Václav Chaloupka: Spadnout z koně je pro žokeje skoro povinnost

Legenda dostihového sportu Václav Chaloupka zasvětil celý svůj život koním a závodění v sedle. V rozhovoru se vrací k nejvýznamnějším momentům své jezdecké kariéry, úspěchům i těžkým okamžikům. Otevřeně hovoří nejen o koních a trenérech, ale také o náročnosti a výzvách jezdecké profese, která vyžaduje odhodlání, odvahu a neustálé učení se.

Začněme od základů: jaký je rozdíl mezi jezdcem a žokejem?

Žokej je vlastně titul. Jezdec má výuční list a při dostizích má váhovou úlevu 2,5 kilogramu. Jakmile ale získá 50 vítězství, přidává se mu titul žokej. Tím se z jezdce stane žokej – a to platí jak pro rovinové, tak pro překážkové disciplíny.

Osmnáctkrát jste startoval na Velké pardubické, čtyřikrát ji vyhrál. Jak jste se k jezdeckému sportu vůbec dostal?

Koně jsem miloval odmalička, prý už v osmi měsících. Děda měl chladnokrevníky a já jsem k nim začal chodit do stáje. Obrovskou výhodou bylo, že poblíž naší vesnice byla hříbárna Šinkvice, kde se připravovali koně pro hospodářství Státního statku Židlochovice. Jako kluci jsme tam chodili, snažili jsme se je krmit, a pak na ně z výběhu naskakovat. Většinou jsme skončili na zemi – bylo to skoro jako rodeo. Ale takhle jsme získávali zkušenosti i odvahu.

Je běžné, že když začínáte, z koně padáte?

Nejenom když začínáte. Na koni jste denně – trénujete nebo jezdíte dostihy, takže ten pád k tomu patří a není jezdec, který by nespadl. Spadnout z koně je ve své podstatě pro žokeje skoro povinnost. Důležité je vyškrábat se zpátky. I po vážnějších pádech ale zjistíte, že chcete u koní zůstat a že patříte na jejich hřbet.

Kolik zranění jste během kariéry utrpěl?

Bylo toho opravdu hodně – vykopnuté koleno, rozseklá hlava, zraněná ramena. Měl jsem ale výhodu, že jsem jako kluk dělal gymnastiku. Byl jsem hodně pružný, uměl jsem padat, měl jsem přirozený instinkt. I při autonehodách jsem reagoval dobře – několikrát jsem udělal s autem salta, ale vždycky jsem z něj vylezl potlučený, ale živý.

Ohrozilo některé z těch zranění vaší kariéru?

Ano, šlo mi i o život. Pomáhal jsem bráchovi s dvouletým koněm, který mě kopl do břicha. Udělala se mi brániční kýla. Později, když jsem cestoval jako trenér, došlo k zauzlení střev. V nemocnici to vypadalo velmi vážně. Musel jsem trvat na okamžité operaci. Měl jsem opravdu namále.

Dá se vůbec nějak zareagovat, když na vás padá kůň?

Nejbolestivější pád jsem zažil téměř v kroku na jízdárně. Stačí, když kůň zakopne. Ale při dostizích už máte reakce v hlavě a většinou se z toho nějak dostanete. Při posledním skoku na jedné Velké pardubické na mě padl kůň tak, že jsem se z toho prakticky nemohl dostat. Lidé ze služby u skoků se snažili toho koně převrátit zpátky, ale já na ně musel křičet, aby to udělali obráceně, protože by mi kopyta mohla rozbít hlavu.

Jednou mě kůň málem utopil ve Velké vodě. Dnes už jsou ty překážky upraveny, ale dříve tam bylo metr bahna a metr vody. Pršelo a ta překážka byla rozlitá tak, že jsem v té vodě neviděl ani odskokovku. Kůň uklouzl, já padl do vody, on se dostal předníma nohama na břeh a zadníma mě stoupnul na dres a držel pod vodou. Bylo to docela dlouhé a já si říkal, že je konec. Myslím, že jsem si tehdy nechtěně udělal osobní rekord v zadržování dechu pod vodou.

Když dojde k hromadnému pádu, dá se v tom zorientovat?

