Hlavní obsah

Martina Formanová v otevřené zpovědi: „Milošův odchod, to bylo zemětřesení“

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Rozhovor s Martinou Formanovou vznikl při natáčení pořadu Moje místa. Natáčelo se i v brněnské vile Tugendhat.

Reklama

1. 1. 18:16

Po smrti manžela, oscarového režiséra Miloše Formana, pojala svou další knihu jako psychoterapii. „S Milošem jsme byli propojeni tak moc, že mám pocit, že jsem se ještě úplně neodpojila,“ říká v rozhovoru.

Článek

Martina Formanová napsala už osm úspěšných knížek. Dokázala v nich popsat s humorem a nadhledem i velmi intimní vzpomínky a trapasy. Včetně někdejšího soužití s Karlem Gottem a pozdějšího manželství s Milošem Formanem a života v americkém Connecticutu.

„Je pravda, že jsem měla starší partnery. Úspěšné,“ říká v rozhovoru a vysmívá se nálepce „zlatokopka“: „Vždycky, když přemýšlím, že bych dělala stand up v češtině, tak si říkám, že bych to pojala jako kurz zlatokopectví.“

Na základě své první, autobiografické knihy Skladatelka voňavého prádla, v níž se vrací i ke svému vztahu s Karlem Gottem, dokončuje filmový scénář. „Měla by to být romantická komedie,“ říká Martina Formanová a dodává, že na režii se domlouvá se svým spolužákem z FAMU Janem Hřebejkem.

Rozhovor vznikl při natáčení pořadu Televize Seznam Moje místa, který se natáčel v Praze a Brně. Autorka rozhovoru a Martina Formanová si při natáčení tykaly.

Martino, kde jsi doma?

Tak to je těžká otázka. Často se mi stává, že když jsem v Praze nebo Brně, říkám „doma“ a myslím „v Americe“. A když jsem v Americe, tak zas říkám „doma“ a myslím „v Česku“. Hodně to je dané rodinou, moji synové studují ve Spojených státech, takže jsem víc tam. Ale když jsem tady, tak si to strašně užívám.

Do Ameriky jsi kdysi odjela naučit se anglicky. Uklízela jsi tam, aby sis na to vydělala. Kdy ti došlo, že tam zůstaneš?

To bylo Milošem. Kdybychom se nepotkali, tak bych se snad bývala v té angličtině zlepšila a vrátila se zpátky. Vyhledala jsem ho, protože jsem psala diplomovou práci. Byla to i trošku záminka, protože jsem ho chtěla poznat. Byl jednou na FAMU na besedě s námi studenty a udělal na mě velký dojem. Tak jsem si říkala, že když jsme v New Yorku, bylo by fajn se s ním potkat. Potom, když jsme se začali stýkat, mi nabídl, abych mu dělala osobní asistentku, když připravoval film Lid versus Larry Flynt. A bylo vymalováno. Začali jsme spolu pracovat a žít.

Martina Formanová (55)

Vystudovala scenáristiku na pražské FAMU. Během vysokoškolského studia pracovala jako modelka. Začátkem 90. let žila ve vztahu s Karlem Gottem. Později odletěla do USA, kde se chtěla zdokonalit v angličtině a přivydělávala si úklidem. Zde navázala vztah s režisérem Milošem Formanem. Při natáčení filmu Lid versus Larry Flynt byla jeho asistentkou.

V roce 1998 přivedla na svět dvojčata Andrewa a Jamese Formanovy. V roce 1999 se provdala za Miloše Formana. Jak do jejího života zasáhla jeho smrt (v dubnu 2018), popsala ve své zatím poslední knize Nalakuj to narůžovo.

Ve své první knížce Skladatelka voňavého prádla jsi přiznala, že jsi byla ten typ, který nezaplatil nájem, když u pošty nebylo místo na zaparkování. A najednou jsi měla být asistentka režiséra, která musí mít všechno přesně a správně zařízené?

Ty složenky kdysi - to nebylo tak, že bych je nechtěla zaplatit. Vozila jsem je v autě, ale jak nebylo místo před poštou, prošvihla jsem termíny splatnosti. Pak při práci na filmu jsem měla velkou motivaci dělat všechno perfektně a včas. To byla velká škola. Hodně pomáhalo, že jsem byla do toho Miloše zamilovaná, protože jsem samozřejmě chtěla být v jeho očích co nejlepší.

Neslo se štábem, že jsi k té práci přišla - mladá holka z Evropy - jako přítelkyně pana režiséra?

Když se proslechlo, že jsme pár, možná to někteří řešili, ale mně si nikdo nedovolil nic říct. A já neřešila, kdo si co myslí. Při natáčení je velký kalup. Každý měl svou práci jasně danou.

Nevnímala jsi nálepku „zlatokopka?

Tak tu vnímám celé roky. Vždycky, když přemýšlím, že bych dělala stand up v češtině, tak si říkám, že bych to pojala jako kurz zlatokopectví. „Tady jsem, holky, vaše průkopnice zlatokopectví.“ Dělám si legraci. Ale je pravda, že jsem měla starší partnery. Úspěšné. Mě vlastně ty nálepky neuráží, já se cítím poctěná. Velmi jsem ty muže obdivovala. A oni by mohli říct: „S dovolením, já jsem trochu víc než peníze. Mám kariéru, která spoustu lidí potěšila.“ A také měli velké zástupy ctitelek, které by rády stály po jejich boku. Rozhodně to nebylo tak, že bych si vybrala nějakého neatraktivního milionáře.

Cítila ses tedy dobře, že jsi v tom zástupu žen uspěla?

To asi také. Ale vztah je spousta věcí najednou. Třeba co se týká vztahu s Karlem Gottem, nejvíc vzpomínám na chvíle, kdy jsme byli sami. Ne na nějaké akci v záři reflektorů, kde nás fotili a pak něco vyšlo v časopisech. Ale když jsme si jen tak povídali, třeba v noci, kdy jsme nemohli usnout. Cítila jsem, že ten vztah je opravdu intimní, jen nás dvou. Na to vzpomínám ráda. A s Milošem jsme také byli propojení. Tak moc, že mám pocit, že jsem se ještě úplně neodpojila.

Když jsi zmínila Karla Gotta: Váš vztah začal na party po jeho koncertě v Brně. A po společně strávené noci jsi utíkala na němčinu. Tak to píšeš v knížce. Je to pravda, nebo autorská nadsázka?

Tak se to opravdu stalo. On ráno musel do Prahy a já jsem si říkala: „Na co tady čekám? Samozřejmě mi neřekne, že by se přestěhoval do Brna, nebo jestli nechci jít bydlet k němu.“ Byla to pro něj jedna z milionu nocí, nechtěla jsem být ta husa, co čeká, jestli si vyměníme telefonní číslo. Takže když řekl, že musí do Supraphonu, já jsem se hned hrdě začala vypravovat, že musím do školy.

To bylo ještě před maturitou?

Ano.

Fotogalerie nabízí snímky Martiny Formanové z natáčení pořadu Moje místa v brněnské vile Tugendhat:

+23

Ten vztah s několika pauzami trval asi deset let. Když se na něj díváš s odstupem zralé ženy, nepřipadáš si třeba trochu zneužitá? Využitá?

To je otázka, která se nabízí. Nedávno jsme se bavily s kamarádkou, že dneska je prizma pohledu na vztah lidí s velkým věkovým rozdílem jiný. Okolí si klade otázku, jestli ten muž tu dívku nemanipuloval. Ale já rozhodně ten pocit nemám. Asi jsem měla tendenci hledat nějakou silnou mužskou osobnost. A také si myslím, že ani Karel, ani Miloš rozhodně nepatřili mezi muže, kteří by ženu nějak lámali „přes moc“.

Myslela jsem to spíš tak, že ty jsi postupně zrála, chtěla ses usadit, chtěla jsi rodinu, ale Karel ne.

Byl to přirozený vývoj. V té době se otevřely hranice, nabídla se mu spousta nových profesních příležitostí. A pokaždé mě překvapí, když si o sobě někde přečtu, že jsem to prohrála tím, že jsem chtěla dítě. To ne. Myslím, že jsem to vyhrála. Prohrála bych, kdybych v tom vztahu zůstávala a trápila se. A ve finále třeba žádné dítě neměla. Nebo bych se dočkala toho, že by se se mnou rozešel on. Takhle to mělo být. Jsem ráda, jak jsem to vyřešila. Navíc, abych řekla pravdu, já jsem věděla, že mám problém otěhotnět. Bylo mi osmadvacet a to si žena uvědomí, že je nastavený nějaký čas, kdy je nutné tohle začít řešit. Myslím, že to tak mělo být. Já jsem měla potkat Miloše a Karel měl potkat Ivanu. Byl v té rodině strašně šťastný. Ale zkrátka to přišlo později.

A u Miloše Formana, který už děti také měl a také byl výrazně starší, ses nebála, že to bude podobný scénář?

Bála. Ale na začátku jsem si říkala, že to bude zázrak, když mě bude chtít vidět podruhé. Ten první večer jsem si užívala, s někým takhle chytrým, vtipným, zajímavým. Pak z toho byl druhý večer, třetí večer… Největší překvapení pro mě bylo, že to byl Miloš, kdo řekl: „Když to bude fungovat, tak si pořídíme nějakého pokračovatele.“ A mně úplně spadla brada, protože to bylo moje nejslabší místo, to, po čem jsem tak strašně toužila. Obrovský sen. Svěřujeme se se sestrou a na tuhle zprávu mi řekla, že bomba. Ale později přiznala, že se divila, „jestli on má zapotřebí takhle tahat za nos mladou holku? Vždyť ji má i bez toho, že by jí sliboval děti.“ Pro mě bylo důležité, že to Miloš vyslovil. Ale pak ještě uplynuly další čtyři roky, než jsme ty děti měli.

Děti jsi měla „vymodlené“. Neměla jsi pak tendenci chovat se k nim jako kvočna? Rozmazlovat je? Být úzkostná?

Absolutně. Kluci nejlíp usnuli v autě, tak jsem je vozila po Connecticutu. Jeden zakašlal a já: Ježíšmarjá, rakovina plic! Sama jsme si uvědomila, že se chovám jako blázen, nereaguju normálně na zakašlání dítěte. Divila jsem se, co se to se mnou stalo? Byla jsem ranař, najednou je ze mě úzkostlivá kvočnička? Tak jsem si řekla, že bych si měla napsat, co jsem dělala, jaká jsem byla, když už očividně tou osobou nejsem. Abych nezapomněla, jaká jsem byla holka. Proto jsem si začala psát úryvky a vzpomínky. To byl základ první knížky Skladatelka voňavého prádla. Zarámovala jsem je do situace, jak sedíme v pubertě se sestrou na balkoně v Brně a nejvíc se bojíme, abychom proboha nedopadly jako naši! Být vdaná, mít děti a tak… Samozřejmě ve finále jsem nejvíc toužila mít partnera, který opravdu se mnou chce být, a mít s ním děti.

V autobiografických knížkách vtipně popisuješ, že jsi se stala „haus frau“, která posluhuje manželovi a opečovává děti. K tomu jsi přirozeně došla, nebo sis řekla, že to je daň, kterou musí i bohémka zaplatit za rodinné štěstí?

Bylo to úplně přirozené. Motivoval mě Milošův úžasný dar chválit a lichotit, tak jsem se snažila. Když jsme spolu začali žít, kuchařka jsem byla nulová. Třeba první Velikonoce jsem zkoušela mazanec a on se celý zdrcnul. Ten druhý vypadal dobře, ale zase byl jako kámen. A třetí jsem pekla v půl třetí ráno. A Miloš si toho tak strašně vážil, že mně na tom tak záleželo, aby ten mazanec měl, tak mě pak další týden opěvoval. To mě nakopávalo. Prostě ano, tady jsem: perfektní manželka a kuchařka. Já jsem si ten domov užívala. Moji rodiče byli oba výborní lidé, ale manželství jim moc nefungovalo a domov nebyl úplně šťastný. Takže to, že jsem schopná vytvořit nebo spoluvytvořit ten zázrak domova, kde je pohoda a funguje to hezky, tak to mi dělalo radost.

Rodinu měl tvůj muž velkou, ty jsi na jeho dospělé syny Petra a Matěje zpočátku žárlila. Čím se to změnilo, že fungujete pospolu?

Díky jednomu z mnoha Milošových geniálních tahů a strategií. On nás pořád dával dohromady. Třeba jsme jezdili společně na dovolené. Vždycky se jezdilo v zimě na hory a v létě na kola. V poslední knížce Nalakuj to na růžovo přiznávám, jak strašně jsem ze začátku na ty kluky žárlila. Říkala jsem si: Tak jenom kvůli tomu, že to jsou synové, jsou tak strašně důležití? Miloš jim pořád volal, všude je zval a pořád nás nějak spojoval. Oni si zase asi říkali: „Šmarjá, kde sebral tuhle holku?“

Protože on do té doby přítelkyně měl, ale s nikým trvale nežil? Vlastně byl pořád ženatý s jejich maminkou Věrou Křesadlovou.

To muselo být pro kluky nepříjemné. Miloš měl posledních x let cizinky, takže i když někam jeli společně, vykládal si s kluky česky, měli čas pro sebe. No a najednou jsem tam byla já, která všemu rozuměla a do všeho mluvila. Ale musím říct, že se to začalo postupně měnit, i díky dětem. Petr měl postupně tři dcery, ty byly rozkošné, a já jak jsem toužila po dětech, tak jsem se s nimi ňuchňala. A s Petrovou ženou Klárou jsme byly spolužačky z FAMU, mohly jsme navázat. Když se pak narodili naši kluci, ledy už byly roztáté. Pro mě úplně nejsilnější moment nastal potom, co Miloš odešel: Když Petr a Matěj přijeli poprvé od pohřbu a bylo jasné, že přijeli za mnou a za kluky, a padli jsme si do náruče.

Zůstali jste si.

Zůstali. Nikdo to nevyslovil, ale je jasné, že chceme vztah udržet, jako kdyby Miloš žil. Už plánujeme další dovolené. Moji synové mají hezký vztah s Petrovými dcerami, s celou rodinou. I s bývalou Milošovou ženou Věrou jsme si našly, myslím, hezkou komunikaci. Zaplaťpánbůh za rodinu!

Když jsi poslední knížku nazvala Nalakuj to narůžovo, znamená to, že realitu přibarvuješ?

Já jsem svým založením „ta s růžovými brýlemi“. Byla jsem zvyklá, že i nějaké blbé období protlačím tím, že se nebudu soustředit na to negativní. Měla jsem tendenci dělat, aby všechno vypadalo dobře zvenku a já si to zevnitř všechno ustojím a zvládnu. Pořád se budu tvářit, že je to růžové a ve finále to dobře dopadne. Samozřejmě, že když Miloš odešel, bylo to zemětřesení. To jsem věděla, že růžové brýle nestačí. Takže ta knížka je o hledání cesty zpátky do nějaké růžovější reality.

Ta tvoje cesta začala tím, že sedíš na gauči a celé dny a týdny sleduješ reality show a kriminálky. Na sobě tepláky, kolem sebe zvířata. Jak dlouho tohle období trvalo?

Měsíce. Smutnění má fáze, není to tak, že by jeden den skončilo a já začala chodit do posilovny a tak. Prolínalo se to. Snažila jsem se stýkat s některými přáteli, před kterými nemusím nic lakovat a hrát, mohla jsem být před nimi smutná. Ale pak jsem zase upadla zpátky, bez zájmu o cokoli. I když jsme se snažila namotivovat se. Velký zlom byl, když mi moje sestra připomněla, že jsem si vždycky chtěla vzít lekce stand upu. Ráda bavím, ale v angličtině nejsem schopná psát, protože jsem s tím začala pozdě. Poprvé jsem na kurz šla asi rok po Milošově odchodu a říkala jsem si, že jsem totální blázen, protože kdo se může v tomhle mém stavu snažit bavit a dělat vtipy? Možná jsem to tlačila přes sílu, ale nakonec se to podařilo. A pomohlo mi to.

Teď dokončuješ filmový scénář. O co jde?

Ten scénář už dokončuju několik let. Vznikají různé varianty, je to zdlouhavé, ale mě to baví. Vzniká na základě první knížky Skladatelka voňavého prádla, ale v průběhu psaní se to proměnilo: Sestry se změnily v dvojčata, ten zpěvák rozhodně není Karel Gott, ale vymyšlená postava. Měla by to být romantická komedie.

Kdo ji bude režírovat? Někdo z tvých spolužáků z FAMU?

Domlouvali jsme se s Honzou Hřebejkem, tak uvidíme. Doufám, že nám to klapne.

Jak vlastně tvůj muž bral, že jeho „žena v domácnosti“ začala psát? A to i o něm?

Měl to rád. Fandil mi. Nejvíc oceňoval moje autobiografické knížky. Líbilo se mu, když jsem psala nějaké vtipné historky z naší rodiny. Ještě mi připomínal: „Hele, tohle tam ještě napiš!“ Včetně věcí, které nebyly vůči němu lichotivé. Být spisovatelkou je nejlepší povolání pro manželku. Protože jsi doma, nic to nestojí a ještě to přinese nějaké výsledky.

Dovedeš si představit, že po takových silných osobnostech, jako byl právě Karel Gott a Miloš Forman, se v tvém životě objeví nový muž?

Jsem v takovém životním období, že nutně po svém boku manžela ani partnera nepotřebuju, protože děti mám a se svou kariérou jsem spokojená. Je pravda, že jsem začala chodit na rande. Je to zase nová kapitola života a může být zábavná a zajímavá. Ale jestli najdu nějakou vážnou známost, netuším, není to pro mě důležité.

Tvoje dvojčata už jsou dospělá. Umíš najít hranici mezi tím, aby ses o ně starala a zároveň je neobtěžovala?

To je dobrá otázka, protože o to se velmi pečlivě snažím. Jak jsi poznala moji maminku, jistě ti neuniklo, že ona je ta opečovávatelka, která ze mě občas dělá malé dítě, které potřebuje se vším pomoct. Tak to určitě klukům dělat nechci. Oni jsou samostatní, vždycky byli. Pamatuju si, že když začali chodit do školy, úkoly si psali už v autě cestou domů, aby to měli z krku. Takže než jsem se jich stačila zeptat, co vlastně dělají za úlohy, hlásili, že už je mají hotové. A takhle to s nimi jde celé roky. Baví mě, že mají svoje názory a že jsou to slušní, dobří lidé. Těší mě s nimi trávit čas. Ale vím, že se musím krotit. Už dávno jim nemůžu říct: Pojď si sednout k mamince na klín.

Rozhovor s Martinou Formanovou vznikl při natáčení Televize Seznam: Pořad Moje místa a Intimní zpovědi najdete v archivu portálu www.stream.cz.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované