„Mít hlad jako herec. Vím, o čem to je.“ Jiří Štrébl o zvratech v kariéře

Televizní diváci jej sledují už řadu let coby Miloše Knoblocha v nekonečném seriálu Ulice. Návštěvníci divadel ho znají z řady charakterních rolí, naposledy v Městských divadlech pražských. Přitom jeho cesta k herectví vedla nečekaně přes Vysokou školu ekonomickou.

V rozhovoru, který vznikl při natáčení pořadu Televize Seznam Moje místa, Jiří Štrébl popsal, jak kdysi dal přednost ne zrovna dobře placené práci v divadle před mimořádnou nabídkou pracovat v zahraničním obchodě. „Bylo to za strašně moc peněz, asi tak za čtyřikrát víc, než tehdy měli moji rodiče,“ říká Jiří Štrébl. Přesto odmítl.

Původně vyučený prodavač, který jako dítě snil o práci řezníka, aby se později živil i jako fotograf, vzpomíná i na období, kdy byl se svými malými dětmi na rodičovské dovolené.

(Autorka a Jiří Štrébl si při natáčení rozhovoru tykali, pozn. red.)

Jak se máš, pane inženýre?

Ježíš, inženýr. Mám se poměrně hezky, jako vždycky tady v Českém ráji.

Řekne ti občas někdo „pane inženýre“? Třeba na úřadě?

Stává se to. Také u doktora, to mě vždycky úplně vyděsí, protože na to nejsem zvyklý. Když volají „pane inženýre“, tak se většinou otáčím, než mi dojde, že to je na mě. Z legrace mě tak oslovuje kolegyně Eva Salzmannová, dokonce mi i vyká. Známe se třicet let.

Přitom ty jsi nemohl studovat ani na střední škole, pustili tě jen do učení na prodavače. Co se stalo?

To byla čistě pubertální akce. V osmé třídě jsme měli branné cvičení, protože každý „socialistický občan měl být uvědomělý“. My jsme si z toho dělali legraci, což bylo vyhodnocené jako pohrdání naším státem. Měl jsem napsané v posudku, že se zásadně nedoporučuje moje přijetí na střední školu, jelikož mě vyhodnotili, že jsem tu skupinu vedl. Ostatní tedy mohli na střední školu, já ne. Moje třídní, která byla úžasná, řekla, že to není možné, abych nemohl studovat, tak jsme se ještě odvolávali až na ministerstvo.

Jak to dopadlo?

Mně to nepomohlo a ji vyhodili ze školy. Učil jsem se na prodavače drobného zboží a prodával v Bílé labuti. Účastnil jsem se soutěže, která trvala rok, a mám titul něco jako nejlepší prodavač Československé socialistické republiky. Kdo to má, že jo?

Mezi herci jsi zřejmě jediný. A přitom jako dítě jsi chtěl být řezník?

Chtěl. A rodiče se divili… S maminkou jsem chodil ze školky v Riegráku kolem masny, tam jsme často nakupovali. A mě nějak fascinovalo, jak měli řezníci ty sekery a sekali maso. Když se mě rodiče ptali, proč chci být řezníkem, řekl jsem jim, že se mi líbí, jak jsou pořád od krve. Tak byli dost vyděšení. Naštěstí se ukázalo, že trvalá úchylka to nebyla.

Tvoje maminka byla účetní, proto sis pak vybral ekonomickou školu?

S tím to nesouvisí. Účetnictví nemám rád, ani trošku. Ale ta věda, ekonomie, mi přišla docela zajímavá. Zároveň logicky navazovala na ten učební obor prodavač, protože to bylo při střední škole obchodní. No a jak to ti naši bývalí mocipáni měli nějak popletené, tak přestože jsem nesměl na střední školu, tak protože jsem byl „dělnický kádr“, tak jsem měl pak přednost na vysokou. Obchodní fakulta byla nejluxusnější, chtěli tam všichni. A v posledním ročníku pak bojovali o prestižní posty.

Potom jsi dostal nabídku snů, jestli to tak můžu nazvat.

Ano, byla to nabídka snů. Jenomže já jsem ve druhém ročníku, nebo ve třetím, začal hrát amatérské divadlo. Vlastně úplnou náhodou. Šel jsem na pivo s kamarádem Zdeňkem Pecháčkem, který je léta šéfem Divadla Minor, tenkrát hrál amatérské divadlo. A v té hospodě byl člověk, kterému manželka to divadlo zakázala, protože oni vždycky zkoušeli v sobotu v neděli, pak šli ještě na pivo a jí se nelíbilo, že mají malé děti a on nebyl vůbec doma. Měli měsíc před premiérou, takže řešili, co budou dělat, kdo jim to zahraje. A já sem řekl: Já. Nevím proč, nikdy jsem neměl ambici hrát divadlo. Ale chytlo mě, pak jsem asi za rok udělal konkurz do Studia Rubín, k Ondřeji Pavelkovi a Evě Salzmannové.

A ta nabídka snů?

