Hlavní obsah

Petr Vacek: Rodiče skočili na špek komunistům, lžím ale věří lidé i dnes

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Hostem pořadu Moje místa v Televizi Seznam byl herec Petr Vacek.

Reklama

11. 9. 20:16

S rodiči si Petr Vacek nerozuměl v ideologickém smýšlení ani ve výběru povolání. Přesto zpětně vidí, že měl velkou svobodu a opravdu velkorysou rodinu. Nejen o tom hovořil pro Televizi Seznam.

Článek

(Autorka a respondent se znají, proto si tykají, pozn. red.)

Petře, došly ti někdy historky?

Mám omezené množství historek, které neustále recykluji. Takže když přijde někdo nový, tak si je vyslechne. Ale u nás doma, tam už skoro nic nesmím říkat, protože to je vždycky: Tati, to jsme už slyšeli stokrát.

Jsi „trapný“ otec?

To víš, že jo. To asi každý, ne? Mám děti ve věku jedenáct a třináct let. Ale musím říct, že nějakým zázrakem – nevím, jestli vlivem mé ženy – jsou ti kluci strašně hodní a fajn. Opravdu, až extrémně.

Děti máš celkem čtyři. Dvě z prvního manželství, dvě z druhého. V čem to bylo napodruhé jiné?

Možná jsem byl už klidnější. Už jsem se nesnažil na ty kluky tlačit, vychovávat je a být takový ten úzkostlivý otec. Jsem starší a relaxovanější. Na druhou stranu, ty fyzické síly ubývají. Takže co jsi zvládal ve třiceti, tak v pětačtyřiceti zvládáš hůř. Třeba když řinčí poklička na podlaze na dlaždicích, tak už ten zvuk vnímáš fakt hrozně. A když chceš s dítětem zatočit několikrát dokola, tak se ti chce dřív zvracet než v těch třiceti letech. Ten rozdíl je veliký, ale myslím si, že kluci měli ještě tu výhodu, že už měli ty dva starší sourozence, kteří pro ně jsou na jednu stranu velcí kamarádi, ale na druhou stranu docela vzor a takoví tahouni.

Vídají se často? Protože tvoje první žena je překladatelka a odstěhovala se s dětmi do Bruselu…

Starší děti jsou pořád v zahraničí. Oba v Holandsku na různých místech. Jonáš v Eindhovenu a Hana v Maastrichtu. Ale jsou s mladšími v online kontaktu. I hry na dálku hrají. Leckdy jim nerozumím.

S rodiči jsme měli trochu generační problém

Je něco, v čem bys nerozuměl svým rodičům? Byli pro tebe v něčem jako z „jiného světa“?

My jsme měli takový trošku generační problém, protože moji rodiče byli velcí straníci.

Ale zároveň to byli hrozně velkorysí lidé, kteří nás do ničeho nenutili. Oni nás absolutně nechali, abychom si udělali svůj vlastní názor. Což mi přijde hrozně zvláštní. Čekal bych, že mě budou vychovávat v bolševismu, ale to nikdy nenastalo. Já jsem třeba chodil do vodáckého oddílu, který byl takový reakcionářský, protikomunistický. Naši to všechno věděli, ale nechali mě být. V tomhle byli neuvěřitelně velkorysí.

Když vidím, jakým lžím a hovadinám jsou dneska dospělí lidé ochotni věřit, tak trošku omlouvám své rodiče, že v tom poválečném nadšení skočili komunistům na špek. Těžko ale říct, proč z toho později nevystoupili, když oba byli strašně inteligentní lidé. Pro mě ale bylo strašně důležité, že to byli neuvěřitelně otevření, tolerantní lidé, a vlastně díky nim jsem prožil krásné dětství. Měl jsem strašnou svobodu.

+2

Chtěl jsi být lékař stejně jako oni a potom sis to rozmyslel a šel jsi na úplně jinou stranu, a to na DAMU. Co oni na to?

Byli nešťastní. Táta hrozně, ale neřekli ani slovo. Že z toho byli docela přepadení, jsem se dozvěděl až po letech. Dokonce mi jeden jejich kamarád lékař vyprávěl, jak se potkal se známými, kteří říkali: Ten pan profesor Vacek, takový slušný člověk, takový vědec – a ten jeho syn je komediant! Pro určité společenské kruhy to bylo něco nepřijatelného.

A s bráchou Janem, který na tu medicínu šel, jsi to řešil?

Neřešili jsme to. On chtěl dělat medicínu, já herectví, tak nebylo co řešit. Ale moji bráchové jsou o pět a devět let starší, podobně jako pro mé dva syny Hanďa s Jonášem. Takže pro mě bráchové byli velkými vzory. Ať už v oblasti muziky, literatury i obecného rozhledu třeba v tom protikomunistickém postoji. Musím říct, že mi otevřeli oči právě oni. A dodneška držíme spolu.

Na bolavá záda panáka

Tobě prý tvůj bratr lékař radí na některé neduhy alkohol. Je to pravda?

Nejen mně. On se totiž léta letoucí věnuje lidem, co mají problémy s pohybovým aparátem, což je dneska skoro každý. Když bolí záda, doporučuje dát si panáka alkoholu než do sebe cpát hned nějaké léky. Alkohol má samozřejmě spoustu negativních účinků, ale jedna z jeho vlastností je, že uvolňuje stažené svaly. Když tě bolí záda, tak je také dobré nedělat žádné prudké pohyby, ale chovat se k sobě, jako kdybys byla nastydlá. Tedy držet se v teple, dát si teplou sprchu, horký čaj a nějaký ten panáček. Díky tomu povolí svaly a kolikrát se podaří, že ta bolest přejde.

Bereš si to hodně k srdci?

Já si to k srdci moc neberu, protože s tím alkoholem zas takový kamarád nejsem. Ale je pravda, že mi bratr dává různé rady do života, které jsou podle mne velmi neočekávané.

Jednou jsem ho měl v rádiu v pořadu pro děti, kde jednak řekl, že počítačové hry vůbec nejsou špatné a že třeba u nich v nemocnici lidé s nervovými chorobami, jako je Parkinson, pomocí toho léčí. A vzápětí prohlásil, že největší zlo je škola, protože je pro děti nepřirozené, aby několik hodin seděly v té škole a ani se nehnuly. Z hlediska fyzioterapeuta to je naprosto špatně a ideálně by to mělo být jako v Kanadě, kde mají děti v týdnu místo dvou hodin tělocviku dokonce celý den, kdy cvičí.

Co ti radí druhý brácha?

Ten mi moc neradí. To je naopak zásobárna historek, neuvěřitelný lidový vypravěč. Vypráví mi o mém životě, o mém dětství, o svém dětství. Já říkám: Jirko, ale já mám pocit, že to tak nebylo. A Jirka: A koho to zajímá? Historka nemusí být pravdivá, musí být vtipná. To mají společné s Dejdarem, ten to taky takhle má.

Martin Dejdar, tvůj kamarád od osmnácti let, tě v lecčem i ovlivňuje. Ty jsi prý kvůli němu šel běžet maraton s tím, že on poběží taky. A nakonec tě v tom nechal samotného…

Nechal. Měl běžet Čenský, Dejdar a já. Honza Čenský při představení upadl a udělal si něco s páteří, takže ten vypadl z tréninku. Martin se pak taky nějak zranil, takže odpadli oba dva. A já jsem si řekl, že když už tři měsíce trénuju, tak je škoda toho nechat.

Musím říct, že mě to běhání začalo hrozně bavit, ale bohužel jsem hypermobilní, což ti ve stáří způsobí, že máš špatné klouby. Proto už dneska neběhám. Ale to běhání bylo strašně krásné. Vyplavují se ti endorfiny, žene tě ta chemie a je to hrozně návykové.

Jak se ti běžel ten maraton?

To se běhá ve městě, takže na kostkách, na asfaltu… to je trošku hloupůstka. Během toho tréninku ti všichni říkají: rozhodně neběhej po asfaltu a po dláždění. A pak běžíš 42 km po dláždění, kdy na konci už máš pocit, že jak ty dlažební kostky nejsou úplně v jedné rovině, že to jsou půlmetrové schody. Máš pocit, že zadek se ti odpoutal a že ti vzadu visí něco jako mravencovi a nohy ti zhadrovatí. Najednou je strašně těžký.

Ale doběhl jsi?

Doběhl jsem.

Potom ses zúčastnil také soutěže Pevnost Boyard. To tě taky někdo vyštengroval?

Hádej kdo? Dejdar. Říkal: pojď, to bude skvělý, půjdeme tam spolu. Já mu říkal, že nechci, bude to „vopruz“. Ale on že ne, že to bude sranda, pojedeme do Francie, bude to skvělý… A nakonec řekl, že nemůže, že se mu to nehodí. Navrtal mě do toho a sám nejel. Na druhou stranu, jak nejsem fanoušek toho pořadu, tak jsem si nemohl pomoct. Jak začneš soutěžit, tak tě chytne rapl a děláš neskutečné kraviny.

Stalo se někdy, že tě Dejdar do něčeho nenavrtal? Že jsi odolal?

On těch plánů měl vždycky strašně moc. A ty jeho úplně nejbláznivější, ty jsem odmítal. Ale spíš si pamatuju tyhle věci, které dopadly. To je právě to, proč my se k sobě tak dobře hodíme. Já kdybych byl postavička z Medvídka Pú, tak budu něco mezi Pú a Ijáčkem. Takové to trošku bahýnko. A Dejdar je ten potrhlý králík, co musí furt něco podnikat, a trošku taky tygr, co furt skáče. Takže my si vyhovujeme, protože já jsem schopný ustát tu jeho hyperaktivitu, ale on mě zase tahá z toho mého líného bahna.

Celý rozhovor s Petrem Vackem vznikl během natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete ho v archivu na portálu www.stream.cz.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované