Radek Smoleňák: Lidský faktor se v hokeji vůbec neřeší

Sportovní svátek roku je tu a aktuální vydání Boomer Talku se tematicky točí kolem hokeje. Pozvání k rozhovoru přijal Radek Smoleňák – hokejista a hráčský agent s bohatými zkušenostmi, který se nebojí říkat věci naplno. Jeho vtipné a otevřené povídání s Milošem Pokorným se z velké části věnovalo české reprezentaci, ale přišla řeč i na zážitky ze zahraničních angažmá, hořké loučení s Kladnem, rodinný život, úvahy o konci kariéry i plány do budoucna.

Kdybych měl vyjádřit dvěma slovy, kdo je Radek Smoleňák, napadá mě spojení hokejový světoběžník.

To je téma, o kterém bychom se mohli bavit týdny. Na sklonku kariéry to beru už trošičku jinak a jsem opravdu vděčný za každou štaci. Hokej jsem začal hrát, když mi byly čtyři roky – začínal jsem v pražských Vokovicích, v HC Hvězda Praha. Je to malý klub a pamatuji si, jak mi táta říkal, že musím makat, abych se jednou dostal ven z republiky. Hlavně ráno, když se mi nechtělo vstávat v šest na trénink.

Měl jsem v hlavě, že se chci dostat do ciziny – v sedmnácti se to povedlo a držel jsem se plánu tam vydržet co nejdéle. Když jsem pak poznal svoji paní a chtěli jsme založit rodinu, věděl jsem ale, že se jednou vrátím domů.

Jsi rodák z Prahy, ale hrát jsi začal v Kladně. Proč? A kam jsi zamířil poté?

Kladno jsem zvolil, protože i když to na té Hvězdě bylo fajn, bylo potřeba se posunout dál. Uvažovalo se o Slavii, Spartě a Kladně. Žil jsem v Řepích, a tak to bylo nejblíž – rozhodnutí dávalo smysl i logisticky. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do skvělého ročníku. V těch mladších byli třeba Voráček, Frolík, Pavelec nebo Tlustý – kluci byli tak dobří, že s námi hráli a často jsme se potkávali na turnajích, které jsme většinou vyhrávali.

Kladno bylo v té době známé jako líheň talentů. V sedmnácti letech jsem byl draftovaný do kanadské OHL, konkrétně do týmu Kingston Frontenacs. Po dvou letech přišel draft do NHL – Tampa Bay Lightning.

Jaké bylo tvoje nejlepší angažmá?

I když jsem v NHL odehrál jen pár zápasů, bylo to největší angažmá. Byl jsem hodně mladý – první zápas jsem hrál ve dvaceti a byl ještě poloblbý, trochu namachrovaný a sebestředný. Dnes už to vím. Tehdy jsem si myslel, že těch zápasů bude dalších tisíc. Užil jsem si to, rád na to vzpomínám, ale rychle to skončilo a dnes bych se asi choval jinak. A možná bych si to i užil jinak.

Rád vzpomínám i na angažmá ve finském Lahti, v klubu Pelicans. Menší klub, kousek za Helsinkami, perfektní hokej, dobrá parta, dařilo se mi a lidé nás zbožňovali. Byl jsem tam asi půl roku, ale stálo to za to.

Jak ses ve Finsku adaptoval?

Vím, kam míříš. Finsko je specifické – buď ho miluješ, nebo ho musíš okamžitě opustit. Anebo tě vyhodí, protože ti to nesedne. Někteří kluci byli opravdu v depresích a do toho to počasí. Já to tam miloval. První rok jsme s manželkou strávili v Turku a ona na to doteď vzpomíná, dokonce navrhovala, ať se tam přestěhujeme. Vývoj kariéry byl ale jiný.

Na Finech mám rád, že si nezávidí, nejsou materiálně založení, milují saunu, přírodu, jsou v pohodě. I jejich humoru jsem přišel na chuť. S některými spoluhráči jsem stále v kontaktu a pro mou další práci je to cenná zkušenost.

Kde se ti líbilo nejméně?

Jednoduše – Nižnij Novgorod v Rusku. Šel jsem tam kvůli trenérovi Kari Jalonenovi. V Lahti se mi dařilo, měl jsem nabídky z Ruska. Kari mi zavolal, že mě chce. Přiletěl jsem během výluky NHL, hned večer jsme hráli s Magnitogorskem, kde byl Malkin a Gončar. Hned při druhém střídání jsem dal gól. Říkal jsem si, že to bude pohoda. Vedli jsme 4:0, ale Malkin se probudil a prohráli jsme 4:5. Kariho okamžitě po zápase vyhodil gubernátor. Druhý den mě vyřadili z týmu, čtrnáct dní jsem trénoval s juniorkou. Bylo to na sílu. Nechtěl jsem to vzdát, ale nakonec jsem odešel do Švédska. Novgorod se vůbec nepovedl.

Jak se žije hokejistům v Rusku?

Pak jsem byl v Chanty-Mansijsku – uprostřed Sibiře, kde se jezdí biatlonový světový pohár. Maso jsme kupovali jen v úterý, protože nejezdily vlaky. Bylo to jako za starých časů. Přesto se mi tam líbilo – skvělí lidé, fajn spoluhráči. Nejsou to typičtí Rusové, neměl jsem žádný vážnější konflikt. Co se tam děje dnes, je jiná kapitola. Tehdy byla liga skvělá. Zažil jsem tam spoustu bizarností, ale ty jsou spíš na vyprávění po desáté večer.

A co tvé nejzábavnější angažmá?

Záhřeb, Chorvatsko. Hráli jsme ruskou ligu, tým vedli Kanaďani. Přijeli jsme s manželkou na sídliště a říkali si: tady přece nemůžeme zůstat. Nakonec jsme našli krásné bydlení a byl to nejveselejší rok, co jsem kdy zažil. Nic nefungovalo podle hokejových zvyklostí, ale sešlo se to – na ledě i mimo něj. Město, lidi, parta, fanoušci – vše super. I když se děly podivnosti, stálo to za to.

Řekl jsi, že si holky sedly. Bývá to problém, když si partnerky hráčů nesednou?

Vždycky se najde nějaká hokejová Yoko Ono. Mám to štěstí, že moje žena není typická hokejová paní a její ambice jsou určitě vyšší. Pro některé ženy je výhra, když mají hokejistu, některé na tom pracují i dlouhodobě.

Ženská do nepohody je dar.

Přesně tak. Ženy dokážou kariéru – ať pozitivně nebo negativně – zásadně ovlivnit. Náš vztah není růžový, také se hádáme, ale vždy jsme se dokázali shodnout na tom, co chceme. Každý to někdy vidí jinak, to je život. Vážím si jí za všechno, čím se mnou prošla. Není to klasická fanynka z tribuny – má své cíle, vystudovala školu a je spousta věcí, za které ji obdivuju. Jsem s ní spokojený.

Musí být těžké ze dne na den změnit angažmá, i když hraješ dobře a rodina si zvykla.

To nikoho nezajímá. Lidský faktor se v hokeji vůbec neřeší – a teď jsem to poznal i sám na Kladně. Je to byznys. A co se týče zákulisí, hokej není úplně čistý sport. Vždycky jsem chtěl rodinu a být táta. To je moje hlavní poslání – a užívám si to. Štace jsem vybíral podle toho, co mi nabídly hokejově a často jsem se díval i na peníze. Nebojím se to přiznat.

Daří se ti, jsi kapitán, fanoušci tě mají rádi, plácají tě po ramenou – a najednou přijde konec, jako třeba na Kladně. To tě muselo zasáhnout.

Kladno je pořád čerstvé, je to asi měsíc zpátky. Dostal jsem se do fáze, kdy si dokážu přiznat spoustu věcí. Vím, jak to v hokeji chodí. Uvědomoval jsem si, že mi je osmatřicet a že to jednou skončí. Umím číst mezi řádky. Ale popravdě – vůbec jsem to nečekal. Naše dialogy byly dlouhodobě úplně jiné. Způsob, jakým mi byl konec oznámen – kdo mi to řekl, jak a kdy – mi přišel minimálně bizarní. A mrzelo mě to, protože jsem vychovaný trochu jinak. Myslím si, že kdo neříká věci na rovinu, je srab. Obzvlášť chlapi by si měli věci vyříkat. Když se znají roky, tím spíš. Z tohoto pohledu mě to zasáhlo.

Čekal jsi, že ti Jarda Jágr zavolá a promluví si s tebou napřímo?

Stoprocentně. Ale nebylo to jen o Jardovi. Nebyla to otázka jednoho dne – věděli to dlouho všichni kolem mě. Ale nikdo neměl koule mi to říct. V kabině problémy nebyly, parta byla skvělá a pořád je. Ale přišlo mi to zvláštní. Čekal bych jiný přístup. Na druhou stranu – nejsem první ani poslední. Svět nekončí. Protřídil jsem si myšlenky a začal se na některé lidi dívat jinak. Nejsem typ, co se uráží. Umím se pohádat, vybouchnout, ale za dvě minuty to neřeším.

Jediné, co mě fakt vzalo, bylo, že klub to okamžitě zveřejnil. Syn měl druhý den trénink a já nevěděl, jak jim říct, že už nebudu hrát za Rytíře. Věděl jsem, že staršímu to někdo hned vyklopí. Musel jsem jim to říct sám – a bylo dost slziček. Na to jsem citlivý. Z celé situace jsem cítil takový zvláštní tlak a úzkost.

Je takové jednání v českém hokeji běžné?

Bohužel ano. Je to česká specialita – a nejen v hokeji. Vidíme to i ve fotbale. Neříkám o sobě, že jsem legenda, ale hráči, kteří si něco odkroutili, by si zasloužili důstojný odchod. Lidé u nás prostě neradi říkají věci napřímo. A nemyslím si, že se to do budoucna změní.

Na druhou stranu je fascinující, jak hráčské jádro Kladna drží pospolu – vídáte se, jezdíte na dovolené…

Je to tak. Nechci znít nostalgicky, ale jak stárnu, vážím si toho víc a víc. Často slýcháme, že je neuvěřitelné, jak naše parta drží. Samozřejmě, že jsme se xkrát pohádali a pamatuji i akce, kde jsme se navzájem propleskli, třeba po nějakém tom kalíšku. Dokážeme si říct hezké i nepříjemné věci, pohádat se, ale během dvou minut se jede dál. Nevím, co by se muselo stát, abychom se přestali bavit. Doufám, že to nikdy nenastane.

Máme svá pravidla, neurážíme se a respektujeme se. Jsme každý jiný, a to je možná klíč. Na naše výjezdy nám nikdo nesahá. Ani manželky. Času je míň, ale když budu v průšvihu a zavolám komukoliv z nich, zvednou mi to. A to je důležité.

Co ti hokej dal, kromě peněz?

Jednoznačně zážitky a přátelství. Život je o zážitcích – ale ty nejsou o penězích, abychom si rozuměli. Bez hokeje bych spoustu věcí nezažil. Hodně jsem cestoval, ale hlavně mi hokej dal směr. Naučil mě pokoře a formoval mě jako člověka. Sport mě držel dál od problémů, které kolem nás byly. Mám respekt k autoritám, ale umím jim říct svůj názor. Těch věcí je víc – ale to nejdůležitější, co mi hokej dal, není počet gólů. Je to to, jak mě formoval jako člověka.

Blíží se mistrovství světa v hokeji. Jak takový turnaj prožíváš, je pro tebe reprezentace nejvíc?

Reprezentace je to nejvíc! Byla a vždycky bude. Ty zápasy mám rád, ale když se na ně jdu podívat, tak jako fanoušek. Samozřejmě vidím věci, které běžní fanoušci nevidí, vnímám detaily. Pokud na hokej koukám z pohledu agenta, radši si ho pustím v televizi – můžu si cokoliv vrátit a je to pro mě mnohem jednodušší než z tribuny, kde tu hru nevnímáš úplně správně.

Bylo období, kdy mi přišlo, že hodně kluků, hlavně z Ameriky, odmítalo reprezentovat z různých prapodivných důvodů. Připadalo mi to zvláštní, protože patřím k těm, kteří by kvůli repre klidně zabalili svatební noc a jeli. V posledních letech se to ale změnilo – pomohlo i minulé domácí mistrovství. Teď chtějí být v nároďáku všichni a udělají pro to maximum. A to se mi líbí, protože všichni jsme z Česka, hokej nám něco dal, a pokud mu to můžeme vrátit tím, že budeme hrát, je to to nejmenší.

Vloni jsme vyhráli titul, hráli jsme doma, bylo to skvělé. Teď doma nebudeme.

Důležité je zmínit, že do Prahy chtěli všichni – je to jednou za osm let. A bylo to vidět i na nominacích. Radim Rulík musel vyřadit kluky, kteří by tam za normálních okolností byli, a absolvovat nepříjemné hovory. Všichni víme, že když se hraje jinde, spousta kluků se omluví – kvůli smlouvám, zranění, únavě, rodině. Tým nebude stejný, ale může být hladovější. Spousta kluků z Evropy dostane šanci – a to je dobře. Máme mladé, šikovné hráče. A když je turnaj mimo Česko, není na nich takový tlak jako třeba v Praze. Tam to byl extrém.

Jak to máš s ruským reprezentačním týmem? Někteří říkají, že by hrát měl, že sport je apolitický. Ty jsi tam hrál, znáš jejich mentalitu.

Jako sportovec bych si přál, abychom proti nim hráli – třeba finále v Praze, porazili je 5:0 a oni odešli naštvaní. Mají skvělé hráče a neskutečný kádr. Z čistě sportovního hlediska mě to mrzí. Na druhou stranu chápu, co se děje. Přijde mi fér, že teď hrát nemůžou. Ale přemýšlím i nad tím, jestli to někdy skončí… myslím ta válka.

Nedávno měl Dominik Hašek ostré vyjádření vůči NHL – obvinil ji z podpory války. Jak v NHL vůbec vnímají ruské hráče, když jsou to často hvězdy?

Dominik Hašek se toho nebojí. Chápu jeho názor, mám rád lidi, co mají názor, i když s ním třeba nesouhlasím. Klobouk dolů. Přijde mi ale vtipné, že kritizuje NHL, a pak letí do Buffala a cinká tam na zvon. Ale v NHL to takhle prostě neřeší – vědí, co se děje, ale je to hlavně byznys. Ovečkin dal třeba 800 gólů před válkou, 90 během ní. A nechci, aby si někdo myslel, že jsem proruský – nejsem. Ale těm klubům je to fakt jedno. V NHL hraje spousta Rusů. Například Zadorov, který je v Bostonu, otevřeně řekl, že se do Ruska už nikdy nevrátí. Proti režimu i Putinovi se postavila celá řada jeho krajanů.

Existuje země, kde bys dokázal žít?

My nejsme nároční a spokojíme se všude. Líbilo se nám ve Švédsku, v Záhřebu a manželka milovala i Bratislavu. Ať jsme byli kdekoliv, vždycky jsem věděl, že chci být s Češkou a svoje děti vychovávat v Česku. Mám rád český jazyk. Anglicky mluvím skvěle, ale nikdy v tom jazyce neřeknu to, co dokážu česky. Jasně, že kdybych děti vychovával v cizině, něco by jim to dalo, ale já jsem spokojený s tím, jak to máme teď. Jsem ve fázi života, kdy jsem neskutečně šťastný, spokojený – nic mi nechybí.

Tvoje hráčská kariéra ještě neskončila, ale až to přijde – co bude rozhodující?

Jednoznačně děti. Kdybych je neměl, hraju hned a kdekoliv. Hokej mě pořád baví. Letos jsem měl podle mě skvělou sezónu a ty dva roky na Kladně mi daly nový pohled. Bez dětí bych uvažoval úplně jinak – hledal bych smysl a radost, klidně i v zahraničí. Ale jeden syn jde do první třídy, druhému budou čtyři. Mají své rutiny, a já udělám jen takové kroky, aby byli šťastní.

Pokud někdo splní podmínky, aby rodina nebyla bitá a já mohl být dál takový táta, jaký jsem byl, možná do toho půjdu. A pokud ne, v klidu skončím. V agentuře EffortSports mě to baví a chci pokračovat. Hlavně chci být dál táta.

Kdy se rozhodneš?

Určitě ne teď, ani za týden. Nikam nespěchám, takové rozhodnutí se nedělá ze dne na den. Těch scénářů je víc. Užívám si čas po sezóně, věnoval jsem se rodině, odpočinul si. Vím, že se chci udržovat – chci být vysekaný jako ty.

Radku, víš, kdo je boomer? A cítíš se někdy jako boomer?

Nedávno jsem nad tím přemýšlel, ale cítím se stejně jako v sedmnácti, když jsem šel do Kanady. Jasně, věk nezastavím – mám šediny, vrásky. Ale pořád mám mladého ducha. Pozitivní myšlení je základ. Furt si připadám jako puberťák. A myslím, že se podle toho občas i chovám.

Jaké ohlasy dostává Radek Smoleňák po svém odchodu z Kladna? Co by dnes udělal ve své kariéře jinak? Jak ho jako kapitána reprezentace vnímal Jakub Voráček? A co mu řekl Jiří Novotný, když se dozvěděl, že hraje v Chorvatsku za tým Kuny? To uslyšíte v nové epizodě podcastu Boomer Talk!