodně pozitivní. Tím, že se týden učí v češtině a týden v angličtině, si každý přijde na své a spolužáci si můžou pomáhat navzájem. Ve třídách máme asistenty a snažíme se počet žáků držet do sedmnácti. Díky tomu můžou učitelky a asistentky věnovat víc osobní péče každému a víme, že je o žáky dobře postaráno.

Vy jste investoři a vaši manželé Klikovi školu vedou?

S manželkou školu vedeme, s Klikovými jsme ve správní radě a zároveň investoři. Zrekonstruovali jsme jednu budovu, koupili pozemek a budeme se rozšiřovat. Řešíme vše potřebné, abychom mohli postavit vlastní školu – od školky až po devátou třídu. A když na to bude prostor a lidi, zkusíme i střední. Všechno je o lidech. Učíme se, snažíme se, není to vždy jednoduché, ale máme krásný pocit, když vidíme, že děti jsou nadšené.

Co ti na to řekli kamarádi?

Nemůžu říct, že všichni sdíleli mé nadšení. Někteří říkali, co mě to napadlo a proč jsem si radši nekoupil pár bytů. Odpověděl jsem, že by mě to úplně nenaplňovalo jako tohle. Ve Státech, když je žák dobrý a k tomu dělá sport, jsou stipendia na středních školách a univerzitách mnohem častější. A když ty děti umí hrát lakros, hokej nebo atletiku, škola se jim často ozve sama. Semestr je tam třeba za 40 tisíc USD a studovat osm semestrů je finančně náročné.

My s manželkou máme cíl, aby naše děti po základce nebo střední mohly studovat v Americe. Kvůli návaznosti, aby se nebály mluvit cizím jazykem a k tomu dělaly sport. Ve Státech školy musí brát i studenty z jiných států.

Překvapil mě tvůj přestup z Filadelfie do Anaheimu. Je možné se na podobnou věc vůbec připravit?

Ne. Někteří hráči tuší, že by mohli být vyměnění – jsou v nějakém kariérním rozpoložení, končí jim smlouva, nemají úplně roli, kterou by chtěli, nebo jim nevyhovují podmínky v klubu. Ale drtivá většina to prostě zažije zčistajasna.

Nejhorší je první trade, když tě tým vydraftuje a ty začínáš od nuly – nevíš, jak se k tobě budou chovat a co od tebe čekají. Čím jsi mladší, tím máš horší pozici. Starší a zkušenější hráč má zase výhodu, že ví, jakou bude hrát roli, ale všechno okolo má nové. A všichni si myslí, že zrovna jim se to nestane.

Chtělo se ti z Filadelfie?

Moc ne. Trade z Tampy do Filadelfie byl hodně nečekaný – proběhl v průběhu sezóny. Manželka byla těhotná, já po operaci kolena, takže jsem byl docela rozhozený. Ale nějak jsem to spolknul.

Na svatbě Jirky Sekáče mi půl hodiny před obřadem zavolal generální manažer, že jdu do Washingtonu – docela šok. Ještě jsme měli v Praze po létě hrát první zápas Filadelfie s Chicagem. Měl jsem objednanou celou lóži, restaurace, všechno naplánované. Tak jsem lóži přenechal Vorasovi a jel s Washingtonem do St. Louis. Kluci mi z Prahy volali, že jsou na pivě. Přál jsem jim to. Praha mě do loňského léta vždycky míjela, ale nakonec to vyšlo, jak mělo – počkal jsem si a dočkal se.

Jak ten přestup vypadá z praktického hlediska? Pomáhá ti někdo, třeba z klubu?

Ano, klub pomáhá. Je to jejich povinnost – včetně zaplacení celého přesunu hráče a rodiny. Většinou mají lidi, kteří ti to zkoordinují a zprostředkují firmu, co všechno zabalí, odstěhuje a zase vybalí. Samozřejmě rodiny to nesou hůř, protože děti chodí do školy, mají tam kamarády. Čím je hráč mladší, tím je přesun jednodušší.

Končí mi teď smlouva, a kdybych po olympiádě přijel do Kalifornie a vypadli bychom z play off, je dost velká šance, že bych šel pomoct jinému týmu.

Občas to skoro působí, že hráči jsou zboží.

Je to tak. Hráčská asociace sice pomáhá, aby se hráč cítil líp, ale ve skutečnosti se může zranit, nastoupí někdo jiný, zadaří se mu a po zraněném už nikdo neštěkne. Pokud to není vyloženě hvězda, která byla deset let v něčem nejlepší. Na každou pozici je dalších deset hráčů, co jen čekají, až zaškobrtneš.

Jakou mají pověst čeští hráči v NHL?

Myslím, že se ta pověst zvedá. Měli jsme úspěchy na juniorských mezinárodních úrovních, áčko mělo bronz a zlato, takže se dostáváme zpátky a začínáme zase trendovat. V NHL o nás vědí. Máme Pastu – top křídlo, Nečiho – nejrychlejšího hráče v NHL, a Dostyho, který patří mezi nejlepší gólmany.

Jsou rozdíly mezi národnostmi v kabině znát, nebo to nikoho nezajímá?