Ta přišla, když jsem odpromoval. Byl jsem na obědě u rodiny své tehdejší partnerky, její tatínek dělal v zahraničním obchodě a tam se nějakou tragédií uvolnil velmi vysoký post. Ten tatínek, protože tam měl velkou moc, tak to dohodl pro mě, a to mně oznámili na tom slavnostním obědě. Bylo to místo, za které by všichni ti moji spolužáci udělali nevím co. Za strašně moc peněz, asi tak za čtyřikrát víc, než tehdy měli moji rodiče. Plus k dispozici hned Renault a ještě cesty do zahraničí. Když mi to s velkým nadšením řekli, tak nastalo ticho - a já řekl, že bych radši zůstal v tom Rubínu za osm stovek. A už se mnou nikdo nemluvil.

Potom dceři řekli, že chodí s bláznem…

Nevím. Chodila se mnou dál, ale tatínek už mi neřekl ani dobrý den. Už nikdy. Úplně se mnou skončil. A maminka, protože jezdili pracovně do Švýcarska, mě zásadně od té doby oslovovala „herr Schauspieler“, pan herec.

Zmínil jsi Rubín. Je pravda, že ses tam dostal proto, že jsi lhal o svém věku?

Tady se všechno ví… Měl jsem tu výhodu, že jsem dlouho vypadal extrémně mladě, tak do třicítky. No a tam ten konkurz byl asi do devatenácti let, a mně bylo třiadvacet. Chtěl jsem tam, proto jsem řekl, že je mi těch devatenáct. Přiznal jsem to asi až za půl roku, když už bylo vidět, že mě nechtějí vyhodit.

To byla tvoje jediná zásadní lež?

Nevím… Určitě jsem v nějakých situacích lhal. Lhal jsem jednou v jednom vztahu a jsou to takové ty lži, které si pak člověk pamatuje celý život. A není mu příjemné, když si na to vzpomene. No a doufám, že za lhaní se nepovažují historky, kde není pointa úplně pravdivá. Těmi jsem známý. Protože si myslím, že dobrá historka se nemá kazit pravdou. Jinak snad nelžu.

Když jsi odmítl lukrativní post, co ti nabízel otec tvé tehdejší slečny, zažil jsi pak někdy pravdivost rčení „mít hlad jako herec“?

To jsem tedy ale vážně zažil. Zní to až vymyšleně, ale díval jsem se na lidi, jak si kupují rohlíky, na které já neměl. Tenkrát jsme v jednom divadle nedostali výplatu, příští měsíc třetinu…

Přesto jsi na divadlo nezanevřel? Nelitoval jsi?

To ne. Ono to nesouviselo s divadlem, ale s tím, že tohle konkrétní nebylo úplně nejlíp po této stránce vedeno. Stejně jako jsem nezanevřel na divadlo, když jsem hrál v jednom muzikálu, který mě docela živil, ale pak pan produkční potřeboval jet na velkou dovolenou, tak si vzal peníze nás všech. Bylo to hodně milionů, všichni jsme ho dali k soudu, ale nikdy k žádnému soudu nedošlo. Ale je pravda, že on „potřeboval“ na tu dovolenou, to je celkem pochopitelné, měl mladou ženskou. My jsme doma měli děti, tak jsem tehdy musel prodat auto. No pán se má furt dobře.

Proto jsi šel na čas na rodičovskou dovolenou? Tvoje žena na tom byla líp?

Byla schopná vydělat větší peníze než já a zároveň už byla trošku unavená tou „dovolenou“, a tak jsem doma zůstal s dětmi. Ester bylo tři čtvrtě roku a Eduardovi o rok a půl víc, takže oba malincí. A tvrdil jsem, tvrdím a budu tvrdit, že to byl nejhezčí rok mého života. Pravda je, že já jsem na rozdíl od většiny žen, které se na mateřské bůhvíjak dlouho nikam nedostanou, tak já jsem měl pět nebo šest představení za měsíc, takže jsem odešel kolem páté večer do divadla, zahrál jsem si a pak jsem tam s kolegy ještě chvíli seděl. Takže jsem nebyl ten člověk, který je jenom doma zavřený. Vážně na to vzpomínám s velkou láskou.

Obě tvoje děti vystudovaly fotografii. To jsi jim vštípil ty?

Eduard i Ester ten obor studovali v Izraeli, ale pak se z Izraele vrátili a snažili se studovat tady, ale měli pocit, nevím, jak to říct, že jim tady ta škola málo dává, jestli toho oni neumějí víc…

…než ti učitelé?

To jsem právě nechtěl říct, ale jo. Takže přestali. Ale fotí, Ester určitě.

Ty sis jednu dobu focením dokonce přivydělával. Je to tak?

Deset let jsem se živil fotografií. Ale dělal jsem to při hraní, protože jsem fotil převážně divadlo. Dělal jsem to, dokud se fotilo na filmy. Mně to přišlo - teď se na mě možná někdo naštve - že to víc musíte umět vychytat, protože ty filmy byly drahé a člověk jich měl třeba jen deset, takže to bylo 360 snímků. Zatímco dneska na tu kartu namlátíte tisíce fotek. Tenkrát jsem se chodil na jednu zkoušku dívat, příště jsem se pohyboval po jevišti a fotil a věděl jsem, co tam hledám a co tam snad budu mít.