Kůň i jezdec mají přirozené instinkty. Když kůň může, snaží se jezdce nesrazit, vyhnout se mu. Ale někdy na vás prostě skočí.

Máte rád detektivky s dostihovou tématikou, třeba od Dicka Francise? Přijdou vám ty příběhy reálné?

Ano, jsou velmi reálné. Spolupracoval jsem na překladu některých knih s doktorkou Moserovou, hlavně co se týče odborných výrazů. Mám k těm příběhům vztah. Dokonce mám fotku ve skoku na obalu jedné z knih. S Dickem Francisem jsem se znal osobně, byl to bývalý jezdec. Bohužel měl smůlu – při Velké národní jeho kůň těsně před cílem upadl.

Který závod je pro vás nejvíc ikonický?

Jako jediný český jezdec jsem absolvoval Velkou pardubickou, Velkou národní v Liverpoolu a Grand Steeplechase de Paris. To jsou tři nejtěžší překážkové dostihy. V Liverpoolu se jede 7200 metrů, Pardubice mají 6900 metrů a ve Francii 6400. V Liverpoolu letíte přes obrovské skoky, je to o tempu a síle koně. V Pardubicích a ve Francii se dá uplatnit taktika. To mi vyhovovalo víc.

Získává i žokej na ceně v případě vítězství v dostihu?

Pokud je ten jezdec úspěšný, mají o něho zájem majitelé stájí a nabízejí mu šance. Za nás ještě byly velké stáje a pokud jste byl příslušníkem nějaké z nich, většinou jste musel jezdit za ně a v případě nabídky na lepšího koně jste ji musel odmítnout. Dnes jsou ti jezdci víceméně na volné noze, nabídku favorita můžou přijmout a nemusí být vázaní na velkou stáj.

Jsou úspěšní žokejové bohatí?

Vždycky se to odvíjí od toho, co se hodí na ten trávník, to znamená, jaké peníze jsou ve hře. Dobrý jezdec se uživí, ale není boháč. A pokud je průměrný, uživí se také, ale tam už je to hlavně o tom, že je srdcař, chce to dělat a je to jeho život.

Jak dlouho se dá tento sport dělat na vrcholové úrovni?

Záleží na kondici. V roce 1991 jsem začal podnikat – chtěl jsem mít byznys s koňmi, ale byl jsem i pořadatelem dostihů nebo trenérem. Svoji sportovní kariéru jsem upozadil a vůbec mě tehdy nenapadlo, že mé úspěchy někdo překoná. Velká pardubická se navíc přizpůsobila evropskému trendu, není už tak obtížná jako dřív a existuje větší šance ji vyhrát. Dříve byla větší mezinárodní konkurence. Po revoluci se z toho v podstatě stal skoro národní dostih.

Je dostihový sport nákladný?

Jeden kůň by se uživil, ale když má majitel deset koní, už je to ztrátové. To si může dovolit jen někdo bohatý. Všechno je to o sázkách a v zahraničí, třeba ve Francii, sází na dostihy denně 20 % populace. Snažil jsem se po revoluci založit sázkovou společnost i u nás.

Přijde vám nespravedlivé, že stačí jedna chyba, kůň se zraní a je konec?

Pokud je to zranění vážnější, může znamenat konec. Pokud se jedná o drobnější zranění, tak se ten kůň ještě může vrátit na dráhu. Řada opravdu talentovaných koní neprokáže, co by mohla, když nemá štěstí. Měl jsem v rukou koně, který byl neskutečný talent a vyhrával s velkým náskokem. A při podzimní steeplechase v Bratislavě se mu při nějakém skoku rozjely nohy, vylomil si lopatku a jeho kariéra skončila.

Poznáte šampiona už na první pohled? A poznal jste to třeba v případě Koroka?

Důležitý je původ – to srdce, bojovnost. Genetika hraje roli. Ale i když má kůň výborný původ, nemusí mít to srdce. Můj Korok měl handicap – vytočenou nohu – ale byl bojovník, inteligentní, vnímal, že mu lidé fandí. Užíval si slávu. Stejně talentovaná byla jeho sestra Kostrava.