Kabině vyhovuje, že jsou tam individuality a každý je jiný. Všichni táhnou za jeden provaz. Na Floridě je spousta Finů, Američanů, Rusáků a nikdo to neřeší – kultura je jasně daná. Ve Washingtonu bylo pět nebo šest Rusáků, měli svůj stoleček a vždycky odcházeli spolu. Když jsme s Vorasem a Neuvym byli ve Filadelfii, chodili jsme spolu také na večeře, protože jsme si chtěli pokecat česky.

Kde ti zatím bylo nejlíp?

Osmý rok trávím v teplém městě a baví mě to mnohem víc – ať už v Anaheimu, nebo na Floridě. Florida byla super, měli jsme šestnáct fotbalových hřišť kousek od domu, děti to měly do školy pět minut. V Kalifornii jezdí do školy na kole, takže to má taky něco do sebe. Není tam takové vedro jako na Floridě, kde se musíš schovávat před sluncem.

Děti by si určitě vybraly Floridu – mají tam kamarády a všechno. V Kalifornii se nám žije skvěle i díky tomu, jaké mám slovo v organizaci. Baví mě, že už nejsem jen voják v poli, ale když něco řeknu, vezmou to v potaz.

Jsi kapitán týmu, co to v hierarchii klubu znamená?

Jsem prostředník mezi trenérem, generálním manažerem a týmem. Říkám, co si myslím, že je pro nás správné, pomáhám řešit problémy, s trenérem probíráme postupy, tréninky, formace.

Takže můžeš ovlivnit dění v klubu?

Nikdy jsem si nemyslel, že to kapitán má v kompetenci, ale třeba loni se mnou chtěli mluvit každých šest týdnů. Připadal jsem si, že chodím na kobereček, a kluci si ze mě dělali srandu. Bylo to i tím, že trenér se rád scházel a poslouchal názory.

Dva týdny zpátky jsme řešili zpáteční cesty – jestli po zápase přespíme, nebo letíme hned domů. Čekal jsem, že budu mít na starosti jen tým, ale nemám problém jít příkladem a udělat první poslední. Nedávno po mně chtěli proslov před celou organizací. Zvládnul jsem to a dostal potlesk. Učím se, baví mě to a otevírá mi to oči.

Radko, do kolika bys chtěl hrát?

Dokud mi vydrží tělo. Pořád mě to baví. Letní přípravy bolí víc, rozjezdy do sezóny jsou delší než před deseti lety. Zatím všechno funguje. Budu rád, když v NHL zůstanu ještě rok nebo dva. A když ne, v Evropě se hraje taky hezký hokej. Kabinu miluju. Kamarádi, co skončili, říkají: „Hraj, dokud tě to baví.“ Může se stát, že za rok zjistím, že chci jiný styl života, jinou ligu, děti poznají něco nového, naučíme se další jazyk.

Kdybys měl říct jednu věc, kterou ti hokej nejvíc dal…

Asi adaptaci. Naučit se sžít s momentální situací a místem, nebát se zkusit něco nového.

Zůstal bys po kariéře u hokeje?

Myslím, že bych dokázal fungovat bez hokeje, ale syn hraje, takže budu na zimáku. Škola mě zaměstnává, ale letos jsme měli v Berouně první hokejový kemp a děti si ho užily. Možná v tom budeme pokračovat.

Když u nás slyšíš fór v češtině, dokážeš ho převyprávět klukům v kabině?

Čeština je zvláštní jazyk a dvojsmysly se nedají dobře přeložit. Snažím se, ale ne vždy to vyjde. Hlavně to řeknu Dostymu a ten se zasměje – mám spojence.

Potkáváte se u nás s kamarády z NHL?

V létě pár akcí máme – golf, tenis, hospoda na sekanou a pivo. I když nás je pár, stojí to za to. Spojuje nás chuť na pivo, které nikde jinde nemáme. Ale sejdeme se tak dvakrát za sezónu, a když jsme doma a máme šanci jít někam na pivo, musím se postarat o své čtyři špunty.

A možná mi to i víc vyhovuje a udrželo mě to déle v NHL, protože děti mi doma nedají šanci myslet na hokej. Doma je nezajímá, jestli jsme vyhráli nebo prohráli. Největší problém jsou modře nalakované nehty a k tomu růžové šaty.

Máš rád filmy s Budem Spencerem?

Jasně, vyrůstal jsem na Terenci Hillovi a Budu Spencerovi – klasika. Mám i pár triček s Budem.

Víš o tom, že u řady lidí budíš dojem tvrďáka?

Jo, vím. Někteří mají při žádosti o podpis velký odstup. Televize zkresluje, takže na ledě vypadám jako obrovská hrana.

Co Radko Gudas poslouchal s kamarády v autě cestou na hory? Co si představuje pod pojmem boomer? Jak vnímá ruské hráče v NHL v čele s Alexandrem Ovečkinem a proč se nebojí mluvit na rovinu? Poslechněte si nový díl podcastu, kde nechybí humor, zákulisní historky ani otevřený pohled na život v zámoří i doma v Čechách.