Jak na tebe reagovali kolegové?

Dobře. Myslím si, že když je člověk právě zároveň hercem, tak ví, kdy může tomu kolegovi vlézt tím foťákem skoro až k nosu a kdy mu má dát větší svobodu. Cítí z té druhé strany.

Stejně jako herec jsi i jako fotograf vlastně amatér. Ty technické věci tě učila tvoje někdejší partnerka Vanda Hybnerová, která fotografii studovala?

To je pravda. Než se Vanda stala herečkou, vystudovala fotku na střední škole v Helichovce a měla nádherný ateliér. A já jsem, myslím, aspoň nějaké to vidění měl, ale neuměl jsem fotky vyvolávat, zvlášť ty velké formáty. A když máte prostě jeden obličej jako přepálený, nebo hodně napálený, tak musíte tu fotku nadržovat rukama – to jsou věci, které mě naučila Vanda.

Ty jsi vlastně důkaz, že člověk nemusí mít školy v oboru a dokáže dost věcí. Co tě ještě bavilo?

Nevím, jestli dokážu dost věcí, já doufám, že se mi občas něco povedlo. Začal jsem jako prodavač a mám dojem, že jsem mohl být dobrý prodavač. Pak jsem napsal diplomovou práci, která byla hodnocena velice dobře, a myslím, že ekonomii bych také mohl dělat. Jako čerstvý inženýr jsem - protože jsem nemohl mít razítko z divadla - dělal zahradníka ve Stromovce. To mě rovněž bavilo. Akorát když jsem dělal pekaře, tak to mě nebavilo, to bylo hodně jednotvárné. Představ si, že ze stropu padají housky, jde to strašně rychle a ty to musíš po stovce počítat do beden. Za hodinu už jsem nemohl. Šel jsme na záchod, paní vedoucí mi řekla, že mám dvě minuty. Já se vrátil za tři a ona to tu minutu nechala padat, takže tam byla hromada housek. To bylo strašné. Věděl jsem, že to nevydržím. Tak jsem znovu řekl, že musím na záchod, šel jsem do šatny, odešel jsem a už se nikdy nevrátil.

Jsi kmenovým hercem Městských divadel pražských, ale v několika divadlech hraješ aktuálně celkem 12 představení. A lidé na tebe díky televiznímu seriálu Ulice pokřikují „Miloši“. Jak to snášíš?

Když chtějí podpis, nebo se se mnou vyfotit, nevadí mi to. Ale že na mě volají „Miloši“, tak s tím se nějak nemůžu srovnat. To je mi hrozně nepříjemné. Vždycky je upozorním, že jsem Jirka. Ale chápu je, protože už se jako Miloš v televizi objevuju osm let. Přiznávám, že jak to točím celý den a dělám humor, který není můj, tak mi bývalá partnerka občas po příchodu domů říkala: „Zůstaň půl hodiny za dveřmi a vyvětrej Miloše.“

A Milošovy básničky, ty jsou ve scénáři?

Ne, ne. To bylo tak, že scenáristi mluvili o tom, že svojí partnerce zahnu. Já jsem je prosil, ať to nedělají, že to v té Ulici dělají všichni, že zahnuli, ale že se Milošovi ženy líbí, ale že té své ženě nikdy nezahne. Že o tom jenom mluví, je takový mluvka přes ty ženy. A mně tam právě jednou zařadili básničku, strašně dlouhou, asi sto let starou, a mně se nechtěla číst, nepřišla mi dobrá. Tak, když byla ostrá klapka, jsem řekl, že se mi v batohu rozmačkala broskev a nejde to přečíst, tak přečtu svoji básničku. A protože Miloš je zedník, tak ta básnička se jmenovala Vyznání z lešení. Scenáristům se to zalíbilo, tak jsem začal psát básničky já.

Prý vyjde jejich sbírka?

Říkali mi to asi dvakrát z dramaturgie Ulice, že o to lidé mají zájem. Teď byl covid, tak jsme o tom dlouho nemluvili, ale jestli to vyjde, tak ať to vyjde jako básně Miloše Knoblocha, já jako Jirka Štrébl bych je nezveřejnil, musel bych se stydět.

Ale knihu fotografií chystáš ty.

Ano, ale je tam jeden člověk, na kterém to vázne a na kterého jsem velmi rozzlobený: Ten člověk se jmenuje Jirka Štrébl a ten už ty fotky měl dávno odevzdat. Nejsem schopný to dát už dva roky dohromady. Přitom bych moc chtěl, aby ta knížka vyšla.

Tak toho Štrébla popožeň!

On se mnou zrovna nemluví. Ale řeknu mu, aby s tím už začal něco dělat.

Rozhovor s Jiřím Štréblem vznikl při natáčení Televize Seznam: Pořad Moje místa a Intimní zpovědi najdete v archivu portálu www.stream.cz.