Kolik koní světové třídy se u nás podaří vychovat?

Bohužel zanikl hřebčín Napajedla, historické místo s ideálními podmínkami. Kvůli nepovedené privatizaci – majitel to koupil kvůli byznysu, ne ze srdce.

Jak jsou na tom čeští koně a jezdci v zahraničí?

Český chov je limitovaný a zahraniční koně díky velkému chovu a jiným podmínkám budou vždycky lepší. Naše koně jsou konkurenceschopní, ale těžko můžou ve francouzském, anglickém nebo irském derby na tuto úroveň dosáhnout. Naši jezdci jsou šikovní a myslím si, že vždycky byli dobří. V současnosti by bez nich třeba v Itálii překážkový sport ani nemohl být, protože v tom dostihu startuje třeba osm českých jezdců. Hlavně holky jsou šikovné na překážkách.

Jedním z témat, které mě zajímá, je životospráva žokejů. Jak to bylo v dobách, kdy jste začínal?

Bylo to individuální, ale na tu váhu jste se musel dostat. Hodně jsem běhal a nesnažil se držet jenom dietu, protože jídlo jsem měl rád. Fyzickou zátěží člověk získával dobrou kondici – 20 km v kožichu a beranici ve vedru. K tomu jsem upravil životosprávu a vysadil pečivo. Bylo to náročné, ale když má člověk něco rád, udělá pro to všechno.

Čím jste nahrazovali energetické nebo proteinové tyčinky?

Bylo to o vajíčkách, šunce a zelenině, žádné pečivo.

A co alkohol?

Nepil jsem. Při té zátěži to ani nejde. Ale někteří jezdci – hlavně východní Němci – se zvládli opít a druhý den fungovali jako nic. To jsem obdivoval.

Setkal jste se s dopingem?

Poláci občas dávali nějaká anabolika koním, ale u jezdců jsem to nezažil. Dnes, když jezdec vezme drogu, okamžitě přijde o licenci. Já jsem měl štěstí, že jsem s drogami nikdy nepřišel do styku.

Dokážete dnes sledovat dostihy jen jako divák?

Když mi chyběl adrenalin, začal jsem jezdit klusáky – vyhráli jsme třináct dostihů za sebou. Pak jsem přešel na bowling – byli jsme mistři i vicemistři republiky. Dnes už jsem spíš trenér-manažer, ale když je šance, rád si vsadím nebo fandím synovci.

Jsou žokejové mezi sebou kamarádi, nebo spíš konkurenti?

Za mé éry jsme byli kamarádi. I během dostihu jsme si dokázali pomoci. Dnes už to tak není. Trenéři často kývají majitelům na všechno a jdou proti svému přesvědčení. Mezi jezdci nějaká přátelství zůstala, mezi trenéry moc ne.

Jak koně snášejí přepravu?

Dnes jsou přepravní vozidla velmi komfortní. Dřív jsme vozili koně ve vlacích nebo vejtřaskách. Dneska klidně 16 koní v luxusním kamionu – a i leteckou přepravu zvládají výborně.

Stal jste se poradcem seriálu O lidech a koních. Můžete prozradit, o čem je?

Ano, je to o lidech a koních. Myslím si, že ten seriál přiblíží profese majitelů, jezdců, ošetřovatelů nebo veterinářů. Je to o vztahu a lásce ke koním, ale samozřejmě i o lidských vztazích, bez kterých to dneska v seriálech nejde. Trošku jsem spolupracoval na scénáři a dokonce při natáčení dostal malý štěk.

Zatím proběhlo pět dílů, nějaký ohlas to má a lidem se to líbí. Je tam příroda, krásný tvor, emoce i úžasná atmosféra. Myslím, že je dobře, že se něco takového zase natočilo, protože na seriál Dobrá voda, přestože jsou v něm nepřesnosti, se člověk vždycky rád podívá.

Jaký má dnes Václav Chaloupka pocit, když vstoupí do stáje? Jaká romantika provázela přepravu koní v minulosti? Co všechno musel zařídit, když choval koně na samotě? Proč mu nevyšel plán založit sázkovou kancelář? A kolik stojí vychovat kvalitního koňského šampiona? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk!