Článek
V rámci setkání České elity v brněnské vile Tugendhat vyzpovídaly Seznam Zprávy i „nebyznysové hosty“. Téma „Tradice a byznys“ skvěle uvedla herečka Antonie Martinec Formanová – vnučka Miloše Formana a dcera Petra Formana. Nositelka silného příjmení, která si ale velice autenticky a úspěšně buduje vlastní kariéru.
Když se řekne Forman, většině lidí se vybaví váš děda jako režisér a hlavně osobnost. Jaká je ale vaše vzpomínka na Miloše Formana?
Je to právě, jak říkáte, většině lidí se vybaví slavný režisér, ale mně především dědeček, ale dědeček jako ten velký režisér, protože jeho filmy mám moc ráda a jsou mi velkou inspirací i v práci. Vybaví se mi všechny ty společné chvíle, kterých sice nebylo tolik jako s dědečkem Stránským (spisovatel Jiří Stránský, pozn. red.), který žil v Praze. I za dědečkem Formanem jsme ale samozřejmě jezdili, i když trochu dál, on jezdil za námi a často to byly třeba cyklovýlety nebo výlety do zahraničí. Ten společný čas, i když ho nebylo tolik, byl vždy moc hezky naplněný. Na dědečka mám tak jenom hezké vzpomínky.
Zleva: Emílie Formanová, Petr Forman, Antonie Formanová a Adam Martinec
Ve vaší rodině není slavný pouze dědeček, ale také váš tatínek Petr Forman. Ten spolu s vaším strýcem Matějem provozuje Divadlo bratří Formanů. Šlo se v takové rodině vůbec rozhodnout pro jinou kariéru?
Určitě. Ten prostor byl volný, ani mě, ani mé starší sestry nikdo netlačil. Cestu k tomu, co děláme, jsme si našly každá svou. Nejstarší sestra vystudovala filozofii – i když v divadle je namočená také a spolu jsme dělaly třeba představení Játra v kavárně Dejvického divadla. Druhá sestra dělá produkci a řediteluje kulturnímu prostoru Vzhled ve Vršovicích v Praze. Já jsem se k herectví dostala nejvíc napřímo, ale ten popud opravdu vznikl ve mně. Asi na to mělo vliv prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, ale tím myslím nejenom divadlo, ale i skupinu lidí kolem mě, protože jsme hodně cestovali. Nebo spíš kočovali.
Měla jste tedy kočovné dětství? Protože Loď Tajemství, kterou si s Divadlem bratří Formanů každý spojí, dříve skutečně i plula po řekách a nejenom v Česku…
S lodí jsme zase tak necestovali, ta byla nejdále v Belgii, když se hrály Nachové plachty, to mi ale byly zhruba dva roky. Nejvíc jsme ale cestovali s představením Bouda a Obludárium. To byla Francie, Itálie, Belgie, Španělsko… Půl dětství jsem žila v karavanu, a to samozřejmě na člověka má vliv.
Na mě to mělo ale takový vliv, že jsem spíš chtěla být zvěrolékařkou, protože jsem neustále měla kolem sebe nějaká zvířata. Ale asi ano, tak jako děti doktorů jsou většinou doktoři a děti architektů architekti, tak tady byl také nějaký gen nebo pud.
Téma dnešní konference je Tradice a byznys, úvodní otázky byly tedy jasné – ale jak moc vy to srovnávání a dotazy na vaši rodinu máte, nebo nemáte ráda?
Ne, že bych je neměla ráda, ale odpovídám na ně často. Chápu, že je to atraktivní. Já mám problém si vždy srovnat v hlavě, že tohle je nové publikum, a mám pak tendenci přeskakovat a říkat i nesmyslné věty, protože mám pocit, že jsem to už říkala. Spíš já mám vždy pocit, že jsem otravná s tím, že o tom znovu mluvím.
A berete své příjmení jako výhodu, nebo spíš určitou přítěž?
Je to asi od obojího trochu. Jsem na to jméno hrdá a myslím, že mi v mnoha ohledech pomohlo. Nikdy jsem nebyla napřímo konfrontována s tím, že by mi někdo řekl: „Tu práci jsi dostala proto, že jsi Formanová.“ Myslím ale, že v určitém čase mi to pomohlo se rychleji zviditelnit než lidem bez tohoto příjmení. Neřekla bych přítěž, ale spíš, že se s tím srovnáváte.
Že je větší očekávání?
To možná taky. Když jsem se do toho světa dostala, což bylo díky filmu Dukla 61, kde jsem se poprvé zviditelnila, začaly přicházet otázky na dědečka a tátu. A já si v tu chvíli uvědomila, že musím dokázat, že to nedělám jen proto, že mám to jméno, ale proto, že to opravdu chci dělat a že mě to baví. Víc jsem cítila ten tlak zvenku i můj osobní. Že chci dokázat, že je to moje cesta, a ne vyšlapaná cesta, po které se vozím.
A jak tu vlastní cestu hledáte? Podle čeho vybíráte role?
Vybírám si to, co mě zajímá, co je mi blízké. Mám kliku v tom, že si ještě mohu vybírat, že se mi ty dveře opravdu otevřely, že ty možnosti jsou – to je obrovská svoboda. Navíc mě potkalo Dejvické divadlo, kde se cítím dobře, kde děláme skvělé věci. To všechno beru jako obrovské štěstí, protože si myslím, že někdo si tu cestu musí opravdu prošlapat i skrze projekty, které ho třeba nebaví, a skrz spolupráce, které nejsou příjemné. V tom jsem měla štěstí a každá zkušenost byla úplně jiná. Nevytvářím věci ve velkém, protože mi záleží na tom, co je to za projekt.
A v jakém z filmů vašeho dědy byste si chtěla zahrát?
Ve všech. Ale zároveň u všech vím, že jsou skvěle obsazené a udělané a že by to bylo těžké. Vlastně si vůbec nedovedu představit, že by v nich mohlo být něco jinak. Já bych chtěla v každém tom filmu jen sedět někde vzadu v pozadí jako komparz a pozorovat to dění. Tohle jsem zažívala u táty během kočování – třeba představení Obludárium jsem viděla minimálně stokrát ze všech možných úhlů a znala ho tak dobře, že jsem občas podávala kostýmy. Mě vlastně celý tento proces baví nejvíc. Sledovat, co se děje v pozadí věcí.
Vybrat jeden film je strašně těžké. Miluji Přelet nad kukaččím hnízdem, Muže na měsíci. Možná i proto, že jednu dobu byli mými idoly - nebo stále jsou - Jack Nicholson a Jim Carrey. Z českých filmů bych chtěla asi Hoří, má panenko. Já bych byla někde na tom bále, klidně v davu, a přišlo by mi to skvělé. To by mi stačilo.
